Téma: Nenaplněné očekávání - snacha nás prarodiče nemá ráda

Sakryš Pavli, co to píšeš? Puká mi srdce když to čtu.

Radu nemám, protože netuším, jak z toho ven,  já jsem dosti citlivka a tohle by se  mi těžko rozcházelo, jen si myslím, že tohle je věc, kterou si musíte prožít, možná zkouška z minulosti, možná příprava na nový život. Asi nezbývá nic jiného než to přijímat tak, jak to je. Je to bolestné, ale nikoho nepředěláme.  

Máš dědečka a vnoučátka, tak prostě tu lásku musíte rozdělit jen mezi sebe.  

Sorbi, děkuju za tvoje slova. Už jsem to v sobě dusila dlouho, i když mně dědeček podporuje, tak jsem to musela napsat, ani já nejsem imunní proti různým lidským bolestem. Neuděláme s tím nic, synovi nic neříkám, vidím, že jako rodina fuhgují pěkně. Prostě to nevěstě není dáno, ale my zůstaneme stále stejní, stále budeme pomáhat, snad, až tady třeba jednou už nebudeme, tak na nás budou vzpomínat v pěkném. Musíme jít příkladem a přijmout to, jak nám to život přináší. Sorbi děkuju, Pavla  

   Pavli, na mladou se vyprdni a buduj vztah s vnoučaty. Vnoučátka odrostou a budou Vám vracet, uvidíš. Co bych dala za to, mít takovou panímámu jako jsi Ty. Dcery je mi líto, nechce se vrátit sem? Pobýt s Váma, užít si Vás? Nejkrásněji utěšuje maminka. , . , S nevěstou se netrap, jsou věci které nezměníš, Bohužel.  

Juli, kdybych byla mladší, tak možná, ale teď nějak víc lpím na rodině, na dětech, čas se krátí a vím, že vztahy jsou moc důležité. Věnujeme se vnoučátkům, chválím je, když se jim něco povede,  hladím je a říkám, že je mám ráda a úplně vidím, jak to na ně blahodárně působí. S dcerou jsme denně na Skype, ale nevrátí se. Má tam barák, práci, přátele a dobré doktory. Juli, vidíš, chtěla bys mně za panímámu a já bych brala citlivější nevěstu. Musím se s tím smířit a stále jít příkladem. Odměnou nám je, když nás mrňata obejmou a říkají, že nás májí rádi, to je na světě tak krásně. Juli, děkuji ti za podporu.  Pavla 

    A co si o tom promluvit se synem? Ani jeho srdce nejde obměkčit? Třeba on ví co nevěstě vadí.  

Ahoj Juli, kdyby syn něco věděl, myslím, že by se zmínil. Nevím, jestli se dá říci, že nás nemá ráda, ale cítím chlad a lhostejnost. Prostě jsme každá jiná. Včera mi bylo moc těžko, proto jsem se vypsala, co cítím. Učím se s tím žít. Díky, Pavla 

Některé nevěsty to prostě tak mají, říkají, že matku mají jen jednu a tím to hasne.  

Já se zase naopak těšila na to, až jednou budu mít tchýni, ke které zajdu jen tak s vnoučaty na kafe, že si občas zavoláme a … nevyšlo to. Až teď ta druhá skoro tchyně je přesně dle mých představ..  

Ono někdy něco chceme a dostane se nám cosi jiného. Buď ráda, že syn 

 je štastný a že mají pěknou rodinku a tohle prostě vypusť.  

Sorbi, ano, jako rodina fungují a mají se rádi i beze mně a dědy, nepotřebují nás zahrnovat dohromady, je to jen moje přání. Syn nás rád má, navštíví nás, když jede okolo, zeptá se, jak se máme, dětičky nás milují a to nám musí stačit. Nevidím do srdce nevěsty, možná neví, co s city k nám. Pavla 

Ahoj Pavli,

to mě velmi mrzí. Chápu, že Tě to trápí. Mě by to trápilo taky.

Možná prostě snacha neumí přijímat lásku. Nevím, jaký vztah má s matkou, ale třeba ji mrzí, že lásku vůči ní a dětem projevujete víc vy, než její matka.

