Téma: Jak si uspořádat život po rozchodu s přítelem

Amiro, vidím, že jsi v nelehké situaci.

Mě by určitě v tvé situaci pomohla práce, nový pracovní kolektiv, kde můžeš najít nové známé. Pomohl by mi pocit toho, že jsem užitečná, pochvala a ocenění za odvedenou práci. Píšeš, že se nějak práci vyhýbáš, což mi nekoresponduje s tím, že jsi vděčná za práci u známého v domácnosti.

V dnešní době jsou peníze důležitým  prostředkem pro život a proto je velmi flustrující nemít práci, tedy peníze. To může člověka (společně s dalšími faktory jako je rozchod, neúcta od rodičů) vykolejit. Také je těžké naskočit do pracovního procesu po tak dlouhé době, najít si práci...

Předpokládám, že ti pomáhá návštěva psychološky i psych\atričky, i když je to nadlouho. Držím palce, Dana

souhlasím s danu... určitě by to chtělo práci, a taky nechápu proč píšeš, že se práci vyhýbáš. a taky moc nerozumím proč byl váš vztah s přítelem šest let bez sexu - náboženské důvody? zdravotní? asi to není podstatné, spíš že mě to zarazilo... být ve třiceti závislá na rodičích je opravdu nic moc. asi bych se snažila sehnat si práci a něco vlastního, i kdybych měla mít pidi garsonku a sedět u pokladny v tescu...

Chce to úplně přehodnotit svůj život. Sedni si v klidu, napiš co prožíváš a potom co by se na tom všem dalo změnit. Tohle je jenom začarovaný kruh, ze kterého se nemůžeš dostat antidepresivy, ty tě jenom utlumují, každý člověk se v životě dostává do takovýchto situací, ale když stagnuješ a zabýváš se jenom tím, jak ti kdo ublížil, to nikam nevede. Nemyslíš třeba, že tvůj přítel odešel kvůli tomu, že neumíš řešit nastálé životní situace? Nebo táta, proč s tebou takhle mluví? Já si zažila takových stresů v životě dost, ale jednám vždy v takovýchto situacích okamžitě i když to nevyjde hned, ale něco dělám, nenechávám to jen tak. Musíš jednat rychle a hlavně se nelitovat.

Aha, tak Ty jsi se chtěla "rozejít" s "přítelem", ale hodně se Tě dotklo, že to udělal on, že? Týráš své rodiče svou leností, zneužíváš je pro svoje pohodlí, ale dotýká se Tě, že otce "sereš"? A po třech letech Tě i to začalo nudit a tady žádáš o radu, jak se zabavit? No to ani nemůžeš myslet vážně! Hledáš tu snad něco jiného, než jak omluvit své chování? Vždyť Tebe víc zajímají osudy jiných, než jak vyřešit trápení svých rodičů a konečně se postavit na vlastní nohy!   Tři roky života - dva z toho omlouváš svým zraněným egem z "rozchodu" a půl roku ze slova "sereš" vyřčeného v zoufalství a bezmoci svého otce. Kdo jsi, že se cítíš dotčená, že si někdo, o koho jsi ani nestála, si "dovolil" se s Tebou rozejít? A do kdy si myslíš, že můžeš na svých rodičích parazitovat, aniž by měli právo se tvrději ozvat? Nelíbí se Ti, co tu píšu? Tak si přečti svoji poslední větu. A toto je můj názor.

