Téma: Sebevražda - dopis na rozloučenou

... i když nepřemýšlíme o sebevraždě, asi bychom neměli zapomenou na to, že můžeme umřít. Doplním Ti to tu o jeden mejlík, který je takovou úvahou o zvláštní příležitosti...

Můj nejlepší přítel otevřel šuplík od komody své manželky a vyjmul v hedvábném papíru zabalený balíček. Nebyl to jen tak obyčejný balíček, bylo v něm krásné dámské spodní prádlo. On ten balíček rozbalil a zadíval se na to hedvábí a ty jemné krajky. „ To jsem jí koupil, když jsme byli spolu poprvé v New Yorku. To mohlo být asi tak před osmi nebo devíti roky. Nikdy si to neoblékla. Chtěla si to obléci při zvláštní příležitosti. A teď, myslím, že je ten pravý okamžik. “ Přiblížil se k posteli a položil to hedvábné prádélko k jiným věcem, které byly připraveny pro pohřební službu. Jeho žena totiž zemřela. Pak se ke mně obrátil a řekl: „Neukládej nikdy nic na zvláštní okamžik. Každý den, který žiješ, je zvláštní okamžik. “

A já stále dodnes myslím na ta jeho slova... ta změnila můj život. Dnes čtu více a uklízím méně. Sednu si na balkón, kochám se přírodou a ignoruji plevel, který se rozrůstá mezi mými květinami. Trávím více času s rodinou, s mým partnerem, s mými přáteli a méně v práci. Pochopil jsem, že život je sbírka zkušeností, kterých si máme vážit. Odteď si už nic neschovávám na později. Denně používám své křišťálové sklínky. Když se mi chce, tak si obléknu mou novou koženou bundu, i když jdu jen přes ulici do sámošky. I můj nejdražší parfém použiji, když se mi zachce. Slova, jako například : „jednou“ nebo „ při příležitosti“ už v mém slovníku neexistují. Když to stojí za to, tak chci dělat, slyšet i vědět vše hned. Nejsem si jistý, co by žena mého přítele udělala, kdyby věděla, že už zítra nebude. „ Zítra“, které každý z nás bere na lehkou váhu. Myslím, že by určitě ještě zavolala své rodinné příslušníky a své blízké přátele. Třeba by i ráda zavolala pár lidí, s kterými by urovnala pár nedorozumění a nebo by se i pár lidem omluvila za věci, které byly nevyjasněné. Odpustila by možná vše, čím jí kdo ublížil. Ta myšlenka, že by třeba ještě šla do čínské restaurace, se mi líbí.

To jsou ty nevyřízené maličkosti, které by mne rušili, kdybych věděl, že mé dny jsou spočítané. Na nervy by mi také šlo, že vím, že se už nemohu sejít s přáteli, které jsem chtěl jednoho „ vhodného „ dne navštívit. Na nervy by mi také šlo, že vím, že již nenapíši dopisy, které jsem chtěl jednoho „vhodného“ dne napsat. Že jsem svým milým dost často neříkal, že je miluji.  Teď nepropasu, neodložím a neuložím nic, co mi dělá radost a co přináší smích do mého života. Stále si říkám, že každý den je zvláštní. Každý den, každá minuta, každá vteřina je zvláštní.

Pěkné... opravdu stojí k zamyšlení.

Vždy jsem si říkala, že kašlu na dopis na rozloučenou, ale teď si myslím, že ho určitě napíši. Je dobré ujasnit si vše zlé co se stalo, odpustit druhému člověku a zároveň poděkovat, omluvit se a vysvětlit své jednání a svůj čin...

Ano, život je krátký a bohužel někdy i v tak krátké době hodně bolestný...

  Hranice mezi životem a smrtí je tenčí než vlas.   Až umřu, tak se konečně pořádně vyspím.   Dobrovolně, ale nejdu!!!   Mě budou muset potomci zastřelit.

Kazda minuta vterina je zvlastni a kazda muze byt Peklem.

