Téma: Víkendové manželství aneb zelená vdova - radost nebo problém?

Ahoj,

no třeba rodiče mého bývalého přítele to měli také tak. Maminka učila v Liberci na univerzitě, žila tam přes týden a do Prahy jezdila na víkendy. Bývalý říkal, že je to podle něho i dobrá alternativa pro stárnoucí manžele.

Což Ty ještě podle mě nejsi, ty rodiče byli cca o 15 let starší než Ty.

Problém v tom asi žádný úplně nevidím, pokud to oběma vyhovuje. Prostě spolu trávíte méně času a asi je k tomu nějaký důvod - pracovní atd.

Má to podle mě plusy - prevence,, ponorky", těšení se... A mnoho jiných.

Mínusem může být to, že máte vyměřeného méně společného času, který by mohl být další možností pro pěkné okamžiky.

Ale třeba to tak nebude navěky, že?

Já si Veveruš nestěžuju. Nedělá a ani mi to problém nikdy nedělalo. Ale jiní to mohou nést dost těžce, pokud se rozvádějí, že jo.

Sice to nebylo maželství, ale s bývalým přítelem jsme takto víkendově fungovali. Já byla přes týden ve škole a domů jezdila jen na víkendy.

   Určitě to má své výhody, že si jsou partneři milejší, když jsou spolu a víc si toho cení a vztah je "pomalejší".

    Na druhou stranu je to náročnější na věrnost, ukázněnost a pro takové "závisláky" jako jsem já je to i celkem vyčerpávající. Není nad to se prostě přitulit, kdykoliv je to možné, vařit společně, chodit na procházky, povídat si...

    Teď díky tomu, že mám školu jen 3 dny a bydlím u přítele spolu trávíme hodně času a přijde mi, že jsme si za ten rok celkem zevšedněli. S bývalým jsme byli 4 roky a vztah byl o něčem jiném. I když je fakt, že byl o 6 let mladší než současný přítel a já byla o dost dětinštější. Tak vlastně nevím, jestli je tohle "vyspělejší" vztah nebo je to dopad toho, že spolu trávíme velkou většinu času. Rozhodně to alespoň půl napůl bude.

   Ale když mi za to partner stojí, vidina společného důchodu po boku milované osoby (a vlastně i těch víkendů) mě přes týden přenese

Naši tak fungovali od 1993... Teď skoro po 20 letech se táta pomalu vrací domů a je v Praze tak 3 dny v týdnu. Samozřejmě máma zvyklá na nějaký rytmus, na svůj klid, na roztahané papíry do svojí práce.  Ale jezdili spolu hodně na kola, na dovče a pořád si píšou a volají, tak myslím se to dá tímto způsobem přežít, když je holt práce daleko. Táta jezdil každý víkend domů do OVy.

Obecně musí oba chtít! A ne se pak jeden začít "zaběhávat"... Pozná se pak pravá láska.

Ano, taky myslím, že pokud se dohodnou oba, pak lze fungovat bez problémů. Horší je, když jeden jde za prací z donucení situace a druhý na to není připraven. Pokud ty dva spojuje společný zájem a vztah je pevný, pak to jde. Ale nejsme každý stejný, ne každý to ustojí a vůbec nemusí jít o nevěru. Chce to možná i trochu samotářskou povahu, nebo jak to říct. Přes den to určitě není problém, ale trávit večery sama, nebo jen s dětmi, to pro někoho může být frustrující a pokud se to včas neřeší, je ámen s manželstvím.

Kdysi, strašně dávno, před třicet lety, to ještě dědeček jezdil po montážích, pak pracoval v místě bydliště nebo v blízkém okolí a denně byl doma a posledních deset let jsme pracovali v jedné firmě a já mu byla nadřízená. Byli jsme spolu 24 hodin denně. Zkusili jsme, jak víkendové, tak normální i společnou práci v manželství, no ale to jsme spolu teprve 42 roků. Teď už jsme spolu ímrvére a máme to až do smrti.

Pavli, to už je ale na svatozář, víš to?     

To je, ale pro dědečka (manžela)  

Baru, myslíš určitě svatozář pro dědečka, tak to ano. Mně je taky někdy dost, jako většinu ženskýho pokolení.

A zase je to na nás.... když ženská ví, kdy má mlčet, všecko se přežene. Chtít to po chlapech, tak se tu o žádné svatozáři ani nebudem zmiňovat.  