Jak píše sorbonos, je skvělé, že syn je šťastný a s ním i jeho žena a děti. Někdy si prostě s některými lidmi nesedneme a ať děláme, co děláme, je mezi námi prostě jen nějaká nutná úcta, ale nic víc. Bohužel někdy jsou to lidé, kteří patří do naší rodiny. Nechápu sice, proč se to stalo zrovna tobě a přála bych Ti, aby se ledy prolomily, ale asi to nepůjde. Zkus to brát tak, že máš vlastně šťastnou rodinu. Vnoučata vás milují, syn také, jen snacha není tak přístupná. Pokud se nehádáte nebo nejsou mezi vámi nějaké negativní emoce, zkus ji brát takovou, jaká je.

Pokud si jsi jistá, že není nic, co by snaše nějak vadilo, víc už asi opravdu nejde dělat. To je spíš její boj, se sebou sama, si myslím.

Držím vám všem pěsti!

Ahoj Voslíku, děkuju za tvoje slova, myslím, žes to vystihla přesně. S matkou se moc nemusely, až syn jí vede k tomu, že je důležité mít s rodinou dobré vztahy. Myslím, že po letech k sobě našly cestu. Ne, nehádáme se, jen spolu mluvíme málo, já bych si povídala, ale není zpětná reakce, nezájem. Také si říkám proč? A odpovídám si, asi proto, že to dokážu zvládnout,  asi mám sílu to zvládnout. No, nemůže mít člověk v životě všechno. Všichni v sobě máme prvek, který nás spojuje, že jsme lidské bytosti jednoho původu a prožíváme podobné věci.

Jsem moc ráda, za všechny odpovědi i z jiných témat, kam chodím čerpat. Pavla  

tento citát je u "hříbečka"

Myslím si, Pavli, že na to sílu máš, jen je škoda, že ji musíš používat zrovna na takovéhle věci.

Ten Hříbečkův citát je výborný, takový pocit mívám celkem často. A teprve nedávno jsem jej zvládla identifikovat

Třeba se snacha časem obměkčí. Trochu se do ní dokážu vcítit. Ty jsi, Pavli, krásný příklad toho, jak člověk umí i přes všechny možné překážky milovat druhé a lásku i přijímat. Většinou narážím na přesně odlišné případy, lidi jsou zapšklí a nenávistní, nehodlají se "ponižovat", jak sami tvrdí.

No a většinou se prostě jen bojí a tím se rodí jakási neopodstatněná nenávist či chladnost v citech.

Snad alespoň vaše snacha najde cestu a pochopí, že se bát nemusí.

Voslíku, někdy mně to hodně sráží. Dnes, jako vždy: "brý den", a my se oblékli, dali dětem pusu a řekli nashledanou. To je vše. Děti vyzvedáme, vařím, nakupuju, hlídáme, staráme se několik hodin denně a pak je dovezeme domů rodičům, ani nevědí, že mají děti. Už býváme hodně unavení, je zahrada, barák, práce hromadu a síly ubývají. Mám dojem, že čím více pomáháme, tím je to horší. Prostě začarovaný kruh. Hračky, které dětem kupujeme k svátkům, narozeninám, k Vánocům nejsou za čas nikde, všechny jsou zlikvidované, nechápu to. Když je přítomen syn, tak je vidět i úsměv, ale jak je sama, tak nezájem. jako v té pohádce o Popelce, kdy macecha před tatínkem: Popelko sem, Popelko tam, ale jakmile je tatínek z dohledu, tak je zle, prostě dvojí tvář charakteru, nevýchova, neláska? Nevím, nechápu.  Jen říkám: "Bože pomož mi…" Pavla

Pavli, vidím, že Tě to trápí už delší čas a teď tady čtu, že v synově nepřítomnosti je chování snachy nepříjemné. Napadlo mě … co se tam stavit jen když je syn doma? Nenutila bych svou přítomnost někomu, kdo o to nestojí.

