Téma: Máme se rádi, ale nemilujem se - je to pro vztah výhoda?

Zdravím Vás,

každý den si kladu otázku, existuje opravdová láska? Kde si oba partneři padou ruku v ruce, doplňují se, ve vztahu je vášeň, emoce, city, láska. nebo je lepší se držet se racionálního vztahu?  

Je mi 25 let, mám 2 roky (2012-2014) vztah s mužem, který je stejně starý jako já. Na svůj věk je velmi psychicky vyspělý a co se týče práce - úspešný - podnikatel. Měl přede mnou 7 letý vztah s dívkou která byla cca o 5 let starší.  

Byl spíše konzervativnějí vychováván a popravdě jsme oba jiný typy a nemáme žádně společné koníčky.

Já jsem byla před tímto vztahem dlouho sama, a měla jsem za sebou pouze jeden vážný vztah.

Byla jsem tedy velmi ráda, že jsem s takovýmto mužem seznámila a vše co dělal mi neskutečně imponovalo, libilo se mi, že mě opravuje, "vychovává", pomáhá mi dospět (věřte, ale v té době jsem toto opravdu potřebovala, měla jsem ten pocit, že jsem na jednom stejným bodě a nevěděla jsem jak se posunout dále).

No a jemu se na mě zase líbilo, že jsem taková hyperaktivní, naivní, veselá a roztomílá dívenka.  I přesto naše začátky nebyly lehké, musela jsem si na spoustu věcí zvykat, že se mu nelíbí to a to, a že to bych dělat neměla, a že bych se měla lépe vyjadřovat. (To byl obrovský problém, on je totiž humanitně založen a já přírodovědně - Popravdě mě nidky nezajímala politika a můj všeobecný přehled je chabý, ale zase se orientuji v biologii, zoologii, chemii. Studuji medicinu)

 Tak jsem se začínala chovat dle jeho hodnot a norem. Protože jsem si myslela, že jestli chci byt jednou úspěšná a rozumná žena, tak bych se tyto věci měla naučit. Během tech dvou let bylo pár větších hádek.

Po roce jsem si vydupala abychom spolu bydleli, protože jsem již nechtěla bydlet s kamarádkou a on má svuj byt, tak proc ne.  Bydlení, ale nené problém naseho vztahu.

Jde o to že.  Dokžeme udělat kompromisi, když nám něco vadí. Snažíme se oba to změnit, proto je náš vztah racionální. Máme se rádi, ale nemilujem se. Máme se prostě rádi, citím že v tom našem vztahu chybí ta jiskra. (pokud teda nějaká opravdu existuje). Toto je tedy pro náš vztah obrovská výhoda, a díky těmto věcem si dokážu představit s ním rodinu, protože vím že se dohodnem a že nás zabezpěčí. Ale zase na druhou stranu je spoustu věcí co mi vadí a netuším jestli se s tímto dokážu sžít a být štastná.

1) Kvůli němu jsem se hodně změnila, obrnila jsem se jakousi bublinou, ve které žiji a snažím se být dokonala ženuška, snažím se abych neřekla nic špatně, strašně se hlídám naprosot se vším. Kamarádi mi to vyčítají, ale s těma se ještě dokáži po čase uvolnit, bohužel s cizymi lidmi to nedokaži, to se během konverzace neskutečně hlídám. (Začala jsem i kvuli priteli chodit na logopedii - abych zlepšila svuj projev a přestala ráčkovat) Za změnu jsem ráda, ale chci se chovat přirozeně, chci aby mě měl rád takovou, jaká v jádru jsem.  

2) Nemluví se mnou, nechce mi říkat své problémy, nechce si povídat o svém dni. naprosto nic. Nezajímají ho moje problémy. Možná je to klišé, ale já si opravdu myslím že vztah je o tom, že partneri jsou i zároven nejlepší kamarádi a nebo se mýlím?????   Já vztah zakládám na důveře, díky ní se člověk sbližuje. A on tohle nedokáže pochopit, nedokáže pochopit to, že on je ten první človek, kterýmu se chci svěřit a citi podporu. Když na něco takovýho přijde, tak mi řekne at jdu za kamaradkou, že on mě svýma problémama taky nezatěžuje. Takže jsem jeden večer vypěnila a řekla jsem mu, že já kamaradství od svýho partnera potřebuji, že on je ten za kterým chci chodit a sverovat se mu a že to chci i od nej. Že mě to nebavía že se mi nelíbí mu říkat, že mám na odpoledne program (tak jak říká on mě) a neříct mu jakej (tak jak to dělá on). On mi na to řekl, že vztah a kamaradství je uplne odlišná věc, že bud budeme mít partnrskej vztah a nebo kamardskej  a at si vyberu, ale že pokdu budem kamaradi tak nebudem mít sex, protože ho prestanu pritahovat. A  že on chce mít soukromí, a že to co po nem vžaduji tak že to není normální, a že pokud se podívám na jakýhokoliv úspešnýho podnikatele tak že ten si drží svoje soukromí na uzdě, nesvěřuje se a že on chce být aspon z části jak oni. A že pokud mu bude nejhuř tak pujde za svym nejlepším kamaradem a né za mnou.

Tak příjde Vám toto normální??  Chce abych vedle neho sedela a nic nerikala, ze prý dokázal se svou ex sedet 6 hodin a o nicem se nebavit.

Na to že mi nesděluje city, moc mě neobjímá a nelíbá. jsem si už zvykla (on to prostě tak moc často nepotřebuje jak já. Já bohužel tělesný kontakt - objímání, pusy a pohlazení potřebuji často, protože mi to dodává pocit jistoty a bezpečí) Ale ok, respektuji jeho potřeby. No a potom příjde s tím že kamaradství ve vztahu nejde.  

Má smysl být s takovým chlapem?  Hlavně on je presvedcen o tom, že zadny normalní chlap se mi sverovat nebude, že to delají jen takovy ty nicky z výmeny manželek a nebo gayové.  Já jsem opravdu už zoufalá, zase nechci zahodit vztah s člověkem pro nic za nic. Mám se zkusti přes to vše přenést??  Nebo opravdu příjde ten pravý a vše bude jednodušíí??  

Děkuji Vám a omlouvám se za gram. chyby.