Já žiju také tak. Přítel odjíždí vždy na 3 týdny pracovat do zaharničí a pak mívá 1týden volno a přijede domů. Mám ráda volnost a pokud se mi každý den ráno, večer i během dne ozve tak mi to i vyhovuje. Na druhou stranu mám pocit nejistoty, žiju v nedůvěře a strach z odcizení když se vidíme jen co 3týdny, protože  začína byt odtažitý. Na týden máme na sebe málo času, protože začíname  travít víc času u jeho maminky, které je 78 let na 4 DNY! a mi už to moc vadí, protože chci žít s ním a ne s jeho maminkou a máme nárok na svůj život. A ne že tam musí její syn jezdít každý měsíc na 4dny, která nám i organizuje a omezuje. Jednou jsme ji řekli že tam nepřijedeme, souhlasila, jenže pak celý týden volala a otravovala kdy přijedeme, jezdíme za ní 140 km na jižní moravu, protože přítel se přistěhoval ke mně. Nejvíc mě štve že nejdřív přijede Za maminkou a já pak musím dojet za nim.

A zase je to o dohodě. Nešlo by se s přítelem domluvit na dvou dnech se starou maminkou a zbytek spolu? Tohle jste ale asi měli řešit, když se stěhoval k Tobě. Možná to teď bude těžší. Trochu se mi nelíbí, když jsi její volání nazvala otravováním. Přece jen je to už stará paní a i když souhlasila, není jí lehko a třeba chtěla syna aspoň slyšet.

 Víkendové manželství má jistě své, klady a zápory. Nevidím, ale žádný problém, pokud se na takovém soužití manželé dohodnou, stanoví možná nějaké pravidla, co se týče chodu společné domácnosti. Můžou (mohou)se na sebe pak navzájem těšit, více si váží jeden druhého, společné dni tráví víc spolu a určitě to v nějakých případech prospívá ke kvalitě a délce manželského soužití. Ke kvalitě takového manželství náleží slova, jako je: důvěra, věrnost, neomezená láska.

 Pocit, že i když jsem pár set kilometrů od milované osoby a vím, že na mne pořád myslí, miluje mě a scházím jí, je krásný. Protože někdy také nejsem s mým zlatíčkem, když musím na pár dní pracovně odejít bez ní.              

my jsme to tak Barčo řešili dlouho, že jsme jezdili k přítelové mamince na 2 dny jen pak když jsme 1 se domluvili  a nedojeli tak od te doby jsou problemy a zůstavame tam déle. Otravováním jsem to nazvala protože ji už poznávám čím dál víc a ráda každému organizuje život, tak i keca svému synovi jak dlouho má zůstat. Po jejím rozhodnutím on nejdřív musí za ní přímo když dojede z prace v zahraničí a já pak za něma. A ona se jen raduje jak to dobře zorganizovala! Mám obavy že se ty naše pobytyu ní  budou protahovat, protože vždycky když máme odjíždět děla scény, že je ji špatně a umíra, proto opět zůstanem  a za 10 min. ji vidíme okopavat záhony. To mě vytočí.

A co přítel na to? On ji v těch záhonech neviděl?   Mě to teda rozesmálo... i když k smíchu to teda vůbec není. Paní má své stařecké vrtochy, ale pokud je zdravá, neměl by asi přítel tolik podléhat jejímu vlivu.

Ano, přítel ji viděl  v těch záhonech nebo dělat jinou práci. Omlouva se, vždyť je to přece jeho maminka, to já chápu a dlouho chápala, ale také máme i my právo spolu žít když se nevidíme 3týdny.

A co by přítel řekl na to, kdyby tam s ní zůstal sám? Jenže to je těžké, on je mezi dvěma kameny.... holt to asi budeš muset zkousnout. On u ní žil, než se k Tobě přestěhoval, že? Možná má pocit, že jí musí být vděčný, co já vím.... Když to ale porovnám, kdyby to tak mělo být u nás, moc spokojený život by to nebyl.

Kdyby tam s ní zůstal sám, mohly by se ty pobyty stupňovat déle , pak by jsme se nemuseli vidět vůbec. Měl si dříve rozmyslet jestli chce žít s maminkou nebo s partnerkou. On  u maminky sice žíl, ale vždy jen přechodně než si někoho našel a přestěhoval se.

