Téma: Péče o matku s demencí, jsem z toho v depresi

Dobrý den, máte to strašně těžké a obdivuju vás. Já jsem zažívala něco podobného. S mamkou jsem taky žila, bylo jí 85 let, bohučel v květnu zemřela. Je pravda, že na tom nebyla takhle zle, na záchod atd si došla. Jen ta stařeská demence tam taky byla. Projevovalo se to u ní hlavně trvdohlavostí, potřebou nesmyslných hádek. Komentovala, když jsem si z někým dlouho telefonovala, nechtěla, aby k nám kdokoliv chodil, nechtěla k lékařům. To jsem zažila několikrát, že upadla a vím, jak je těžké takového člověka, bezvládného, i bez snahy zvednout… Tím myslím její věty, jako to stejně nepůjde, nech mě tady ležet-na zemi!

Já jsem s ní nakonec byla doma, dívím se že máte tak málo ten příspěvek na péči, určitě stojí za to zažádat o zvýšení.

 Jinak tady, kde žiju je problém vůbec pečovatelku sehnat… Já právě sestru mám a ta trvala na tom, že mamku nenecháme v LDN, ale to už pak byla naprostý ležák, i její lékařka mi řekla, že mi to nedopručuje, abych se o ni v podstatě sama starala, že to nemůžu psychicky zvládnout. Setra řekla rovnou, že mi pomáhat nebude, že má hodně práce a podobně… Takže nakonec jsem za ní dennně docházela do LDN, už v poledne, nakrmila jsem ji. Ona od personálu jídlo i léky odmítala.

  Takže jsem vám vlastně neporadila, jen vám chci napsat, aby jste zkusila zažádat o zvýšení příspěvku, snad to vyjde. A snad by to pak šlo, aby jste zůstala s maminkou doma? Tohle se zvládnout nedá, tomu věřím

Podala jste si žádost o zvýšení příspěvku na péči? Přispěvkové organizace (státní) pohlíží na jeho výši a přijímají přednostně 3. a 4. stupeň.

A ještě dodatek, u nás to bylo tak, že sem  docházela jen rehhabilitační sestra, mílá příjemná. Bylo to loni, (2018) poté co maminka upadla a jaký čas byla v nemocnici kvůli nalomenéu obratli. Mamka tak vyváděla, že sem ta paní chodí, přitom tady byla tak 20 mnut-nanejvíš. Ale maminka to asi dvě hodiny předtím a další potom komentovala, proč sem ta ženská chodí kdo to vymyslel, že si to nepřeje… No zádné snahy o vysvětlení nepomáhaly. A nakonec jsem to už vzdala, řekla jsem paní, at už nechodí, nemělo to cenu. No a nakonec přišla zlomenina kosti stydké, pak už nikdy nevstala. Držím vám palce, at to nějak vyřešíte, být na vše sama se vážne nedá, hlavně psychicky. Jste ještě mladá, mladší než já, tak potřebujete i svůj život

Jinak zvýšení příspěvku na péči je otázka celem na dlouho, u nás se to začalo řešit snad až po dvou měsících, kdy se vůbec nic nedělo, i když máma byla v nemocnici a tam by mělo proběhnout i to šetření. Ale věřím, že stojí za to tu žádost podat

Zamitli nam 3. st. a pak jsem podala odvolani. To byla chyba. Teď cekame az rozhodnou a to trva hodne dlouho. Mam pritele a nas vztsh je touto situaci moc poznamenany. Mam deprese a nechut cokoli podnikat nebo cestovat A on prave moc rad cestuje. Vse je to jako zly sen, jak byt zas stastna… nevim … nemam vubec uz chut zit: (

Ano, byla to chyba. Odvolání vždycky trvá déle, než to podat znovu.

V den, kdy přijde sociálka na šetření bych rozhodně začala uklízet až před jejím příchodem. Jen ať vidí, jak to chodí.

To je hrůza, jak to mohli zamítnout? Já mám přitom znímého, kterému asi tu žádost úspěšně schválí, tedy teb třetí stupen, a přitom jeho máma na tom není zle. Občas se trochu plete a hlavně na tom není moc psychidky dobře, je pořád taková vyplašená a úzkostlivá, ale jinak celkem soběstačná… No a syn ji to moc neulehčuje, pořád má doma nějaké kamarádíčky, chlast, hlasitá hudba do noci a podobně. Ale je to ten typ, co dokáže tak dlouho otravovat, že to dokáže. Jinak s mamkou tráví čas minimálně. Jídlo ji zajistí  a klidně ji i koupe, ale znání a vše jdou mu přednější.