Můžu se  zeptat proč jste s přítelem neměli sex? Rozhodně bych ti chtěla poradit abys vyhledala odborníka a svůj příběh mu řekla, myslím, že ho nutně potřebuješ. Jsi mladá abyses jen utápěla v nepříjemných věcech a život ti utíkal pod rukama. Bojím se, že se ti rozjíždí nějaká forma deprese. A, že tě lidi i v okolí trochu přestávají brát(přítel, otec. kamarádka). Nevěš, ale hlavu všechno se dá zvládnout jen když s chce a všechno přebolí a přijde pokud je pustíš, nové impulsy, nový přítel. Jestli chceš napiš. SELVI

Hezký den všem, moc děkuji vám všem za odpovědi, .. máte pravdu. U psychiatričky jsem byla zatím 3x-vždy po 2 měsících a teď mě objednala až na září. Bojím se jít do jakékoliv práce, kde by na mě lidé koukali jak to dělám, nebo kde by bylo moc lidí, i si málo věřím, tedy i práci za kasou se bohužel vyhýbám z těchto důvodů. Vím, že bych neměla, ale neumím si zatím pomoct. Proto mi vyhovuje ta práce v domácnosti - jsem tam schovaná, když uklízím, starý pán leží vedle, takže jsem tam skoro sama. Co se sexu týče-mám v něm asi také nějaké bloky, sex jsem ještě nikdy neměla-bojím se ho.. , a přítel měl asi také nějaké sexuální problémy, možná také stále ještě má, jinak by to bez sexu asi 6 let nevydržel, a vypadá to, že ho též nemá doteď-to už je 9 let. Mějte hezké odpoledne a pokud máte ještě něco k tomuto příspěvku, budu opět ráda za vaše reakce. Děkuji

Holka, ty buď potřebuješ opravdu intenzivní psychiatrickou péči, a nebo, a to je pravděpodobnější s ohledem na to, že tě tvá psychiatrička objednala až na září, jsi prostě nehorázně líná a ráda se vymlouváš na své rádoby psychické problémy. Zajímalo by mě komu asi tak voní makat. Lidí, které jejich práce baví je naprosté minimum. Ale přesto pracují. A věř mi, mají jiné starosti než zírat na tebe co děláš... To vážně chceš celý zbytek života proparazitovat na rodičích jen proto, aby náhodou někdo neviděl jak pracuješ?? Myslím, že by ti nejvíc prospělo, kdyby ti rodiče konečně sbalili kufry, a ty ses musela postarat sama o sebe... Měla bys najednou takovejch starostí, že by tě i to šilhání přešlo.

Naprosto souhlasím, Chiquito, hlavně s poslednimi dvěma větami. Ta poslední věta mě rozesmála - je vtipná, a přitom neskutečně pravdivá.

... ahoj, předně si myslím že by sis měla najít práci, sedět 3 roky doma naprdeli, asi bych se unudila k smrti, navíc by mi bylo trapné nechat se tak dlouhou dobu nechat živit rodiči, aniž by oni viděli tvou snahu to změnit... chtěla jsem poradit brigádu, vybalovat zboží, apod. , pokud máš problém v kontaktu s lidmi, můžeš třeba roznášet letáky. hlídat děti, vždy je nějaká alternativa... pokud člověk chce.. požádej přátele o pomoc, rozhod sítě, ale určitě to začni řešit... čím dýl budeš doma, tím hůř se bude pak naskakovat do prac. procesu... zbavit se social. fobie není asi snadné, ale jde to určitě krok po kroku, chod třeba na procházky, jezdi na kole, pomaličku... poznáš nové lidia zjistíš že není na světě tak zle, usmívej se, bud milá a přitáhneš k sobě noé přátele... dodá ti to sebevědomí a budeš se cítit líp... člověk dokáže hodně, pokud opravdu chce... pokud se budeš jen litovat a skuhrat sama nad svým životem.. nic se nezmění.. je to těžké, ale první krok jsi už udělala, že vůbec nad svou situací přemýšlíš, ted jen vytrvat... držím palce...

Máš vážný psychický problém a zřejmě špatnou paní doktorku, to co tady popisuješ ze sebe není samo sebou, věř mi. Znám podobný případ mé kamarádky a dopadl velmi špatně a v dnešní době už existuje pomoc....

Naposledy, když jsem byla u psychiatričky, tak se mě ptala, zda si nechci jít lehnout do psych. léčebny-toho jsem se trochu vyděsila, že bych si tam odpočinula.. Pak se také zmínila o invalidním důchodu, tak toho jsem se zděsila ještě víc, .. objednala mě tedy na září.

