Téma: Více generací v jednom rodinném domě - vyhovovalo by vám to?

Vyhovovalo by mi to, ale musela by být přesná pravidla a určitě 2 oddělené byty, aby bylo jasně určeno kde kdo bydlí a nelezli "staří" mladým (já - starý , dcerka - mladá) do rajoooonu.

Mít svůj klid - to chápu, ale víš jak to je, no … člověk nikdy neví, kdy ztratí partnera a samota na stáří není úplně supr. A co si budeme povídat - hledat někoho nového na vztah třeba v 80 letech. hm, to není lehký.

Vím jak to je, jak to myslíš. Ale myslím si, že bych už nikoho nehledala. Na co vlastně?  

Tož abys nebyla sama. Jak říkám - stáří v samotě není nic veselýho.

Nevím … jestli ponesu samotu tak jako teď, tak můžu být v klidu. Spíš aby to nebylo o té bezmocnosti a nemoci. Být sám je fajn, dokud se člověk obslouží a může ven. Ale i tak doufám, že bych měla na sociální služby, kdyby to tak nebylo.

Ne, je to cesta do pekel.

Kamarád má a šílené. Trošičku, ale trošičku se zlepšilo, když nechali udělat vlastní vchod do patra z druhé strany baráku. Ale opravdu jen maličko.

Je to furt stejný dům, společná zahrada, vše je pořád slyšet čili rodiče se furt ptají proč a nač apod.

Čím je člověk starší, tím je jiný a má rád svůj klid. Svoji samotu apod. je nutno řešit s cestováním, společnými vycházkami s jinými lidmi apod. Existuje dost kroužků i pro starší a pokročilé.

Stari lide maji svoje potreby a pevne zajete koleje. Navic se s vekem stavaji netolerantnimi a radi o vsem rozhoduji. Vetsinou vychazi z toho, ze vsechno vi lip a ze mladi se jim musi prizpusobit. Jenze jak je znamo, zkusenosti se nedaji predavat a mladi si je musi udelat sami, coz je naprosto v poradku. Rodice take sve potomky porad vidi jako deti, ktere musi poslouchat, nezavisle na jejich veku.

Predstava o vicegeneracnim bydleni je sice krasna, ma ale spoustu uskali. Myslim si, ze funguje jenom v mizivem procentu pripadu. Idealni je mit rodice na dosah, nechat je bydlet ve svem a navstevovat jim a pomahat.
Avatarku: pokud by 80lety muz hledal partnerku, nema problem. Ale naopak to problem je. Podivej se do domovu duchodcu, tam je dedecku opravdu poskrovnu

Jeste jsem chtela dodat, ze pokud starsi generace plne zije svuj aktivni zivot, ma konicky, pratele, cestuje a zije nezavisle , je to neco uplne jineho, nez rodice, kteri v podstate ziji udalostmi mladych a neustale je sleduji ci se vmesuji.
Pro seniory existuje spousta aktivit, ale bohuzel jen malo ktery se jich chce zucastnit.

Z mého okolí mám zkušenosti s vícegeneračním soužitím v jednom domě taky samé špatné. Neznám případ, kde by to klapalo. Ideální je bydlet blízko sebe, aby si mladí i staří mohli navzájem pomoci v případě potřeby, ale ne tak blízko, aby si "viděli do talíře".

Jo, souhlasím. Taky teď bydlíme s budoucím tchánem (společná kuchyň). Výhoda- pohlídá děcka a občas pomůže, když třeba něco sama nezvládnu a přítel není doma. Nevýhoda? Je bordelář, hlučný, když umývá nádobí, ještě někdo by se z něj najedl. Ale během roku proběhne stěhování a budeme od sebe bydlet asi 500 m. To bude super.

V  novém domečku máme místnost, která je plánovaná pro případ nouze našich rodičů, a téměř bezbariérová koupelna. Teď to bude herna, pracovna a nevím co ještě.

My jsme třeba příkladem, že to nejde ani v oddělených domech A je to hlavně tím, že dům je rodičů přítele (viz moje předešlá témata). Ano, je to přesně tak, jak píše lištička. Svého syna vidí jako dítě, pořád mu radí a rozčilují se nad tím, proč to dělá takhle a ne jako oni.