A na čem jeho vztahy krachovaly? Nebyla to právě tato věc?

po20letech ho manželka podváděla tak se rozvedl, odstěhoval k mamince, změnil si práci a jezdíl s kamionem, špatně se vyrovnaval že ho manželka podvaděla. Domu jezdíl co 3 týdny ale jen na víkendy, takže většinou partnerkam moc vadilo že je pryč, myslím že vybíral i neuvaženě, protože krátce po rozvodu poznal mou kamarádku, která je mladší o 20let a po 5 letech vztah ukončil, protože zjistil že se ji nechce pracovat a jen by si užívala a doma taky nic nedělala, jen chtěla po něm peníze. Pak měl další partnerky a těm vadilo že je stále pryč, částo se stávalo že dostal volno třeba až za 2 měsíce. a poslední partnerka prý pila a hrála automaty, peníze mu prohrala v automatu. Pak poznal mě právě přes tu moji mladou kamarádku a doporučila mě jemu. Ona mi o něm říkala a jen chválila jaký je to fajn chlap, jtak jsem souhlasila. a on pro změnu zase hledal partnerku, které by nevadilo, že je stále na cestách a jezdí domů co 3 týdny. To mi vyhovovalo, protože mám ráda volnost. V létě našel jinou firmu aby jsme byli spolu sice co 3týdny ale týden volno tedy o par dní vice než předtím. Ale jak často jezdíl k mamince s předešlýma partnerkama to nevím. Myslím že maminka žádnou nepoznala jen tu mou kamarádku, ta tam jezdila.

Aha, takže jezdí tzv. Unii, že? Tak to by mě zajímalo, kde berete pak ještě čas, aby se zase vypravil na cesty. Já dost navařím když ho nemám doma, vychystám oblečení a když přijede, jen přehodí věci a jsme spolu. Ale nejezdí na ty tři týdny, jezdí ven a zpět do ČR. To je každý druhý víkend doma. Holka, tak si myslím, že to teda neměl chlap vůbec lehké, měl by si vážit zázemí a trochu tu věc pořešit.

No to je právě ten problém, že jen přijede, víkend u maminky musí být a pak tady doma v OV se už vypravuje  na cesty, to se jezdí po nákupech jídla na 3týdny , to já chápu, on si naštěstí vaří sám na cesty, já mu peru a chystám. Takže čás na sebe máme jen večer. Odjíždí už o par hodin dříve aby se mohl stavit znovu za maminkou   .

A myslíš, že sednout a promluvit si.... že by to nešlo? Trochu udělat nějaký kompromis? Nevidíš ho 3 týdny, jemu bys taky asi měla scházet, ne? I když jste vlastně spolu, ale žádné soukromí.... měl by si uvědomit, že maminka tu věčně nebude a když si nevybuduje s Tebou pevnější vztah, může se mu stát, že zůstane úplně sám. Že je zdravej dnes, neznamená, že to tak bude i zítra a nějakou oporu by neměl opomíjet.

Přesně.
Ale to je zabité. "Nejhorší" je, když je chlap úpnutý na maminku a pak zvlášť, když tam jezdí s problémem. Chlap přece má být samostatný a když se rozejde, tak neběží k mamince - OK, ve 14, 15 letech ještě, ale takhle? Já taky neběžel za mámou a ani bych to neudělal. A že při rozchodech šel bydlet k mámě a pak se vždy přestěhoval k partenrce... Se divím, že to těm partnerkám nebylo divné, že bydlel u maminky.
Jestli on nemá ten vztah jen pro pocit, že někoho má... Nebo tomu nerozumím těmhle mazánkům maminčiným.

Problém? V ničem. Mě víkendové manželství připadá úžasné. Aneb, aby se někdo mohlo vracet, musí nejdřív odejít.

Záleží samozřejmě na povaze obou, někdo má problém být bez partnera byť jeden den. No a já.. já se ráda vítám.

Promluvit s ním nema cenu o ničem, on má pocit úplné dokonalosti, bezchybnosti a na něho nikdo nemá. Tak si  myslím že i proto ty vztahy mohly zkrachovat. Jen jsem mu řekla, že tak dokonalý neni, protože místo aby partnerské chyby řešíl tak raději zdrha.

Jinak   když jsme spolu byli i 14dni, to měl volno navíc, těšíla jsem se opět na volnost a za 3týdny jak partner přijede a rádi se přivitáme, ale jak už jsem psala, musí se mi pro větší jitsotu pravidelně ozývat.

