Téma: Sebevražedné myšlenky, deprese a úzkosti - léčba, terapie, osobní zkušenost

Ahoj.

Chtěla bych se s Vámi podělit o to, co se vlastně děje. Začalo to na přelomu roku 2015/16. Bylo mi 17 a já si zkusila vztah s holkou. Byla jsem spokojená, ale doma to nebylo úplně super. Abych to shrnula, byla to šikana ze strany sestry a teror z matky strany. Neustálé narážky, že nejsem normální, buzna, magor, bukvice, žila jsem v neustálé úzkosti, že přijdu domů a co se zas stane. Moje sestra mi lezla do mého fb, kde vše zjištovala (tak také zjsitila, že mám holku a řekla to vše mé matce, tím to vše začalo). Bylo to šílený, ze stresu jsem zhubla za půl rok kolem 12kg. A vzhledem k mým častým migrénám mě má neuroložka oibjednala k psycholožce - dělá se kolečko, oční, orl, ortopedie, psycholog, atd, aby se vyloučily jiné přičíny.

Diagnoza: Lehčí deprese, subdeprese a silná úzkost, silná vnitřní tenze, úzkostně-depresivní symptomatika.

Po rozchodu s tou holkou se to troch uzlepšilo, zlepšila se atmosféra doma, vlastně žádné problémy. Ale jsou to tři roky a já jsem vlastně furt stejná. Jakoby to všechno tohle spustilo a nepřestalo. Jsou lepší a horší období. Když jsou lepší, dokážu normálně fungovat, vše je v pohodě, docela si i užívám života, ale když je období horší,   jsem ráda, že ráno vstanu z postele, moje nohy jsou jak kdyby vážily tunu, mám pocit, že můj život nemá budoucnost, nedokážu se bavit, nic mě nebavíjsem podrážděná, unavená, smutná, mám časté myšlenky naa severaždu. Občas do takvé míry, že si hledám, jaká cesta na zabití je nejlepší, už jsem si i zkoušela najít, kde bych mohla sehnat určité druhy prášků, nebo zbran. Tyhle období se střídají.

Takže nejsem permanentně v depkách, mám i dobré dny, ale když přijdo uty horší, tak se to nedá. Jako třeba dneska (11.11.2018). To na mě zase padlo.

Nemám vlastně pomalu důvod být takhle neštastná a chtít se zabít, ale zároven se nech iuž takhle trápit.

Po vztahu s holkou jsem měla ještě jeden vztah, s klukem, starším. Jemu 29, mně 20. Bylo to super.

Já s ním byla opravdu ráda.  

Když náš vztah začal, řekl mi, že má ženu a mimino, ale že jsou v rozvodovém řízení a každý už si žijí vlastní život, každý má své patro a také své partnery. Asi to nebylo dobré jít do nečeho takovéhoale já to udělala. A náš vztah musel být v tajnosti, jsem byla tak hloupá. furt jsem si říkala proč. no proč asi. Protože žídné rozvodové řízení nebylo. Já vím, jsem strašně strašně moc hloupá a odporná asi všem, ale fakt jsem byla naivní a vím to. Ni po roce a půl jsem zjistila, že teda náš vztah byl jedna velká lež. Každopádně. po rozchodu se mi asi trochu i ulevilo, bylo to hodně stresu, pořád si dávat pozor, aby nás někdo neviděl.

V září 2018 jsem nastoupila na VŠ, nebaví mě to. Chtěla jsem na jiný obor a teď jsem asi taky ráda, že jse se tam nedostala, jsem na lehkém oboru, kertý nezvládám, nebaví mě to, nedokážu se dokopat k tomu něco dělat, nevidím v tom smysl. a z toho plnyou další problémy, když mě vyhodí, tak mě taky asi zabijou. někdy možná líp pro to no.

Abych se vrátila k té diagnoze, léky mi byly následně doporučeny na neurologii - abych si došla k psychiatrovi. Každopádně moje matka to zavrhla - jsem naprsto zdravá a nic nepotřebuju. Ano, zdravá a podle ní jen zhnusený tvor který není normální a jí naprosto odporný.

A tyhle myšlenky a pocity se mi stále vrací.

Minulý týden jsem navštívila psychologa a musím říct, že byl moc příjemný, porozuměl mi a to jsem hodně potřebovala. Domluvili jsme se, že přijdu zase za týden. Jen si nemůžu pomoct, ale mám v sobě takový blok, že si připadám, jak kdybych otravovala všechny kolem sebe, když jim něco takového o mně řeknu.

Nebaví mě tenhle život, někdy bych fakt nejradši usnula a neprobudila se. Jen nemám "koule" na to, to prostě fakt udělat, přemýšlím nad tím, hodně, do detailu, hledám kde vzít léky, atd. Máte někdo podobnou zkušenost? Dostali jste se z toho? Jaká je léčba? Má smysl chodit na terapii?