Selvi, smím-li se zeptat, jaký je ten podobný případ Tvé kamarádky-oč šlo a snad to neskončilo sebevraždou? Velice děkuji

Je dobře, že tě zmínka o psychiatrické léčebně a invalidním důchodu vyděsila, ale asi  tě nevyděsila dost na to, aby se v tobě něco hnulo a začala jsi se sebou něco dělat...

Takže se, děvče, seber, přestaň nad sebou fňukat, litovat se a házet vinu za svoje problémy na ostatní. Za to, že na tom teď jsi tak, jak na tom jsi, nemůže ani přítel, který se s tebou rozešel, ani otec, který ti řekl, že ho "sereš". Upřímně se mu vůbec nedivím, že ti to řekl, já být tvoje matka, řeknu ti po třech letech příživnictví možná i něco horšího...

Takže si konečně najdi nějakou pořádnou práci. Klidně i míň kvalifikovanou - po třech letech bez práce se o tebe zaměstnavatelé asi prát nebudou - ale hlavně v kolektivu. Bývalého přítele pusť z hlavy a přestaň se užírat myšlenkami na něj. Co se týče komunikace s otcem, já také nejsem zastánce vulgárního vyjadřování - pokud ti vadí, jak s tebou otec mluví, řekni mu to. Tvoje šilhání bude možná opravdu psychického rázu, třeba by ale pomohl i očař. Vzhledem k tomu, že docházka k psycholožce a psychiatričce ti zatím asi moc nepomáhá, možná by stálo za to vyzkoušet někoho jiného.

Všecno má řešení. Hlavně ale se sebou začni něco dělat- je ti 30 let, proboha...

 Tři roky doma a tatík Ti řekl jenom, že ho s@reš?   Máš moc hodného tatíka......

Děkuji. Teď mě navíc na pracáku zařadila do těch Veřejných služeb. Budu v Dobrovolnickém centru. Měla bych tam být 8h týdně.

Co se týče přátel, v poslední době mě právě ani nebavilo si s někým třeba jen dopisovat, natož se sejít, .. raději si čtu diskuze tady na netu, nebo hodně čtu teď knížky, nebo sleduji reality šou, .. to mě v poslední době nejvíce baví a dávala jsem tomu přednost před osobním nebo psacím kontaktem s někým.

Je to velmi podobný příběh s tím tvým, vrátila se z Plzně kde byla na brigádě a něco škaredého tam prožila, doma na Moravě se uzavřela do sebe a jen se schovávala a litovala, do práce nechodila 5let a jen brečela a na všechno nadávala, rozjela se jí schizofrenie a jak víš jistě sama psychické problémy jsou mnohdy horší než fyzické a už to nešlo zastavit, mimo jiné šilhala strašně nabírala na váze, dnes je jí 38 let a je z ní totální troska, která jen sedí a koká do blba a čeká na smrt.

Děkuji Ti, Selvi, za tento odstrašující příklad. Ano, musím s tím něco udělat ať takto nedopadnu. Přesto si myslím, že má Tvá kamarádka ještě šanci se ze všeho vyhrabat, ale to by musela chtít, zní to jako když už se vzdala a to je to nejhorší. Stejně jí držím palce.

Ježiši... To je nářez. Nečetla jsem moc ostatní, jen tvé přízpěvky Amiro, takže se možná budu opakovat, ale co..

Na jedné straně mi to trochu přijde, jako by někdo psal seminární práci a potřeboval podklady...

Vím, že lidé mají takové problémy, takže pokud je to skutečně tvůj problém, za svou druhou větu se ti omlouvám.

