Téma: Paranoidní porucha osobnosti, emočně nestabilní porucha osobnosti - mohu jí trpět?

Pokud máš opravdu podezření, pak ani google diagnostika není nic platná, chce toho nejpovolanějšího - zřejmě psychologa.

Jinak si myslím, že ve spoustě věcech se mnozí najdou, ale je-li to ve snesitelné míře a dotyční mají sdostatek sebekontroly, pak je to o. k. Mnozí jsou, bych řekla, tak nějak na hraně…

Taky nás ovlivňují naše základní povahy, temperamenty. Třeba jsi jen melanchocholerický A pokud navíc introvert, tak vše prožíváš hlouběji, upřímněji a déle. Pokud extrovert, tak ti to maj asi trochu snazší, asi moc nic nehrotěj a závidím jim to.

A když je člověk soudný, pak přijme i to, že je nemocný. Ale nedivila bych se, kdyby to bylo jak u vězňů ve filmech, když říkají, že jsou všichni nevinní . Tedy, že ti skutečně nemocní jsou přece zdraví, jen okolí je na hlavu, haha

Teď to asi nechám jen tak běžet bez povšimnutí a jak začne škola tak se zkusím svěřit školní psycholožce. Buď se mi vysměje nebo mě něco prostě řekne

Jinak jsem to nemyslel tak tím trpím nebo něco, napsal jsem to dost nešikovně. Moc jsem se toho asi chytl, protože mi často dělá velký problém zvládat vztek a smutek. Asi mi v ten moment přislo jako jednodušší si říct že jsem chudák a je to nemoc, než abych si přiznal že je to prostě slabá vůle.

Bohužel mám takovou vlastnost že ohledně těchto věcí si asi až moc hraju na chudáka nevinnou oběť.

Nemyslím, že bys ze sebe dělal chudáka A hlavní je, že si to uvědomuješ - ty potíže se sebekontrolou, nebí spíše teda zvládáním emocí. Přiznání si problému je první krok, pak se může postupovat dál. Buď si zvládneš pomoct sám, anebo zkusíš tu psycholožku. To si promysli, až začne zas škola, jak píšeš .

Určitě se nevysměje, minimálně se vypovídáš, nebo tě i navede na další řešení tvých problémů, pokud vyhodnotí, že je to třeba

Držím palce!

Jestli máš podezření na paranoidní poruchu osobnosti, tak jdi za odborníky, psychology nebo psychiatry. Existují na to spolehlivé testy.  

Je ti osmnáct, měl bys mít asi jiné zájmy, než zkoumat diagnózy a příznaky, kterých sis do teď nevšiml. S takovou - jestli jsi teď zdravý, tak brzo nebudeš.

Ano, pozor na hypochondrii

Hedo, myslim si, ze emocni nestabilita bude spise souviset s hormony a pubertou…

Je to možné. Mám velký problém zvládat hněv. Když mě něco naštve dávám to velice výrazně najevo. Například nedávno ve škole když už bylo celkem vedro, tak mě spolužák rušil během hodiny. (pořád na mě volal i když nic nechtěl a podobně) Po chvíli jsem se už neovládl a bodnul ho propiskou do ramene.  Nechtěl jsem mu nic udělat, ale to se prostě najednou stane, ani si to neuvědomíte.  Je to vždycky všechno hrozně rychlé. Jste v pohodě, a za sekundu už máte napřáhlou ruku. Naštěstí si uvědomuju co je moc. Ani v takovém záchvatu bych nebyl schopný někomu vážněji ublížit. Ale obecně je to nesmírně těžké ty emoce ovládnout.

Když dostáváte takové záchvaty, tak se pak bojíte co se s vámi děje. Pak uvidíte článek pojednávající o tomto tématu, a radši si řeknete že jste asi nemocný než si myslet že to je normální a pak se bát že někomu ulétávají nervy úplně stejně.

Kdybys po každém takovém "bodnutí propiskou" dostal elektrickou ránu, to bys viděl, jak rychle bys zapomněl na tvrzení "… ale to se prostě najednou stane, ani si to neuvědomíte … "

K té el. ráně - nejsi zvíře, jsi člověk a proto to není potřeba. Stačí se jako člověk chovat a sebeovládání k tomu patří. Nebo si myslíš, že my ostatní nemáme někdy chuť někoho zbřinkat? Jistě, že máme, ale to je jen myšlenka, ne akce.

