Téma: Mám úzkosti a nebaví mě žít - je to deprese?

Máš 17 let. Krásný to věk. Co ti konkrétně shází a chybí?

Ostatně si myslím, že tvé pocity vyplývají i z toho, v jakém prostředí žiješ, zda tě rodiče učili, jaký význam má mít cíle. Nebo žiješ v prostředí, kde lidé sami nevědí, proč žijí, jaký má život smysl. Ovšem bez aktivního hledání a cesty za plněním svých cílů, smysl života nenajdeš.

Schází mi jakékoliv nadšení pro cokoliv…

Cílů mám spousty. I rodiče na mě mají vysoké nároky. A o smyslu života… To asi nikdo přímo neví :/

Snažím se splnit moje cíle, ale i přesto že mi to třeba občas vychází, mě to nebaví… 

Takových nás je asi víc…

Zkus něco, co tě bavilo dřív. Třeba nějaký sport, tanec nebo jsi třeba ráda hrála deskové hry (jako každý). Taky jsem s tím trochu zápasil. Teď jsem začal hrát futsal a hned je mi líp… o trochu

V dnešní době chybí duchovní hodnoty, jako je láska, pomoc potřebným, dobré slovo, úsměv apod. Lidí mají na prvním místě peníze a materiální hodnoty. Jsou vzdáleni Bohu a bez morálky. Tady je video vědce, Docenta Miloslava krále, rozhovor s ním vede režisér Igor Chaun.

http://www.youtube.com/watch?v=VR1t0jf07YM - 20 minut

http://www.youtube.com/watch?v=Lh9WaRaoD0Y - 3 hodiny 46 min.

Budu muset na něco přijít… 

V Boha skutečně nevěřím, ale to neznamená, že by mi chyběly duchovní hodnoty Vím, jak se mám chovat a tak ale nebudu se smát, když k tomu nemám důvod. :/

Možná deprese?

mm6, možná to bude trápení z rozchodu. Pokud jsi měla toho kluka ráda, tak bude chvíli trvat, než to přejde. Asi budeš teď chvíli více citlivá a z toho možná jsou i trochu deprese. Pavla

Možná máte pravdu a třeba to za pár týdnů přejde.  

Ahoj mm6, na počítač se dostávám velmi sporadicky, ale moc mi pomáhá povídání si s ostatními. Je dobré si mít s kým popovídat a vědět, že mé řádky si někdo přečte. Já osobně své splíny řeším mrňavými dobrými skutky, ( když jsem byla nemocná, měla jsem absťák.). Je to otázka zrcadlení, když se usměji já, často se usměje i můj protějšek. Teď mě napadá, zkus se na sebe usmát do zrcadla, na 100 procent se ti úsměv vrátí. Pročítání stránek MS mě inspiruje a dává směr, kterým bych se měla dát.

Od jógy není daleko k energiím, já věřím na barvy a minerály, často pomohou mě i lidem v mém okolí. Jakou barvu máš ráda ty? A na srdeční záležitosti pomáhá například růženín. Ať je Ti lépe. Bonami

Mně moc nepomáhá můj vlastní úsměv. Nelíbí se mi. :/

Mám ráda černou a modrou. Bohužel v kamenech se moc nevyznám, ale děkuji.

jsi příliš mladá na takové problémy. Což ale neznamená, že je nemožné je ve tvém věku mít. Mnozí mladí lidé vůbec nepřemýšlejí o životě a lehkomyslně s ním hazardují. takže máš proti nim určitou výhodu, když tě tvé pocity nutí takhle přemýšlet.  
Hlavně se nezapleť do atraktivních popularizovaných praktik, jako je joga, spiritismus, věštění, psychotronika, … Jejich pravá podstata je ignorována a nebezpečí je větší než u drog (jen nebývá tak zjevně spojované). Každopádně řešení existuje.

Tím, že nevěříš v Boha, nezrušíš Jeho existenci a nezměníš tím fakt, že skutečně jenom On ti může a chce opravdu pomoci. Můžeš si dál namlouvat, že to zvládneš bez Něj, nebo Ho poznat OSOBNĚ a zjistit pravdiové odpovědi na všechny své otázky ohledně života. nejsi bezcenný produkt evoluce, ale vzácná lidská bytost bezmezně milavaná svým Stvořitelem, kterého neznáš. Nevyhýbej se Mu.  
napiš mi.  

Já přemýšlím dost často, můj kamarád mi pořád říká, že bych si bez toho ušetřila spoustu trápení ale jsem prostě taková

O nic takového zájem nejevím  

Je mi líto, i tohle mi přijde trochu jako kázání sekty… Myslím si, že to může pomoci jen lidem, kteří v to skutečně věří a to já nejsem nicméně děkuji…

Zdá se, že jsi ve fázi, kdy přicházíš na to, co je tvým přítomným lidským smyslem života… Smysl života je "nesmysl" a tvůj rozum se s tím pere, protože si to nedokáže vysvětlit. Už ti nestačí se jen zaměřit na "vnější obšťastňovadla". Úzkost je teď pocit, který si užívej. Jak dlouho ti neřeknu, protože představa cíle, by tě brzdila.

