Téma: Stáří - bezmocnost a smrt

Myslím Pavli, že každý člověk už trochu ve věku na to pomyslí. Jenže připravit se na to asi moc nejde. Odchod jednoho z partnerů bude vždycky bolavá záležitost. Pak už záleží na povaze a podmínkách konkrétního člověka.

Jiná věc je bezmocnost. Ta může, ale nemusí přijít. Ale zase je to o tom, jak to člověk přijme. Za sebe - spíš bych přemýšlela o sociálních službách, než o připoutání svého dítěte.

   Pavli myslím si, že ta bezmoc je horší než smrt. Přála bych všem seniorům, aby se snažili být soběstační co nejdéle, protože jak se začnou litovat, podléhat neduhu a špatné náladě je to zlé. Na děti bych moc nespoléhala a na péči v ústavu už vůbec ne.   

Lidé dnes nejsou tolik konfrontování se stářím a smrtí, jako dříve, když bydleli víc pohromadě a přijde mi, že ta část života, která je krátká a vede ke smrti je nějak "tabu", nějak neosobní, nějak "brrr". Přitom, tomu nikdo neunikne a člověk většinou zůstává v ten čas naprosto osamocen v nepochopení toho, co se s ním děje a co prožívá. Možná je to smutné téma, ale je to součást života, kterou se snaží společnost vytěsnit z mysli lidí. Pavla

   Pavli nikdy nejsi sama. Nevím odkud pocházíš, ale tady u nás velice dobře fungují pečovatelky z Charity. Mám vlastní zkušenost a vím o tom, že poskytují paliativní péči u klienta doma.

je to moc hezké téma…nebo hezké, spíš skutečné.

Já pracuji v organizaci, kde pečuji o seniory ať už jen upoutané na lůžko a tudíž naprosto na naší pomoc, tak prostě o ty, kteří zůstaly sami…nebo to už prostě jen sami nezvládají. je vidět, jak "roztávají", když vidí, že se na ně někdo usměje, když je někdo pohladí, poslouchá. nejsem si jista, zda se dá na to, že člověk odejde a nebo bude bezmocný připravit. pro rodinu je to vždycky zásah, tím víc pak pro daného člověka, kterému se tím obrátí život vzhůru nohama. ale je tu spousta organizací, která nabízí pomocnou ruku a ten úsměv, to pohlazení, když rodina nemůže.

Já už "díky" práci, kde nám klienti umírají každou chvíli, mám v hlavě asi jinak položenou smrt klienta. po těch letech už mě tak nezasahuje, spíš si ji uvědomuji jako něco, co prostě příjde…nevím jestli jsem ochladla, spíš mám pocit, že jsem to přijala. a já se můžu jen do té doby, než "to" příjde, co nejvíce snažit, aby se klient cítil, co nejvíce, že ho člověk má rád, že je stále důležitý, že se dá smát.

Sama si teď beru do péče svého otce - myslím, že bych to, co se snažím předávat svým klientům, chtěla předat i jemu…přes vše, co se kdy stalo, tak je to prostě můj táta a nechce se mi jej "odkládat" někam do domova důchodců, abych to měla snažší.

Ja nepíšu z postu toho, že bych byla starší, ale mám starou babičku - 88let. ještě do nedávna, ikdyž byla stará, tak téměř samostatná, až na osudný pád a zlomení páteře v září a od té doby je ležák s tím, že možná za půl roku ještě bude chodit. Vše je težké, jak její smíření se se situaci, tak moje s tím, že už se se mnou neprojde. Někdo si řekne, hlavně že žije, ale je to život odkázaný na pomoc druhých, sama si nenalije ani pití. Já jsem jí moc vděčná, za to že, jak to napsat, má strach z toho co bude, ale nedává to najevo. Prostě žijeme dneškem, dnešním telefonem, nebo návštěvou a když mi každé ráno zvedne telefon- voláme si i 5x denně - opravdu mi spadne kámen ze srdce, nevím, proč mám pocit, že umírání patří k noci, když může přijít smrt kdykoliv. Společnost opravdu začala zapomínat na staré, jaksi je izolovat, odkládat na ldnky do domovů důchodců a hotovo. Babi ležela po tom pádu také 2 měsíce na LDN, bylo to velmi těžké období, sester je velmi málo a velmi špatě placené, takže ani usměv zadarmo nedají. Ale za to strádáni těch seniorů hodně můžeme i my, jejich rodina, blízcí, nepřijedem jim dát ten úsměv, který oni nám dávali vždy, protože nás vždy milovali, at už jako dcery, syny, vnuky, vnučky, tety. 'A ti staří opravdu jen čekají a vzpomínají. Babičku miluji, vychovala mě a nedokážu si představit, že jednou mi ten telefon a nezvedne a já už ji neuvidím, ale je to život a já budu doufat, že třeba jednou se zas setkáme. Lehce jsem odbočila od tématu, ale chtěla jsem tím říct, zlehčeme to stáří těm, kteří už teď staří jsou, vemme je ven, řekněme jim že je máte rádi, vzpomentě na to, když Vám četli ty pohádky, nečekejte, nemuseli byste už to pak mít komu říct. A pkud k úctě a ohleduplnosti naučíme i aše děti, oni pak ulehčí to stáří nám, jen musíme my začít

