Téma: Přítel "gaučový povaleč" si mě chce vzít za ženu, já ale myslím na jiného muže - co teď?
Krásný den všem,
napíšu to tak, jak to je, i když na to nejsem zrovna pyšná. Díky všem, kteří mě zkritizují, ale více bych ocenila vaše rady. Už od našich 17 let, (tj. 2010, teď je nám 25) máme s KLUKEM vážný vztah. Nejdříve byl náš vztah plný vášně, pak ustálení a spousta společných zážitků, teď poslední roky (… - 2017) už i spoustu pochybností. Řekla bych, že to i mezi námi funguje, máme sice občas problém říct si, co si skutečně myslíme (hlavně tomu druhému neublížit), ale hádky nejsou skoro žádné a když už, tak nás to nějak přejde samo. On je nekonfliktní a nechce nic řešit, co trvá vyřešit déle než 10 vteřin. A já zas chci vše řešit a pokud možno v klidu a s rozumem.
Já mám rodiče 2x rozvedené a jeho rodina je úplná. Možná proto jsem na dlouhodobé vztahy nikdy moc nevěřila, sama jsem si i zažila, jak mě jiný kluk podvedl. Možná proto mě pak úplně okouzlil "můj" Honza, vášeň, chemie, porozumění, dobré srdce a pocit, že mi nikdy neublíží.
Nebyl perfektní, ale bylo tam vše, co mladá holka chce. Na začátku vztahu mi ale ublížil, když psal "něco" jiné slečně, ale já mu pak ublížila ještě víc a podvedla ho s CHLAPEM. Samozřejmě to doteď neví. Ale tenhle Martin, to je kapitola sama o sobě.
Znám ho ještě dříve než KLUKA, je do mě až doteď zamilovaný, prý jsem láska jeho života. Tenkrát jsem o něj neměla takový zájem, středem mého zájmu se totiž v tu dobu stal můj KLUK.
Když už jsem byla s KLUKEM, nezávazně a bez jakýchkoliv úmyslů, jsem si psala s CHLAPEM. Samozřejmě tajně, protože jsem musela vždy vysvětlovat, proč mi píšou kluci. CHLAP se stal moji vrbou a to, že jsem s KLUKEM tak dlouho, je možná i díky CHLAPOVI. Vždycky říkal: "Hlavně ať jsi šťastná". Byl a doteď je moje opravdová spřízněná duše. Jen škoda, že ji musím tajit.
CHLAP žije teď úplně na jiném kontinentu a ještě tam nějaký čas hodlá zůstat. Myslel totiž, že když odjede, oprostí se ode mě a najde své štěstí jinde. Jsme ale stále v kontaktu, chceme vědět, jak se ten druhý má a co prožívá.
Jenomže já jsem pořád s KLUKEM. Ani nevím, proč nejsem schopná ho opustit. Nechci mu hlavně ublížit. Jeho rodina je skoro už jako moje rodina. A moje rodina ho zase úplně zbožňuje. Je nám spolu dobře, pohodlně, ale člověk někdy chce od života něco víc (a to já chci ještě víc než jiní) a ne jen pečovat o "kluka", kterému se nic nechce řešit, dělat, podnikat … A jelikož už jsme spolu dlouho, tak trochu jsem se před nějakou dobou snažila zjistit, jestli nepřemýšlí o miminku nebo o manzelstvi. Odpovidal stylem: AZ zmenim praci, AZ budeme mit skolu, AZ budeme spolu bydlet, AZ se neco stane. Praci, skolu i bydleni už mame, jenze od te doby uplynulo spoustu dni a spoustu myslenek a taky spoustu zprav s CHLAPEM. Mezitim jsem (přestože jsem si to moc přála a bolelo mě že on ne) prestala lpet na nejake svatbe, na detech a rozhodla jsem si splnit aspon cestovatelské sny dokud jsem mlada a bez zavazku, abych pocitila krasny pocit svobody.
KLUK pojede samozřejmě se mnou. No a světe div se, zjistila jsem, ze me za pár dní chce požádat o ruku. Tak co teď? Jít do manželství s člověkem, o kterém vím, že je sice typický gaučový povaleč o kterého se žena musí vyloženě starat, ničím krásným a úžasným mě v životě nepřekvapí, ale za to je to dobrý člověk a rodinný typ, udělat mu děti s vědomím, že už teď mi je jasné, že v manželství budu myslet na CHLAPA, že se budu akorát trápit a ještě tím vším můžu ublížit nejen KLUKOVI ale pak i těm dětem? A ještě zůstanu s dětmi sama. Přeci jen na žádost o ruku odpovědět NE člověka raní, ne jen že bychom se mohli kvůli tomu rozejít, ale hlavně bych ublížila jemu, zklamala jeho i naši rodinu. Vše, co jsme v dobrém budovali, by se najednou rozpadlo. Jaké jsou možnosti? Rozejít se teď? Promluvit si s ním? Co mu ale říct? Takovou otázku už pak nikdy nezopakuje. … Ano, asi jsem se měla rozejít
dříve a netahat ho za nos (ale pořád jsem věřila, že mám jen nějaké špatné období a že všechno bude dobrý), co ale teď s tím, když on už má pomyšlení jen na ten den, kdy mě požádá? Vždyť to je strašné s člověkem rozejít během toho, co on chce s vámi udělat největší krok v životě. Ještě bych chtěla dodat, že se nebojím, že bych zůstala sama, nikdy jsem neměla nouzi o opačné pohlaví, i od kamarádek se občas dozvím, že se s KLUKEM k sobě nehodíme (myšleno povahově i vzhledově) spíš mi dělá opravdu starost to, že budu tím, kdo někomu hluboce ublíží, ať už dřív nebo později. Člověk se chybami učí, ale ještě jsem jich ve svém mladém životě nestihla udělat tolik, abych se v tuto chvíli dokázala správně rozhodnout. Přece jen, život s KLUKEM je jediné, co od svého dospívání znám. Jaké jsou prosím vaše zkušenosti? Názory? DĚKUJI!!!
