Téma: Žijeme s psychicky nemocným manželem vedle sebe, ne spolu

Ty s ním jsi 12 let, Ty musíš vědět, jestli je to nemocí, nebo je to lenost. A pokud jsi přesvědčena, že to lenost je a hnusí se Ti, máš ho právě dost, pak je nejlepší opravdu ten rozvod. Nemyslím si, že díky jeho nemoci by měl být s rozvodem problém. Problém můžeš mít spíš finanční, abys na něj taky nemusela ještě platit. Nejlepší je se o tom poradit v bezplatné právní poradně online.

To víte Haňulo, dnes je jiná doba. Hůř se shání dobrá práce. Ale přece jen připomenu - V dobrém i ve zlém. Tak zní slib při svatebním obřadu. Když Váš manžel byl zdravý a nosil Vám peníze, tak to bylo OK a teď, když je nemocný, tak jej odkopnete, najednou se Vám hnusí? Vy nejlépe víte, jak to mezi vámi je. Já napsala jen svůj názor.

Pavli, Ty seš někdy se vším hned hotová. Zlo může vypadat i tak, že někdo někoho bije, takže má s ním ta žena taky zůstat, když nosí peníze??
Navíc tady evidentně se mu doma líbí, bezgtak celý den čučí na TV a nic nedělá. Dokonce nechce dělat. Kdyby byl co k čemu, tak může chodit na půl úvazku někde (a firma ještě dostane úlevy, když je invalida, ale fyzicky zdravý) anebo se starat o rodinu a domácnost. Vždyť má šanci se plně věnovat klukovi.  
Tohle vše jde, pokud i lékař si myslí, že je to pohodlnost. Samozřejmě nevíme, jaká je diagnóza.  

Já myslím Pavli, že kdyby to bylo takhle, ani by sem Haňula nepsala. Může mít nemoc, pro kterou nemůže trvale pracovat, ale doma by jistě nějakou práci zastal. Nebo nějakou tu menší brigádu. Třeba ne fyzicky náročnou. Ono je myslím na člověku znát, jestli je snaha, nebo je pohodlnost.

 Já se nerada pouštím do těchhle diskuzí, ale nedá mi to. Nechápu, jak může lékař říct o pacientovi, že je pohodlný a nechat mu invalidní důchod. V dnešní době, kdy kontrolují LPK i těžce nemocné a skoro by je hnali do práce. Vašemu můži nechají důchod na pohodlnost. Určitě nemocný bude, psychická porucha je nemoc ne zrovna jednoduchá. Ano, někdy to opravdu může vypadat jako lenost, ale pacient nemá o nic zájem, bohužel ani o své dítě.

 Jinak, jestli máte náturu odejít od nemocného muže, máte právo odejít a nikdo Vás nemůže soudit.

Tepu, to se lehce sahá do svědomí, ale je to mladá žena a už teď žijí ne spolu, ale vedle sebe? Moje sestra tohle všecko zkousla, dnes je vdova, je jí 45 a co.... mládí pryč, holky jsou dospělé, jedna bydlí doma a zase se obětuje jí. Až bude jednou umírat, tak může akorát říct, že tady byla.... ale pro druhé. Tak já nevím, je to v pořádku? Kdyby byla takto spokojená, neříkám nic, ale není to tak ani v případě sestry a ani v případě Haňuly.

Tak tady jsme si asi nerozumněli.   Paní psala, že lékař  říká, že je pohodlný, paní že je líný.   V dnešní době není možné, aby na lenost někdo dostal inv. důchod. LPK dobře hlídá  a kontroluje, kdo má, nebo nemá nárok na inv. důchod. Nad tímto, jsem se pozastavila.

 Nenabádala jsem paní k ničemu, každý má nárok žít svůj život, tak, jak mu vyhovuje.

Já bych to asi řešila jinak. To je jen můj názor.

