Téma: Pocit "něco zásadního mi chybí" - co s tím?
Uživatel: Bublifuk
Věk: 21
Ahojky,
předesílám že to, co zde napíšu je směsice pocitů a myšlenek, které v sobě poměrně dlouho "dusím" a už je to udušené takovým stylem, že to dál nevydržím. Je smutné, že se vylívám na poradně a nikoliv doma ale z nějakého, mě neznámého důvodu, je mi milejší a možná je to i snažší napsat to něco na svítící elektronický papír. Abych šla k věci. Někdy (a s přibývajícím věkem čím dál častěji) mě přepadají jakési pocity prázdna, závisti, nespokojenosti a pocit absolutní duševní vyčerpanosti. Mnohdy se projevují naprostou apatií, kdy se moje tělo uvolní, mysl má "bílo" nechce se mi absolutně ani ň a celé hodiny bych jen ležela, dívala se do zdi, když už to bílo zmizí tak je vystřídáno prjekcemi vzpomínek, co jsem kdy udělala špatně, jak se na mě kdo díval, co sem kdy řekla ale jak jsem to měla říct jinak protože by to dopadlo tak a tak apod. Mnohdy sem pak schopná brečet a brečet potoky aniž by někd o tomhle vůbec věděl. V závru se nakonec dostanu k tomu, že můj přiblblý mozeček se domnívá, že mi chibí ten někdo, kd mě chytne za pacinku a řekne: "Hele tak dneska pojedeme na ten hrad kam si tak chtěla, " nebo "J Kanada bezva, uděláme si dovolenou jen ty a ja. V takových momentech mi připadá, že začínám bláznit, protože si tehdy uvědomím, že sem sama, je mi 21 let a pořád jsem neměla přítele a můj mozek je přesvedčený, že si nezačnu užívat a bavit se dokud se prostě neobjeví. Což je zřejmě úplná blbost 
prvděpodobně trpím nějakým mě neznámým komplexem, který by se dal pojmenovat komplex nenalezenehé rytíře neb tak něco. A čím dýl jsem bez toho někoho tím barvitěji si ho ale moje představivost vykresuje. Dneska je to už v takoém stavu, že má nejen jméno, určitý vzhled, inteligenci, školu, práci, ale už má i rodinu, nevlastního bratra co handluje koně, otce co byl v Somálsku během občanský války a tak dále. Je to až neuvěřitelně směšný, co já si všechno dokázala navymýšlet a to za to určitě může ta moje představivost (ráda píšu takže vymýšlení příběhů, když je nápad, mi poměrně jde). Teď v čem je díky tomu problém. Neumím komunikovat s osatními lidmi. Ano mám pár přátel ale rozhodně mezi ně nepatří muži a ne že bych se někdy uměla normálně bavit i s holkama. No zkrátka ve chvíli kdy pořád fňukám jak nikoho nemám, se objeví nějaký klučina co jeví zájem, jenže můj mozek tehdy sepne (konkrétně ve chvíli kdy mu začně konečně docházet, že mladý pán má asi zájem) a řekně striktně ne ten je ošklivej, ten je blbej, ten se k tobě nehodí a tak dále. Jednoduše řečeno se nastaví do módu porovávat. Což se porovnat nedá, protože můj pan vymyšlený je tak perfektně překombinovaná kombinace, že to by ani pán Bůh nevyplivl z dílny na lidičky. Takže mám problém nejen v seznamování ale i v uzkuečňování věcí co bych chtěla (viz jak jsem již psala s taháním za ručičku). Já si dokážu přiznat že jsem fňukna a za všechno si můžu sama protože je to můj mozek co tak uvažuje a ničí jiný. A z jiného soudku. Pak jsem zase srašně pesimistická, neseběvědomá, absolutně si nevěřim, což mnohým ve škole samozřejmě vadí (jelikož jsem ta holka co prý plaší že je tohle nedam a pak to dá v pohodě), a jsem neuvěřitelně sebesředný člověk. Spousta věcí mi absoluně nedochází. Výčtem mojí osobnosti alespoň z mého pohledu se dostávám k mému strachu z práce. Já jsem nikdy v životě nepracovala, ani přijímačky na střední jsem nešla ze strachu zkusit a šla jsem na první školu, kde mě brali na můj průměr (samé za jedna a teď když za jedna není, tak vyšiluju protože nevím proč, se u mě známky nastavlili jako nějaká hodnota) nicméně škoal byla dobrá, když jsem viděla jak na státních