Téma: Vyčerpaná ze svého života (33 let) - trápí mě špatná práce, bydlení s rodiči a žádný vztah na obzoru

To víš, že jsou na tom leckteří mnohem hůř, lidi kteří nemají, kdo by jim pomohl. je jich hodně. Cítí se bezmocní, stejně jak hraniční osobnosti, lidi postiženíADHD, prohlédnuvší  narcisové, staří opuštění lidi, atd. atd, ti všichni to mají těžké. ¨No, všichni to máme těžké.

To ale neznamená, že tobě se nic neděje, naopak, celý život ti chybí podpora. Je to smutné a cítím s tebou, ale opravdu v tom nejsi sama.  

Ahoj. Nejsi sama. Jsem ve stejném věku jako ty a jsem na tom do sebemenšího detailu úplně stejně. Celou dobu co jsem tvůj příspěvek četla mi připadalo, jako bych to psala já. Rozdíl je akorát v tom, že nemám přítele jen půl roku a že dálkově studuji na vysoké. To je vše.  

Ahoj, to je zajímavé - nenapadlo by mě - nečekala bych, že na tom někdo může být skoro stejně, děkuji Ti tedy za příspěvek a držím Ti palce ať to zvládáš. Jestli se mohu zeptat - jak to vlastně zvládáš? A máš také OCD a deprese?

Měla jsem to podobně, jen s jednou změnou - snažila jsem se nikdy se moc nelitovat a něco dělat. Posunout se ve vzdělání, najít si lepší práci, pracovat na sobě. Neber to zle, ale deprese má kde kdo, ale i s tím můžeš něco dělat, minimálně se tomu nepoddávat. Jenže ono je jednodušší se utápět, litovat a svalovat svoji situaci na rodiče. Dokud nepochopíš, že za všechno v tvým životě si můžeš sama a jen ty jediná s tím můžeš něco udělat, tak budeš koule na noze svých rodičů, nikdo s tebou nebude chtít kamarádit a chodit už vůbec ne. Žádnej princ na bílým koni nepřijede, nikdo tě nezachrání. Začni se zachraňovat sama. Přestaň se cpát, víc sportuj, najdi si rekvalifikační kurz, začni dálkově studovat, s polovičním úvazkem na to musíš mít spostu času. Nebo se v tom plácej dál a celej život zahoď. Je to jen o tvojí volbě.

Na deprese jsem antidepresiva brala, ale můj ex byl lékař a říkal, at to neberu. Že jak to člověk jednou začne brát, tak z toho člověk může být doblbnutý ještě víc, třeba zase v něčem jiném. A pro slečnu nevim – není to tak jednoduché, jak tady popisuješ ty. Kdyby Adéla Arnë našla práci, která by byla lépe placená, tak věřím tomu, že by už dávno u rodiču nebyla a třeba by aj něco dělala. Je to záležitost pracovních možností a také platu.  Já studuji na vysoké dálkově posledním rokem. Studuji díky svému ex, který mě finančně hodně podporovat. Jinak bych si o takovém studiu mohla nechat jenom zdát. S mou práci bych si to taky nemohla jinak finančně dovolit.  

Jsou antidepresiva na které se závislost téměř nedělá, třeba Cipralex, to spíš anxiolytika, tam to bývá. Ale antidepresiva toho stejně moc neřeší.

Jedna věc zde stojí za zvážení. Zkusil bych dvé věci. Počítačové hry a pohyb.

Počítačové hry typu MMORPG jako například World of Warcraft. Mají hodně výhod, pokud má člověk čas a nechce dělat karieru.  

1. Je to ohromný zážitek, který je často zábavnější než realita.

2. Člověk se potkává s lidmi víc než v reálném světě. Pomocí her se budují i přátelství, které by člověk normálně nenašel.

3. Když člověk hraje na mezinárodních serverech, nutí ho to učit se anglicky.

4. Hraní s lidma člověka učí dovednostem jak přežít ve skupině lidí a s lidmi. Jak dosahovat společné cíle. Jak se neenchát okrást, napálit, obelhat. Jsou to dovednosti, které se neučí ani ve škole a pro život tolik potřebné.

5. Ze začátku se mnoho lidí bojí zapojovat do hraní her s ostatními lidmi kvůli tomu, že si myslí, že v tom nejsou dost dobří. Ale hry naučí tento strach překonat.

6. Hry naučí, že chybovat je součást života a chyba neni tragedie, ale jen lekce. Díky hraním her se člověk může stát silnější osobností se štastnějším životem.