Ozývání máme taky pořešené. Bývá často na skype, protože wi-fi jsou hodně na cestách, jinak sms...

Taky to chceme řešít přes skype, koupil si proto notebook a zatím přes wi-fi nenachází signal.

Žádný problém, tady v odkaze je seznam míst a to nejsou zdaleka napsány všechny wifiny, i tak jich je dost.

To asi ten její chlap nebude rád.... Co tak pozoruju. Ale aspoň se to třeba vyřeší ať už nějak...

Nejsou spolu dlouho, jak se zdá.... třeba se to ještě nějak..............

A když se zaregistruju tak je to zdarma?

Ano, je to zdarma, je to web pro řidiče a ti sami do toho přispívají a dávají info. Jinak po registraci můžeš i do chatu tam a poptat se, co potřebuje vědět.

Je mi 27 a mám partnera, který přes týden pracuje v Praze (od rána do večera), o volno jezdí k rodičům. Na nás dva zbývá málo času. Jemu to nevadí, nepotřebuje se mnou komunikovat např. 2 dny - prostě mu nějak nechybím (nejde o mě, i s bývalými přítelkyněmi to cítil stejně - má náročnou práci, má tam spoustu kamarádů, lidí okolo... nemá asi potřebu ještě mluvit s přítelkyní). Přesto říká, že mě miluje a chtěl by si mě vzít, mít děti. Ale nežijeme spolu (nejde to - v Praze žít nechce, u mě také ne, nejradši je u rodičů). Co s tím? Miluji ho, bojím se, že celý život strávím čekáním.... Je mu 31.

Nepíšeš, jak dlouho Váš vztah trvá. Přesto stačí, aby sis k tomu čekání přimyslela děti, jinak se prakticky nic nezmění. Narážím na jeho závislost na rodičích. Pokud by se dokázal oprostit a být volný čas s rodinou, pořád by to byly jen ty víkendy, že?

Jsme spolu teprve rok. Ale začátky byly velmi těžké, pořád nevěděl, co chce. Asi po půl roce jsem se s ním rozešla, protože už jsem nevydržela naše nevidění se a jeho nerozhodnost. On se uplně zhoutil a slíbil, že budeme každou jeho volnou minutu spolu a blablabla. Vydrželo mu to asi 2 týdny. Teď se to vrátilo zase zpět. Neměla jsem se k němu vracet, teď už to vím. Znovu jsem se šíleně zamilovala a při pokusu o rozchod jsem to hrozně těžce nesla. Jsme spolu a říkám si, že se musím změnit já, že musím změnit své představy o vztahu, o budoucím životě. Že nikde na světě nenajdu někoho lepšího.... nejhorší na tom je, že to nejsou ani víkendy, protože je v práci i o víkendech Cítím se hrozně opuštěná a pokus o seznámení se na seznamce dopadl katastrofálně (až téměř u policie to skončilo, tak nemám ani chuť poznávat nové lidi)

Bohužel mám tu zkušenost, že člověk se nezmění. A dřív nebo později se vše vrátí do normálu. Takže pokud jsou věci, které ti už teď vadí, rozhodně nemysli na společnou budoucnost. Už jsem to jednou řešila (a zdá se, že jsem v podobné situaci zase) a vím, že je to hodně težké, ale nic dobrého z toho nekouká.

   Sebe něměŇ!! Muž tě má milovat takovou jaká jsi, ne takovou jaká se nutíš být. Pokud nejsi ráda osamocená (kdo by byl rád), tak i když se budeš tvářit, že ti to nevadí, jednou to stejně "vybublá na povrch". A tou dobou už by mohly být děti a budeš ve velmi nesnadné a bolestivější situaci.

    Jeden pokus na seznamce - tam je téměř jistota, že to dopadne katastrofálně. Zkoušej to dál. Vyraž vena  zkoušej to naživo. Až poznáš někoho, kdo tě bude na rukou nosit. Ano, jsou i tací. Že pro tebe žádný lepší nebude je hloupost. Určitě je pro tebe lepší, tak ho vyraž hledat. Rozchod bolí vždycky, ale takhle se budeš jen trápit.

Děkuju za odpověď. Šlo mi spíš o změnu mého pohledu na věc. Už od mala jsem vychována tak, že muž a žena (rodiče) mají být spolu denně, každý můj vztah také tak vypadal (i když také jsem si prošla obdobím, kdy jsem bydlela na koleji - ale denně jsme si volali, psali, dalo se to zvládnout). Tohle je ovšem jiné. Ten kluk mi ani nenapíše, nezavolá (a pokud zavolá, dělá u toho další 2 věci a nedá se s ním ani bavit).