se flákají a my makali jak šrouby, nicméně vím z ní prd, protože mě nebavila (já chtěla jít na umeleckou, malovat nebo psát a zkončila sem u politiky, která mě absolutně nezajímala - zkrátka ubíjející 4 roky). Takže s přesvědčením, že z hlediska intelektuálního jsem úplně nevzdělaná (ač nejsem blbá a maturitu mám), se děším momentu, kdy si budu muset hledat práci, s údivem sleduji jak moji spolužáci už mají vlastní byt, přítele se kterým se div už nevzali, kamarádky okolo rodí jak vzteklé krásná miminka, pracují a mě to nějak protéká mezi prsty a nemám ani jedno ani druhý a děsím se toho, že to jednou nějak samo příjde zaklepe na dveře a řejkne "halo tak ja už sem konečně tady". A teď k těm mým stavům proč se té práce bojím. Jena si tedy připadám neschopná používat mozek a jednak se děsím těch svých stavů, které bych nazvala "zmrzlé dítě" protože když mi něco nejde (což mi ta práce na poprvé určitě nepůjde, jestli si vůbec nějakou najdu, když je tolik nezaměstnaných a nikdo na me nečeká) tak se začnu sebelitovat, díky tomu začnu okamžitě brečet (jakmile na mě někdo vlídně promluví tak už je to nezastavitelny) jakmile na me někdo naléhá ať teda něco dodělám a já vím že to nejde, tak se k těm proudům přidá ještě agrese a tehdy je to v pytli prtože okamžitě lítají papíry, nůžky, židle, zkrátka vše do je po ruce (mnohdy přijdu i sama k urazu) začnu křičet na všechno okolo sebe i když nikdo za nic nemůže a mám tendence pak utéct a někam se schovat, nevylézat a pak příjde již výše popisovaný stav apatična. To mám od mala a pořád mě tohle nepřešlo. Naposledy jsem takový výbuch měla po testu z práva ve čtvrťáku na střední protože se mi zdálo nespravedlivé, že dostávám za 5 (ano zase sme u těch známek kdy 5 je zkáza světa) protože jsem na test neuměla (kdo by čekam že po poalu čtrnáctidenní nemoci, mi ten test hned na první hodině vrazí). Taky zjišťuju, že ani vysokou nemůžu zaboha vystudovat a že jsem si zase jako u střední úplně blbě vybrala obor. Sice píšu, což me baví ale jak je to povinost, tak mě to bavit přestalo a už teď jsem ve skluzu s přečtením snad trilionu knih. A do toho se dostavuje onen problém s debilním FB, který nesnáším a lezu na něj jen kvůli infu o škole, kde se moji kamarádi sluní, culí, čvachtají někde u moře, píšou statusy alá "nej nejkatý den v Tunisu" apod. a já mám pak pocit, že všechno co dělám je vlastně k prdu, že bych taky chtěla někam s přáteli jet ale jednoduše takové přátele nemám, zjišťuju, že mě pak nic nebaví (i to, co mě dřív bavilo) a já jim strašně závidím, že o prázdninách dokáží vypnout a nemyslet na školu a užívat si a pak se mi nechce existovat. V okamžik kdy na to pomyslím se mi ale zvedne žaludek protože si uvědomím že se neuvěřitelné bjím smrti. Logcky, nevím co po ní příjde, a já se bojím, že umřu, že můj život bude stát za nic, vůbec si ho neužiju, už teď mám pocit že všechna léta s příponou náct měly probíhat jinak než probíhaly a děším se toho, že budu ležet se zavřenýma očima, co nepůjdou otevřít a zase se mi budou promítat do nekonečna ty myšlenky, co jsem udělala špatně a tak dále. Takové ty chvíle, kdy když si na o vzpomenete zakroutíte hlavou a řeknete si blba bla blba. Já si pamatuju právě spíš takvé momenty, než ty veselé, vtipné nebo šťastné. Je mi z toho trochu do breku. A když je mi do breku, tak než abych věci nějak řešila (protože nevím jak) tak si sednu k pc nebo xboxu (až tedy poslední dobou) a zapnu si třeba skyrim a hraju třeba i od rána do večra protože vím, že za nějakou tu hodinku můj debilní mozek konečně vypne, zažere se do vymyšlenýho světa a přemýšlí jen nad tím, jak skolit ledovýho draka, nebo se proplížit kolem nějaké příšerky.