Zkus se zabyvat spis sam sebou a ne tim, jak to maji ostatni.

Najdi si neco, kde svou vybusnost budes moct prospesne zhodnotit… nejlip nejaky sport… Beh, kolo, … , posilovnu… cokoli te napadne. pri tom se vybijes, zaroven pozitivne nabijes a jeste budes mit super postavu.

A jen veticka k zamysleni: k tematu predeslemu: Hledani je nekdy prekazkou v nalezeni

Přečetla jsem si tvoje předchozí téma.  Zřejmě si vytvoříš iluze, představy, které se ukážou jako falešné o někom, tedy jsi zklamán, se ztráty svých iluzí, nikoli z člověka. Nejhorší je, když se zamiluješ do svých idealizovaných představ.

Ano je to tak. Tak moc si přeju aby daná osoba byla taková jakou bych si ji přál, až uvěřím tomu že taková je. O to větší rána pak pro mě je když zjistím že osoba je ve skutečnosti úplně jiná.

Vím o tom že to dělám, ale nevím jak se toho zbavit.

Jsi mlád a život máš před sebou. Tak kam spěchat. Užívej si léto a možná najdeš novou lásku. Měj oči a duši otevřenou. Poznávej a zkušenostmi se uč. Moudří jsou Ti, kteří nadělají v životě nejvíce chyb.  

Předem omluva za nepřístojnost, ale vzpomněla jsem si na tohle   (čímž tě ale nesnižuji, snad se tě to nedotkne, jsi tu nový, tak to neber jako výsměch - obrázek níže)

Ještě dodávám, že i já si svého času prošla mocnou google diagnostikou, překládala jsem si lék. zprávy a hledala podle příznaků. Stačilo zadat "teploty, únava, bolesti" a vyskakovaly na mě leukemie a já nevím co . A jako bonus, brutálně černej humor, na mě vyskakovala placená reklama portálu umirani.cz a mojesmrt.  

Takže zadáte příznak a jste rovnou nasměrováni na umírání, co kdyby náhodou, že jo .

Poté, co jsem přijala svůj stav, jsem s tím přestala. Zprávy už umím překládat a online diagnostika nikomu stejně nedá jasnou odpověď, pochopitelně. Takže všickni, kdo máte nějaký problém, zajděte za fyzickými lékaři!

(stačí kliknout, zvětší se)

Nech se vyšetřit, paranoia a podobné stavy mají přece různé projevy i intenzity, nevývratné bludy, chorobná přesvědčení atp, ale taky jen relativně neškodné projevy jako je projekce a přílišná vztahovačnost. Je to věcí míry. V pořádku ale nevypadáš, spíš deprivovaně s potlačenými agresívními impulzy.  

Kluku, když si přečteš příznaky nějaké nemoci - 100% na tebe bude sedět. To ale neznamená, že to přesně máš. Měl bys víc být venku a míň číst blbosti na internetu. Podle mě, žadnou poruchu nemáš a to nechci nijak zlehčovat. Já bych se tím moc nezaobíral, možná dost možná jsi ještě v pubertě, tam je nějaká citová nestálost normální. Já bych s tím počkal rok, dva a určitě bych k psychologovi nechodil. Místo toho bych chodil víc ven a byl v kontaktu s lidma.

Moc se pozoruješ - což je ale v tomhle věku normální - ale aby ti to nezůstalo.

Máš nějaké koníčky, zájemy, aktivity?  

Lidi, co mají den vyplněný nějakou činností, většinou nemají čas se zkoumat.

Zkus třeba horolezectví nebo alespoň vysokohorskou turistiku - u toho si člověk jednak pocvičí vůli a koncentraci, a uplatní přebytečnou energii, zároveň pozná sám sebe ale jinak než čučením do počítače.

Jasně že mám nějaké záliby. Nedávno jsem si ale přivodil úraz, takže teď musím zůstat v klidu a nic nedělat. Ven s kamarády teď taky moc nemají čas kvůli brigádám a podobně. To už vás pak ani čtení, seriály nebo tohle nebaví a pak uvidíte zajímavý článek, trochu víc se nad tím zamyslíte a najednou je milion nových otázek  

Chápu a přeji rychlé uzdavení, aby ti život vyplnily zábavnější podněty než články o psychických poruchách.  