Je to směs starostlivosti, zajetých kolejí a absence empatie. A to jim je kolem šedesátky, takže žádný velký stáří

Ano, já je chci chápat a z malé části i chápu, ale taky si myslím, že překračují hranice, které prostě rodiče musí respektovat. A to mi klidně nějaká rada nevadí, od mých rodičů ji vyslechnu s klidem a podle sebe uvážím, co s ní Protože oni mi na to dávají prostor. Říkám to už po několikáté, ale mí rodiče jsou prostě TOP rodiče Jako každý člověk mají svoje chyby, takže se na sebe pořád neusmíváme a neříkáme si, jak se milujeme, ale jsme schopní s úctou a respektem spolu vycházet.

Kdybch si mohla vybrat, budu bydlet nejlépe na místě svého bratra - vedle domu našich rodičů. Vybrat si ale nemůžu, takže budeme bydlet v domě našich rodičů. Neříkám, že do toho jdu bez obav, ale vidím to jako lepší variantu. Aby mi někdo pořád dával najevo, že mu bydlím v domě a nemám tak žádná práva a že můžu být ráda, že tam bydlím a do toho domu mi nikdo nechodí uklízet a chodí jenom pečovat o zahrádku - tak to fakt nepotřebuju. My jsme přece hodní, kdo by vám tohle všechno dal?

Fajn, tak já mám právo to s díky odmítnout a taky tuhle super nabídku na bezva bejvák odmítám

Vtpné na tom je, že si dovedu představit, jak máme s našima na půl rozdělenou jejich zahrádku a nikdo ani necekne, ale na 100% u přítelových rodičů vím, že tam to nepůjde, ani když budeme mít každý svou. Protože vlastně pardo, všechny jsou jejich

Na závěr to shrnu. Více generační bydlení je ošemetné a málo kdy budou zcela spokojeny obě strany. Je třeba velká tolerance a pochopení. Je to jako v partnerství, ale s tím rozdílem, že jsou to vaši rodiče

Kdybych nemusela, nejdu do toho. A kdybych neznala svoje rodiče, tak do toho taky nejdu U našich to takhle už bylo, bydleli tam s nimi taťkovy rodiče a vím, že z toho naši taky nebyli nějak odvázaní.

Kdybych byla rodič a moje dítě se mnou chtělo bydlet v domě, tak jedině za přísných pravidel (např. klepání a striktní rozdělení polí působnosti). Nicméně musím říct, že by taky dost záleželo na povaze mého dítěte a jeho partnera - nicméně bych je na ulici nevyhodila. V případě, že bych měla velké zdravotní potíže ve stáří, asi bych raději byla v domově s pečovatelskou službou. Kdyby to šlo, tak doma s pečovatelkou. Ale to na 100% nemůžu říct. Ráda bych ale, kdyby mé dítě bydlelo alespoň někde poblíž.

A kdybch neměla děti? Tak si asi začnu předcházet sousedy anebo ty přítelovy

Bydlíme v klasickém dvougeneračním RD. Dokud žili manželovi rodiče, tak to šlo. S tchýní i tchánem jsem vycházela velice dobře. Ze začátku veleli, ale čím byli starší, tím víc všechno nechávali na nás a role se obracela. Po jejich smrti teprve nastal problém. Manželův bratr se rozvedl, přistěhovala se jeho družka a teprve teď, kdy jsme všichni v důchodě, nastávají ty skutečné problémy.

Dům se prodat nedá, na vyplacení ani jeden ani druhý nemá a tak jsme odsouzeni  dožít v situaci, která nevyhovuje ani jedné straně. Domluva není možná, veškeré pokusy jsem už vzdala. Chodíme kolem sebe jako cizí lidé.

Bohužel není z toho cesty ven.

Proto domek jen pro jednu rodinu.  

Vosliku, moc hezky jsi to napsala!! Taky by se mi nechtelo bydlet tam, kde me v podstate jenom trpi  jako nutne zlo. To pak neni zadny domov!! Obavam se, ze i kdyz se odstehujes, budes zase ty ta "zla." Tyhle situace bohuzel vetsinou navozuji zeny, chlapum je to vesemes jedno. Myslim si, ze s vlastnimi rodici spis vyjdes, hlavne tam nebude to napeti. Preji vam vsem moc, aby to vyslo!

No, já nečekám, že se to stěhováním vylepší. Už jsem rezignovala na představu, že něco udělám nebose nějak budu chovat a pomůže to. Museli bychom se snažit obě strany a já už nechci. Je to asi ode mne hnusné, možná hloupé, ale nechci.