Důležité je říct, že to má i svá negativa. Hry jsou tak dobré, že pěstují závislost. Takže je nutné občas od těch her vypadnout zpátky do reálného světa a je NUTNÉ si v něm dávat pravidelný pohyb. Alespoň 3x týdně procházky.

Zvláštni rada, že?

Ale hodnoťte až po tom, co to zkusíte na vlastní kůži.

Děkuji za reakci. A mohu tykat? Ty mně prosím také tykej. Hry jsem ještě nikdy nezkoušela a třeba bych i ráda vyzkoušela, takže díky za tip, ale nevím jak na to. To se nějak stahuje, nebo na jaké stránky mám jít? Díky moc.

Ano, můžeme si tykat.

Existuje spousta her a kolem her je spousta komunit. Mezi nejoblíbenější co znám a zároveň vhodné a zábavné pro holky patří například World of Warcraft, které má i početnou československou komunitu a servery, které jsou čistě československé.  

Hru si musíš stáhnout, nainstalovat a pak se do ní zaregostrovat. První dny jsou zdarma, ale pak se za WoW platí. Myslím si, že to stojí za to. Kdysi jsem to hrál, dnes už ne. Podle mé je to dobrá zkuśenost v jakémkoliv věku.  

Existují i hry bez placení, ale ty nejsou tak kvalitní.  

Ve hře je dobré najít si někoho, kdo Tě hrou provede. Vždy se tam dá psát nebo komunikovat hlasem. svět WoW je velký a má mnoho možností, proto bude chvilku trvat, než se rozkoukáš a vše spoznáš.

Začni zde:  

http://wowfan.tiscali.cz/

Vlevo je panel a tam najdeš rubriku "Jak začít hrát".  

neboj se hodně ptát. Ve hrách narazíš na blbce, kteří se smějí otázkám začátečniků - ignoruj je. Stejně tak najdeš lidi ochotné pomoci. Neboj se toho a ptej se přímo ve hře i na webových fórach.  

Hlavně si to užij. Je to půvabný svět.

Pokud umíš anglicky, můžeš jít přímo zde:

http://eu.battle.net/wow/en/

a kliknout na "Play Free Now" … zaregistruješ se, hru si stáhneš, nainstaluješ, spustíš a už zkoumáš.

Český server se jmenuje Drak'thul. (Pokud ale umíš anglicky, doporučuji jiný server)

Díky Ti, ale nevyznám se v tom a s Pc nejsem moc kamarádka - nevím jak se instaluje apod. , takže z toho asi nic nebude, potřebovala bych spíše někoho, kdo by mi to ukázal - poradil přímo tady u Pc, ale i tak díky. A v Aj to už vůbec ne

Věci nesmíš vzdávat takhle lehce bez vynaložení špetky námahy.

Ty hry dokážou zprovoznit malé děti tak dospělák by mohl mít trochu více vytrvalosti. Na interneu jsou informace i lidi ochotní pomoci, ale to si dokážeš s trochou snahy pohledat sama.  

Nebo je možné někomu zaplatit za IT konzultace.

Prostě vždy existuje způsob jak něco/cokoliv řešit, jen se to nesmí vzdávat.

No jo, jenže jestli tady právě nebude ten problém a hra nazvaná"jsem ustrašená a nesamostatná, " tak prosím někdo udělejte něco, abych nebyla. Tohle vidím dost často. Mohu se mýlit, ale zatím to tak krystalizuje.

Já souhlasím.  

Antidepresiva ani psycholog/psychiatr ještě nikomu nepomohly. Je třeba ppznat sám sebe, v čem to vězí, nesvalovat vinu na druhé a hlavně věřit.

Antidepresiva, psycholog a psychiatr ještě nikomu nepomohly? Neříkej.

Psychiatr akorát předepíše prášky, které neřeší problém, ale překrýají. Psycholog na vykecání možná někdy pomoct může, když není zbytí, ale stejně a lépe poslouží upřímnější posluchač (přítel, deníček, domácí mazlíček, prostě kdokoli kdo to dělá rád, a ne že za to dostane zaplaceno). Toť můj názor.

Aha, tak to jo. Tak tady už víc nvmyslet nelze.

Prášky mají velice výrazný efekt při korekci hormonů, které způsobují přehnaný stres. Existují pro akutní stavy i dlouhodobé užívání.  

Ty prášky jsou prvním krokem u těžko zvladatelných stavů. Druhý krok jsou terapie.  