Strašně se omlouvám, že je tohle psaní tak vyčerpávající ale potřebovala jsem se někomu svěřit. Opět tu asi zdaleka nebude všechno, co jsem chtěla napsat, to se mi stáva pořád. Omluvte bezpočet pravopisnýc chyb. Snad se mohu vymluvit na brzkou raní hodinu. A ptám se jestli jsem blázen, nebo jesli jste takové pocity taky někdy zažili, jak jste s tím bojovali, nebo co jste dělali, aby to přešlo nebo tak. Upřímně děkuju duši, která bude tak hodná a vůbec si ten můj nesrozumitelný monolog přečte a odpoví děkuju.
(0 lidí)
(0 lidí)
Stránka otevřena 3898x Předchozí téma | Další téma
Reakce čtenářů
Pokud tě baví psaní, tak piš a nabízej to k vydání, kde a jak, to už pohledej na internetu. Podle mně ti chybí duchovní hodnoty a žiješ trochu jalový život. Máš rodiče, sourozence, nebo bratrance, či sestřenice, prarodiče tetičky strýčky? Vždyť je můžeš navštívit, poptatat se, jak se mají. Začni mít zájem o druhé a ne jen o sebe. Pavla
Věk: 22
Jako bych to psal slovo od slova já takže ne, nejsi v tom sama.
S klukama máš lehkou výhodu, že tě osloví sami, to my kluci neznáme.
Jestli máš tak přehnané nároky, zkus se nezaměřovat na toho člověka, ale na rozhovor s ním, např. zkus se zamyslet, kolik lidí, co znáš jezdí na víkendy na chalupu, kolik jich hraje na hudební nástroj. Potom budeš chtít jen vědět odpovědi na tyhle otázky a posuneš se o kousek dál. (moje vlastní rada, nemusí to fungovat…).
Dříve mi jeden známý říkal o těch výbuchách agrese, že se naučil vybuchnout jenom uvnitř v hlavě, že křičel se zavřenou pusou, zaťatými pěstmi, apod. Jemu ale bylo 12, takže těžko říct, jestli se to dá aplikovat na tebe, ale třeba dostaneš nějaký jiný nápad.
A to, že lituješ spoustu věcí z minulosti? Já taky a hodně, taky kvůli tomu občas brečím, ale zatím mě nanapadá ani mi nikdo neporadil, jak se přes to přenést… třeba budeš silnější a zvládneš to líp 
A jestlil tě baví psaní a studuješ, zkus třeba školní časopis. Každá vysoká ho má. A můžeš tam psát skoro o čemkoliv tě napadne. To by mohlo být dobré místo, kde začít 
Hodně štěstí
Precetla jsem si tvuj prispevek a hned me napadlo, ze znam nekoho s podobnymi problemy, a on ti skutecne odepsal. Mozna by neskodilo, kdyby sis precetla Vencovy uvahy. Treba prave vy dva najdete spolednou rec.
Nemyslim si, ze ty tve spoluzacky nebo kamosky na FB by nemely problemy. Maji je taky, ale treba problemy jineho razu nebo s nimi nechodi na verejnost.
A ze nemas v 21 pritele? No a??? !!! Jine zase resi to, ze ho maji a nechteji se vazat apod.
Takze si pis a pis, trosicku vypiluj gramatiku a muzes sve clanky a uvahy zverejnovat.
To, ze obcas brecis, je asi trochu depka, ale ver, ze i to za par let pomine!! Najednou budes mit starosti, ze nebudes vedet, kam driv skocit a tem soucasnym uvaham se budes jenom smat.
Věk: 21
Děkuji za tipy.
Co se týče toho psaní sice píšu ráda ale vzhledem k mému "užásnému" sebevědomí se necítím na to něco psát do školního časpisu, který jaksi ani neexistuje ale každopádně vedle píšu píšu. Jestli mi to někdy někdo vydá pochybuju ale tak doufejme.
S tím nápadem to v sobě dusit to sice můžu zkusit ale mám pocit, že právě ty výbuchy jsu možná způsobený že v sobě něco dusím a pak to chce ven ale to je asi zas jen má špatná teorie.
Pavlo, příbuzné mám, sourozence mám. Samozřejmě že se zabývám i jimi. To, co jsem sem napsala, věci, které se týkají konkrétně mé osoby ale samozřejmě, že mě zajímá jak se má třeba příbuzenstvo na Moravě nebo sestra, co má chudák ekzém uplně všude. Mám zájem i o druhé.
Každopádně děkuju
Věk: 22
Neřekl jsem dusit to vypadá ještě jinak.
Samozřejmě svěřit se je nejlepší, ale na to i já nemám koule, proto ti to neradím
Na druhou stranu házet věcmi taky moc konstruktivní není.