Nicméně- ty se prostě koušeš nudou. A to je základ tvých potíží. Kdo nemá co dělat, vymýšlí blbosti. V žádném případě nechci tvoje problémy podceňovat, ale není to pravda?? Vzhledem k tvému poměrně solidnímu vyjadřování soudím, že máš na to, aby sis našla nějaké slušné místo. A vyběhnout mezi lidi. Aby ses mohla odrazit, musíš si najít práci, musíš. To, že se na tebe někdo bude dívat a sledovat tě je jen nepravdivý předsudek, který sis v hlavě utvořila ty sama. Neboj, nikdo na tohle nebude zvědavý, lidi mají dost starostí sami se sebou. Maximálně nějaký mužský ti pochválí pěkné oči  a na toho šilhat nebudeš, protože nebudeš mít čas. Budeš, jak píšeš dělat prospěšné práce a to ti rozhodně prospěje, budeš mezi lidmi, přijdeš na jiné myšlenky. Co takhle najít si k tomu ještě nějakou brigádku? Roznášení letáků, není to asi závratně placeno, ale každá tisícovka dobrá. A zároveň tím zabiješ tři mouchy jednou ranou. Po delší odluce doma se trochu otrkáš mezi lidmi, budeš mít pohyb, takže se ti i pěkně zformuje postava a taky za to budou prašule... No není to super? Zároveň se zlepší tvoje sebevědomí, pak bude lepší i situace doma a celkově se pomalu ale jistě bude zlepšovat vše kolem tebe. Každopádně- práce, to je první věc, kterou musíš udělat, aby ke zlepšení mohlo dojít.

Takže přeju hodně síly a štěstí ve veřejných pracích, dál už to pomalu půjde samo, uvidíš...

Indiánko, děkuji i Tobě.. Totot je skutečně můj příběh. Za tu veřejnou službu žádné peníze dostávat nebudu. Zkusím asi ty letáky.. Díky za vše 

Ok, u té veřejné práce v tvém případě nejde o peníze, ale o to, že se trochu dostaneš mezi lidi.. A ty letáky určo vyzkoušej, budeš venku, nikde zavřená v nějaké hale, místnosti, to půjde uvidíš. A hlavně- nebudeš mít čas myslet na nepodstatné blbosti, a proto tvůj život dostane úplně jiný rozměr. Zvládneš to Mákni na sobě, máš celý život před sebou a všechno hezké na tebe teprve čeká.

Holka já nevím, buďto jsi hodně nemocná a pomohl by ti opravdu jen psychiatr nebo jsi nepředstavitelně nepraktický a pohodlný člověk, co nemá žádné starosti jen se stará sám o sebe.

Ale já se bohužel bojím, že pravda bude to první. Taky jsme měla jednu takovou spolupracovnici, co byla úplně krásná, společenská slečna a pak najednou se začala bát lidí, každá práce, kterou měla dělat pro ni byla nepřekonatelnou překážkou, ač byla ve své profesi velmi dobrá, najednou si přestala věřit. Dokonce začala mít pocit, že jí okolí ubližuje a pak se i začala bát lidí... jen ti řeknu, špatně dopadla, protože tu pomoc od psychiatrů nevzala včas. Já mám pořád pocit, že mi ji připomínáš, už tím, že ona ve 30 taky radši byla doma a všichni ji obletovali a ona neměla na starosti než sebe. A my kolikrát říkali, když nás začala častovat podobnými příběhy jako ty dnes tady, že bychom její starosti chtěli mít a ono to bylo vlastně tou její nemocí. Shodné na tom je i to, že ten zlom v jejím životě způsobil rozchod s partnerem, ona si nechtěla připustit, že se na ni vykašlal, nikdy se s tím nevyrovnala.

Já ti nevím, pokud bys byla nemocná, pak psychiatr je tvoje jediná naděje, protože pokud nemocná nejsi tak ani nechtěj slyšet, co si o tvém příběhu myslím.

Ta psycholožka, pokud jsi u ní byla ti musela říct nějakou diagnozu, když tě posílala do léčebny tak tu diagnozu bych chtěla znát. Jsou všeliké nemoci. Pokud je to nemoc tak to chce řešit, pokud je to jen lenost tak s tím jde něco dělat. To by ti pak táta měl vysvětlit třeba i ještě více ostře, ale jak říkám, nerada bych ti křivdila, nevěřím, že by tě lékařka posílala do léčebny jen tak, pro nic zanic, tomu nevěřím. Asi to vzchopit se, na to nebudeš mít sama dost síly, ale řeš to s těmi odborníky co nejrychleji, čas neúprostně letí a život ti utíká mezi prsty.