Zpochybnit funkčnost těchto medikamentů a procesů znamená zpochybnit spoustu vědecky prokázané praxe. Takže takový názor není na místě.  

Ja myslim, ze kazdy nazor od kohokoliv je "na miste" ve verejne diskuzi.

To jo, i ten velice neinformovaný. Akorát, že pak člověk vypadá, no jak to říct, právě jako neinformovaný. Reakce ostatních jsou pak takové jaké jsou.

Někomu to pomůže k sebenáhledu a k nějaké korekci, ale někdy to prostě nejde.

Mě by teda opravdu velmi zajímalo, jak mi dokáže můj domácí mazlíček poradit, a zda mi můj deníček odpoví na mé problémy. Jistě, psát si deníček je fajn, pomazlit se s domácím mazlíkem taky… ale to nelze přirovnávat k psychoterapii… A placená ta práce je, ano, jako každá jiná práce.

Maso, to me tsk pripomina, ma clovek, tedy pacient alespon nejakou zpetnou vazbu na "dobra rady" terapeuta? Nejlepsim obrazem dobreho psychologa je jeho spokojena a zdrava rodina… tedy radit treba na rodinne tema svodobnym, ci rozvedenym, uz je ponekud pase, jen pro priklad. Psychoterspt je take jen clovek, stejne tak muze poradit, vyslechnout pritel, navic ten, ktery te zna.

Však o to já se nepřu

To je pravda. když budeš mít otevřenou zlomeninu, tak se můžeš taky dobelhat za sousedem právníkem, na co se štrachat k doktorovi.  

Proč si taková řada lidí myslí, že psychoterapie je něco, co zvládne i dělník na pile? Nic proti pilným dělníkům. Ale na tohle je atestace, bohužel.

Za sousedem právníkem

Ještě dopíšu, co jsem započala - k zvířátkům a dalším věcem vs odborník:

No, když už, tak kombinace všeho jmenovaného by byla asi úplně nejlepší . Pravda je, že odborník není tvůj upřímnej, letitej kámoš a ta blízkost tomu prostě chybí. Na druhou stranu je za tím spousta práce a školy, než se z nich stanou uši pro každýho. Obdivuju tu trpělivost, kdo ví, co si musej vyslechnout. Asi bych nedokázala být zcela objektivní a v něčem bych byla pravděpodobně zaujatá. Kdo je skutečnej profík, ten zachová pokerface, ale zároveň vyjádří, když už je něco za hranou.

Taky mě překvapilo, že prej někdo chce jen mluvit a mluvit a nechce zpětnou vazbu. To mi připadá takový na nic, právě to, že se to rozebere, dostane se novej názor a tedy nový pohled, to tomu dává skutečný význam. Logicky, člověk se vypovídá tak jako tak, ale místo pouhého úlevného monologu získá i nové informace. Pak to může dál zpracovávat, dumat nad tím. 2 v jednom je přece lepší, než jen jedna věc .

Kdo nemá naslouchavého kámoše nebo něco takovýho, ten je rád, že se může vyzvracet aspoň někde . Kdo má obojí, pak to má ještě lepší a kdo má i nějakej ten koníček, nebo to milý zvířátko, může to mít ještě o to lepší, ale neznamená to, že by mu neměla terapie pomoct. Naopak, má aspoň víc možností, jak se rychleji dostat ze svýho bahýnka.

Přesto si občas s úsměvem říkám, že kdybych jen mlčela a tvářila se soucitně a dostávala za to love, tak to je kurňa dobrej job Ale to jen ze srandy - jak jsem psala ze začátku, je za tím moře školy a praxe.

A tip pro pacienty: zkuste nechtěně zmást psychologa, to vás to začne bavit ještě víc!  

Mmch: myšička, alias Alexa a Jiřina (? ) je zde dnes (31.03.2016) za misionářku, nemyslí to zle, ale někdy je to trochu moc

OJiřina ani Alexa nejsem a nebojte se, zítra (01.04.2016) už tu nebudu 

O. K. , dala jsem tam otazník, protože netuším, kde je pravda

A nemusíte odtud odcházet

Jasně že ne, každý umí něco. At Myška zůstane, kam by chodila. A názorové rozepře tříbí mysl, není nad dobrou disputaci.  

