Téma: vrati mi vse osud?

Pokud své dceři vysvětlíš, jak se k tobě její otec choval a ona bude mít rozum, tak by to měla pochopit. Dřív nebo později by se začal takto chovat i k dceři a ona by měla šrámy na duši až do konce života. Jestli je už teď nemá, protože i když je dítě ještě malé, tak co se děje u rodičů, vnímá.  

To co chce udělat on, se tomu říká "syndrom zavrženého rodiče". Je to jedna z forem týrání dítěte, kdy jeden rodič dítě očkuje proti druhému rodiči. Může tím také narušit psychosociální vývoj dítěte. Asi bych se u soudu bránila tím že tě timto způsobem vydírá.   Dítěti by tím hodně ublížil. Něco si o tom přečti, zde posílám odkaz.    Celkově ses stala obětí domácího násilí a je dobře, že chodíš na terapie.  

http://www.pppbruntal.cz/texty/pas.html

Určitě se nenechej vydírat. Vydírání je trestný čin!   Držím ti palce, abys vše zvládla. Teď už to bude jenom lepší!!!    Nelpi na manželství, nebo partnerství, ve kterém jsi neštastná.   Pokud nebudeš štastná ty, tak nebude štastné ani tvé dítě.  

Dara to napsala moc hezky. Ano, tohle bylo domácí násilí a divím se, že jsi to tak dlouho vydržela. Teď už si budeš dávat pozor a budeš vědět. že tito lidi se nikdy nezmění, naopak zhorší. Stejnou zkušenost má i moje maminka s naším otcem - a že bychom jí něco vyčítali? ! Ani omylem! Udělala pro sebe i pro nás to nejlepší. Jen bohužel její nejstarší syn je stejný psychopat jako tatínek, ale ani s ním už nežijem a musí se chlapec starat sám o sebe…

I tak je riziko, že je už dcera více či méně poškozená, ale to se projeví, jak bude vyrůstat.

To, že jsi ten vztah ukončila, je dobře.

Byla by jsi ale v lepším postavení, pokud bys jeho napadání tě vždy hlásila na PČR. Takhle to bude jen tvrzení proti tvrzení a klidně se může stát, že otec o svojí dceru bude též bojovat. Tyhle tahanice, pokud jsou sporné, nebývají hezké.

Věřím na karmu a to jak na tzv. karmu bílou, tak i karmu černou. Vše, co v životě učiníme se nám jednou (třeba právě v tomto životě, nebo v dalším) vrátí. To dobré i to špatné. Mám ráda myšlenku z knihy od Exupéryho: Kdo by dokázal oddělit dobré od zlého, byl by vskutku moudrý…

Mám za sebou podobný příběh. Vlastně, vše se stále děje a je v pohybu… Hrany se však za ta léta tak otupily! Teď tedy k mému příběhu. Snad Ti bude alespoň trochu k něčemu… Třeba i povzbudí.