Já Ti Tepu rozumím, spíš mě k napsání pobídla první část poslední věty.      

pavli když jsem si ´muže brala tak jsem o jeho nemoci věděla má PARANOIDNÍ SCHIZOFRENII. Bylo to vše v pohodě dokud nepřestal brát léky a tvrdil že ví sám nejlíp co mu dělá a nedělá dobře začal pít alkohol. Dopadlo to tak že mu nedělalo problém vztáhnout na mě i na malýho ruku, skončil na přeléčení na půl roku a já zůstala na vše sama a přišla jsem i v té době o práci ale zvládli jsme to. Po absolvování léčby mu byl přiznán plný invalidní důchod a tím to u nás začalo vypadat jak píše Barča a MitsCa jen leží a nixc nedělá celý den chodí od ničeho k ničemu i na malýho nedohlídne o domácnost se nestará vše je na mě a mě to příjde že kdybych ho tady neměla tak to vyjde na stejno. Jeho jediná starost je aby měl cigarety, lékaři mu doporučili pravidelný režim a aby vyhledával činnost, pravidelný režim jsem myslela že bude mít to že dohlídne na malýho a vypraví ho do školy ale to bych chtěla moc. Stává denně mezi 9 a 10 hodinou. Malej se naštěstí už vypraví sám úkoly si také píše sám já dojedu večer z práce a zkontroluji mu vše do školy. Pracuji jako pečovatelka v domově pro seniory dělám ranní, odpolední, noční a 12h směny někdy jsem opravdu utahaná jak kůň dělám na těžkém oddělení se zvláštním režimem a místo toho abych si doma odpočala tak mě čeká jen rozčilování, stres a nervy. Jsem ráda za tyto stránky nemám se komu vyzpovídat hodně mi to pomáhá.

Haňulo, myslím, že jste zde napsala v emoci, jak jinak. Když člověk něco silně prožívá, projeví se to v jeho vyjádření. Naprosto chápu, že chodíte z práce velmi vyčerpaná a ještě ty noční služby, to je hotové vyčerpání. Musela jsem si nejdříve  pro upřesnění najít na netu, co to je Paranoidní schizofrenie. -

http://www.radek700.estranky.cz/clanky/paranoidni-schizofrenie.html

paranoidní schizofrenie

  Žít s duševně nemocným je horší jak s tělesně postiženým. Chápu Vás, život Vám protíká mezi prsty a jste na všechno sama, nemáte se o koho opřít a vše musíte řešit vy.

Taky jsem žila s duševně nemocným mužem a můžu potvrdit že to bylo peklo na zemi. Jsem ráda že už jsem sama. Takový lidé by neměli mít ani děti.

Zcela plně chápu Hanulu. Mám doma muže se stejnou diagnozou ačkoliv na rozdíl od ní jsem v době kdy jsme se brali o tom neměla ani potuchy. Myslím že se jeho nemoc teprve rozvíjela a na plno propukla až za 2 roky po svatbě. V té době jsem se starala o 2 letého syna a čekala další.

Ono se to lehko řekne odejít ale co když není kam? Rozvedená žena se dvěma malými dětmi nájem neutáhne a tak prostě nezbývá než  zůstat s někým koho sice nemilujete ale aspoň máte střechu nad hlavou.

Ještě bych dodala co jsem tak četla o schizofrenii že se téměř vždy uvádí aby tito postižení raději neměli děti poněvadž je tato nemoc dědičná. To je sice pravda ale mnohem horší dopad je v tom že žena zůstane na péči svých potomků úplně sama.

Myslím že v dnešní době, když občan dostane přiznaný důchod, tak je na tom zdravotně opravdu moc, moc špatně.

Mám podobný problém. Manžel po zápalu mozkových blan nepracuje, bere pouze star. důchod.

Žijeme vedle sebe, převažují konflikty. Při řešení věcí křičí a odbíhá, nic nechce slyšet.

Mění styl života, vyhledává si zvláštní přátele a koníčky, peníze z dědictví po rodičích utrácí

sám, obklopuje se pochybnými vychytralými ženami, které z něho vytáhly statisíce. Na mé

výčitky reaguje nadávkami, mění nálady, začíná pít. Nechtěla jsem se rozvést, jasně kvůli

dětem, ale vidím, že to byla chyba. Za lítost sklízím jen zmar a chaos, finanční bídu, ztrátu 

přátel, neboť jen pracuji, stydím se za jeho chování ve společnosti. Onemocnění není

na první pohled zřetelné, nemám chuť za jeho zády někomu něco vysvětlovat. On si totiž 

vůbec nepřizná, že má problém, i když ho propustili z několika zaměstnání a musel jít

do předčasného důchodu. Viděl chybu v ostatních, já jsem tomu zpočátku i věřila. O své

věci nedbá, nic nedokončí, nepomáhá, je nepořádný, valí se na něho dluhy, obávám se,

že je nakonec budu muset řešit za něho. Takhle končí život s kdysi milovaným člověkem.