Téma: Nevlastní otec - postavit se mu a riskovat násilí nebo se zbaběle odstěhovat?

06.07.2019 18:17
Uživatel: orest
Věk: 22

Odpovědí na téma: 5

Text:

Zdravím, už hodně dlouho mě trápí vztah s "přítelem" mé matky žíjícím ve společné domácnosti. Věc se má tak že už několik let je těžké se s ním domluvit - je to jednoduchý člověk který, pokud chci projevit vlastní názor tak je zle. Nepamatuju si třeba že by uznal chybu (upřímně se omluvil) když třeba něco špatně koupil či danou věc nedonesl (častá věc).

Těžko se to vysvětluje a chápu že můžete být k tomuto kritičtí když neznáte názor druhé strany. Tak dám pár příkladů jeho chování: velice často když dám najevo svůj názor ohledně něčeho co se mi nelíbí tak argumentuje nesmyslně tím že "mám tolik a tolik roků", "já byl dva roky na vojně" a "protože vás živím", dost možná jsem něco zapomněl.

Taky když jsem začal mít od základky hodně veliké problémy se sebevědomím a vztahy s vrstevníky obecně a před pár lety bylo období kdy o mně přede mnou říkal na mou adresu "mamuša papuša" (bylo mi 19). I kdybych byl stokrát maminčin mazánek tak nechápu proč daného člověka ještě shazovat než mu pomoct či ideálně říct matce že se ke mně chová způsobem který mi škodí (je hodně úzkostlivá a upjatá nezdravě na mě). To ne to spíš řekl přede mnou v mých cca 15ti letech "co si z něho udělala - bačkoru". Když jsem začal mít později světlé chvilky a byl sebevědomnější a asertivnější (ale problémy se vztahy pořád) tak zase říkal "no jo hospodář" atd.

Nebo si pamatuju jak mi kdysi řekl něco že "šestníctiletej smrad" - už nevím co to bylo za spor ale nemyslím že by se takto měl titulovat člověk v takovém věku nehledě na důvod sporu.

Není to tak že bych byl jak od nějakého fritzla držen ve sklepě, občas mi třeba i radil ohledně spolužáků něco ve smyslu "ti tví spolužáci v té třídě jsou obyčejní vesničtí kluci ne žádni machírci s těma bych se klidně bavil" není to takto černobílé, nedávno mi třeba říkal jak nás když poznal matku za nás platil inkaso když na něj matka neměla nebo nás vzal párkrát na dolovenou v době kdy to nebylo ještě tak špatné atd. ale cítím že utlačuje moje sebeprosazení (já ho asi nikdy vulgárně neurazil či zesměšnil), a když začnu být sebevědomější a mít vlastní názor a já to projevím tak mě srazí. Hodněkrát jsem měl sto chutí mu silně vrazit pěstí nebo ho přetáhnout železnou tyčí.

Prakticky snad denně či obden jsou u nás spory s ním a mou matkou a já hlavně v minulosti jsem se je snažil vě většině případů krotit aby se konflikt nezhoršil. Víkendy kdy jsou oba doma celý den jsou téměř stoprocentní jistotou konfliktu. Bylo období kdy jsem měl strach že se to zvrtne v násilí a já měl vedle postele nachystán teleskopický obušek kdyby něco.

Bohužel je možnost toho že by jsme se já, matka a má sestra (ta s ním má též problémy ale asi nejmenší z nás tří a myslím že jemu zdaleka nevadí její sebeprosazení tak jako mé) a on rozdělili tím, že bysme prodali dům ve kterém žijeme a část peněz které do toho vložil on by dostal a šel svou cestou dost nerálná. Hodněkrát jsem jim oběma říkal že bych ten dům prodal a peníze rozdělil na jeho a naše bydlení ale maximálně souhlasili s tím že to zase rychle vyšumělo a jelo se ve straých kolejích. Myslím že ani jeden to moc řešit nechce a spíš strkají hlavu do písku i když jim oběma současná situace nevyhovuje. Já je nepřesvědčím. Ani mou matku což se divím - když ví že nejen jí to vadí. Podle mě je mnohem lepší žít v chudobě ale s lidmi se kterými se dá vyjít. Situace by podle mě hnula jen kdyby se stalo něo vážného.

Já bych nikdy neměl problém s tím že by mě vychovával cizí člověk, nevadila by mi přísnost pokud by byla spravedlivá, nikdy jsem nebyl žádný rebel či frajírek. Nechci někomu ubližovat ale komunikace s ním ve mně vyvolává agresivitu protože ta domluva je opravdu těžká jelikož je to jednoduchý člověk který se podle mě ani domluvit nechce a nechce uznat chybu. Myslím že spousta lidí by se mu po krátkém soužití postavila.

Nevím co mám dělat. Jde o to že jsem co si pamatuju jako malý šel vždy cestou nejměnšího odporu a řídil se heslem "kdo nic nedělá, nic nezkazí" a "mouchy snězte si mně" a nechal se sebou ostatními zametat. To bylo příčinou prakticky úplného odlouční od vrstevníků a nízkého sebevědomí. Teď jsem na tom se sebevědomím asi normálně, nemám problém bavit se i s cizími lidmi, i když žádné vztahy nemám. Takže můžu žít jinak než posledních několik let. Cítím se jako nepopsaný list. Nejraděj bych byl odvážný.

A právě nevím jestli je můj problém s "nevlastním otcem" za hranicí toho být rozumně odvážný, jestli člověk musí sám sebe hájit za každou cenu vždy. Mám strach že kdybych někdy neustoupil a ve sporu dál říkal co si opravdu myslím a co cítím že to nedopadne dobře - že to skončí bitkou kdy jeden z nás skončí v němocnici či s trvalými následky či hůř a druhý ve vězení. Váží aspoň dvojnásobek toho co já takže bych právě asi musel udeřit první a být dost brutální abych nedopadl zle já. Nepamatuju si kdy jsem se naposledy pral. Podle matky jsem se prý po radách mého dědy postavil šikanátorům někdy v první třídě a jednoho z nich si podal i když jsem prohrál proti následné přesile, prý mě pak nechali. Já si nic takového nepamatuju. Od té doby každopádně nic jako postavení se na odpor.

Nebo se můžu já odstěhovat. Myslím že po nějaké době v lepším prostředí by se mé sebeprosazení samo zvýšilo na zdravou míru a žil bych jinak než dřív, trénoval bych postupně odvahu jako sval a rozvíjel jiné vlastnosti které jsem neměl (disciplína, vytrvalost atd.) a stal se jiným člověkem, vím že je mozek plastický. Akorát bych cítil hanbu že jsem tuto cestu nastoupil zase útěkem.

Co myslíte? Má odvaha nějakou hranici za kterou je nevhodná nebo je takovéto uvažování úkázkou zbabělosti?

Odpovědět

(0 lidí)

(0 lidí)
Stránka otevřena 1394x Předchozí téma | Další téma