Možná není zlá, možná jen neumí přijímat lásku, nezažila ji v té upřímné formě a nedokáže v sobě vykřesat to oč se snažíš. Čím víc se budeš snažit, tím horší to bude. Dala jsi jí někdy možnost, aby pomohla ona Vám? Aby zažila tu radost z "dávání"? Možná by to mohla být cesta "z lesa ven …"

Baru, je to tak, trápí mně to už dlouho. Baru,  mladí jdou ráno do práce a odvedou děti, pak už je to na nás. Dojet pro ně, vyzvednout, nakrmit, napsat úkoly, pohrát si a večer je vezeme domů a čekáme, až se maminka vrátí a odcházíme. Syn se vrací později, toho ani nevidíme. Já se nenutím nikam, jen ty děti musíme předat, jinak by si pro ně musela nevěsta k nám chodit a to by musely děti i v změ šlapat večer po tmě pěšky domů. Takto je už jen vykoupe a může se jim hodinku věnovat a jdou spát. Dělám to pro děti, aby nežily v kvaltu, ale v pohodě. Když vidím, že jim doma něco chybí, tak dokoupím.  Nevím, kdy by mi pomohla,  o víkend uklidí, uvaří, pere, žehlí pro rodinu. Třeba až děti odrostou, co já vím. Všechno by bylo veseljší, kdyby byl mezi námi soulad a ne mlčení, nezájem, nebo co to je, nevím, nechápu. Vždy, když jedeme domů, tak mi v autě tečou slzy a vidím, že to dědu trápí. Jen ty děti se rády pomazlí a přitulí, mají nás rády, to je to, co mně drží nad vodou. Pavla 

Pavli, vzali jste na sebe nemalé jho.

Ony by totiž ty děti v žádném kvaltu nežily, kdyby nebylo Vaší pomoci. Nevěsta by musela hledat takovou práci, aby mohla vyzvednout děti, jako tisíce jiných matek. Jak víš, že by jí to nevyhovovalo víc?

Možná Vaši pomoc vnímá jako nucení k vyššímu pracovnímu nasazení a zazlívá Vám to. Únava s jakou se vrací z práce jí možná bere chuť a sílu se ještě usmívat. Děti vidí hodinku dvě denně a v té době se ještě věnuje chystání večeře a koupání. Možná se ale mýlím … ale snažím se najít důvod jejího odmítavého postoje.

Baru, než nastoupila do práce, tak jsme o tom mluvily, aby si našla práci v místě, odkývala mi to, ale šla pracovat do Prahy. Myslím, že byla doma 7 let a chtěla z toho stereotypu vypadnout. Večeři nemusí dělat, děti jsou po jídle, vařím, co mají rádi.  Já bych také chtěla vědět, co za tím je. Baru, opravdu v našem věku ta starost o tak malé děti je někdy únavná, říkám si, že to musíme pár let vydržet. O víkend si musíme uklidit, uvařit a honím svoji domácnost. teď už bude zima, jen vysadíme česnek a zahrada bude mimo naše dění a práci, ještě se hrabe listí, ale pak zase až na jaře. Proto by mně milé slovo a trochu zájmu zase nakoplo, vidím to i na dědovi, že ho to mrzí. Musím se z toho vypsat a každou praktickou radu otevřeně přijímám.  Pavla

Chápu Pavli jak to myslíš … ale čím dál víc nabývám dojmu, že Vaše pomoc vítaná opravdu není. V opačném přpadě by se alespoň snažila o tuto pomoc nepřijít, když už by měla proti vám nějaké výhrady.

Možná by nebylo od věci oznámit rodině, že přes zimu to ještě půjde, ale sil ubývá a na jaře by bylo fajn, kdyby už měla práci v místě. Že nárazově rádi vypomůžete, ale tohle tempo že vás už přece jen zmáhá. Myslím, že tohle řešení je tak nejschůdnější.

Pravda, lásku nevěsty vám to nepřinese, ale o to dýl si užijete vnoučat, zahrádky a hlavně zdraví…

Baru, jestli není vítaná, tak je prostě nutná. Když řeknu, že od pondělka si musí poradit bez nás, tak se vše zhroutí. Jak by zůstala ze dne na den z práce doma, to nejde bez nějakých následků a potom by to také mohlo být viděno, jako naschvál od nás, já fakt nevím. Pokud máš Baru pravdu, tak jak z toho ven?