Přesně tak.... a peklem může být bohužel i nebe

Hmmm, pěkný. Ale jen pustá teorie. Já taky chtěla napsat dopis na rozloučenou, ale nějak není komu. A hlavně, mi připadá, že je to zbytečný. Ve finále to ani nikoho nezajímá a pokud ano, stejně je to jedno. Já napsala celej román o mém životě, aby jako okolí pochopilo proč a nač. Po několika týdnech jsem si to přečetla a bylo mi jasný že to k ničemu není. Oheň pohltil slova slova slova

Byla jsem u psychologa a bylo to o ničem – měla jsem 20 minut na život ha ha ha pak se mě psycholožka zeptala jestli se cítím líp J)), byla jsem za osobním koučem – jako že pro životní motivaci a taky nic je 5 tis v hajzlu. Byla jsem u psychiatra a ten mi po 5 minutách napsal driák po kterým stejně člověk nežije.

Mít rád život? To jsem tedy měla, měla jsem tolik chuti, ale už nemám. Je mi 51 nikdo o mě nestojí, nic neumím, nemám práci, rodinu  ani žádné přátele, nemám už žádný cíl, žádné touhy už nic nechci, všechno mě bolí i koukat a dýchat. Není nic za co by mi stálo žít. Bohužel musím počkat až umře máma, nebo až mi dojdou peníze, pak se hned zabiju. Vím jak, vím čím, vím kde, aby mě nikdo nenašel.

Proč to píšu? Ani nevím snad proto, aby bylo jasný že chápu když to tady někdo skončí…

Já se také léčím na deprese už přes deset roků, takže vím o čem je řeč a znám vaše pocity, ale sebevražda je fakt hloupost. Chce to najít si lepšího doktora, když nesedne první, tak najít druhého a taky Vám nemusí zabrat hned první prášky. Já za tu dobu co se léčím na deprese jich vystřídal už několik, než se našly ty úplně pravé. Život s depresí je o tom najít odvahu s ní žít a bojovat.

Co by hodně lidí, kteří trpí smrtelnou nemocí daly za život a vy jej chcete dobrovolně ukončit? I když deprese je dost těžká nemoc zkuste si připustit, že jsou na světě lidi na tom i o mnoho a mnoho hůře, třeba v zemích, kde se válčí, nebo mají hladomor.

Dano51 píšete, že nemáte žádné přátelé, co si třeba pořídit nějakého pejska, třeba z útulku? Co by takový pejsek dal za vaší péči? Hned byste měla pro koho žít a věřtě, že pes je fakt nejlepším přítelem člověka.

Navíc toho horké počasí je také náročné na psychiku, takže to chce přečkat než se počasí umoudří a hlavu vzhůru.

Sebevražda je hloupost, tím se nic nevyřeší, naopak osoba způsobí bolest rodině. Sebevraždu jsem viděla a fakt docela mazec.

Na prášky já nevěřím, tolik známých se cpe práškama, a že by byli šťastnější?? Nejsou, jsou jen zblblí.   Je to tak, že když je ženská stará, prášky jí mládí nevrátí, když jeden přijde o rodinu, taky jí prášky nevrátí, když je zdraví v hajzlu, prášky od cvokaře to nespraví, když nemůžeš 3 roky najít práci, ani tu ti pilulky nedají. A pořídit si psa? Kdo se o toho chudáka postará až tu nebudu. Ne nechci žádný šidítko, nechci žádnou berli. Když nemůžu „stát na vlastních nohách“ fňukat a doprošovat se tohohle pitomého světa nebudu. Díky za snahu.

Dani, co Tě vlastně vede k takovým myšlenkám? Jsem o rok starší, než Ty, přesto to nechápu. Napíšeš mi něco bližšího?

Barčo, Přišla jsem už několikrát za sebou o práci. Od ekonoma až po uklizečku. Přišla jsem o manžela ( napřed si našel novýho chlapa a pak novou ženskou), přišla jsem i o přítele( byl ženatej a já měla morální zýbrany ha ha), děti vyletěly z hnízda. Po rozvodu se ode mě odtáhli přátelé a nové si nejsem schopná vytvořit. Mám tady desky s asi 100. žádostmi o práci a nic. Mám tady několik nápadů k podnikání a taky nic. Nemám na to dost vůle, motivace, peněz, výřečnost, někoho do tandemu. Nemám s kým kam jít tak dlouho, že už nikam nechci, nebo se spíš bojím něco chtít? Sama nevím. Dřív jsem měla pořád NĚCO před sebou nějaké plány. teď nic.  