  V našem případě rozhodovali úspěsně tak dlouho, dokud máma nezemřela. A to doslovně. Byla v nemocnici, nepohyblivá, zmatenáJá jsem tu žádost podala snad za týden poté co do nemocnice nastoupila. Ten den co zemřela mi volala paní, že mám k tomu ještě něco přijít podepsat, že na tom šetření byla a zjistila, že nárok by byl… Stejně už by to šlo jen domovu důchodců, já bych to fakt doma nezvládla… I s tím, že už pak měla i proleženiny, ale to nikdo nepřiznal. Až pitevní zpráva. Ale já jsem to tušila, stěčovaala si na nesnesitelné bolesti. Ale paní doktorka tam většinou nebyla nebo neměla čas se mnou mluvit…

  Já sama jsem si našla přítela až ted, když u máma není. Je mi po ní často moc smutno, ale věřím, že je jí už dobře…

  Já vím, že vám nedávám odpověd na to, co vás trápí. Ale strašně moc vám rozumím a držím vám palce.

  A s tím padáním a že jste ji našla na zemi, co ten SOS náramek, myslíte, že by si dokázala zmáčkout to tlačítko, kterým by si přivolala pomoc? Sestřenice zase měla u maminčiny postele kameru a dívala se průběžně v noci a i když byla v práci. Hodně sil

Zdravím, to je šílené a je mi vás moc líto. V tomto se bohužel moc nevyznám, ale napadlo mě - když už je člověk fakt v ouzkých a neví co, zkusila bych se obrátit na charitu, jistě tam v okolí nějakou máte. Nebo se můžete zeptat na webu zde (klikni)  odpoví vám tam sociální pracovník/právník.

A posílám speciálně vám tyto mé tučňáky, ať je vaše nadcházející vánoční období plné klidu, pokud možno

Dekuji moc: -)

Zdravím, momentálně jsem ve velmi podobné situaci takže vás úplně, plně chápu. Bohužel radu pro vás nemám.  

aaaaaještě jednou, hodně, hodně sil. Ale tatto se vydržet nedá, to není o tom co pro vás máma znamená, jak ji máte ráda a podobně. Je to jen o strachu a nervech. Domovy mají strašně dlouhé čekací doby, to vím sama. Ale třeba zase mým sestřenkám se zničeho nic podařilo získat pro mamku místo v domově. Vím, že to není doma, ale oni se tam opravdu snaží, mají tam různé programy, aktivity. Třeba příjde paní s pejsky na tu canisterapiii, a to je má teta vážně štastná, vykládá mi o tom, jak tam byli ti pejsi a jak ji ten jeden olizoval ruku a tak. Bohužel není to ono, stejně vždy řekne, že by byla raději doma. Ale to se vážně nedá, bydlí sice spolu v domě, ale nemůžou jí mít 24 hod. pod kontrolou. A ona se prostě rozhodla, že umře, že přestane jíst a tak to vyřeší. Takže jiné řešení než nemocnice už nebylo. Teď to není ještě dobré, ale lepší se to, no trochu. Ty místa v domovech vážně nejsou, u nich to řešili pobytem na LDN  a pak v jiné, která naštěstí s nimi nějak spolupracuje. Ono vzít domů někoho, kdo mluví jen o smrti a jak už chce odejít, je na prášky… Jíst odmítala, i mě někdy řekla věty jako Přines mi nůž, at se zabiju sama… Fakt peklo… A to na jiném oddělení zase máma, která na tom byla možná i hůř. Takže jsem se snažila dělit čas návštěv oběma. Ale teď je to lepší, ten domov jí prospívá, koneckonců ty mé sestřenky s rodinu tam denně chodí. Snad se taky stane zázrak a blízko vás se místo v domově uvolní. No jde tam celý její důchod a příspěvek na péči, ale je jí tam snad dobře

A jak píše paní Barča, má úplnou pravdu. Nesnažte se ped příchodem sociální pracovnice vše tzv. vyšperkovat k dokonalosti. Já vím, člověk chce mít naklizeno a tak, aby si paní nemyslela… Ale je to trvdé. ona musí vidět, že se to zvládnout nedá, at děláte, co děláte