Nevím, jaksi je mi z toho tvého příběhu hodně smutno.... to co totiž líčíš, to by dospělý zdravý člověk, a ty jsi dospělá, vůbec takto jako ty neřešil.

Lili, i Tobě děkuji za příspěvek. Bohužel já se bojím, že jsem spíše jen ten neskutečně pohodlný člověk - to ze mě vychovali naši, pořád mi umetali cestičku, mysleli to dobře, ale tím mi spíš uškodili. Teď to s mamkou už obě víme, kde jsme udělaly každá chybu a vím, že jim nemohu nic zazlívat a že teď už jsem dospělá a musím to vše napravit sama abych se dostala do toho normálu o kterém píšeš.

Dále píšeš, že si ani nemám přát slyšet co si o mém příběhu myslíš. A to já si právě přeju, protože třeba mě to může v něčem nakopnout, pomoci mi, nebo v něčem otevřít oči, .. tedy Ti budu vděčná, když mi to napíšeš. Díky moc

A k té psychiatričce-ona to myslela tak, když mi navrhla tu léčebnu, nebo jen nemocnici-možná jen to, nevím.. , tak tím myslela jít si tam odpočinout, srovnat myšlenky apod. Jinak má psycholožka mi sdělila, že mám asi obsedantně - kompulzivní poruchu - to usoudila z toho šilhání a pak teprve jsem šla k psychiatričce a ta mi to potvrdila. Tedy ani psychiatrička mi zatím jinou diagnózu nasdělila. Ještě jednou Ti díky

Už jsem dospělá? Boha jeho, to jsi byla už před dvanácti lety! Chápu že "nemám peníze" je geniální výmluva pro všechno. Tak se dohodni s rodiči, že ti půjčí do začátku na nájem, a okamžitě se odstěhuj do nějaké levné garsonky do úplně jiného města (čím větší město, tím rychleji najdeš práci) - a hned z první výplaty jim to začneš splácet. A nevymluvej se že máš nějaké problémy... Čím dál tím víc mám pocit že tobě chybí tak akorát pár facek a ledová sprcha... Příjde mi že se tím jaký jsi parazit snad dokonce dobře bavíš.

  Tak ten hejt mě taky napadl.....

   Takže je to hejt!

Mám chuť ti ho dokliknout i do toho posledního příspěvku, abysme hezky ladily

Dobrý den, Amiro,

myslím, že Vás chápu, já jsem měl asi podobnou výchovu, jako Vy a část života jsem tak i žil.   Okolnosti mě ale donutily se s životem bít a nebýt pasivní. Jste pravděpodobně také melancholik. Už 11 let mám stálou práci a to je moc pozitivní.

Pokud Obsedantně kompulzivní poruchu potvrdili 2 odborníci, tak ji máte. Já jsem ji měl 3 roky také, začalo to ve chvíli, když mi byla žena nevěrná a poprvé se pokusila rozbít rodinu. Jak jsem se OKP zbavil jsem popsal zde. Můžete se mne zeptat i na detaily, nechal jsem tam na sebe kontakt.

Milá Amiro,

já si myslím, že to může být mix obojího - psychický problém i lenost. Také jsem si jako Indiánka všimla, že máš pěkné vyjadřování. Co třeba práce někde v callcentru? Pokud je tedy i Tvůj mluvený projev dobrý... Nebo co práce se zvířaty někde? Dokáží neuvěřitelně pohladit po duši. Ale to nejspíš i sama víš, když máte psa, taky jednoho doma máme.