Oni teda neustále říkají, jak jsme všichni dospělí a že se přece domluvíme, ale obávám se, že se domlouvat nechtějí. Anebo to neumí či my taky nejsme v takových domluvách zdatní, a tak táhnem o dům dál

Přítel si s rodiči taky nerozumí, takže myslím dál není třeba nic rozebírat

Každý jsme jiný a každý napsal kus pravdy. Kdyby byly podmínky, že člověk může změnit bydlení podle potřeb, bylo by to dobře, jenže to vždy nejde. Pokud je člověk mladý a má malé děti, je prima, když jsou rodiče poblíž a pohlídají, když je třeba. Naopak, když jsou rodiče staří, je zase dobře, když mají blízko děti, které nakoupí, umyjí okna, posekají zahradu a tak. Já vždy píšu a vzpomínám na "vejmínek", kde mladí bydlelí ve svém domě a prarodiče ve svém domečku "vejmínku". Měli k sobě několik desítek metrů a dle potřeby mohli na sebe zavolat ode dveří. Při tom měli mladí své soukromí a staří také. Jenže doba přinesla jaksi menší tolerantnost a vzájemnou úctu. Někdy je soukromí mladých spojeno s menší tolerancí k prarodičům a zase také obráceně, že staří si nárokují ovlivňovat mladé. Je to hodně o povaze, o výchově, o morálce, o srdci, o lásce i o sobeckosti. My bydlíme v domečku kousek od mladých /synova rodina/ asi 600 metrů. Ze zahrady vidím na jejich panelák. Takže máme každý své soukromí. Také jsme, ale žili v panelákovém bytě s mým otcem. Dostal svůj pokoj, předělali jsme kuchyň a udělali pokoj pro dceru a syn byl malinký, něco přes dva roky, tak s námi spával v ložnici. Když se koupil baráček a zprovoznil se, byla již dcera plnoletá a šla do baráčku a syn dostal její pokojíček. Zanedlouho šla dcera pracovat jako Auper a pak odešla do ciziny nadobro. Starost o otce v poslední fázi života bylo hodně náročné, uteklo mi při tom kus mladého života, a když otec zemřel, bylo mi 40 let. Ale byla to obrovská životní zkušenost, která je nepřenosná. Když je malé dítě, dělá pokroky, stále je samostatnější a pak přijde zpětný chod. Starý člověk je čím dál více bezmocný a odkázaný na pomoc druhého. Toto bylo dříve v rodinách běžné a staří nebyli na obtíž, prostě takový je život. Mně je hodně blízký pohled "avatárka" a "jancaho".

Rozhodně nevyhovovalo. "mladí a staří" nemají bydlet spolu.

Zažila jsem a děkuji, dobrovolně už nikdy více.

Je samozřejmé, že jsou situace kdy není jiná možnost, ale pokud to jen trochu jde, tak jsem rozhodně pro samostatné bydlení.

To společné prostě nikdy nedělá dobrotu, vždy je to o ústupcích na jedné či obou stranách a přestože se někdy snaží zúčastnění nedávat to na odiv, tak vždy to ústupky jsou.

Mimo to každý má jiné představy o životě a to v případě společného bydlení buď znamená "držet hubu" pro klid a nebo dohady.

Zažila jsem to z mnoha úhlů. Např. moje babička s dědou takhle žili s mladými. To soužití v zásadě fungovalo a přesto i když na obou stranách byly rozumní lidé se snahou se domluvit, dost často tam vznikalo dusno. Nikdo o ničem moc nemluvil, ale prostě to tak bylo.

I já jsem si tím prošla, ať už u tchyně… tam to nefungovalo vůbec, protože jsme si k sobě nenašly cestu, tak u mých rodičů. Tam to v zásadě jakoby fungovalo, protože zvlášť moje maminka je velmi tolerantní,   ale přesto bylo občas dusno.

Takže ne, raději minibyt než společně.

Pokud jde o stáří a pomoc, tam už to vidím malinko jinak, dusno. omezení atd. bude taky, ale to stojí za to a když bude moje maminka potřebovat pomoc a péči, nebudu se rozmýšlet ani na vteřinu a samozřejmě budu ráda, když u nás bude bydlet, abych se o ni mohla postarat.

Tak to je dilema, Barčo.

