Téma: život o ničem

Nemyslím si, že by vážně nemocní nebo handicapovaní lidé byli nedůležití nebo nepotřební. Chápu, že teď nemáš sílu, že bojuješ s depresí, jsi v těžké situaci. Chci ti napsala o jedné slečně, která je mentálně postižená a s dalšími zdravotními problémy, ale naučila se co nejvíc, co v rámci svého postižení zvládla. Ráda kreslí, háčkuje, vyrábí šály, ale nejraději tvoří dárky pro druhé a taky zdobí mezipatro ve škole svými výrobky (to dělá tajně, aby to spolužáci a učitelé nevěděli), je to pro ni těžké, protože se jí třesou ruce. Ta slečna si  nic nedělá z toho, že po svém narození zůstala sama v kojeneckém ústavu (rodiče by se starat o další dítě už nezvládli), a pak vyrůstala v rodině u pěstounů, ví, že nikdy zřejmě nebude samostatná a že spoustu věcí nedokáže- při svém postižení je ohromně moudrá, že je schopná tomuhle všemu porozumět. A tak se raduje ze dnů, kdy je jí dobře, z květiny, co jí vyrostla na zahrádce, z obejmutí, z toho, že někdo její šálu nosí na krku nebo že si někdo přečetl její dopis, že svítí slunce nebo, že viděla veverku na zahrádce. Ale má i dny, když je smutná- bolí ji hlava, břicho… potom je zapotřebí, abychom tu pro ni byli my dospělí- bývalí pěstouni, u kterých dál bydlí, protože se spolu máme rádi, naši rodiče- její nevlastní příbuzní, někdy i naši kamarádi nebo její učitelé. Zkus zjistit, komu bys mohla být užitečná, přinést radost třeba do školy nebo do nemocnice menším dětem než jsi ty, napsat dopis babičce (pokud ji máš) a uvidíš kolika lidem tvá přítomnost udělá radost a co vše ještě dokážeš pro svět kolem sebe udělat, aby byl hezčí. Přeji ti, aby i někde blízko tebe byl člověk, který tě nebude litovat, ale bude tě povzbuzovat, abys dosáhla všech svých snů. Klidně sem zase napiš, budu na tebe myslet.

Možná se už někdo potýká s něčím o čem se moc nemluví. Zažila jsem na základce šikanu byla jsem sneužívana psichopatem a po pár letech incidet v metru - v metru bylo asi 7 lidí neznala jsem je, jen trochu jednoho ale ani snim jsem nikdy nepromluvila ani slovo - řekli kde jakou pihu mám na těle a jak mé tělo vypadá a co všechno dělám doma. A ke všemu každý večer sousedi odposlouchavají rodinu a říkají co dělám doma. Bohužel mají až moc kvalitní eletroniku, nahrát to nešlo. Pak jedný noci jsem ucítila jak mi někdo něco dáva do ucha a od té doby slyším hlasy a provokace sousedů skončila. Hlasy v hlavě se přestavili jako psychiatři a ke všemu mi říkají jak mé tělo vypadá co dělám atd. Netrpěla jsem žadnými depresi ale todle mě fakt dostalo na dno.  

Jestli máš opravdu takto strašné myšlenky na život, tak bys asi měla vyheldat nějakou profesionální pomoc a nebo alespoň kouknout na web napovime.cz Také by ti mohly pomoct kamarádky a nebo rodina. Bavila ses o tom s někým? Neboj se ani navštívit psychiatra, ten dokáže v člověku probudit vášeň do života.