Téma: Nemám důvod žít, ani pro koho žít

Mno a proč si nenajdeš někoho pro koho žít?

Jak dlouho jsi sám?

Co děláš pro to, abys nebyl?

Bože to jsou kecy.

V prvé řadě se musíš naučít sám se sebou žít, přijmout se a mít se rád, teprve pak se můžeš posunout dál a najít si někoho.

Přece je nesmysl existence jen kvůli někomu, to je na úrovni puberťáka. Lze tu být prostě pro ten krásný život jako takový.

Asi existuje nějaký důvod proč jsi sám a asi to nebude vina jen ostatních.

Pokud někomu něco v životě chybí, měl by umět si to najít. To zas není nemožné, jen to může být z počátku těžké. Naopak, všechno je možné, vždy a v každém věku, ač se to na první pohled nezdá.

Život každého z nás má svůj smysl, na nás je, ho najít, jinak si to budeme muset zopakovat v životě příštím a tak pořád dokola, dokud…

Chci jednoduse zmizet ze sveta.  

Chtěla bych podpořit všechny, co mají pocit, že se dostali na konec cesty a že není kam jít. Sama jsem dnes (21.01.2019) měla takový, nevím, jak to nazvat, psychické dostaveníčko, při kterém jsem si říkala, že už nechci dál žít. Začala jsem na internetu hledat, jak  a co spolykat, aby nastal ten konec. Pak jsem zjistila, kolik lidí má stejný problém. Je to smutné. Je pravda, že půl roku navštěvuji jednu terapeutku, ale je to na dlouhé lokty. Již 20 let na sobě pracuji, snažím se si nějak pomoci, ale zatím jak vidíte, úspěchu se moc nedostavilo. Měla jsem nehezké dětství, rodiče už nemám, oba zemřeli tragicky při nehodě. Děti taky nemám, na muže jsem také neměla štěstí, kamarádky na mě kašlou - spíše mi ještě závidí (to mi řekly osobně z očí do očí). Mám už jen bratra, ale kdybych se občas u něho nezastavila, tak neví, že existuji. Práci momentálně hledám. Na tomto poli jsem se také hodně setkala s ponižováním a nehezkým chováním. Dnešní depka byla fakt mazec, ale ještě ve mně možná zbyl kousíček naděje, že se vše v lepší obrátí. Tak mi držte palce…

Ahoj, úplně Tě chápu. Já ten pocit mám již měsíc a dnes (17.02.2019) obzvláště. Cheš si popovídat?

Moc dobře vím, jak se cítíš. Já přišel nedávno o svou životní osudovou lásku. Ani pořádně nevím proč. Zklamal jsem a zhroutil se mi celý život. Vše dobré, a že toho není málo se otočilo proti mě. Dělal jsem, co jsem mohl i víc, ale přesto toho bylo málo. Byl to zázrak, že jsem mohl prožívat rodinný život s dětmi, kterého jsem si neskutečně vážil a přesto to bylo málo. Vařil jsem, uklízel, staral o děti, o dům, dřevo v lese řezal, byla překrásná romantika, sex, vše nádherné, city, každý den jsem četl pohádku dětem atd. A přesto je konec. Proto vím, jak se cítíš. Také se mě nechce žít, ztratil jsem smysl života, at dělám, co dělám, vždy je to špatně a já už nemám sílu dál pokračovat. Nedovedu ani vyjádřit, co jsem cítil, ale když jsem byl s ní, byl jsem nejštastnější chlap na světě a když bez ní, nebyla minuta, co jsem na ní nemyslel. Nyní jsem úplně zlomený muž, který myslí jen na to, jak odejít z tohoto světa, jak ukončit svůj život. Né kvůli ženě, ale kvůli tomu, že už nejsem schopný udržet vztah, lásku, rodinu, můj smysl života. Byl to zázrak, ale  ten se rozplynul a nyní už v něj přestávám věřit.