Milá Pavlo.

Jsem člověk, myslím si v nejlepším produktivním věku. Plánuji si svoji budoucnost. Neplánuji si bezmoc a vůbec smrt, smrt prostě potká každého z nás.

Jsou různé lidské příběhy, a jak píšeš, asi nejhorší může být ztráta životního partnera, kterého jsme milovali z celého srdce. Který nás již nemůže pohladit, políbit, usmát se na nás, a tak dál, ale musíme žít dále, což nemusí být zpočátku lehké. Kéž by mě to nepotkalo.  Každému z nás je dán osud, který máme ve svých rukou. Jak s ním naložíme je jenom na nás samých. Smysl života je láska a je neustále kolem nás. Jenom musíme mít oči otevřené a hlavně naše srdce, kde sídli naše duše.

Pavlínko, já myslím, že člověk je vždycky sám. Jen třeba žije v iluzi a promítá si své iluze do druhých. Jenže oni mají zase své iluze. Tak nějak cítím, že určitě je dobré nelitovat se a být soběstačná za každou cenu, ale hlavně to přijetí situace a odvaha. Prostě nikdy nesmíš ztratit odvahu a spoléhat se jen na sebe sama. On to osud vždy nějak zařídí a všechno bude úplně jinak než jsi čekala, a proto je zbytečné o budoucnosti mudrovat. Jsem ráda, že máš tak ráda svéhu manžela. To je dar. A máš krásné srdce. Nemuč si ho iluzemi ani strachy. Nadechni do svého srdce dnešní vzduch. Nikdo není bezmocný jen situace může být obtížná.

Napsala jsi to velmi hezky, Marki.  

Ano Marki, je třeba všechno přijmout tak, jak to přichází a on se osud postará. Naprosto s tím souhlasím. A jak psal Pluťáček, napsala jsi to krásně.  

Marki, zřejmě to tak bude, že člověk míní a pánbůh mění. Marki, odhadla a pojmenovala si to přesně slovem "strach". Nesmím upadat ve víře a doufat. Děkuju, Pavla

Patřím mezi ty starší, ale kdybych měl přemýšlet co bude nebo nebude, tak by ze mě byl pesimista. To ale nechci a zatím se na tuto otázku nikterak nezaměřuji. Co má přijít, přijde. Vycházím i z filozofie mojí mamky, která je invalidní, bez manžela, ale i ve svých 91 letech je  částečně soběstačná a hlavně spokojená. A hlavně to bude tím, že neřeší co bude nebo nebude. A tak jak napsal Pluto: zubatá si nás každýho najde, někoho dřív, někoho později. Proti tomu se nedá nic dělat.

Hříbečku, tak to je moc dobře, že je maminka v tak vysokém věku soběstačná, zřejmě máš v genech dlouhověkost. Já vycházím z toho, že jsem doopatrovala doma svého otce, který mi ležel po mrtvici a zemřel ve svých 74 letech. Byla jsem svědkem lidské bezmoci, kde se zdravotní stav zhoršoval až přišel konec. Prožívala jsem to,  osobně se mně to dotýkalo a nezmohla jsem proti smrti nic. Proto o takových věcech přemýšlím, co udělat nebo zařídit, aby to bylo pro všechny únosné. Pavla 

Pavli, máš pravdu v tom, že pokud se o někoho staráš v poslední chvilích je to to nejhorší co si člověk může přát. Každý si přejeme aby to bylo bezbolestný jak pro nás tak pro ty nejbližší a abychom odešli ve spánku a hlavně rychle. Vím jaký to je, starali jsme se o babičku, dědu, tátu, nevl. tátu a nevl. mámu. Nikomu to na psychice nepřidá. A co udělat, nebo zařídit. Myslím si, že nic. Nevíš kdy to bude a jak to bude. Hlavně být vyrovnaný s nejbliššími. Aby na Tebe vzpomínali v dobrém.