Chtělo by to nějaký nový impulz, největším by byl nový partner, zamilovanost, láska, chtíč... Píšeš, že se bojíš sexu... Dovol mi takovou důvěrnou otázku, která to možná trochu rozkryje. Máš strach vyloženě jen ze soulože, ale jinak míváš chuť na sex (třeba o samotě, sebeuspokojování atd. )? Anebo ani to ne a na sex vůbec nemyslíš a nemáš chuť?

Jinak si fakt myslím, že když bys cítila lásku, milovala a byla milována, taky by Ti to dodalo sebevědomí, energii, sílu, smysl... Těšila by ses na každou společnou chvíli a snáze zvládala třeba ty chvíle v práci. Vztah s rodiči by se určitě taky zlepšil, když bys bydlela jinde s partnerem, byli byste si vzácnějsí, byl by tam větší odstup, zmizela by,, ponorka". I když samozřejmě spokojená bys měla umět být ještě předtím, než partnera máš, sama ze svého pramene, ale každý chceme lásku, to je jasné.

Na psychiku taky hodně pomáhá sport a obecně pohyb. Vyčistí Ti to hlavu a problémy se zdají menší. I sauna je dobrá. I ten sex

Jaké máš vzdělání vlastně? A co byla ta práce, kterou jsi dělala? A proč jsi tam musela skončit?

P. S. Už jsi tak myšlenkově zakořeněná v tom, že jsi, jaká jsi, zlobíš se sama na sebe, máš pocit, že to vidí i ostatní. Zkus se někdy ráno probudit a říct si: " Jsem mladá, krásná, chytrá, spokojená a brzy potkám lásku a vše bude ještě lepší... ". Krásně se obleč, namaluj a vyraž tam, kam se Ti chce. Když budeš sama věřit tomu, že taková jsi, budou tomu věřit i ostatní. A postupně se to může stát skutečností, je to jen na Tobě!!!

Amiro a víš ty vůbec, co to je ta obsedantně kompulzivní porucha?

Přečetla jsi si o ní něco? Ono to není jen tak, je to nemoc. A ta se musí léčit, pokud ji máš, dostala jsi od doktorky nějaké léy.

Já se s jednou dívkou co ji měla potkala, Přečti si o tom něco.

Nebudu ti psát co si myslím, nechci ti ublížit. Pořád si myslím, že pokud bys byla zdravá, že bys tohle co jsi tu napsala jako velký  problém za problém nepovažiovala. Měla bys problémy úplně posunuté jinde.

Je to těžké, pokud je člověk nemocný a já mu poradím seber se a běž a užívej si života, je to jako kulhavého postavit mezi zdravé a chtít, aby utíkal stejně rychle jako oni.

Ještě jsem si všimla, že autorka zařadila toto téma do kategorie,, Rodiče".

To přece není ani tak o rodičích, ale o autorce samotné...

Hezký den, opět díky všem za připomínky, rady, vyjádření. Omlouvám se, že odepisuji až teď - domů jsem přišla až před chvílí.

Lili, ano vím co je obsedant. -kompulz. porucha a zcela určitě jí mám a nejen co se týče šilhání, i u jiných "věcí".. Psychiatrička mi na to dala léky a i knížku abych si přečetla. Myslím, že léky zabraly, už vydržím i několik dní nezašilhat.

Veverko, děkuji Ti za milý příspěvek a podporu. Teď to vidím asi jako Ty-že je to u mě psychický problém i lenost, pohodlnost-díky i za Tvůj popis-lépe jsem si díky tomu uvědomila jak to asi mám. Kde jsem dělala dříve apod. bych tu raději takto veřejně nezmiňovala, z toho by mě mohl někdo poznat. Vím, žes to myslela dobře, když ses mě na to ptala, tak Ti děkuji za pochopení. Jinak děkuji vám oběma (i Indiánce) za pochvalu s psaním a myslím, že se stejně umím vyjadřovat i ústně, jestli to tak mohu napsat

. Zatím mějte hezký večer

"anadis" nebo "amira", tak snad už sis vybrala radu, která ti pomohla. Hezký večer.