Momentálně žijeme s paní Plutovou a našima zvířátky sami. Těšíme se, když k nám přijedou děti  mají k nám dveře stále otevřené, ale mají svůj život, jsou již jiná generace s jiným životním stylem a tak je i rádi vyprovázíme a máváme. Nevíme co nám čas přinese a dopřeje. Momentálně je nám velmi dobře, tak jak jsme. Plánujeme si dlouhý a aktivní život.

Sami … a občas vám na střechu nebo půdu vletí sova

Náramně moudrý pták je sova
a marně pro ni hledám slova.
Docela nevšímá si lidí,
ačkoliv po tmě dobře vidí.
Náramně moudrý pták je sova.

Ve dne jí bývá dlouhá chvíle,
je učená a nosí brýle.
Všelicos probíhá jí v mysli 
a nikdo neví, co si myslí.
Náramně moudrý pták je sova.

Co nepálí ji, a nezebe,
nechá si moudře jen pro sebe.
Náramně moudrý pták je sova 
a marně pro ni hledám slova.
Náramně moudrý pták je sova.

Brýlky můžu potvrdit

Tak určitěěě

To je paní Sovová a Pan Sova, to já poznám.

Bydlet se dá všelijak, dříve na vesnicích to bylo životně nutné bydlet na jednom gruntě, několik generací a vzájemně si byli prospěšní.

Domeček pro skřítky.

Ekologické bydlení

A to já plánuju "akční" život

Já taky…

Tak stan doma máme. pro začátek dobrý.

I seniori by meli mit sve pohodli

tak ono zalezi co je to za dum

pokud maji dohromady treba kuchyn nebo koupelnu tak je to na prd

pokud ma kazdy svuj komplet vybaveny byt a neni nijak zavisly na tech druhych tak by to problem byt nemusel

Správně párku, nemusel, ale stejně tak i mohl

Ne. Jen ty problémy nebudou každohodinové, ale "jen" každodenní nebo každodvoudenní.

Je pravda, že dobrých lidí se vejde všude spousta.

Soužití více generací bylo ještě před sto lety zcela běžné. Nepřinášelo jen nevýhody, ale převažovaly značné výhody společenské, ale i ekonomického rázu.

Nezapomeňme, že nebyl tak všeobjímající penzijní systém, nebyly školky ani školní družiny. Všude ovšem fungoval Sokol a vesnické ochotnické divadlo. Stát se na těchto aktivitách nijak ani finančně nepodílel. Televize nebyla.

Na vsích předávali rodiče statek dětem, nejstaršímu synovi, nebo dceři a děti pak měli povinnost se postarat později o případně nemohoucí staroušky. Dědeček s babičkou, se ale nadále podíleli i na ekonomice statku, účastnili se obvyklých prací na statku, podle svých sil.

Prarodiče také přebírali péči o nezletilé děti v době například polních prací. Učili se s nimi, vyprávěli, hráli si s nimi. Děti pak měli vzory chování od několika generací. Byly lépe vychovávány k ohleduplnosti, k soužití většího společenství i zodpovědnosti za druhé. V dětech tak nebyla taková agresivita, sobectví a bezohlednost.

I dnešní učitelé na vesnicích vám potvrdí jaký, často propastný rozdíl je v chování, mezi dětmi, které žijí ve vícegeneračním společenství, anebo v rodinách jednogeneračních, kde dítě je často dokonce jedináčkem.

Pane Sovo, máte pravdu. A rozpad rodiny je rozpad společnosti. Dějiny se opakují. Na rozpadu rodiny ztroskaotaly všechny velmoci od Egypta, přes Asýrii, Babylon, Medo-Persii, Řecko i Řím. Pavla

Milá Pavlo, díky za pochpení, přesně jsi to vystihla, rozpad rodiny v širším smyslu bude znamenat i rozpad společnosti.

Chytráci tihito světa už mají řešení aby měli vše pod kontrolou, od letošniho roku se prý miminka u nás i v USA už začnou čipovat jako psi. Čtěte dobře: Zde

Pane Sovo, ten článek mně úplně vyrazil dech. Co dokáže touha po moci a touha po ovládaní lidí. Jak se takovému počínání bránit? Věřím, že se najdou i takoví lidé, kteří to budou schvalovat a nebudou v tom vidět to negativní.  Pavla

Tak ten článek je pane Sovo síla.

Já, Pluto jsem a musím být čipován od narození, abych mohl jezdit za hranice Čech, ale čipovaní dětí?