Znáš knížku - Loď mrtvých? - připadám si jako jedna z nich.

Na podzim jsem dost marodila, vypadalo to že si se mnou příroda poradí sama, a víš že mě to bylo jedno?  

Jsem lítostivá a naštvaná a otrávená a zklamaná a demotivovaná a osamocená. A tak nějak vím že nikomu chybět nebudu. Možná si jen řeknou -"no byla vždycky taková divná" a tím to hasne.

Kdyby to šlo pořád bych jen spala. To se mi zdají sny, jako bych žila jiný paralelní život. Tam jsem obklopená lidmi, pořád něco organizuju, podnikám, hodně cestuju po celým světě, miluju se, směju se a nejsem to já ta stařena, ale pořád tak ve věku 26 let. Mě by se tenhle život líbil. Jenže se probudím a vidím tuhle podělanou realitu, svojí neschopnost to změnit. FUJ brrrrrr.

Napsala jsi to tak hezky, že mě úplně mrzí, že je to o takovém smutku. Ne, já nevěřím, že nemáš dost sil a vůle. Vždyť už jen ten příspěvek je napsán s takovou vitalitou! Kruci, jakápak stará??? Jsi v nejlepších letech, máš čas jen pro sebe, plánuj, snaž se, nemrač se na ten svět tolik, jednou se to přece musí otočit!

Barčo, ty tomu upřímě, ale upřímě věříš?? Co tě k tomu vede. Co jako mám plánovat, čemu mám věřit? Co plánuješ ty, co děláš ty aby sis nepřipadala jako bolavá nicka? Podívám se okolo sebe a chce se mi plakat.

Jo a vitalitu tu jsem měla, a jestli jí cítíš, tak to jsou jen zbytky. Nejsem z tech co fňukají na rameno. Všichni si myslí jak jsem silná, jak všechno zvládám, ale já už nechci. Jsem unavená k smrti, unavená.

Jediný co já dělám, uklízím ( když mě zrovna něco nebolí), rozprodávám, nebo rozdávám zbytečnosti - čistím stůl. Likviduju stopy po sobě čím míň jich bude tím líp. Protože všechno je to jen veteš pořizovaná v najivitě, že to k něčemu bude, že to má nějaký smysl.

Zrovna je venku sluníčko a já tu čučím a nevím co s tím. Pod okny pivní festival, spousta lidí - všichni tak cizí. Koukám jak se alkoholem proměňují a zvedá se mi žaludek.

Prošla jsem zahradu z leva z prava a připadám si jako pes co běhá z rohu do rohu. Jsem vlastně naštvaná, že mě vzbudili ptáci jak ráno štěbetali - sebrali mi sen.

Víš že jsem si dokonce po letech koupila cigarety? Sedím na terase a kouřím. Je to stejně pošetilý jako žití, taky to nic nepřináší, ale ruka něco drží a nelelkuješ, kouříš.

U Vás je pivní festival? To je ale dobrá příležitost potkat známé, ne? Nemusíš koukat na ty, co jdou za alkoholem. Spousta z nich je tam právě z důvodu společenského dění. Zkus se přemoct a vyraz ven! Mezi lidmi se nejvíc dozvíš, třeba o práci... může se poštěstit. Mimochodem, zkusila jsi se po netu podívat na weby potencionálních zamětnavatelů? Často se stane, že právě tam mají vypsána volná místa. A i kdyby ne, stačí sednout, napsat motivační dopis atd a poslat. Myslíš, že to nefunguje? Funguje, jsem toho příkladem. Ale nejde jen o to.... mezi lidmi přijdeš na jiné myšlenky. Není dobře, že se uzavíráš a vidíš jen negativa. Viz probuzení. Vždyť každý nový den je výzva! A víš co? Zapal si a zavolej někomu...   třeba z rodiny... poptej se, jak se mají a co dělají... jen tak. Bolí Tě něco? Koukni po netu, co s tím... nebo se zeptej tady... nové téma. A třeba se zaregistruj.... je pak možnost si psát soukromě, když si s někým sedneš. Vypovídat se, poradit se, co nechceš veřejně... je spousta možností, jak zabojovat, jen musíš chtít i když se Ti zrovna vůbec... ale VŮBEC nechce.