Přesto tvrdí, jak mě miluje a dokonce mě požádal o ruku. Kdybychom spolu mohli bydlet, asi by se to dalo, ale přestěhovat se do Prahy znamená pro mě celý den trčet v bytě a čekat na něj a když dojížděl on za mnou po práci, byl z toho hodně vyčerpaný a usínal na dálnici Děsí mě představa, že bychom měli dítě, co by pak bylo... hodně o tom mluvíme a nikdy nenalezneme nějaké řešení. Teď jsem rezignovala a zůstávám sama a čekám, až se mu začne stýskat Bude mi ale už 28 a mám pocit, že mi ujíždí vlak... chtěla jsem být mladá maminka a teď se můj sen bortí Mám vyřešené bydlení, práci, skvělou rodinu - jen ten partner nestojí za nic

V Praze bys práci nesehnala? Nebo on v Nymburce? Řekni mu to, cos napsala sem. Nenech si svůj sen úplně vzít. Žijeme jen jednou a musíme žít tak, abychom si to užili a rozhodně si nic nevyčítali. Lehko se to říká, ale nechceš přeci ještě za 5 let být bez dítěte a pořád čekat.

   Řekni to partnerovi, je to tak a tak. Chtěla jsem dítě brzo. Chci být s tebou, ale takhle to nedokážu.. A tpělo by i dítě-věčně bez táty... Buď budem oba aktivně hledat řešení nebo nového partnera.

   Já taky nejsem stavěná na to, abych byla sama a určitě vím, že bych tak, jak píšeš, nedokázala žít. Obdivuji lidi, kteří to dokážou. Jestli partnerovi "nechybíš", ale miluje tě může být známka toho, že je "vlk samotář" a zase si neumí představit být s tebou každý den. Ale dají se dělat kompromisy. Tak si spolu promluvte - rozmysli si, co mu chceš říct a hlavně, co chceš slyšet za odpovědi a ne jen odkládání.

Děkuji ti moc za odpověď a že se mi snažíš pomoct. Opravdu si toho vážím. Já mám práci na volné noze, spíš pracují za mě jiní. Já jen koordinuji. Mohu být kdekoli, ale v Praze mě to moc netěší ( i když kvůli němu bych se tam samozřejmě přestěhovala - byt tam k dispozici máme, ale co tam dělat celý den? - chodí z práce tak v 10 večer - někdy až ve 12 - a já čekám namalovaná, oblečená, s večeří... až přijde - nejradši bych byla v pyžamu a ležela v posteli). Navíc jsem postavila dům právě v Nymburce (to byla ode mě hloupost, stavět dům sama... ). A on práci změnit nemůže, má úžasnou práci (od 18ti budoval poctivě kariéru a teď je na jedné z nejvyšších pozic) a vyčítala bych si, kdyby ji kvůli mně opustil.

Když o tom spolu mluvíme, máme jediné řešení - rozejít se. Ale s tím rozdílem, že já si mohu najít někoho normálního, ale on ne.... protože holku z Prahy mít nechce, v Praze žít nechce, dojíždět nechce, pracovat v Praze musí, k rodičům jezdí rád - ale je to také daleko od Prahy a mít holku tam, je na tom stejně jako se mnou. Je z toho v depresi, chce děti, chce domov (bydlí se zabalenou taškou a pendluje mezi Prahou, Nymburkem a rodiči) - ani nevybalí, když je u mě nebo v Praze. Každý náš rozchod (dáváme si to tak 1x do měsíce) končí slzami a opětovným se navrácením. Moje rodina už to nechápe, známí také ne. Už mi ani nikdo nechce pomoct (třeba jen být se mnou v době rozchodu), kamarádky se na mě zlobí, že pořád fňukám, ale rozejít se nedokážeme

Nechci ho opustit a nechat samotného....