Taktaku, zcela logicky, to není tak docela pravda, že: "Psychoterspt je take jen clovek, stejne tak muze poradit, vyslechnout pritel, navic ten, ktery te zna." Např. tady:

Jaký je rozdíl mezi psychoterapeutem a dobrým přítelem
– Přítel vám naslouchá a potom se vám snaží poradit, naproti tomu psychoterapeut vám naslouchá, snaží se vám porozumět a nabízí vám pohled zvenčí, nezaujatý a bez předem připravených rad.
– Přítel může mít odlišné hodnoty a může být pro něj obtížné vám porozumět. Může se na vás rozzlobit anebo vás odsoudit. Psychoterapeut tu není od toho, aby hodnotil vaše myšlenky nebo chování. Snaží se být nezaujatý a nestranný. Jeho úkolem je vás vyslechnout, pochopit a společně s vámi nalézt, co se děje a pomoci vám rozhodnout se, co budete dělat dál.
– Přítel vychází ze svých životních zkušeností. Psychoterapeut má kromě své lidské zkušenosti také odborné znalosti z oblasti lidské psychiky, osobnosti a duševních potíží. Je schopen také posoudit, zda potřebujete pomoc rovněž psychiatra a nějakého vám eventuelně doporučit.

Zdroj:  http://killarova.cz/co-je-psychoterapie/

Dany, zcela logicky psychicke problemy vznikaji z velke casti z samoty, nejistoty a nedorozumeni. KKdyby tazatelka mela dobreho pritele, myslis, ze by mela problem? psala sem? potrebovala terapeuta?

Reagoval jsem zejmena na odpoved Mysi, ze netreba hned terapeuta.

To ale ani jeden jediný přítel nezaručí, tu pohodu na duši…  

Myslím, že je to soubor různých aspektů, které se ale u lidí liší. Resp. jejich míra a váha, jakou jim ten který člověk dává.

Většina problémů má bohužel kořeny v dětství, jistě je může mít i člověk, který měl tehdy a má doteď spoustu kamarádů a přátel, třeba i partnera. Mnohdy stačí nějakej spouštěč, nebo naopak po dramatické situaci místo úlevy nastane nic a hlava i tělo chce odpočívat a nezatěžovat se běžnýma věcma.

Ani náš sebenejlepší přítel nám nezaručí, že se díky němu vyhrabem z depky, prázdna, nebo bolesti a všeho možnýho, co lidi cítí…

Odborný vedení jistě není na škodu, vždyť na to mají školu.

Ale uznávám, že v lehčích případech by bohatě stačilo, kdyby si dřív člověk ony přátele a lidi, se kterýma ho něco spojuje, splašil. A měl dobré zázemí, rodinu. (to je jen taková zidealizovaná úvaha)

Jenže to z pozice dítěte třeba těžko ovlivníte - to v čem vyrůstáte… 

Ale to je samé "co kdyby", příliš se to zjednodušuje. Neexistuje zaručenej recept na štěstí. Každý potřebuje a chybí mu něco jiného.

 Ale u těžkých případů to prostě chce něco víc.

Velká řada psychických problémů vychází z napodobování nesprávných a nefunkčních vzorů. Pokud například věřím, že jsem v padesáti stará, i maminka moje si to myslela,  a na základě toho se uložím na gauč a nechám zapadat pavučinama, začnu hrát hru " pryč a pryč je všechno", tak se vsadím, že tento můj názor budou mít i moji přátelé, vždyť jsem si podobné lidi jako já vybrala, a rovněž budou bědovat, že život už je v kélu.

Přátelé si vybíráme na základě podobnosti, lépe chápou naše stavy, ale stejně jako my v nich taky můžou pěkně zabřednout.  

Je fakt, že psycholog vám musí sednout, i psycholog je člověk, který se dívá na svět přes svoje názory. K něčemu dospěl, něco ho vytvarovalo.

Pokud budu mít problém v manželství, nepůjdu za Tomášem Novákem, ba ani za Petrem Šmolkou, vyhnu se Lauře Janáčkové, a Jitce Douchové, té teda určitě,  ale možná zamířím k Martě Boučkové nebo Michalu Petrovi, případně k Jeronýmu Klimešovi. , to kdybych měla jmenovat jen známá jména. Protože tohle vyhovuje mně. Jiní se vyžijí u Jitky Douchové atp, a ještě jiní zase jinde. I tam jsou podobnosti. Ale na rozdíl od přátel alespoň fundované.

Plaminku, pani to muze vyhovovat, ten zapraseny gauc a verim, ze stejne jako Tobe vyhovuji vecery se sousedy, nechtela bys, aby Ti nekdo fundovany prisel rikat, ci vysvetlovat, ze je to nefunkcni vzorec opakovani, ci jak to pises.

