Téma: Partnerova obezita - jak mu říct, že přibral

Já bych mu to prostě řekla na rovinu, určitě ne jen tak mezi řečí, ale sednout si a mluvit zcela vážně; říct, že je to moc, že se ti to příčí a je to dokonce odpudivé. Příjemné mu to nebude, ale když mu to neřekneš, tak jak by si to měl uvědomit? Jemu to dost možná nevadí. Chápu, že se ti to nelíbí, ani mně se vyloženě tlustí muži nelíbí, malý pupík jde, ale když je toho moc, tak je to nehezké.

Pokud máš strach ze špatné reakce, tak mu řekni, že bys chtěla společně s ním chodit do fitka nebo aspoň běhat nebo na procházky. Prostě nějakou činnost u které je pravděpodobné, že zhubne.

Že bys chtěla, aby jste byli oba štíhlejší. Pokud mu řekneš, že je na tom špatně jen on, tak se může naštvat. Takhle tu tíhu ponesete oba a budeš ho moct i "kontrolovat" : D

Pokud mu řekneš, že jsi při těle (i když třeba podle něj jsi jako baletka), tak se pak zeptá sám sebe - jestli ona je tlustá, tak já musím být vyžraný. A to že budete s tím něco dělat oba ho bude motivovat. A navíc budete trávit čas spolu.

Tedy, jsem fakt asi už stará, musela jsem si vyhledat co to je vlastně ten ambulantní vztah.
No nic. Jak to čtu tak budu v opozici, ale mě osobně nepřipadá úplně zdravý vztah jehož alfou i omegou je míra štíhlosti.

Samozřejmě bude rozdíl, když partner rychle a např. jen z pohodlnosti přibere třeba 15 kilo, to už je sakra rozdíl, ale osobně z textu spíš chápu, že o nic tak extrémního nejde.

Tazatelko o tom jak velký a jak rychlý nárůst to je, nic nepíšeš ani z jaké příčiny, takže budu uvažovat v té rovině jakou jsem z Tvých řádků já vyčetla.

Pokud Ti to tak moc vadí, což očividně vadí, tak bych s tím žádné caviky nedělala. Řekla bych mu to v klidu a na rovinu, že je mi to nepříjemné a přestal mě přitahovat. Samozřejmě bez urážek, ale prostě rovně.
Jednoduše, protože mužští na nějaké náznaky prostě nejsou. Možnosti jsou v podstatě dvě, vlastně tři. Buď se ho to dotkne, což pokud mu to bude vadit, se stane tak jako tak nebo se kvůli Tobě začne ovládat a nějakou dobu mu to vydrží a nebo si sám uvědomí, že je něco špatně a začne to sám řešit kvůli sobě.

Osobně znám vlastně jen dvě první situace. Namátkou jedna známá měla figuru jako velmi podvyživená barbína, její muž byl dokonalý "sportovec", tělovična, výživa prostě pořád se hlídal a hlídal i jí. Jo, přiznávám, neměla jsem ho ráda, byl to pozér. Fungovalo jim to dokud neporodila dítě. Po porodu sice něco zhubla, ale do té vyhublé holčičky už měla zatraceně daleko. Stala se z ní ženská krev a mlíko jak se říká, nebyla tlustá, jen prostě oplácaná a opravdu moc jí to slušelo. No jenže nebyla podle jeho představ a po několika pokusech se na všechny diety vykašlala, protože fakt byla hezčí a konečně si to sama uvědmila a on šel pá. Už pár let má pořádného chlapa, který se má k práci i k ní a má vztah jaký si zaslouží.

Druhý případ je známý jehož žena mu začala naznačovat, že fakt moc ztloustl a je to fakt, ale taky je fakt, že docela velkej už byl už nějakých hodně let před tím. Protože naznačování bylo k ničemu, řekla na rovinu, že buď tak nebo onak. No už jsou to manželé ve věku, tak co by pro ní neudělal, zvlášť když se vlk nažere a koza zůstane celá. Doma jí způsobně zeleninové saláty, v práci si dopřeje, co má rád a před týdenním vážením dva dny "seká latinu". Výsledkem je pár kilo svalů dole, žena je spokojená, takže starý režim, za pár měsíců zase nějaké to kilo k počáteční váze nahoru, tak zase dokola.
Podle mě naprosto k ničemu.

Tak si tak říkám, jak bych svého mužského někdy zabila, tak jsem vlastně ráda, že je normální. Oproti tomu kdy jsme se poznali, jsme oba za ty roky nějaké to kilo přibrali a atraktivní jsme pro sebe stále. Já nebyla drobek a on taky ne. Oba se snažíme si držet váhu a postavu v nějaké takové přiměřené normě, to je jasné, ale přijít za mnou s tím, že jsem přibrala, hmm asi bych se ho zeptala kde celé ty roky byl a že se tam může zase vrátit.

Děkuji za odpověď, ale on je opravdu už obézní, 125 kilo je hodně v nižší váze, já mám 60 a hodně se nám to tříská, on se doslova vyžral, i to ví ale nechce nic dělat,  

Já bych tohle řešil velmi usilovně. Jediná možnost by byla, aby s tím něco začal dělat. Snažil bych se mu s tím jakkoli pomoct. Běhat, jinak vařit. Prostě ty změny podstoupit společně. Pak ti nemůže říct něco ve smyslu, že to dělat nebude. Když můžeš ty a nepotřebuješ to, tak proč ne on, který to potřebuje akutně.

Pokud by nebral na mě dlouhodobě ohledy i přesto, že by mi to velmi vadilo, tak bych mu jasně naznačil, že v takovém vztahu zůstávat nechci. Když už to nechce udělat kvůli sobě, tak aspoň kvůli tobě.

Není to jen pro tvoje "dobro", ale hlavně to jeho.