Byla jsem vdaná velmi krátce. Ze vztahu se nám narodila dcera. Nicméně vztah od počátku nebyl dobrý a velmi brzy se ukázaly velké rozpory v náhledu na život. Byli jsme prostě nekompatibilní. Manžel mě nikdy neuhodil, nicméně ani podporou příliš nebyl a když došlo na lámání chleba, přišlo na řadu vydírání, ponižování, pomluvy… V tomto vztahu bylo více slz než lásky, více strachu než-li radosti. Vztah mého bývalého manžela k dceři byl vlastně nijaký. Nevšimla jsem si že by jej nějak definoval. Rozhodla jsem se náš vztah ukončit po třech měsících úporných hádek, čímž jsem zadělala na další útoky. Ne fyzické… Byly mnohem lépe propracovanější. Nicméně, do půl roka jsme byli rozvedení. Dceři tehdy bylo 2,5 roku. Oproti velkolepým výpadům ze strany manžela v podobě výhružek, že mi dceru "sebere", že jsem nezodpovědná matka (byla jsem výrazně mladší než on), vše dopadlo jinak. U soudu řekl, že si dceru "brát" nebude a proto si nepožádal ani o návštěvy. Dokonce se nechal slyšet, že předpokládá, že si někoho najdu… Po soudu se ke mě naklonil a řekl mi, že mám v životě všechno příliš jednoduché, tak ať se snažím. Dala jsem na jeho radu, snažila jsem se… Našla si práci a dlouhé roky jsem o bývalém manželovi neslyšela. Poprvé asi po 4 letech, kdy jsem žádala o výkon soudního rozhodnutí exekucí na mzdu - dlužné výživné + trestní oznámení pro neplacení výživného. Ozval se, že se chce s dcerou vídat. Nenech se mýlit. Nebylo to žádné přátelské psaní. Bylo to psaní plné direktiv, chci to tak a tak. Ustála jsem to… Jediný můj argument byl, pokud chceš, ano, máš právo, ale obrať se na soud a ať soud rozhodne, co a jak dál bude. A protože neměl ve skutečnosti zájem o dceru, na soud se neobrátil, doplatil dlužné výživné a bylo pár let ticho. Pak jsem zažádala o zvýšení výživného. Tuším, že to bylo 7 let od rozvodu a žádala jsem o zvýšení z částky cca 1600, - Kč na 2500, - Kč. Opět mi přišlo milé psaní… A opět jsem odvětila, co jsem odvětila… K soudu o zvýšení výživného se ani nedostavil. Po pár letech jsem onemocněla. Velmi vážně… Po pravdě, neměla jsem moc šancí na přežití… Nicméně, dceru si do péče na rychlo brali moji rodiče. Otec se k soudu opět nedostavil. Byl obeslán, byl mu stanoven opatrovník… Já se, zaplaťbůh, po roce uzdravila a byla jsem schopna si vzít dceru zpět do péče. A ano, opět probíhal soud. Byl to sice jen administrativní úkon, neboť jsme přišli celá rodina, ale otec dcery. ? Ne, nebyl… Po dalších cca 6 letech, kdy dcera nastoupila na gymnázium, jsem opět podala žádost o zvýšení výživného. Tentokrát jsme s právníkem neváhali a částku jsme nastavili výše - 6000, - Bývalého manžela jsem viděla osobně po 12 letech. Ne, nečekej dobrý konec, žádné padnutí do náruče… Rval se o prachy a svou dceru ani nepozdravil (byla zvědavá a doprovodila mě k soudu). Vzhledem k tomu, že soud odůvodnil schválení takto vysokého výživného tím, že se otec nepodílel a nepodílí žádným jiným způsobem na výchově dcery a pouze se omezuje na finanční plnění, nastalo další peklo. Tentokrát už jej pocítila dcera… Zavolal na nás sociálku, že nemá informace o své dceři. Nu, co si budeme povídat. Zvládly jsme to. I nucenou návštěvu sociálních pracovnic. Dneska (22.05.2020) se tomu směju, tenkrát jsme nad tím plakala… Snažila jsem se chránit dceru, chtěla jsem pro ní, co nejklidnější dětství. Klidné a radostné a teď toto. Dcera byla vždycky fajn… NIkdy jsem o jejím otci nemluvila zle. To jsem si hlídala. Ale po pravdě, ani jsem se nad ním nikterak nerozplývala. Prostě některé věci bylo třeba říkat narovinu. Na otázku, proč mě můj tatínek nemá rád, jsem třeba říkala, že prostě jen neví, jaká báječná holka je. Kdyby jí viděl, litoval by, že jí nevídá. Dnes (22.05.2020) je mojí dceři 21 let. Studuje vysokou školu a před dvěma lety si žádala o zvýšení výživného… Inu, soudy jsou na dlouhé lokte. Soudkyně někdy nevyzpytatelné. Protože třeba i v tomto případě si soudkyně vyžádala mediaci otce a dcery. Nakonec k mediaci ani nedošlo. Otcův předstíraný zájem nestačil. Nedokázal to dotáhnout… V červenci mají soudní stání. Otec se snaží svou dceru prezentovat jako nevychovaného spratka a mě jako matku, která mu celý život házela klacky pod nohy. On a jeho otcovská prává byla celých téměř dvacet let utlačováná, utiskována. Byl nepráven očerňován… atd. Pro mě je důležité vědomí toho, že moje dcera mi několikrát řekla: Nerozumím tomu, proč si myslíte, že jsem v dětství nějak trpěla tím, že nemám otce, že bych byla o něco ochuzená, nebo, že bych měla být nějak nešťastná. Já jsem měla spokojené dětství a žádným traumatem netrpím. Dodává, že otec jí nezajímá. (O tom já vždycky trochu pochybuji. Možná, že jí nechybí právě tento otec, ale otec, postava v jejím životě asi ano… To jsem jí už nedokázala dát.)

Sama za sebe nelituji jediného rozhodnutí. Pokud se na mě moje karma "zlobí", ponesu jí ráda… Ale jsem ráda, že jsem se dceři vždycky věnovala a snažila se jí postavit do života… A myslím, že se mi to povedlo…

Nezapomínej na to, že jsi odpovědná zejména jen a jen za sebe (a po jistou část života i za své robě). Ne za rozhodnutí a životní kroky druhých.  

Měj se hezky a neboj se… Někdy věci vypadají šíleně, ale není třeba se bát.

Robin