Věk: 21
Lističko, gramatika se piluje . Mě je taky jasný, že kamarádi na FB mají problémy, to je právě ta nová fobie jak tam dávají jen hezké fotky a tak, že to působí, že se mají fajn. To já vím, jen jim závdím to jejích tlačítko vypnuto. S tím přítelem vím, že to není skáza světa ale řekni to mému mozečku . Mě je uplně jasný, že kdyby nějaký byl, tak se zas zblázním z jeho zlozvyků apod. A k tomu poslednímu, právě proto, že vím, že až bude po škole, až budu muset pracovat a tak dále, tak to bude 10x, ne-li milionkrát horší než je tomu teď, a šíleně se toho děsím
Věk: 21
Sice to není konstruktivní ale člověk se u toho alespoň trochu vybije. Rozhodně je to efektivnější než si počítat do deseti, nebo křičet uvnitř 
ale jak říkám, ve společnoti je to tak trochu nepřijatelny xD
Věk: 22
Ále Dneska ve společnosti neni přijatelný ani počítání do deseti.
A stejnak bych se radši vybil sportem nebo na nefunkční elektronice
Věk: 21
Chudák elektronika. Já jí tedy z duše nenávidím, protože mě zásadně neposlouchá ale představa, že mlátím s klávesnicí o stěnu, kterou sem si čerstvě vymalovala, a jak mi létají její úlomky do očí, není vábná. A sportu zrovna neholduju
Věk: 22
Taky nejsem žádnej maratonec, ale prostě aspoň něco.
A s tou klávesnicí. Asi máš na mysli trošku jiný typ vybití než já Nadávání pod vousy je až až
Věk: 21
Tak to nevím jaký typ vybití máš na mysli Možná bys mi to mohl osvětlit a nadávání pod vousy nestačí Jo a teď jsem si vzpomněla, jak si říkal, že holky to mají snažší, že za nimi kluk příjde nebo tak. Není to úplně pravda
Věk: 22
Myslel jsem to ze svého pohledu. Já neumím oslovit holku, stydím se, nevím co říct, nejsem hezký ani hubený ani svalouš. Tudíž i kdybych se nadhodnotil (jakože to nedělám) nedokážu odhadnout, jestli mám šanci (jakože nemám) a tudíž nikdy nic nezkusím.
Rozhovor eye-to-eye je už v pohodě. Ale ten počáteční první krok, který zpravidla, ale ne vždy, udělá kluk, mě stoprocentně blokuje a k ničemu dalšímu se nedostanu.
Když tebe kluk osloví, tak má zájem tě poznat. Tedy máš o jeden krok kratší cestu
Věk: 21
Jo ták. Možná No každopádně s tou agresí to bude ještě záživný chjo
Věk: 22
Já radši nezáživnou agresi
Věk: 21
Tak záživná snad ani neexistuje ne?
Věk: 22
Třeba i jo, co já vim?
Věk: 21
Asi jedině kdyby se v tom někdo vyžival Takový dotaz. Ty sem píšeš často nebo ne? Mám pocit, že sem tu už něco tvyho četla
Věk: 22
Moc často ne, teď jsem tu asi po půl roce.
Ale je možný, že mě máš přčtenýho no
Věk: 21
Ani ne, moc se tu nevyznam ale sem tam sem zajdu
Věk: 22
Tak to jo
No já si taky občas čtu, hlavně když neni co dělat…
Věk: 21
Jojo nápodobně I když teď bych měla číst jak vzeklá úplně jiný věci Je mi z toho dosti blivno v jakym jsem skluzu…
Věk: 22
A co musíš číst takhle přes léto?
