Téma: Uzavřená do sebe

Ahoj, já jsem také velký introvert - od mala. A  také neumím mluvit o pocitech, vše řeším vnitřně, sama, což mám i po mámě. Já si taky připadala divná, ale cele jsem se přijala a naopak jsem ráda, za svůj "vnitřní život", který je bohatý a je to možná lepší. než být nějaký povrchní extrovert, co má tuny kamarádů, ale žádného skutečného přítele.

Ty nemáš kamarády z předchozích škol? Já také nové vztahy zatím nenavazuji, ale mám, díky bohu, pevná pouta s lidmi ze základky a ze střední.

Jinak bych na to šla přes koníčky, chodit třeba někam, kde jsou lidi se stejnými koníčky a pokud ani to ne, tak zkrátka chodit do společnosti, jen tak a učit se navazovat vztahy.

No jo, ale je to těžké, když si potom hledáš partnera. Já potřebuju někoho, kdo mě trochu probudí, rozebere, ale smutné je, že ho tím vlastně zničím, protože mu to nedokážu vrátit. Tolikrát jsem slibovala a vážně se snažila. Ale nezměnilo mě to. A pak přišel rozchod. A zase představa, že oba bychom byli stejní introverti, je děsivá. Mám známé/kamarády, se kterými se dá pokecat o běžných tématech, ale nikoho, kdo by teď po tom rozchodu přispěchal s kapesníky a vínem. A při utváření kamarádů jsme zase u toho - zase jim nejsem schopná říct všechno, otevřít se.  

Ano, určitě ti doporučuju přesně pravý opak tebe; sama mám kamarády, kteří jsou přesně opační, než já, a pak se to hezky doplňuje.

Já myslím, že není ani nutné vše říkat, někdy je prostě lepší, když ostatní nevědí. co se nám honí hlavou…

Na druhou stranu to asi chce kompromisy - takže když by jsi měla klasického, normálního partnera, řekla bych mu na rovinu - sorry, mám problém vyjádřit emoce, ale budu se snažit…

Např. já mamince, která je uzavřená podobně, jako já, řekla, ať mi řekne, když přeteče kalich - když bude mít nějaký stres… Sice mě to pak taky stresuje, ale to je jedno - opravdu mi to říká a já se  snažím dělat totéž.

Byl jsem asi do 25 ten nejvetsi introvert na svete. Pak jsem dosahl hodne velke uspechy v pracovnim i studijnim zivote.

Od te doby mam sebevedomi asi 100x vetsi a i ve vztazich k zenam mam vse diametralne odlisne. Nemam problem oslovit libovolnou zenu a rict ji co chci a citim.

Myslim, ze jsem teď velky extrovert. Hodne lidi rika, ze tohle nejde zmenit. Teď vim, ze jde a je to pro me normalni.

Zkus si nejak zvysit sebevedomi, treba ti to taky pomuze.

Tak moc bych chtěla, aby se vrátil. Uměl všechno tak krásně vysvětlit, uměl naslouchat, ukázat jiný úhel pohledu na věc, vidět ve zlém vždy něco pozitivního a hlavně mě nesoudil a rozuměl mi. Jsem tak pitomá, že vlastní zahleděností do sebe, do zbytečného šťourání se v sobě, že jsem nemluvila a neulehčila věc sobě i jemu. Všechny ty myšlenky a pocity mě stály tolik času a energie, že jsem zapomněla pečovat o náš vztah. Tak moc toho lituju. Postupně přicházím na hodně věcí a vidím svoje chyby.

Jsme teď na nějakou dobu od sebe, alespoň tak mi to řekl, ale možná, že je to napořád. Chce, abych se víc soustředila na sebe, nespoléhala se ve všem na něj a on si chce taky vyzkoušet, jaké je to být sám a starat se jen o sebe, aby si pak dokázal víc vážit věcí, které jsem pro něj dělala.

Já se k návratu, nějakému datu nechci upínat, ale pořád v něj doufám, protože je to člověk, se kterým bych chtěla být napořád. Miluju ho.

A pak je tady ještě další věc. Vím, že se mám soustředit na sebe, víc si užívat života, objevovat nové věci… jenže mi přibyla další starost. A nechci, aby to vyznělo, že jen proto chci přítele zpátky. Nikdy jsem nebyla na peníze. Vždycky jsem byla hrdá na to, že si věci platím sama, chtěla jsem se dělit rovným dílem, i když přítel vydělával víc peněz, nechtěla jsem, aby za mě něco platil. A samozřejmě jako každá ženská jsem zvelebovala náš byt. Teď bych si nafackovala, když všechny ty věci vidím. Naše našetřené peníze vždycky do něčeho zahučely a my šetřili znovu. Jenže teď jsem zůstala sama a platím dost peněz za nájem, starám se o dvě kočky a zivot stojí peníze. Prostě od výplaty k výplatě, i když budu šetřit, kde se dá. Jednu z koček budu muset kvůli tomu  dát nejspíš  pryč a to bude taky velká rána. Přestěhovat se do levnějšího nepřipadá v úvahu, ceny jsou v okolí i za jednopokojový byt hodně vysoké a to se mi více vyplatí zůstat tady i vzhledem k místu kvůli kočkám. Vím, že mi s tím nikdo nepomůže, taky vím, že spoustu lidí je na tom ještě hůř a z fleku by si to se mnou vyměnili a řekli, že se mají dobře, nebo že třeba mají zodpovědnost ještě za své děti, vím, vím, ale ani tak ta situace pro mě není oukej. Modlím, se ať třeba neonemocním nebo ať se mi něco nezničí. Prostě jsem ve všem byla pitomá.

Prosím, berte to tak, že se potřebuju jen vypsat. Nechci od nikoho politovat, opravdu si uvedomuju, že i tak mám velké štěstí oproti jiným lidem.

Doporučila bych Ti si přečíst na toto téma dvě zajímavé knížky: Sylvia Lobken: Introverti a extroverti                          Síla introvertů

Je to možná trochu náročné čtení, ale myslím, že mnohé pochopíš. - hlavně to, že se nemusíš "změnit", že být introvertem není žádná "nevýhoda", jsou tam dobře popsány způsoby komunikace mezi introverty a extroverty, a jak si mezi sebou lépe porozumět.   Pokud Tě přítel opustil proto, jak popisuješ, tak ho nech jít, určitě to nebyl pro Tebe ten pravý, Myslím, že pro partnerství introverta je nejlepší zase introvert, jinak to asi moc nefunguje - nezoufej, určitě se někdo takový najde. Hodně štěstí!

Kočičku bych určitě pryč nedávala, když je jedna, tak ta druhá už se vstřebá ; ) Sama mám dvě holky a jsou to má sluníčka, bez kterých bych nemohla být. Myslím, že osamělým lidem kočičky moc pomáhají. Máš aspon dva parťáky.