Barčo já nemám známé, nemám kamarády a venku jsou jen cizí lidi. Co se týká práce vyzkoušela jsem už snad všechno, viz předchozí povídání. Ale dík. Jedu na trh, dá se tam prodat, nebo darovat, oblečení, boty, knížky, porcelán, kovový cetky, nábytek, kola, možná i auto.

Tu první větu Ti ne, že nevěřím, ale prostě věřit nemůžu. Jednak za 51 let na světě prostě známé máš a za druhé... cituji - Všichni si myslí jak jsem silná, jak všechno zvládám - kdo si to myslí a jak to víš?

Moje máma, můj táta si to myslel -už umřel. Mysleli si to kolegové v práci, než mě vyhodili )) Protože přece tam musí nechat ty slabší já se o sebe postarám. Jen bývalý manžel už tenkrát před 10 ti lety věděl že jsem labilní nula. Holt mě za těch 23 let dobře znal. Moje děti, před kterými se teď stydím. Zůstává stud. Nová manželka bývalého je jiná je skvělá, úspěšná, všichni v okolí včetně mé bývalé rodiny si ji váží, je vyhledávaná. Bejvalej vydělal na změně to je jasný. Je šťastný a spokojený.

Mě máma vtluoká do hlavy že jsem udělala chybu, že jsem se rozvedla. Copak jí můžu říct že se mi fyzicky zprotivil když hledal svojí sexuální orientaci? A že ji konečně našel po zkušenostech s muži s jinou partnerkou? Beru to jako osobní prohru, ale asi bych se zachovala stejně. Jasně že se mi stýská, ne po něm, ale po době kdy to bylo celkem fajn, když děti byly malé, měli jsme spousty kamarádů. Ale ti se kamarádí dál s ním, nebo se úplně stáhli.

Mám deset let přítele, ženatého. Vlastně i on si myslí že jsem lepší než jsem. Pořád dokola mi říká že jsem dost silná na to být úspěšná. Ale nejsem. Nejsem schopná uspět ani v základních věcech. Naučit se cizí jazyky, držet krok ve své profesi, shodit 35 kilo co mám navíc. Chodím na pohovory a ty děcka co rozhodují o tvých schopnostech jen ohrnují nos. Jsme přece dynamiská firma s mladým kolektivem, přece si sem nevememe nějakou tetu. Věř že jsem vyzkoušela všechno. Být sama sebou, seriózní, usměvavá, profesionální, mladistvá i usazená, ale není mi dáno. Jasně že si vzpomínám na to jaký to bylo fajn dřív v kolektivu s "kamarády" z práce. Jenže dneska po mě ani pes neštěkne. Mám jen jedinou kamarádku co bete prášky na deprese a chlastá. Super!!! Ještě větší troska než já. Jenže je křesťanka tak se opírá o berlu víry. A konečně i ta mi říká svoje pravdy, že jsem jen konkubína bez perspektivy a chce abych se nechala pokřtít. Ha ha ha

No a přítel? Ten mi jasně řekl, že se rodiny nevzdá a já už to po těch letech ani nechci, stejně bych mu už neměla co nabídnout. Takže když přijede, když si udělá čas, hrajeme si na spokojený pár. Jak směšný že. Bohužel i to už občas nezvládám. Chtěla jsem ho vyměnit, ale za koho? Za koho? Podívej se na inzeráty i dětkové chtějí jen mladé sportovně založené a štíhlé kočky s možností založení rodiny. Tím myslí udělání dětí.