Ještě jedna věc tady je, když něco chce, nebo potřebuje, tak to jde přes prostředníka, přes syna, ona s námi nekomunikuje a my zpětně musíme opět přes syna, to nechápu.  To je pak na dlouhé lokte takové domlouvání, neboť to řešíme přes syna, který je třeba na pár dní mimo domov, vůbec nevolá nám, ale přes syna, prostě mi přijde takové jednání zvláštní.  Pavla

Pavli, ne ze dne na den … psala jsem, že už teď oznámit, že od jara. Tak získá čas se podle toho zařídit. Takhle to nebude vnímat jako naschvál, ale taky získá čas si uvědomit, co ve vás celou tu dobu měla.

Se synem se Ti přece jen lépe komunikuje, jemu bych vysvětilila, že opravdu to tak je, že vás to už zmáhá. Myslím si totiž, že pak teprve si bude nevěsta vážit každé pomoci. Většinou to tak je, že si člověk uvědomí co měl až když ztrácí.   O vnoučata bych se nebála, ty přijmou změnu v pohodě, budou moci k vám přece kdykoli, jen ne už tak nalinkovaně z nutnosti.

Baru, děda také říká, že abysme to probrali se synem, že už nás to zmáhá, i když to děláme rádi, ale měli bysme radost, kdyby se snámi jednalo jinak, protože nás to trápí. No zkusíme to. Musíme to promyslet, jak to podat, aby to přijali, tak, jak to ve skutečnosti je. Bude to první krok, uvidíme, jaká bude odezva. Zatím děkuju za odpovědi. Pavla

Pavli, nedovedu si představit, že by tak se mnou moje nastávající snacha jednala a v tomto konkrétním případě, když po vás něco chce jen přes syna, tak bych se mu vůbec nerozpakovala v klidu říct, že takové jednání se Ti nelíbí a  ať jí prostě vyřídí, že pokud po Tobě příště bude něco chtít, ať se obrátí přímo na Tebe. Je už dospělá a jako taková by se měla i chovat.

Jinak souhlasím s Barčou, co Ti tady píše. Něco podobného totiž prožívala nedávno moje sestra a vím, že pokud se člověk nezačne mít více rád a myslet i na sebe, tak na něho naloží tolik, že pod tou tíhou pak může klesnout a odnese to i jeho zdraví. Na Tvém místě bych to udělala tak, jak Ti radí Barča…. přes zimu jim ještě vypomoci, ale s jarem a s prací na zahrádce myslet i na své zdravíčko a navrhnout, ať si snacha najde takové zaměstnání, při kterém bys ji nemusela u dětí tak úplně zastupovat.

A věřím, že po tomto si Tě bude více vážit a stoupneš i v jejich očích.

Držím palečky.

Rybičko, jsem ráda, že si to umíš představit, jaké to je, když totéž prožívala tvoje sestra. Víš, kdybych byla mladší, možná bych byla radikálnější. Já jen vidím, že se blíží stáří a z toho plyne větší závislost na pomoci od rodiny, tak, jak to bylo u mého táty, kterého jme doopatrovali, když zůstal sám a opuštěný. Obzvláště, když na sobě člověk cítí, že síly ubývají, jsme zranitelnější po všech stránkách. To si člověk v plné síle neuvědomuje. Vím, že jednou budeme potřebovat pomoc a jsme na syna vázáni. Je to těžké být druhým na obtíž, jen se modlíme, aby jsme tady byli s dědou společně a měli trochu toho zdraví, aby jeden z nás neodešel moc brzy a nezanechal tady druhého na pospas. Vím, že nám není ještě tolik, ale jsme nějak opotřebovaní. Už těch radostí moc nemáme, jen ty vnoučátka a radost ze zahrádky, člověk už se bojí někam pustit, neduhy se ozývají. Tak jsem ráda, že jste mně vyslechli a povzbudili a poradili. Pavla 

Pavli, asi to nebude hezké, co teď napíšu, ale musím. Kde bereš jistotu, že se snacha o vás s dědečkem postará? myslíš, že když ty teď dáváš, že ona bude taky?  