No jo, to je těžká situace. A tvé známé víceméně chápu. Kamarádka mé velmi dobré kamarádky se takhle neustále rozchází se svým přítele poslední 2 roky z 5ti letého vztahu. Podvádějí se, nadávají si do ku... a ču... , mluví o sobě až je mi z toho zle. Loni na jaře ji řekl ať zavře hubu nebo že ji zmlátí - podotýkám, že holčina je stará jako já a jemu je nějakých 28,29. Na to konto jsem ji řekla, ať se od něj opravdu odstěhuje a ukončí to protože tohle je opravdu nesnesitelné, obzvlášť v jejím věku. Půl dne jsem strávila pendlováním autem po Brně, na privátě jsme div nespali na zemi, abychom se tam nějak poskládaly. A výsledek? Přijel s kytkou a prosíkem a vrátila se k němu. Ještě jsem měla pocit, že se po mně chce, abych ji zas odstěhovala zpět. No tím pro mě holka skončila. Mám dojem, že teď se od něj odstěhovala už po třetí... Takovým lidem není pomoci.

   Jenže vy máte vztah pěkný, "jen" jde o ten společný čas... Holka nešťastná A není v dohlednu ještě lepší pozice, že by si mohl dovolit normální pracovní dobu 8mi  hodin nebo pracovat z domova? Já tě chápu, že nehcceš být v Praze. Taky nejsem městský typ... a to bydlíme na kraji a mohla jsem aspoň chodit do stáje. Jinak jsem každý den měla nějaký trénink, chodila jsem na dramaťák, na výtvarku, tancovat... Tak se dá čas zabít to jo, ale sedět doma a čekat. A že bys baráček prodala a koupila něco za Prahou. Přítel by kousek dojížděl, ale ty bys mohla mít zahrádku a třeba mohla někam vyrazit na kole do přírody nebo tak. Hm? Pokud chce domov, je to i v jeho rukách. Je to dospělý chlap a nemůže pracovat od nevidim do nevidim. Budování kariéry je sice fajn, ale kdy bude žít? Zastaví se, až mu bude 60, jestli teda, a pak se bude ptát co dělal za mlada... Pokud si v práci není schopný zařídit nějaké rozumné podmínky měl by se podívat jinde-jeho zkušenost mu bude jen ku prospěchu a to vypracování nebude trvat tak dlouho.

    Musí být nějaká možnost. Ale jestli pokaždé dojdete k rozchodu, tak na tom asi taky něco bude. Jen to dodržet a opravdu se podívat po někom jiném. Třeba bude stejně úžasný a bude mít víc času...

Jestli se nedokážete rozejít, budete se k sobě vracet. Já mám zážitek, kdy mi bylo asi jako tobě a řešili jsme něco podobného. Každý kluk kolem 28 nebo tak nějak dospívá a mění se mu pohled na svět, na rodinu. Musí se naučit žít s někým jiným a že se k sobě vracíte je známka toho, že je mezi vámi opravdu hodně silné pouto. Já jsem se tehdy rozešla s klukem po x-tém rocházení. Ale prada, šlo jen o to, že jsme nedokázali spolu vyřešit přestěhování, změnu rytmu života, ubrat každý trochu ze svého pohodlí, ale děsně jsme se milovali.

Hledala jsem a našla jiného, mám spokojený vztah, ale s bývalým přítelem se potají vídáváme čas od času a každý máme jinou rodinu. A teď řešíme opravdu velké problémy, jeho žena je cholerička a ten můj pije, tak dnes kdybych mohla vrátit čas, změnila bych to. Oni ty problémy které řešíte jsou normální, bojíte se oba ustoupit ze svého pohodlí. Ale jak to tak čtu, on tě miluje a ty jeho taky, ono je to jednoduché dát na slova kamarádek, ale důležité je, s kým dokážeš být opravdu šŤastná. Život není peříčko.

Ahoj, po delší době bych ráda napsala, jak to vlastně bylo. Dělal všechny ty nepochopitelné věci z jednoho důvodu - měl ještě jinou holku. Proto se mnou nechtěl bydlet, vídat se častěji. Byl to zmetek a je mi líto toho roku, co jsem s ním zahodila. Celou dobu mi příšerně lhal. Byl pak u psychologa na vyšetření a poslal mi celou dokumentaci, co mu tam všechno napovídal. Byly toho 4  A4 a neuvěřitelně mě to naštvalo. Někteří chlapi jsou prostě hajzlové Ale pochopila jsem, že když je na první pohled jasné, že je něco v nepořádku, má člověk tak nějak nutkání vše omlouvat a nevidět to tak, jak to je. Naštěstí kamarádky to tak viděli, rodina také, už mám od něj pokoj. Rozešla jsem se s ním a mám po dlouhé době konečně klid a cítím se šťastnější