Víš co, taky jsem se dřív když se mi dařilo, pomáhala hodně lidem. měla jsem pocit že je to povinnost toho komu se daří. Většině to stejně nepomohlo a těch pár kterým ano, už mě neznají. Nemají o mě zájem. Bohužel nejsou schopni pomoci někomu jinému, nejen mě. Ještě dnes rozdávám potřebným. Jim to udělá na chvíli radost, ale z dlouhodobýho hlediska to stejně nepomůže, ale mě ano v přípravách na odchod. Je to systematické, ale už bez emocí.

Co mě asi vždycky chybělo bylo souznění s někým. Vždycky jsem si připadala sama, ale teď to hůř snáším.

A zkusila jsi, zaměřit se např. na to, co bys chtěla dělat, kde bys chtěla pracovat? Zkus se cíleně zaměřit jen na to, kde bys chtěla pracovat ty, co by tě naplňovalo a bavilo a jdi do toho po hlavě. Oslov nějakou firmu, respektive její personální oddělení, napiš motivační dopis a dojdi ho podat pokud možno osobně. Podle toho o jakou firmu půjde, nabídni, že jsi ochotná pracovat např. jeden týden úplně zadarmo, aby zaměstnavatel mohl posoudit, zda opravdu neprohloupí, než začne s papírováním. Je totiž velmi pravděpodobné, že spousta firem hledá právě lidi, kteří opravdu rádi pracovali, ale nehlásí se na místo jen proto, že si myslí, že nemají dostatečné zkušenosti nebo by je stejně nepřijali. Je také možné, že některé firmy nemají dostatek času či personálu, který by se o poptávku zaměstnanců staral. A je také možné, že o vytvoření pozice, pro kterou by ses hodila právě ty, teprve uvažují a ty můžeš být tou motivací toto nové místo vytvořit.  
Tohle je jen můj názor, nechci radit ani nic podsouvat, ale činím tak v domnění, že bych třeba mohla pomoci.

Co, přestat se zabývat jen sebou a pomoci jiným lidem, zamýšlela jste někdy o tom?

Jen zbabělec utíká k sebevraždě, ale nejste jediný!  

 Přečtěte si článek, více napoví 

http://rejpalik.blog.cz/1401/tyka-se-to-i-nas

Šel jeden člověk na hodně vysokou horu, kde ještě nebyla žádná stezka a musel se prodírat houštinami. Hodněkrát za cestu uvažoval kam vlastně jde a proč ty houštiny jsou tak těžko přístupné. Jenomže si neuvědomoval, že každou houštinou, kterou prošel byl o něco moudřejší a díky tomu věděl jak na projít další houštinou. Občas narazil na nějaký slunečný palouček, který se mu moc líbil a přál si, aby aby už žádná houština nenastala, ale musel stále pokračovat cestou dál.

Když se dostal asi do poloviny cesty objevilo se rozcestí. Na pravé straně viděl pěkný palouček, který vypadal, že nikde nekončí a houština už nenastane. Vlevo byla neproniknutelná houština. Protože už byl unavený z té dlouhé cesty tak se rozhodnul vydat vpravo na palouček. Na paloučku se cítil skutečně šťastný, ale po nějaké době se začal cítit osamělý a palouček mu připadal čím dál tím jednotvárnější.

Proto po pár dnech začal uvažovat o tom že by se vrátil na rozcestí, ale najednou nikde nemohl najít kde je a zjistil, že je na pěkném paloučku uvězněný.

Přitom kdyby pokračoval tou méně schůdnou cestou, tak by se sice musel prodrat ještě hodně houštinami a taky by jej čekalo i hodně paloučků a nakonec na vrcholku kopce by uviděl nádherný rozhled po okolí, kde by viděl do širokého okolí a navíc tam vyvěral chladivý potůček a potkal tam i hodně ostatních lidí.