Pane Sovo, mate sice pravdu, ale doba jde kupredu. Dnesni deti pochazeji bezne z rozvedeneho manzelstvi, misto babicky maji PCcka a mobily a kravy jsou fialove!! A s tou kravou jsem si udelala takovy test: dokonce i venkovske deti si mysli, ze kravy jsou fialove!! Babicku s dedou si  muzete objednat na internetu!

Milá Lištičko, To je pěkné jméno, jak od bratří Mrštíků.

Slýchávám až moc často: „Taková je doba“, „Kde jsou ty časy, kdy to stálo za ho. o“, nebo i „Doba jde dopředu“. Tím se dá jaksi neosobně zdůvodnit ve skutečnosti objektivní vývoj lidí, tedy společnosti, z hlediska zkušeností, vývoje techniky a vědy, vzdělanosti, ale bohužel se tak dá zdůvodnit kdejaká špatnost a blbost.

Ono je jaksi pohodlné říci: To já ne, já za nic nemůžu, to ta „doba“. Když někdo vyrábí škodlivé potraviny? To nic, to ta „doba“. V televizi s námi manipulují, vysílají lživé reklamy, nikdo neodpovídá za nic, máš peníze na dobrého právníka, nikdo tě za nic neodsoudí? To nic to ta „doba“!!!!

Nezdá se vám to trochu ujeté. „Dobu“ dělají lidé a dokonce největší podíl mají na té „době“ ti, které jsme si zcela dobrovolně a většinou hloupě zvolili.

Ono nevadí, zda má babička PéCéčko a brouzdá po internetu, to může být pro její rozhled a trénink mozku proti Alzheimrovi docela prospěšné. Takže může být díky tomu i lepší „doba“.

To že jsou krávy fialové, mně taky nevadí (anebo nejsou fialové? ).

Vadí mně, že lidé ztrácejí ze svého života cíle, nehledají smysl života, vymlouvají se, že oni přece za nic nemůžou, to ta „doba“, a odmítají fakt, že každý z nás bez výjimky nese za „dobu“ odpovědnost, protože jí společně s jinými vytváří. Každý, komu něco na dnešní „době“ vadí, by měl už od školních roků vědět, protože tu „dobu“ spoluvytváří a chce-li na „době“ něco změnit, musí změnit v prvé řadě sebe, svůj postoj k „době“, teda ke společnosti ve které chce, nebo musí, žít a přijmout za tu společnost i spoluzodpovědnost, protože není něco mimo, ale že je součástí té společnosti a teda i „doby“.

Mám taky velký problém. Po rozvodu jsme s darovali dceři ideální polovinu domu. Dcera si po 20letech našla přítele, který ji úplně ovládl. Bydlí spolu 3roky a dělá vše co chce on. Zavedl topení  dřevem a zarovnává dům ze všech stran dřevem, jezdí po zahradě autem a dělá hluboké koleje. Vše musí být podle něj. V zimě se nesmí otevírat okna pouštět odsavač par, protože do bytu jde studený vzduch. Máme tu dva oddělené byty. Protože nevětrá, tak mají všude plísen. Poroučí mi, že musím chodit topit, a jelikož topi jenom dřevem, tak se musí každých 30min přiložit. Mám jít na výměnu kolenního kloubu a schody mi dělají potíže, je jich 30 a on pokud má dcera odpolední směnu zatopí a už je pryč a přijde večer. Odmítla jsem to a že si koupím svůj kotel přímo do bytu. Nemluví se mnou, dcera sprostě nadává, řekla mi že mě psychicky zdeptají a že jí pak bude patřit celý dům. Odebrání daru pro nevděk je prý velmi zdlouhavý proces s nejistým výsledkem. Když jsem jí navrhla prodej domu, tak to zavrhla, protože její přítel do pan. domu nechce, nevím co mám dělat. Poradte prosím.

Právní dotazy je lépe pokládat ve webu k tomu určeném. Jde o spřátelené stránky - Bezplatná právní poradna online. Dotazy do webu poradny je možné poslat v liché týdny v pondělí po 10. hodině nebo formou online chatu v sudé týdny v sobotu po 9. hodině.

Tento web (www.MojeStarosti.cz) není primárně určen k právnímu poradenství a právníci sem nechodí.

I já si myslím, že bude lepší, když se paní obrátí na právníky z poradny. Tady nepomůžou obecné rady.