Karle. mě opustila, přitelkině kurevskym zpusobem. z ničeho nic. pritom jsem se ji věnoval na 100 pr. už je to 3 měsice a pořad tonedavam. neřekla mi pořadně duvod. rozchodu, tak si vymyslela, že neumin nakupovat. a odešla za chlapem ktery chodi po hospodach : -)

Přesně vím jak se cítíš… zažil jsem úplně tu samou situaci a nevím jak z ní ven… Už to bude přes měsíc…

Jo, někdy je to k nežití a řešení v nedohlednu…

Vím jak se citíš, prožívám to několik let. Jsem taky osamocená, i když mám manžela a děti už vylétly z hnízda. S manželem si nerozumím a bohužel jedno dítě mne nenávidí. Trápím se a dělám jednu chybu za druhou. Zkouším přijmout sebe sama, je to moc těžké. Kdybych nebyla srab, tak to skončím.

 Tak moc bych chtěla, abyste zase měli naději… Vím, že ji teď nevidíte, ale taky vím, že je možný to do budoucna změnit a že se budete třeba za pár měsíců či let otáčet za svým životem a sami pro sebe si ťukat na čelo, že jste to chtěli skončit, protože tyhle bolavý věci překonáte a zase vám bude líp. Jsem si tím jistá - ono to opravdu přejde. Ale předtím ten proces může být bolavý i zdlouhavý - je potřeba si to odtruchlit (plakat, dovolit si to). A zpracovat - k tomu je fajn najít si někoho, kdo vás tím provede - tím myslím dobrého psychologa/psycholožku, ideálně ještě s psychoterapeutickým vzděláním.  

Poradit by vám měli na jakékoli lince důvěry nebo krizovém centru (třeba RIAPS v Praze nebo jiná centra). Na některá krizová centra (třeba jako je RIAPS) se také dá po domluvě přijet a pár dní tam pobýt - to kdyby jste třeba měli neodolatelné nutkání k sebevraždě či si potřebovali odpočinout od všech těch bolavých věcí.

Někdy pomůžou i léky, ale zcela zásadní je psychoterapie. Psychoterapii může zaplatit i zdravotní pojišťovna, takže byste to měli zadarmo, jinak se platí.  

Věřím, že to není nevyžádaný příspěvek a jestli by mohl někomu z vás přinést kousek naděje, budu fakt šťastná.

Z rozchodu se člověk oklepe i když nechce, chce to čas. Mnohem horší je že jsem zahodil 3letej vztah kvůli tomu že jsem myslel že jsem na kluky, ale rodina by to nikdy nepřijala, proto jsem se všech vzdal, práce bydlení, přátel a přestěhoval blíž k partnerovi se kterým jsem žil rok. Bohužel neklaplo to. Všechny peníze utraceny, bez přátel, v cizím městě bez možnosti mít se komu svěřit. Nejhorší je že ve 27letech bych měl už vědět, opak je pravdou, jsem už tak oblblý že nevím jestli jsem na kluky nebo na holky. Nenávidím se za to, nesnáším se, spadl jsem do drog, teď o víkendu jsem skusil zlatou čáru a pumpu mi to nestrhlo, možná jsem si odčoudil leda ledviny. Vše jen svojí blbostí, stále říkám že tahle doba asi není pro mě.

To je proti mě nic. Měl jsem partnerku 10 let a 5ti letou holčičku a pro rodinu jsem dýchal a dělal všechno pro ně. 3.1.2020 se mě změnil život po hádce ex zavolala policii že má ze mě strach i když sem se holek nikdy nedotknul, odešly a začalo mě peklo. Malou jsem půl roku neviděl, celá rodina se ke mě otočila zády, matka se mě vzdala, staří kamarádi na mě kašlou a noví mě okradli a vykašlali se na mě. Všechny platby byly psané na mě a já zničehonic neměl co jíst a jak se dopravit do práce. Za toho půlroku 2x hospitalizace na psychiatrii. Teď sem ve stavu, kdy nevim co chcu, kdo jsem, nemám plány do budoucna a nic mě nebaví. Když už někoho potkám nevydrží se mnou dýl jak hodinu. Všichni z mého života utekli a noví lidi utíkají taky. Sedím doma, za chvíli mě odpojí elektriku, nejsem schopnej fungovat, nemám už sílu na nic i když bych chtěl. Nějak jsem přestal věřit, že má smysl se o cokoliv snažit. Nejhorší je, že když teď zmzím ze světa, tak si toho nikdo nevšimne a nikomu nebudu chybět.  