Asi nevím, jak to mám chápat : /

Tak jinak. Pocit úzkosti je "jen" pocit. Pokud ho hodnotíš, že je špatný, tak je pro tebe špatný. Ale hodnotit ho jako dobrý, je to to samé a to ti je k ničemu. Uvědom si ten pocit a užij (prožij) si ho, nic víc. On není špatný, ani dobrý, prostě jen "je".

Kolikrát ti lidé (rodiče, kamarádi, známí, cizí) v životě něco slíbili a nedorželi to?

No ale pak si připadám oproti ostatním tak, že jsem divná : )  

Nevím, jestli to dokážu, doteď jsem to brala vždycky jako negativní věc : )

Občas se to určitě stalo : )  

Takže vnímáš ostatní, že jsou divní, protože ti nerozumí?

Taky jsi koukala v 1. třídě poprvé na sčítání a odčítání a nevěděla jsi, jestli to dokážeš?

Je to jako, když odvedeš nějakou práci se slíbeným výdělkem, ale nakonec ti nezaplatí nebo málo.

Nechceš žít ani nic dělat, protože ti to nic nepřináší. Nevidíš v tom smysl, žádné uspokojení a žádný prospěch. Jsi ve fázi, kdy tě neuspokojuje ani to, že z nějaký činnosti něco máš.

"Chtění" žít získáš tím, že vše začneš dělat bezdůvodně. Ne pro sebe ani ostatní.

Pokud lidé dělají něco pro ostatní, jako třeba maminky pro své děti, tak když děti vyrostou a odstěhují se, tak buď si maminky pořizují mazlíčky anebo přicházejí vnoučata anebo upadají do depresí, že se nemají o koho starat. Je to to samé, jen obráceně. Pak taková maminka vypadá celý život "šťastně", ale přináší jí to spoustu zdravotních problémů.

to Jméno: zajímavý názor. Změnit své prožívání skutečnosti ale není vůbec jednoduché. Je to běh na dlouhou trať. A člověk v depresi má tendenci to vzdát dřív, než pozná účinky té změny.

Navíc si myslím, že oprostit pocit úzkosti od negativní konotace nelze kvůli jejímu svíravému fyzickému prožívání (žaludeční nevolnost, nucení na močení, chlad rukou, pocení, bušení srdce, tlak na hrudi… )

Co je vlastně příčinou té úzkosti? Pocit samoty? Ztráta iluzí o člověku? Marná snaha najít smysl života? Strach z budoucnosti? Nebo (a to je ta nejhorší varianta) je to destilovaná úzkost bez konkrétního (tj. tobě známého) důvodu?

Ano, vzdát se! Postupně přestat klást odpor a přiijímat situace takové, jaké jsou a to je běh na dlouhou trať… Ale i tak to nebrat jako cíl, pak zůstane tam, kde je teď. Aktuální přítomnost nemá problém s námi, nýbrž my s ní. Příjímání není něco, co se dá naučit, proto je tu učitel "utrpení" a ten všem čím dál častěji chodí na návštěvu až do úplného "uzdravení". Není to nemoc, jen evoluční proces.

Příčinou se zdá být víra člověka, že má svobodnou vůli, ale vnitřně cítí, že to tak není. To je konfrontace rozumu s pocitem. Cítí se jako ve vězení (tělo, mysl) a zažívá odpor. Prožití a přijetí tohoto "faktu lidské loutky" dává člověku absolutní svobodu. Nastává pochopení svobodné vůle celku nikoli jedince a tím mizí strach a jakékoli další "negativní" pocity.

ahoj p=resne vim jak se citis taky s timbojuji j e t priserny hlavne i v tomkdyz mas okolo sebe lidi kteri tivubec nerozumi 

Ahoj taky mám takové stavy a občas je to ok a pak se to zas vrací

. Sleduju různá videa kde je změň své myšlení takže být pozitivní a za vše špatné i dobré poděkovat pak je tam vždy si představit kdo ti ublížil a říct si odpouštím ti a odpouštím sobě. Druhá fáže je jít do akce a vyjít z naší komfortní zóny a nebo zkusit sport, změna jídelníčeku co nás bude bavit. To mi taky nejde mám strašně plánu co budu dělat když budu mít 9dni dovolené a kdyz už jsem je měla, - když jsem nemusela nevylezla jsem z postele Znám to. Ale věřím že když uděláme ten krůček co se nám nechce jít třeba zas cvičit tak možná po 14dnech uz se budeme těšit. Dokud nic nezměníme tak se nic nezmění. Musíme změnit své myšlení aby jsme se cítily dobře. Nebo svěřit se nejbližším a to mě občas donutí vylézt z postele. Jinak občas bych taky vše zaspala dokud není další den ale chci to změnit.