(0 lidí)
(0 lidí)
Stránka otevřena 2312x Předchozí téma | Další téma
Reakce čtenářů
Věk: 40
Vypadá to na typický "přechozený vztah". Navíc jste na sedmileté hranici, kdy je statisticky prokázáno, že v té době má krizi hodně vztahů. Jenže díky těmto krizím buď vztah nebere nový smysl nebo člověk zjistí, že vše, co se společně dalo prožít, už je prožito, a že dál to nemá smysl.
Tvoje volba mi přijde tak trochu volba mezi tím, jestli raděj vrabec v hrsti nebo holub na střeše.
Možná není ten pravý ani ten holub ani ten vrabec - a je dobře, že si to nekomplikuješ obavami, abys nebyla nakonec sama.
No, moje rada je se zatím nevdávat.
Myslím, že vdávat se bez toho, aby byl člověk přesvědčen, že se vdát chce, měl z toho radost a těšil se na to, je hrozně smutné a v 21. století zbytečné.
Asi bych poradila, pokud se Honza vysloví, mu vše říct na rovinu - v podstatě jak to tu píšeš. Myslím, že pak budeš mít víc jasno. Jestli to povede k rozchodu nebo ne, to teprve zjistíš.
A kdyby na rozchod přeci jen došlo:
Ano, asi je strašné se rozejít s někým, kdo žádá o ruku, na druhou stranu vzít si ho jen z lítosti není o nic méně strašné. Přeci nebudeš žít s někým jen proto, abys ho neranila - proč se takto obětovat? I on je mladý a určitě nezůstane sám a může být s někým, kdo ho bude milovat a nebude s ním jen z nějakého soucitu.
Možná máš obavu, komu všemu tím ublížíš, ale oni ti často ti dotyční řeknou, že to tušili, že si myslí, že to je dobře, ale nechtěli ti do toho mluvit a tak. Člověk přeci nemůže udržovat vztah jen aby někomu cizímu neublížil (snad s výjimkou dětí, ale i tam je to hodně sporné) .
Je to přeci tvůj život a ne jejich.
Pokud si nejsi jistá, nevdávej se a buď k příteli upřímná, zaslouží si vědět, na čem opravdu je.
Navíc, stejně celou dobu myslíš na toho druhého a už teď je Ti jasné, že na něj budeš myslet i v manželství, takže můj názor je ten, že by ses vdávat neměla, a měla by jsi zvážit, zda-li neukončit i tento vztah. neboť Tě to táhne k tomu druhému už spoustu let, a to stejně nebude dělat dobrotu.
Jinak já osobně nevěřím, že tyto první vážné a dlouhodobé vztahy vydrží navždy, člověk přeci jen se ještě v průběhu dospívání a i v dospělosti mění, tak si myslím, že by měl mít více než jednu vztahovou zkušenost.
Ja odpovídám na tento dotaz zde:
Vztahy ze soucitu nikdy nevydrží a všem přinesou nakonec neštěstí. Pokud již teď cítíš nejistotu a neumíš se rozhodnout, odpověďí by mělo být jasné NE.
Polozim ti jeste jednu otazku: proc se musis ve svych 24ti vdavat? Ty nedokazes zit sama? Myslis si, ze bez sveho Honzy nejsi schopna existence?
Znam jednu holku, co se vdala "ze slusnosti", tak jako to planujes ty. Nikdy nebyla stastna a nakonec se stejne rozvedla.
Kdyz uz ted mas pochybnosti, radeji jdi od toho. At si ostatni mysli, co chteji. Je to tvuj zivot, ne jejich! Ale s Honzou si otevrene promluv!
Děkuji všem, v podstatě jste potvrdili moje obavy. Obdivuji, že jste dokázali dočíst až dokonce takový výlev myšlenek. Teď už jen poslední otázka. KDY a JAK?
Věk: 40
No asi co nejdřív.
Nač chceš čekat?
Je to nepříjemné - ale odkládáním se to příjemnější nestane.