Moc tomu nevěřím. Pokud neumí udělat krok teď, když může, proč by jej dělala později?  

Milá Sorbi, právě, že nemám žádnou jistotu, ale nejistotu. Vím, jak to bylo s mým tátou, když byl na nás odkázaný a ležel mi po mrtvici jen na posteli. Snad se mi to nepřihodí a nedopadnu tak, ale to člověk nikdy neví. Syn to s námi zažil, doufám, že to byl pro něj příklad, byl sice ještě malý, je to už 21 let. Já po tátovi hůř chodím, svoje zdravotní problémy jsem tu už také před časem psala. Hůl mám stále po ruce a kolikrát se bez ní neobejdu. My nemít auto, tak musím prosit sousedy o nákupy, dál nedojdu. Děda už také tolik nemůže. My jsme se v životě dost nadělali a teď se to projevuje. Ale máma nevěsty je proti nám zdravá a ona nás s ní srovnává a nechápe to, že nemáme tolik sil. Už se nechala slyšet, že to nebude pořád poslouchat, že mně bolí nohy, řekla to v mojí přítomnosti. To mi vyrazí dech a nejsem na to naprosto schopna reagovat. Musela bych být vulgární nebo co, ale to já nebudu. Mlčím, rozloučím se a jdu. Je mi hanba za ni samotnou. Ach jo. Pavla   

No, tak to je teda hnus. Pavli, to bych se jim na to pěkně vyprdla. Řekla bych synovi, ať to nějak začnou řešit. Je to opravdu jejich povinnost postarat se o děti a když prarodiče nemůžou, tak nemůžou. Když jim to nikdy neřekneš, dopadne to určitě špatně. Sice nevíš, jak to dopadne, když jim to řekneš, ale rozhodně ne hůř, než kdybys mlčela dál!

Pavli, všechno jsem tady pročetla a souhlasím s holkama. Takhle to opravdu nejde udržet.

Zkusila bych nejprve otevřeně a upřímně promluvit se synem. Aby pochopil, že nechystáte nějaký útok či co. Máte právo taky na trochu klidu, člověk není stroj a nemůže přece dělat do rozpadnutí. Chápu, že se třeba bojíš, že to bude ještě horší a že se snacha třeba naštve. Ale je opravdu potřeba přiít a říct: Podívej, já už přeci jen tak nemůžu, jako dřív. Udělám pro vás a pro děti cokoli, ale musíme to nějak vyřešit.

Jsou to přece jejich děti, tak musí oni myslet na to, jak se o ně postarat! Vy jste prarodiče, milujete je a uděláte, co bude ve vašich silách. Ale sama jsi teď napsala, že tohle už ve vašich silách není.

Já bych tohle po své mamce nikdy nemohla chtít. Už teď vidím, že když se u nich všichni sejdeme (já, přítel, jeho dvě děti, bratr s dětma a přítelkyní, sestra s přítelem a druhá sestra se synem, babička, dědeček) tak je sice ráda, že nás tam má, ale moc ráda taky je, když vypadnem a má klid Taky mi to říkala, že je to sice krásný, ale náročný. A to je jí 58. Je pravda, že ještě pracuje, ale cítím, že čím dál více mají s taťkou potřebu mít klid. Jasně, jednou za čas jede do Liberce za vnoučkem, jednou za čas se dělá velká oslava či setkání, ale není to pořád.

Zkuste se se synem domluvit. Taky ať své ženě maličko domluví, že by s vámi mohla komunikovat, když po vás něco chce. Uvidíš, bude to lepší. Nebudeš se cítit tak vyždímaná. A pokud to mladí nepřijmou, není chyba ve vás. Myslím si ale, že při nejmenším syn to pochopí a snacha přece není hloupá.