Ještě žijete?

Téma:  Nemám důvod žít, ani pro koho žít

Je to tzedy masakr. Většinou mi muži jsme potom ti co to odserou. Ale není to vždy pravda. Jak psal tady 01.06.2020 07:00  Adam z Prostějova. tak je více takových případů . Ja jsem 45 z Ostravay a zase mi hoří koudel u prdele. A partnerka to samé. šla si vyčmuchat jiného chlapa a věci si tu v klidu nechala a klíče si nechala. Chlapa ještě nemá. Šak ona je nedotknutelná. Hnusný pocit s toho mám. Na mojem bytě všechno psané na mně a ještě navíc si půjčila 60tis. Byt a Garáž taky musím platit sám. Tak to nechci zase vidět co se bude dít.   Ani smlouvu mi nepodepsala. No bude to drsný zase.

Taky nemám proč žít.   Je to šílený. Nenávidím celej svět, nenávidím sebe. Proč dopr. vůbec tady jsem? Je to peklo a já se v něm smažím? Nejvíc mě vytáčí ty kecy, jak zase bude líp, že se otočím a nebudu věřit, že mi mohlo být tak zle. Prd. Nikdy už nebude líp! Nikoho nezajímám, každej na mě se. Jen vstát, jít do nenáviděný práce, dělat dojnou krávu. Bože, jak já to tady nenávidím. Proč nemůže přiletět nějakej asteroid a vysmahnout tuhle pekelnou planetu… Co jsem komu udělal, že žiju v tomhle pekle? Ach jo, proč nemám aspoň blbou rakovinu, abych na to chcíp?

Nemám důvod již žít, Vychovala jsem dvě děti, ale nyní se dozvídám, že špatně. Se synem vůbec nejde mluvit o normálním životě. Nepotřebuje rodinu ani se nesnaží komunikovat. Prostě jsem zbytečná, a když si postěžuji manřelovi tak tam se pomoci a porozumění nedočkám. Radši se sebere a odejde, aby nemusel nic řešit. Připadám si jak tělo bez duše nic mě nebaví ani chodit mezi lidi. Nejradši bych byla na pustém ostrově sama.

je to těžké, ale vždy je důvod žít. Jsou dny, kdy to stojí za prd, věřte, že ty lepší dny máte určitě před sebou. Držím vám palce

Mám stejné pocity a nevím jak z té situace ven. Trvá to už hodně dlouho. Co mě trochu změny tyto pocity je nákup na internetu. Mám už šatník, na několik skříní. A v kuchyni hromadu spotřebičů.  

Cítím to podobně, nejradši bych už nebyla. Trpím sociální úzkostí, nikam nezapadám. Mnoho let jsem chodila na různé terapie ale bohužel bez výsledku. Připadám si k ničemu, zbytečná existence. Jen do práce a z práce, nemám se na koho těšit, nemám proč žít.

Vidím, že je nás tady s podobnými pocity možná více. Není tu někdo z Prahy? Co kdybychom se setkali a vypovídali se vzájemně? Možná by pomohlo sdílet naše trápení s někým, kdo to chápe. Protože nejhorší je, když se pokusím někomu svěřit, dotyčný to nechápe a vykládá mi jak si nemám na co stěžovat, že mi přece nic nechybí.

Kdyby měl někdo zájem, tel. 606 167 153.