>>> Dani, ono ale vlastně vše, co děláš má nějaký smysl proč žít. Když si pročítám, co jsi napsala, tak se mi to stejně stále jeví, že pořád za nějakým cílem jdeš a i když je pro tebe výsledek stále negativní, cíl stále máš. Vytrvej a věřím, že jej najdeš. Někdo smysl svého života hledá několik málo let a někdo jiný zas celý život. Zamysli se nad tím, zda je pro tebe opravdu přijatelné, jednou se podívat zpátky na průběh tvého života a říct si, že jsi mohla udělat daleko víc proto, aby tvůj život byl pestřejší, šťastnější, smysluplnější nebo je ti to fakt úplně všechno jedno. Jsou to pouze jen tvé domněnky, že až odejdeš z tohohle světa, bude to každému jedno. A tak se mi nabízí otázka: "Co jsi proto udělala ty, aby to nebylo každému jedno? ", místo toho, abys ses stále jen užírala myšlenkou, že nikomu na tobě nezáleží, protože to už by ti to dal dávno někdo najevo.
Cizích lidí bude pro tebe stále spousta proto, že nikdo nebude vědět, že jsi sama, dokud jim to neřekneš. Nečekej, že za tebou kdokoliv přijde sám od sebe, když se zrovna teď cítíš sama a momentálně teď sama ty být nechceš. Zvedni se od okna, ze židle, od stolu, co já vím, kde "nejraději" trávíš čas a jdi. Jdi mezi lidi a oslov je. Jednoho dne se potkáš s někým, s kým si padneš do noty a uvidíš, že tvůj život konečně smysl dostane. Neříkej si nemůžu, nebaví mě to, nejde to... Jde to a jde všechno, jen chtít. A když člověk chce, jde všechno, ale nečekej a jednej, zázraky neexistují. Nečekej, že zrovna dneska, když ti je zas zle, se to změní, protože ty to zrovna chceš a potřebuješ, jinak se složíš...
Psychika je mocná čarodějka. Neřídím se biblickým moudrem: "Věř a víra tvá tě uzdraví. " Nejsem věřící, ale z vlastní zkušenosti vím, že nejednou jsem se přesvědčila, jak se mnou pochroumaná psychika zamávala víc, než chřipka.
Hlavu vzhůru, Dani, život je cesta a ty jsi ještě na její konec nedošla, tak jdi dál a hledej smysl toho svého života.  
Krásný den přeji z celého srdce 

Díky, Snažila jsem se opravdu. Ale mám něco v sobě co lidi odpuzuje. Cítila jsem se sama, dala si inzerát, dokonce několikrát že hledám kamarádky na vycházky na pokec na cestování, na lyže, na cvičení a tak. Jasně občas se někdo ozval i jsme se sešly. Pak jsem jim volala a nikdy neměly čas, a  když ho měly se už neozvaly. O chlapech nemuvím. O kamarádství nestojí jen vztah viz nahoře.

Byla jsem i v poradně pro rozvoj osobnosti. Tam mi řekli že jsem fakt dobrá ))) že by se mnou paní ráda kamarádila, A jak myslíš že to dopadlo? Stejně jako vždycky. Pak jsem si říkala že kdo moc hledá nenajde, tak jsem přestala. Přece když budu usměvavá, příjemná, budu naslouchat někdo do mě musí narazit, nebo ne?    Nestalo se.

Za posledních 5 let o mě zavadí jen komár a moucha.

Vidíte tak dlouho jste hledala až jste našla. Nebo si myslíte, že by Vám někdo tady pomáhal, kdyby mu na Vás nezáleželo?

Pravdu?

Myslím že je to jinak. Kdo sedí v sobotu v takovým počasí na počítači? Buď skrachovalci jako já, nebo vrby. Už ti někdy pomohla vrba?   A proč tu píšu, protože jsem zkrachovalec. Ruku v dlani neucítíš, úsměv ti nikdo neopětuje. Kafe si s tebou nedá. Vlastně jsi sám. Virtuální svět to je jediný co máme? Dík alespoň za to.

Bambi, kdyby to šlo, poslala bych ti balík motivačních dopisů a CV které jsem rozeslala a roznesla osobně. Seznam všech pohovorů. A jak jsem dopadla. Taky bych ti poslala s rozpracovaný záměry kterými jsem se chtěla postavit na vlastní nohy. Ani jedna banka mi nevyšla vstříc. Nakonec jsem si řekla že si užiju zbytek peněz, poplatím dluhy akonec.