Mimochodem, podle toho jak píšeš se mi nechce věřit, že bys měla sebemenší problém se sebevědomím nebo vyjádřit se…
Věk: 21
No jako ono je celkem vtipný, že jsem na literární škole a nerada čtu. Respektive já ráda čtu jen určitý druh literatury a musí mě o joo bavit abych to přečetla jednim dechem. Ale ta literatura co mam číst ke zkoužce je vesměs přepokládám nezáživná, když tam vidím třeba paní Bovaryovou, což je sice z pychologického hlediska postav a vůbec toho stylu průlom ale jinak upřímně to byla šílená nuda XD. A jelikož když mě to nebaví, čtu šíleně pomalu, tak předpokládám, že těch xy titulů nestihnu přečíst během školního roku, takže už teď chytám hysterák, že nestíhám (tradične)
No to je ale právě ono. Mě vesměs nedělá moc problém bavi se přes net. Jakmile se mám ale s někým bavit naživo, tak někdy už je to problém, protože mi příjde, že plácam kraviny, nebo nemám co říct, tak zarytě mlčím. Když naopak mám něco na srdci, tak zjišťuju, že mě nikdo nevnímá a ostatní se baví jakobych tam nebyla i když je mi jasný, že moji přítomnost berou v úvahu, tak pak radši mlčím a málokdy pak začínám konverzaci. Nevím jak, anebo ani nemám náladu a s kluky si už vůbec nemám co říct. To jsou maximálně tři slova a končím. A s tím sebevědomím to je třeba že něco napíšu a pak když to ale mám číst tak tradičně před tím to celé schodím protože si nemyslím, že by to mohlo být dobrý. Nebo se prostě shazuju, protože si nevěřím. To je prostě hrozná povaha Na druhou stranu mi hodně lidí říká, že sem zase ambiciózní a tak, emuž se dá těžko věřit. Ale někdy si taky řeknu přece nejsme blbá
Věk: 22
Aha, tak to já radši nemluvim vůbec.
To mi i plácání kravin přijde daleko lepší
A když tě pak povzbuzují i kamarádi, tak na tom asi tak špatně nebudeš
Věk: 21
Jak povzbuzují. Oni mě ignorují
Věk: 22
myslel jsem to, že ti říkají, že jsi ambiciozní…
Věk: 21
Nojo ale těmi lidmi myslim rodinu
Věk: 22
Aspoň někdo
Mě už někdo neřekl něco hezkýho už přes týden
A dlooouho ještě nic nebude…
Věk: 21
Přes týden? To je ještě málo
Věk: 22
Zrovna se to povedlo předtím až na konci května
Myslíš, že by sis chtěla psát třeba mailem nebo tak? Ať tu nespamujem
Věk: 21
Tak můžeme že
Věk: 22
tak jestli budeš chtít, napiš na el.mario.74@seznam.cz
Věk: 20
vau… přesně takovýma pocitama ted procházím : / a vím moc dobře jak ses asi cítila, nebo ještě cejtíš. jenom zjistit co nám chybí za tu zasranou potřebu a bude to OK, doufám. jinak už taky nevím
tak na to je jednoduchá odpověd, která se bude delší dobu odstranovat. potřebuješ terapeuta tedy psychoterapeuta a s největší pravděpodobností jsi v miminkovské věku byla odmítána, kdy maminka něco dělala, třeba vařila, prala, žehlila, pořád ti říkala ted né počkej chvíli vydrž, prosím tě to nejseš schopá to vydržet pět minut dodělám to a jdu za tebou, v tobě ač jsis to neuvědomovala vyvolalo úzkost a velmi nízké sebevědomí sebejistota že zvládněš daný úkol bez problémů a neustále se jako by podcenuješ, mazej k terapeutovi at to svinstvo nepředáš svým dětem a můžeš krásně žít, nejsou tu komunisti ale jsou tu jiný starosti tak si nepřidělávej problémy, problémy ubírej, tak mazej a na rytíře se vykašli žij realitou
10 nejnovějších témat v kategorii:
|
Téma |
Odpovědí | Otevřeno |
Datum přidání (Autor) |
|---|---|---|---|
| V životě nikam nesměřuji | 8 | 3827x |
13.01.2021 19:32:35 (lentilka001) |
| Chci umřít | 2 | 3470x |
02.11.2020 00:37:18 (OmylCZ) |
| Stres z řízení auta po autonehodě | 2 | 1698x |
06.06.2020 21:32:35 (Renos) |
| Přízpůsobení se životnímu stylu rodičů | 7 | 1678x |
17.04.2020 08:58:21 (Irca) |
| vrati mi vse osud? | 4 | 1552x |
13.04.2020 06:42:09 (rozinka) |
| Uzavřená do sebe | 8 | 1789x |
22.02.2020 09:55:05 (Introvertka) |
| Opakující se neverbální obtěžování jinou ženou | 1 | 1704x |
25.12.2019 19:51:27 (Punkerka) |
| Kauza Slunečnice - špatný přístup k seniorům | 10 | 2366x |
21.11.2019 18:13:07 (jen anonym) |
| Neviem sa v zivote nakopnut | 2 | 1356x |
06.10.2019 16:39:06 (Jude) |
| Proč nikoho nezajímám | 7 | 3085x |
29.09.2019 15:22:36 (Sluníčko M.) |