Mimochodem, nejsi první, kdo si vyčetl nějakou nemoc - viz, Jerome Klapka Jerome - Tři muži ve člunu:

Pamatuji se, že jsem jednoho dne šel do Britského muzea, abych si přečetl, jak se léčí jakési lehké ochuravění, které mě postihlo myslím, že to byla senná rýma. Vytáhl jsem si knihu a přečetl všechno, co jsem si přišel přečíst. Potom jsem, aniž bych si to uvědomil, pomalu obracel listy a začal jen tak studovat jednu nemoc po druhé. Zapomněl jsem, jaká to byla choroba, do níž jsem se zahloubal nejdřív - vím jen, že to byla nějaká strašná metla lidstva - a dřív než jsem pročetl seznam prvotních příznaků, bylo mi jasné, že ji určitě mám.

Chvíli jsem seděl strnulý hrůzou. Potom, otupělý zoufalstvím, znovu jsem začal listovat. Přišel jsem na tyfus - přečetl jsem si příznaky - a zjistil, že mám tyfus a že ho mám už několik měsíců, aniž bych to věděl. Byl jsem zvědav, co všechno mi asi ještě je. Zase jsem zalistoval, našel tanec sv. Víta - a zjistil jsem, jak jsem očekával, že ho mám také. Začal jsem se o svůj případ zajímat a rozhodl jsem se, že ho prozkoumám do základů, a dal jsem se do toho podle abecedy stránku za stránkou. Prostudoval jsem agorafobii a dověděl jsem se, že jí trpím a že akutní stav nastane asi za čtrnáct dní. Ulevilo se mi, když jsem zjistil, že Brightovu nemoc mám jen v mírném stupni a že při ní mohu zůstat naživu ještě několik let. Měl jsem choleru - s těžkými komplikacemi a pokud jde o záškrt, s tím jsem se podle všeho narodil. Probral jsem svědomitě všech dvacet šest písmen a jen u jediné choroby jsem došel k názoru, že ji nemám; byla to horečka omladnic. Zpočátku se mě to nemile dotklo; viděl jsem vtom jisté zlehčování. Proč nemám horečku omladnic? Proč to skoupé omezováni? Za chvíli však zvítězily city méně sobecké. Uvažoval jsem, že mám všechny ostatní lékařské vědě známé nemoci, potlačil jsem své sobectví a rozhodl se, že se obejdu bez horečky omladnic. Ukázalo se, že trpím dnou v nejhorším stadiu, aniž jsem to dosud zpozoroval, a záduchu že mám zřejmě od dětství. Po záduše tam už žádná další nemoc nebyla, proto jsem usoudil, že mi už nic jiného není.

Seděl jsem a uvažoval. Myslel jsem na to, jaký jsem to z lékařského hlediska zajímavý případ a jakým přínosem bych byl pro lékařskou fakultu. Studenti by nemuseli chodit po nemocnicích, kdyby měli mne. Já sám jsem byl úplná nemocnice. Nepotřebovali by nic jiného než mě obejít a pak si jít pro diplom.

Potom jsem začal uvažovat, jak dlouho asi ještě budu žít. Pokusil jsem se sám se prohlédnout. Zkoušel jsem si tep. Zpočátku jsem ho vůbec nemohl najít. Potom znenadání spustil. Vytáhl jsem hodinky a počítal. Za minutu jsem napočítal sto čtyřicet sedm. Snažil jsem se vyzkoušet srdce. Nemohl jsem je najít. Přestalo bít. Později jsem musel uznat, že tam po celou tu dobu bylo a že tlouklo, ale dokázat bych to nemohl. Ohmatával jsem se po celé přední straně od místa, které nazývám pasem, až k hlavě, kousek po každé straně a kousíček na zádech. Ale nic jsem ani necítil, ani neslyšel. Pokusil jsem se podívat se na jazyk. Vyplázl jsem ho tak daleko, jak to jen šlo, zavřel jedno oko a snažil se druhým ho prohlédnout. Viděl jsem jen jeho špičku a všechno, co jsem z toho získal, bylo, že jsem byl ještě vice jist než předtím, že mám spálu.

Do čítárny jsem vešel jako šťastný zdravý muž. Odtamtud jsem se odplížil jako vetchá ruina.

Snažil bych se hledat si lepší koníčky než studim příznaků psychických poruch a aplikaci na své osobě