Já si myslím, že stáří si zaslouží důstojnost a pokud bude v mých silách, dopřeji to své mamince a tím i to, že se o ni postarám já… její dítě, které ji to dluží. Protože kdybych se narodila bezmocná já, ona by se o mne taky starala a s láskou.  

A pokud to bude v mých silách, nedopustím, aby se cítila sama.  

    Moc krásně napsané Sorbi.  

I v těchto slovech je kus pravdy. Pavla

Narazila jsem na moc hezké psaní a nedá mi to, abych ho sem nedala. Nějak se mi to k tomuto tématu hodí …

________________

Nikdy bych nevyměnil můj krásný život se všemi jeho zákoutími, za míň šedých vlasů, nebo za plošší břicho. Jak jsem zestárl, stal jsem se k sobě laskavější a méně kritický. Stal jsem se svým vlastním přítelem. Nechci peskovat sám sebe za to, že sním extra zákusek. Viděl jsem příliš mnoho mých přátel opustit tento svět příliš brzy, předtím, než pochopili velkou svobodu, která přichází s věkem. Co je komu do toho, když se rozhodnu číst, nebo hrát na počítači do 4 hodin a spát až do poledne? Budu poslouchat a tančit sám se sebou na ty nádherné melodie ze 70. a 80. let a když se mi zachce plakat nad dávno ztracenou láskou, tak klidně plakat budu. Klidně budu chodit na pláž v těsných plavkách, natažených na vypouklé břicho a nořit se do vln, pokud se tak rozhodnu, navzdory soucitným pohledům mladých lidí atletických postav na motorových skútrech. I oni budou jednou staří. Vím, že jsem občas zapomnětlivý. Ale některé životy jsou úplně zapomenuty. A já si konec konců pamatuji důležité věci. Jistě, v průběhu let moje srdce bylo zlomené. Když ztratíte někoho blízkého, nebo pokud dítě trpí, nebo dokonce, když vašeho milovaného psa přejede auto? Ale zlomená srdce jsou to, co nám dá sílu a porozumění a soucit. Srdce nikdy nezlomené je dokonalé a sterilní, ale nebude nikdy vědět, jaká radost je z bytí nedokonalého. Jsem tak rád, že jsem žil dost dlouho, aby mé vlasy zšedly a mé mladické úsměvy se věčně vryly do hlubokých rýh na mé tváři. Mnozí se nikdy nezasmáli a mnozí zemřeli dříve, než jejich vlasy zbarvilo stříbro. Jak člověk stárne, je snazší být pozitivní. Už mne nezajímá, co si myslí ostatní. Nemám otázky, už se sám sebe neptám. Dokonce jsem získal právo být špatný. Takže na vaši otázku odpovídám, ano, jsem rád "starý". Můj věk mne osvobozuje. Líbí se mi člověk, kterým jsem se stal. Nebudu žít navždy, ale dokud jsem ještě tady, nebudu ztrácet čas hořekováním, co by mohlo být, nebo dělat si starosti, co bude.

Velmi pěkné čtení. Ďekuji.  

Opravdu pěkné čtení Barčo, uvědomila jsem si, že stáří, přes všechnu bolest a strach z něho, přináší i onu svobodu mysli a moudrost, která mladým naopak chybí.

Super, moc se mi líbí Váš příspěvek, máte pravdu

kdysi pred lety jsem mel pritelkyni co byla v nemocnici doktorka na interne. No a jednou ji tam prvezli pana kterymu bylo 97. A jeho zene 96. Vypravela mi o nem s obavama, bo casto kdyz privezou takovy mnohoveky lidiky, tak. vsak vite, sem tam se to zkomplikuje.

Ale ne tentokrat. Pana propustili asi po 10ti dnech domu.

A kdyz se krasna to moja byvala pytala (jj, Slovenka to byla) procze to nejdou do nejakyho socialniho zarizeni, na to mily pan odpovedel: ale slecno, to je prece jen pro stary!

  Bestie v „Domově pro seniory“ hlavního města Prahy.

      Bezohledné arogantní jednání, psychický teror a šikana vůči nespokojeným klientům, jsou způsoby jednání ředitelky a jejich nejbližších spolupracovnic v tzv. „Domově pro seniory“ (DS) v Heřmanově Městci, jehož zřizovatelem je Magistrát hl. města Prahy.

      Tyto „zrůdné metody“ se vedoucí pracovnice tohoto „Domova“ neštítí používat ani vůči lidem zdravotně těžce postiženým, lidem po infarktu nebo mrtvici, kteří mají navíc další oběhové-srdeční problémy, potřebují klid a slušné zacházení a sebemenší psychické rozrušení, může pro ně znamenat smrt.