Já bych to ale neviděla hned tak černě. Pracuj s tím, co je z toho hodnocení pozitivní. Zakaž si všechny negativní myšlenky a měj dobrý pocit z toho, co ti přineslo radost.  
Kdo ti řekl, že jej něco od tebe odpuzuje? ... tvoje domněnky
Proč se uchyluječ vždy k negaci: "Pak jsem si říkala že kdo moc hledá nenajde, tak jsem přestala. "

Místo toho si naopak řekni, že ti za to ti pokrytci nestojí a naopak "KDO HLEDÁ, TEN NAJDE. "

Bohužel je třeba mít i na mysli, že příliš záporného přístupu k životu a neustálá nespokojenost lidi opravdu odpuzuje, ale nejsi to ty, nýbrž tvůj postoj. Lidé se přede vším raději budou scházet s někým, kdo je pozitivně naladí a ne s tím, kdo je apatický a při setkání s ním se dou budou vracet jako zbití psi, než-li plni pozitivních, nezapomenutelných dojmů a těšících se na další taková setkání.
Jen málokteré kamarádství je založeno na upřímnosti a opravdové sounáležitosti dvou lidí. Vždy v lidech bude zakořeněná zášť, závist a úskočnost. Ale bez tolerance a bez trpělivosti vymizí i to nejpevnější přátelství na světě.
Mysli pozitivně a vrátí se ti to tisíckrát.  

Ty práci máš a jak jsi jí našla. Já sháněla i míso ve fabrice a ani tam mě nevzali. Nemysli si že každýmu na potkání říkám co si myslím a co cítím. Právě že ne. Určitě si neczpomínám že bych se snažila svojí negaci někomu svěřovat. Nevím kolik ti je ale jestli jsi na tom podobně poraď.  

Teď mě jen tak rychle napadla i myšlenka, co to vzít z opačného konce. Je mnoho lidí, kteří jsou na tom stejně jako ty, Dani. V dnešním uspěchaném světě plném opuštěných lidí, kdy jeden na druhého pro neustálý shon za mamonem nemá čas na ty nejbližší kolem sebe, by tito zajisté ocenili nějakou zpřízněnou duši. To, že momentálně nemáš práci je fakt, který se možná hned tak ze dne na den nezmění a než se nad tím trápit celý den mezi čtyřmi stěnami bytu, je lépe něco podniknout a nenechat se pohltit ještě více všemi těmi černými myšlenkami. A nyní tedy k tomu, co mě napadlo. Téměř vše je o komunikaci mezi lidmi a o vůli chtít komunikovat. Ve tvém okolí je zajisté nějaká organizace nebo zařízení, kde by uvítali tvoji pomoc, která by spočívala v poskytování společnosti těm, kterým nemůže být dána v takové míře, jak by si přáli.  
Kolik je důchodců, kteří v domovinkách nečekají na přípuzné, až je přijdou jednou týdně navštívit, ale na smrt. Kolik je dětí, kterým se rodiče jednoho krásného dne přestali věnovat v jakémkoli věku a kteří by rádi slyšeli radu zkušeného, nezávislého pozorovatele. I na tomto webu jsem se setkala s dětmi, které tíží myšlenka, jak odejít od nechápajících rodičů nebo jedné dívky z dětského domova...
Třeba jsem se netrefila do tvého šálku kávy,  byla to jen letmá myšlenka.

Na závěr chci podotknout, že opravdu nejsem žádná vrba a ani zkrachoválá zoufalkyně, hledající zde nějaké virtuální pochopení. Nemusím se ani ospravedlňovat, proč v tak nádherném počasí smrdím doma u pc, ale zastávám názor, že pokud cítím, že chci pomoci někomu, kdo tady právě v tuhle chvíli může být v takové situaci jako ty, a pokud ze všech těch 50 až 100 lidmi online zde na tomto webu jsem mezi těmi, kdo mohou pomoci, považuji za povinnost to udělat. Ne pro svůj dobrý pocit, ale prostě a jednoduše proto, že chci. Protože jednoho dne, kdybych se i já ocitla na konci svých sil, přála bych si a byla bych možná vděčná za sebemenší náznak lidské sounáležitosti se mnou.  

