Téma: Maminka zemřela, nemohu přestat plakat

Ahoj, bude to dva měsíce, co zemřella moje mamka. Měla už 85 let, zlomila si stydkou kost. Rehabilitace už odmítala, zůstala už ležákem. Svůj stav si příliš neuvědomovala, nás  jako dcery sice poznávala, ale jinak vůbec nebyla orientovaná místem ani časem. Stále žila v představě, že je bud na své milované zahradě nebo u babičky a dědečka, kde ráda pobývala.

 Její lékařka nás upozornovala a připravovala na to, že její stav je vážný. Přesto v den, kdy mi volala, že maminka je mrtvá, nedokázala jsem uronit ani slzu. To samé na pohřební sužbě. Tam se má sestra okamžitě rozplakala. mě to prostě nešlo. Zrovna tak na pohřbu, kde plakal kdekdo. Přiznám se, že jsem měla strach, co si všicni pomyslí.

  Ale ono to teprve přichází. Když to tak řeknu brečím jak želva, třeba protože jsem četla parte paní v jejím věku, v kostele, kde jem slyšela větu I v hodině smrti naší. Prostě bulím pořád. Dojímán se i nad mottem, co jsem vybrala Netruchleme, že jsme ji ztratili, nýbrž budte vděčni, že jsme ji měli. Sv. Augustýn. Moc se mi to líbí, právě proto, že to není úplně běžné motto, které se na parte dává