Ahoj Voslíku, ano cítím se jako stroj a dělám už kolikrát všechno ze setrvačnosti. Zatím jsme na to s dědou dva, ale nevím, jak by to bylo až by jeden zůstal sám. Syn je hodně hodin v práci, aby vydělal, ale stejně to nikde nevidím, zase vše utrácejí a dost se spoléhají na nás. Je mi to dost trapné, že to píšu, ale Bohužel to neumím vyřešit. První krok bude, že si promluvíme se synem, ale myslím si, že až s tím přijde domů, tak budeme ti nejhorší. Její mámá s tím chlápkem chodí po návštěvách, po oslavách,  jezdí si k moři,  jednou za rok něco koupí dětem a hotovo, ale tím, že se vidí málo, tak jsou vzácní a vychvalovaní, jen my, kteří denně pomáháme, jsme bráni, jako samozřejmost. Myslím, že nedostala žádnou výchovu, žádný vzor. Voslíku, sama vidíš na mamince, že už na vše nestačí a opravdu po té šedesátce, alespoň u mně to jde rapidně rychle. Snad budu muset vyhledat psychologa, někoho zkušeného, jestli by to se mnou rozebral. Někdy si fakt připadáme, jako využití až zneužití, začínám pochybovat, že jim to dojde. Až bude nejbližší příležitost a syn se objeví, tak si popovídáme. Třeba se stane zázrak. Pavla 

Děti moje na MS, věřte, že to stáří je skutečně někdy málo veselé.   

Pavli, jestli ještě můžu pár slov?

Určitě bych se vyvarovala mluvit se synem o jejich utrácení, nebo jakkoli se dotknout jejich finančního hospodaření. Držela bych se opravdu jen řešení vaší věci. Lépe to přispěje k porozumění.

Já to nechtěla psát tak natvrdo, ale když už jsi to sama napsala - ano, jste zneužíváni. Její matka nežije zavrženíhodným způsobem, ale tak, jak byste měli s dědečkem žít i Vy. Máte na to právo a výpomoc mladým je jen třešnička na dortu. Prostě užívat si důchodu a vnoučat. Ale UŽÍVAT, ne přebírat péči. Pak si Vás budou mladí vážit, Vy nebudete tolik unavení a zdraví bude taky lépe sloužit. Duševní i to tělesné.

Baru, já jim to neřeknu, jen to vidím a napsala jsem to tady, vím, že když je člověk mladý, tak si pro radost koupí, co se mu líbí, taky jsem byla taková, ale mně nikdo nepodporoval, nikdo mi nehlídal děti, naopak já jsem doopatrovala tátu, protože rodiče byli rozvedeni a táta zůstal opuštěný a sám. Musela jsem se snažit, měla jsem i dvě zaměstnání, jak před sametovou, tak i po ní a děda dělával o víkendech. To jen na vysvětlení, ale děkuju za podnět, samozřejmě, že se musíme vyvarovat emocí a vyčítání a mluvit jen k věci. My bychom ani cestu k moři nezvládli, budu ráda, když to zvládneme na střídačku k dceři a tam už je o nás postaráno, tam jsem bez starostí. Máme mrňata moc rádi, ale uhlídat je je náročné, aby se jim nic nestalo. Přece jen jsou ještě malí a člověk musí být stále ve střehu. Já se vždycky těším na víkend, že si odpočineme. Teď uklízíme a vždy si chvilku musím sednout a tak sem kouknu. Pavla

Pavli, to je těžké. Tyhle zkušenosti nejdou přenést, takže nemůžeš čekat, že to mladí pochopí. Myslím si, že jim to časem dojde. Je ale důležité, aby poznali, že i vy s dědečkem máte svoje potřeby a že nebude skákat, jak oni pískají. Aby neměli pocit, že jste prostě ti automatičtí roboti, kteří pomůžou, když je potřeba. Druhá babička si užívá života a ejhle! Dokonce je oblíbenější u snachy? !

Nesnaž se pochopit proč. Každý jsme z jiného těsta. Jen opravdu si stanovte hranice. Zkuste nadnést, ať se to řeší.

