Téma: Manžel se cítí na vedlejší koleji, jsme jako dva spolubydlící

Dobrý den, poraďte prosím, jak byste řešili mojí situaci. A prosím neodsuzujte mě. S mužem jsme už 16 let, máme 2 malé děti - 4 a 2 roky. Já jsem doma na mateřské a přivydělávám si prací doma (cca  h týdně), muž pracuje jako manažer, vydělává slušné peníze, je často pryč. O víkendu a volné dny chodí na stavbu, již třetím rokem stavíme svépomocí dům. Partnerská krize prakticky začala od druhého roku stavby. Muž je často pryč, já se starám o děti, domácnost. Víkendy trávíme prakticky všechny na stavbě, kde je chalupa a trávím čas s tchýní, která pomáhá s dětmi, bohužel nemáme dobrý vztah. Od druhého těhotenství trpím na výkyvy nálad a mám těžší průběh PMS. Když jsem přestala kojit, chvíli to bylo dobré a pak opět výkyvy. Dva týdny mám dobrou náladu, funguju v pohodě, poté je to horší. Jsem naštvaná, občas protivná na manžela i děti. Vím to o sobě a snažím se s tím něco dělat. Snažím se trávit čas s lidmi, kteří jsou pozitivní, sportuji, chodíme ven, plánuji program… S mužem jsme před dětmi fungovali tak, že o víkendech jsme navštěvovali různé akce, bavili se s přáteli, hodně jsme jezdili na výlety a já hodně pracovala. K hlavnímu zaměstnání jsem ještě pracovala s domova, v sezóně jsem pracovala kromě spánku nonstop třeba 3 týdny i o víkendech. Když to vidím zpětně, vůbec jsem v tu dobu nežila. Nyní fungujeme s mužem dle mého celkem jako normální rodina, ačkoliv on se cítí na vedlejší koleji. Spíme spolu 1-2x týdně, dáváme si pusu, ale nic vřelejšího z obou stran není, což muže (i mě) trápí. Komunikace je taktéž stereotypní o dětech, o jídle, co jsme dělali a konec. Večer spolu sedíme u TV, já skládám prádlo nebo uklízím nádobí. Nicméně jsme jako dva spolubydlící. Vedle muže se cítím nedoceněná, nepochválí mě, nepohladí, neřekne mi, že mi to sluší… Reakcí na to bylo, že jsem si před půlrokem našla milence, který je též ženatý. Vídáme se zhruba 1x týdně, jinak si píšeme a zajímáme se o sebe. Je to neperspektivní, jde jen o sex, nemiluji ho ani on mě, máme se rádi, ale máme své životy. Zapomněla jsem dodat, že můj muž byl první a jediný, s kým jsem měla sex. S milencem, který je hodně zkušený, tak poznávám vše, oč jsem přišla tím, že můj muž byl jediný… S mužem bohužel všechno pěkné postupně odchází. Bavili jsme se o tom spolu několikrát, řeším i s kamarádkami, co třeba po večerech dělají, hledám diskuze na internetu… Trvá to už asi rok. Muž háže vinu na mě, svádí to na mé nálady. Někdy má pravdu, jsem rozumná a uznávám, že to tak někdy je. Nicméně je to neustále dokola. I muž má své mouchy. Rád se odreaguje posezením u piva s kamarády i přesto, že jsou děti třeba nemocné, nechává to na mě, ačkoliv když to jde, také pomáhá. Na výchovu máme též odlišné názory. Muž je ráznější, já mírnější. Starší dcera už tomu začíná rozumět. Nechci, aby měla na svého tátu v dospělosti vztek. Já řeším věci domluvou (hodně si o výchově čtu, když si nejsem jistá. Muž aplikuje výchovu svých rodičů - děti musí poslouchat za každou cenu). Jsem už z toho všeho zoufalá. Přijde mi, že si  nějak vůbec nerozumíme. Nedokážu říct, jestli ho ještě miluji, ale chci s ním být, až už kvůli dětem a kvůli baráčku a kvůli tomu, že jsme spolu tak dlouho a vždy jsem si myslela, že napořád. Nechci to všechno zahodit, naopak to řešit. Hledám pomoc.