      Lživá obviňování, vyhrožování psychiatrem, úmyslná porušování Smlouvy o poskytnutí sociální péče a vyhrožování vypovězením této Smlouvy, jsou také součásti „psychického teroru“ vedení „Domova“ vůči klientům, kteří dávají veřejně najevo svoji nespokojenost s poměry v tomto spíše „Soukromém Rodinném Domově“.

     Oprávněné písemné stížnosti klienta na „závažné nedostatky“ v DS, jsou jeho vedením označeny jako „neodůvodněné“ a zástupkyně ředitelky, tzv. „Manažerka pro sociální a zdravotní péči“ která je oprávněná tyto stížnosti přijímat, dává otevřeně najevo svou nelibost s tím, že si nějaký klient dovolí podat písemnou stížnost. Tato „Manažerka“ s titulem Mgr. , o které se někdy mluví jako o příští ředitelce DS, je zřejmě oprávněně přesvědčena, že „bezohlednost a lež jsou ty správné předpoklady taky pro výkon nějaké funkce ve veřejné správě“ a proto kandidovala v letošních Komunálních volbách za místní občanské sdružení.

     V tomto svém „dlouholetém psychickém teroru vůči nespokojeným klientům“ může vedení tohoto „Domova“ bez obav pokračovat dál, protože má v tom podporu nejen Magistrátu hlavního města Prahy a všech možných „Kontrolních orgánů“, kterých povinnosti je podobná zařízení „opravdu objektivně kontrolovat a poukazovat na nedostatky“. Vedení DS se může ve svém „bezohledném řádění“ spolehnout i na „přízeň“ místního oddělení Policie ČR.

     Klientovi, který poukazuje na „hrubé nedostatky“ v DS, je vedením DS „doporučeno“ že „může odejít, když se mu tady nelíbí, protože podobné poměry jsou stejné i v ostatních Domovech“. Případně je mu doporučená některá ubytovna v okolí, pro člověka zdravotně postiženého absolutně nevyhovující, kde bydlí většinou „sociálně slabší a nepřizpůsobivý spoluobčané“. Vedení DS, Kontrolní orgány a Magistrát hl. m. Prahy považují takovou „nabídku“ za „vstřícný přístup k řešení závažné situace, při hledání odpovídajícího bydlení pro nespokojeného klienta, který navíc ani není cílovou osobou pro pobyt v Domově pro seniory“.

     Pobyt v takovém „Domově pro seniory“, kde je zdravotně postižený nebo nemocný člověk vystaven kromě jiného i „bezohlednému asociálnímu chování“ vedení tohoto Zařízení, je pak srovnatelný s pobytem v nějakém „Trestaneckém lágru“, kde člověk ztrácí veškerá „Lidská práva“ od té chvíle, co vstoupil dovnitř.

      V České republice, Bezprávním Policejním státě, kde je Mezinárodní Úmluva o Lidských právech pouhý Cár papíru, je však podobné bestiální jednání vůči seniorům, zdravotně postiženým a nemocným normální.

 Alojz Janiga

 Masarykovo náměstí 37

 538 03 Heřmanův Městec

Více na /aginaj. sweb.cz/  nebo  /rozhodny. blogspot.com/

Pane Janiga, hodit špínu umí kde kdo, ale co být konkrétnější? Co se v onom zařízení děje?

Kultura profitu však nepřestává ukazovat staré lidi jako tíhu, „přítěž“. Nejenom neprodukují – uvažuje tato kultura - ale jsou břemenem. K čemu takové myšlení vede? K jejich skartaci. Je ošklivé vidět staré lidi odstrčené, je to ohavné, je to hřích! Nikdo se to neodvažuje říci otevřeně, ale jedná se tak.

V tomto návyku na skartační kulturu je něco zbabělého. Zvykli jsme si, že lidé jsou skartováni. Chceme odstranit náš zvýšený strach před slabostí a zranitelností, ale tak vyvoláváme u starých lidí růst úzkosti, že s nimi bude zle zacházeno a že budou opuštěni.

Staří jsme všichni, dříve či později, ale nevyhnutelně, i když o tom nepřemýšlíme. A pokud se nenaučíme zacházet se starými dobře, budou pak s námi jednat stejně.

Kde není úcta vůči starým, není budoucnost pro mladé.

http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=21560

Ahoj Pavlí a všichni.