Voslíku, ještě jedno proč. Proč není nevěsta, jako ty? Měla bych toho ještě hodně na srdci, ale nechci to ventilovat, budu muset s psychologem, protože jsem už ze zoufalství napsala na internetu do psychologické poradny, kde mi napsali, že je toho tolik, že se to písemnou formou nevyřeší, že bude lepší osobní konzultace, kde se situace rozebere. Tak musím najít čas, sebrat síly a dojet do Prahy, kde je nejbližší pomoc.  Zatím jsem se musela vypsat sem, abych se mohla nedechnout a trochu fungovat. Pavla

My se taky s přítelovými rodiči nemusíme. Dokonce už se spolu ani nebavíme. Takže pro tebe jsem, Pavli, v pořádku, pro ně ne Je to s nimi složité a já už s nimi nechci nic řešit. Možná bych se měla zachovat jinak, necítím od nich žádnou vstřícnost ani krok k nám. Protože si myslím, že my jsme těch kroků udělali dost, zabalila jsem to.

Takže proto asi bych si tvé pomoci vážila a brala ji jinak. Ale možná jen díky této zkušenosti, to nevím. Taky máme takvou zvláštní rodinou historii a ta se prostě nedá jen tak odstřihnout. Sama jsem nemocná, a tak beru život trochu jinak. A chápu lidi, kteří holt nemůžou hopsat jako ostatní a usmívat se na všechny strany, protože je něco bolí. Někdy ovšem nevím, jestli je tohle všechno plus

A Tobě přeji, abys to zvládla. Pomoc pychologa je určitě dobrá, snad si spolu sednete a bude to pro tebe přínosné. Jen se neboj, máš dobré srdce a vůli to vyřešit. V těch nejhorších chvílích si říkám, že to, co se nám děje, někdy vidíme moc podle nás, kdybychom měli možnost podívat se z větší dálky, odstupu, viděli bychom věci, souvislosti či smysl, který teď nevidíme.

Neboj se, to bude v pořádku. Určitě to všichni zvládnete!

Voslíku, taky sis vzala velké sousto s dobrým úmyslem, ale bývá to i tak, že za dobré skutky je člověk, jakoby potrestaný. Ty nedorozumění vznikají, protože jsme vyrůstali každý jinak, v jiném prostředí, s jinou výchovou, s jiným příkladem, s jiným způsobem myšlení, s jiným pohledem na život. Pak stmelit takto naprosto odlišné způsoby života, bývá někdy moc náročné. Voslíku, žádná historie v našem životě se nedá odstřihnout, všechno nás něčím popíše a musíme se s tím vypořádat. Někdo to zvládne sám, druhý potřebuje pomoc. Ani jsem nevěděla, že jsi nemocná, víš dcera zase trpí "Fibromyalgií", takže vím, že tam je v péči lékařů a mají s tím už zkušenosti, tady se teprve léčba rozjíždí a není s ní tolik zkušeností, vycházím z toho, co jsem hledala na internetu. Každá nemoc snižuje kvalitu života a přesto je třeba se ze života radovat, je to zvláštní dar. Voslíku přeju ti aby se tvůj zdravotní stav zlepšil, abys měla, co nejméně starostí a bolesti. Přirostla jsi mi k srdci a mám tě ráda. Pavla

Pavli, já mám jen cukrovku. Není to nic tak vážného, ale dokáže to s člověkem zacvičit. Nesmím být mlsná a flákat jídelníček Ale díky tomu jsem si uvědomila spoustu věcí, třeba že bych tu ani nemusela být.

Teď mi sama píšeš to, co by se vlastně hodilo i na váš vztah se snachou a synem.

Tou historií jsem myslela dědečka, už jsem tu o něm psala. Byl za komunistů zavřený a na nucených pracech. Tak třeba proto mi přijde spousta věcí jako malichernosti a hlouposti, které není třeba řešit.

Ale teď jsme tu kvůli Tobě! Pavli, taky Tě mám ráda. Jsi moc milá a láskyplná žena. Tak ať se taky dokážeš vypořádat ve smíru s tímhle problémem. Budu Vám všem držet palce.

Voslíku, děkuju, zahřálo mně to u srdce. Pavla