A co aspon poukaz ma mějaké ty inkontežní pomůcky. Kalhtky, pokud mamka trochu chodí nebo vyloženě klasiské pleny? Jen záleží na tom, maminku přesvědřit, že se nemusí před vámi stydět. Jinak nače ptaktická lekařka, absolutně bez problémú, jen jsne řešily nejvhodnější typ a velokosr. A to mi sestřička dala i pár vzorjů k vyzkoušemí-zdarma. Otázka je, jak by to máma snášela a tak

Zkuste, zda některé zařízení pro seniory nemá tzv Odlehčovací služby, zde je možné umístit maminku aspoň na nějaký čas, abyste si odpočinula. Také navštivtě psychiatra, je třeba, abyste se nezhroutila. Další možnost je jít v práci na OČR, spolu s maminčiným důchodem a přípsěvkem na péči byste to mohli zvládnout, aspoň přechodně, než se najde někde místo?

Judito, nepisete odkud jste? Neni u vas nekde v okoli denni stacionar?

Já chci jenom dodat, jak špatný je tu vliv psychologů a různých přednášejících. Vždy se dozvíte, že máte ctít důstojnost stařečka, o kterého pečujete - a tím informace končí.

Je to ze stejného ranku, jak pedogogické psycholožky dělají učitelům přednášky, jak mají ctít důstojnost žáků. To, že přitom důstojnost učitelů byla pošlapána už tím, že žák může vše, učitel nic - už nikdo neřeší. Odpovědnost bez pravomoců - toť výsada každého eunucha.

Žádný psycholog, sociální pracovnice, ani přednášející o péči o stařečkách vám neřekne to nejpodstatnější - jak to udělat, abyste péči o stařečka přežili, ideálně ještě v rozumném fyzickém a psychickém stavu. O vás totiž jako o pečujícího nejde, každému jste fuk. Spousta humanitních přiblblíků má vzletné slova o tom, jak musíte vše pro stařečka. I do sebezničení. Je to stejná situace jako s učiteli ve školách.

Jako člověk, který se staral v domově důchodců mnoho let o staré. A který se stará roky o 97 letou babičku, vám dám nejcennější radu: První myslete na sebe. Pokud nejste sobec, a to ani já ne, máte tendenci se sebezničit, a mít pocit, že přeci musíte… Ne, buďte sobec. Myslete první na sebe. Jste důležitější než ten starý. Když vy se zničíte, stejně se nikdo ani o toho starého nepostará.

Musel jsem si prožít chvíle, kdy jsem ležel v bahně, a škrabal poslední únavou po zemi. Některá období života si ani nepamatuji - byl jsem jak zombie, a totální vyčerpanost byla tak vysoká, že jsem byl jako robot řízený instinkty - nebyl jsem ani člověk, ani živá bytost.

A od idiotů dělajících přednášky o tom jak se starat o druhé se dozvíte pouze bezcenné kecy a knížecí rady typu dbejte na důstojnost starých. Ne to nejdůležitější, jak prakticky zacházet se silami a pečovat, abyste na tom byla co nejlépe.

Staří mě měli a mají rádi. Víc než jiné pečovatele.

Přidám ještě druhou radu: Kdo se stará, ten poroučí. Vy potřebujete poroučet a měnit věci prostě z praktických důvodů. Jestli chce stařeček, aby vše bylo po jeho - nechť se o sebe postará sám. Je-li dostatečně schopný, aby porouček, je také dostatečně schopný, aby si vše zařídil sám a nikoho nepotřeboval.

Staří lidé už mají různé manýry. Například nechtějí vyhazovat zničené věci. Včera (03.11.2019) jsem musel - proti vůli babičky - sundat prádelní šňůru plnou exkrementů - a vyhodit jí. To bylo řvaní! Ta šnůra je přeci dobrá, i když je pokálená!

krásně, pravdivě řečeno. Hlavně to, prvně myslete na sebe. Zní to sobecky, ale je to obrovdká pravda… Jasně, že to nemá vyznívat tak, jako o maminku se nestarejte nebo tak… Ale myslete na svou duševní pohodu

 Staří lidé mají tendeci lpět na věcech, to je ptavda. zhruba půl roku předtím než má míma odešla jsme tu měly obrovdou scénu… mamka, sestra a já. Co prý uděláme s nabytkovou stěnou, výroba tak před čtyřiseti lety. Přece ji prý snad neprodáme. Tak krásná věc a jak těžko se sháněla… Vzdaly jsme to… A řekly, že stěnu si necháme. Přitom nevěřím, že by ji někdo chtěl, i jen za odvoz.