Téma: Za jak dlouho se člověk vyrovná se smrti blízkého?

Nechci, aby to vyznělo jako fráze, ale je mi to líto. Popřát soustrast možná není tady příliš vhodné, ale cítím s Tebou.

Myslím, že tohle je čistě individuální věc.
Každý to máme nastaveno jinak. Mě když umřel v 19 letech táta, tak jsem si myslela, že to snáším v naprosté pohodě. Opak byl pravdou, po roce se vyskytly potíže, které byly spojeny s nevypuštěnými emocemi. Ale fakt je ten, že i ted po tolika letech to někdy bolí, chybí  mi a asi jsem se s tím ještě úplně nevyrovnala.
Většina mých známých to vcelku rychle překonala, navenek, ale co nosí uvnitř vědí jen oni.

    Já si myslím a podle sebe vím, že stesk po prarodičích rok, než se člověk s tím smíří. Ale jít do jejich opuštěného domečku nemůžu ještě teď a jsou to čtyři roky. Sestřenky mají uschované kroje u nich "na starém"  a mají stejné pocity jako já. Přejít dvůr to je v pohodě, ale jak vstoupím do  domu. V krku se mi to všechno stáhne a musím pryč. Ale každý to má jinak, chce to čas...

Upřímnou soustrast.

Myslím si, že je to velmi individuální věc, na kterou neexistují "tabulky" - prostě když člověk někoho jiného měl rád a měl k němu blízko, může to trvat týdny, měsíce. Při úrmtí manžela/manželky nebo dítěte se s tím člověk vyrovnává i roky. 

Člověk se s tím lépe vyrovnává, když má hodně podnětů z okolí a když sdílí své trápení s ostatními v rodině.

Vyrovnáš se s tím až časem, a toho každý potřebuje jiné množství... Pomůže rodina, přátelé, koníčky, snažit se myslet na to, že babička tě měla ráda a utrápeného by tě rohodně vidět nechtěla... Vzpomínej na to krásné, pobreč si, vyřvi to ze sebe nebo odjeď na víkend pryč, udělej cokoliv ti pomůže se zařadit zpátky do života... Nikdy nezapomeneš a nikdy to nepřestane v hloubi duše bolet... jen už to bude bolest jiná, taková smutná a prázdná....