Dani, nejsem na tom podobně jsko ty, ale mám kamarádku, která mě někdy potřebuje míň a někdy víc a protože vím, že jsem jediná, které se dokáže se vším svěřit a které důvěřuje, jsem tu prostě pro ni. Když mne zrovna nekontaktuje, neberu to jako že je teď v pohodě, tak na mě kašle a neozve se. Ale je to pro mě naopak známka toho, že je jí fajn, je spokojená a netrápí se. Neočekávám, že někdy ona bude nápomocná naoplátku mně, protože to, že si spolu rozumíme prostě neznamená, že se obě zachováme stejně v rovnaké situaci. Nedělám to ani proto, že chci aby i ona jednou byla mně k dispozici o půlnoci, tak já jí, když má depku. Jak jsem již napsala v předešlém příspěvku, jsem takovou, protože prostě to považuji za samozřejmost, pokud jsem a třeba právě proto, že jsem tím jediným, kdo může pomoci.

Myslím tedy, když shrnu tvoje "povídání", že by ti snad pomohlo myslet pozitivněji víc, nežli všechny rady a pomoci doktorů a odborníků.

Jsi, nebo jste hodná ženská. Škoda že nejte poblíž asi by byl život snesitelnější. Dík a nechtěla jsem se Vás dotknout.

Dani, nejsem dotčená , a omlouvám se tedy za tykání, ale vzhledem k osobnější komunikaci jsem tak učinila záměrně bez svolení.
Není zač... proto jsem teď tady 

DANO51, jsi tu ještě?

Prolítla jsem si Tvé příspěvky, jsou mi tolik blízké. Rozumím tomu, co píšeš a jak se cítíš.

Nikdy nevíme, co nás (krásného? ) čeká za rohem, ale mnohdy o to fakt už nestojíme.  

Jsem takový fatalista a pesimista, depresi jsem si zažila, nyní přežívám docela dobře. Daří se mi to maskovat a rodina je to, kvůli čemu se ještě přetbvařovat chci.

Ale Tvou beznaděj zcela chápu. Taky jsem byla bez práce, taky mě vyhodili, po mnoha letech jsem začínala z pozice nikoho. Ani do té továrny mě nechtěli, ani uklízet, nic. To nepřispěje k sebevědomí, fakt.

Přžesto-jednou jsme tady, tak co s tím?

Z nějaké setrvačnosti to musíme táhnout dál, ten svůj kříž..

Nikdy jsem si nemyslel, že potkám tak obrovskou lásku, že po tom co mne opustí a vlastně zradí ve chvíli, kdy ji nejvíce potřebuji, budu myslet vážně na sebevraždu. Je to několik neděl, a já stále a marně doufám, že se něco změní, že bolest v hrudi bude trochu ustávat. Jenže je to horší den ode dne. Nemohu jíst, pít, spát a ani vlastně dýchat. Kamkoli se podívám, vidím ji. Pořád ji cítím vedle sebe. Když jen na chvilku usnu, hned ji cítím, jak se ke mně tiskne. Hned se pak budím s pláčem, který je prostý slz. Už jsou všechny vylity. Stýská se mi každý okamžik, každou vteřinu mi chybí její úsměv, její krásné oči a rudé vlasy. Její pihovatý nos, když vykouklo slunce, Jak jsem se divil, když se její oči barvili podle počasí z modré do zelené. Miloval jsem její znaménko na paži ve tvaru pecky. Vždy se ho trochu bála. Jak šťastný jsem se cítil, když si položila hlavu na mé rameno. Když se ke mě přitulila, lvíček můj. A pak, jednoho dne projel nůž mým srdcem. Nedokázal jsem ji učnit šťastnou, nebyl jsem když mne potřebovala. Nechal jsem ji samotnou v honbě za penězi v cizině. A ona podlehla. Sup kroužil tak dlouho, až její srdce obludil. Nemohu (vím to) už nikdy být šťastný bez své lvice. Vím, že pro ni brzy umřu. Myslím si, že láska neznamená umět s někým žít v klidu, bez starostí a být jen šťastný. Pro mne znamená láska, neumět bez toho druhého žít. Miluji tě. jsi můj svět. I když tato slova nechceš slyšet. Miluji tě víc, než svůj život.