Musím sem vložit tohle video, dnes jsem na to koukala a asi si ho pustím ještě jednou.

Takže zde

Smrt je existence v oddělení od zdroje života.

Jak vznikla smrt?   Proč všichni na této planetě podléhají zvláštnímu tajemství smrti?

Odpověď dává jedna kniha, Bible.

http://www.cojeposmrti.cz/jak-vznikla-smrt/

Kotvičko, díčky za video, víš, že kotva znamená neději (kotva = naděje)?

Ahoj Pavli, ne, to jsem opravdu nevěděla! Pro mne má ten symbol zvláštní smysl. Od dětství se potýkám s nějakými psychickými diagnozami a při těch se mi někdy stává, že jakoby odplouvám z tohoto světa. Blbě se to vysvětluje, opravdu, kdo nezažil, tak úplně nikdy nepochopí, ale kotva je pro mne právě takové "ukotvení v realitě". A to s tou nadějí k tomu krásně sedí. Tak děkuju, to jsem fakt nevěděla. Krásný zbytek neděle všem!

Kotvičko, všimni si, že někdo nosí na krku přívěšek, který je ze tří symbolů. Je to křížek,  kotva a srdíčko. Ty symboly znamenají víru, naději a lásku.

V Bibli se píše: Nyní zůstává víra, naděje a láska, tyto tři věci. Ale největší z nich je láska.

Když už je tu znovu otevřeno tohle starší téma, tak i já si do něj přihodím polínko.

Nepochybně je bezmoc velmi zlá, ovšem to nejhorší, podle mě, je když zblbne hlava a k tomu se přidají rádoby dobré snahy příbuzných.

Příspěvek píšu v momentálně velkém naštvání, tak se předem omlouvám.

Tchyně 80 let je v nemocnici, nespolupracuje, v hlavě to má celé pomotané. Jezdím za ní každý den a každý den je děs, ale přesto se mi alespoň občas podaří jí přemluvit, aby něco snědla, vzala si prášky a tak. Střídá se nával vzteku, úzkosti, z toho, že jsme se jí zbavili a já jí pracně vysvětluji, že je to jinak. Poměrně se mi daří jí uklidňovat, tedy v rámci možností.

Ovšem dnes (02.01.2017), za ní byli vzdálení příbuzní na návštěvě, potkali jsme je s mužem na chodbě a mj. se chlubili tím jak se jim povedlo podvodem do ní dostat alespoň půlku léků, ale jídlo stále odmítá, no tak ať to zkusíme. Bere mě ďas, jen si na to vzpomenu. Když jsme za ní přišli my, byla ve stavu v jakém jsem ji ještě neviděla. Chceme ji zabít, zavřeli jsme jí jako kriminálníka, podvádíme jí, podstrkujeme jí léky atd. Zkrátka mnohonásobně znásobené to, co normálně. Pracně jsem jí dostala do jakékosi přiměřeného stavu a nakonec jí přesvědčila, aby si vzala trochu jídla. Nicméně zbytek léků už pochopitelně odmítla. Když jsme odcházeli, byla mírnější, ale ne tak, jak bývá, když za ní chodím jen já.

Zkrátka stojí to za starou bačkoru, osobnost se jí rozpadá čím dál tím víc, je trvale nespolupracující, ale občas aspoň trošku poslechne, stojí mě hodně úsilí jí vysvětlit, aby brala léky a aspoň něco snědla, stejně tak jako, že není v nemocnici jen tak a kromě toho je infekční, takže nemůže domů ani kdyby čert na koze jezdil. Jde to od desíti k pěti. Je ze všeho nešťastná, nechápe, že si za to, co se děje, může sama, stojí hodně úsilí jak personálu nemocnice, tak mě, udržet jí v nějakém přiměřeném stavu proti její vůli a pak jedna návštěva všechno rozhodí takovým způsobem. Je mi z toho ještě víc zle.

Prosím ty z vás, kteří přímo nepečujete, nepomáhejte a když máte potřebu, tak se zeptejte, jestli a jak můžete pomoct! Bezmoc spolu s demencí je velmi těžká a jenom ten, kdo se stará, ví jak s dotyčným jednat, aby nebylo ještě hůř. Je to deprimující pro nemocného člověka, zvlášť pokud je přesvědčen, že je celý svět proti němu, udržování důvěry je velmi obtížné a je to i vyčerpávající pro ty, kteří se o takovou osobu starají a tak kromě jiného, musí pak řešit následky takové "pomoci".

Jsem fakt naštvaná, jako by to, co je nestačilo samo o sobě.

Díky, že jsem se mohla vykecat.