Vychazim z predpokladu, ze kazdy zije, jak mu vyhovuje a at uz v dobrem, ci zlem, nesoudim, kazdemu vyhovuje jina rovina. Nekdo se rad hada, nekdo ma z hadek hruzu. nekdo rad horory, nekdo rad hovory a budu tomu ja se svym jednim pohledem rikat nefukcni, to uz zavani slovem konzumni a jedine moderni je spravne.

Ja mam rad stara auta a stare veci, treba, ovsem rad si vyzkousim i elektromobil, aniz bych majiteli cokoliv rekl, ze je na jeho nezaprasenem modelu spatne.

Vyjmenovala jsi hodne jmen, az na Klimese, jelikoz je videt v mnoha zpravach, neznam ani jednoho. ale tesi me, ze vis, ze maji spokojene rodiny, je treba takovych lidi, aby ukazali, co je porozumeni  a spokojenost cloveka.

Chjo. Tak spokojené rodiny bych jako doklad schopností psychologa hledala tak ještě u manželského poradce, a ani tam bych to nevyžadovala. Ono jak by mohl člověk porozumět některým patologiím, kdyby jeho život nepřinášel určité dost smutné vhledy?

Je pravdou, že by ony problémy měl mít psycholog zvládnuté, tedy měl by mít tu cestu už vyšlapanou, aby mohl i ze zkušenosti poradit, on horský vůdce je taky ten, kdo už na té hoře byla vrátil se vcelku.

Ale život je dlouhý a problémů moc. Proto jsou  psychologové  navíc specializovaní.

Já mám třeba velmi -aspoň z mého pohledu hezké manželství, až na určité věci, které je nutno přijmout, ale to je dáno tím, že jsem měla velmi pěkný vztah se svým otcem.  

Ale svědčí to o  mé erudici z hlediska vztahů? Znamená to, že dokážu někomu, kdo má vztah problematický lépe poradit? Vzdyť já ho mám dobrý automaticky, nemusím nad tím přemýšlet, co dělat. Mám vztah dobrý " sám od sebe". To je stejné, jako když se ptá opuštěný člověk někoho hodně oblíbeného, jak se to dělá. Většina oblíbených řekne, že to není přece problém. Není, protože oni ho nemají. Nebo ten, kdo nemá problémy se sexem, aby radil někomu, kdo je má. Ani by si problém nemusel umět představit. Předtstaví si věci, až když to začne pitvat a to právě psycholog dělá, tedy měl by.

Ono to vzdělání a zkušenost chce, moje spokojené manželství není zárukou vůbec ničeho.

Zbytek jsem nepobrala, respektive, nechce se mi to rozplétat. Paní která se cítí stará, ale vyhovuje jí to přitom, tu jsem fakt na mysli neměla.

Plaminku, nemusis "rozpletat". ja taky kolikrat Tvuj nazor "nepoberu" a "neorientuji se v nem, ale nevadi mi to.

I tak si je rad poctu

Díky, jsi kocourek, to je milé.

Psycholog s vámi půjde az do dětství, projde celý život. To člověk může ale udělat i sám, obrátit se do svého nitra, sám ví kde je problém a jak ho resit. v krestanstvi existuje termín pokání. To je to samé, projít si ve své mysli cely svůj život a přehodnotit. To by mel udělat každý. Pokud při tomto zpětném pohledu nebude hledat viníky, ale zkusí se na to podívat jakoby zvenčí a uzná, že ne všechno udělal správně, tak mu to hodně pomůže, to vim zcela jistě.

To je ale ovšem dlouhá cesta. Šikovnej odborník tomu může přeci dopomoct.

Jinak všechno je jen na nás, pokud nebudeme nikoho poslouchat a přijímat aspoň něco, pak jsou rady kohokoliv k ničemu.

Kdo ale touží po něčem takovým, ten může být nasměrován k tomu, o čem píšeš.

Myslis si, ze clovek, ktery se mota v zacarovanem kruhu a trpi depresemi, je schopen podivat  se na svuj zivot od zakladu a sam si pomoct? Navic pokud ten clovek nema pratele a kamarady a utapi se denne v depresich?
Pokud by tomu tak bylo, tak by vsichni terapeuti a psychologove mohli zavrit sve praxe.
Tahle zena potrebuje odbornou pomoc a vuli a vytrvalost. K tomu ji muze dovest jenom odbornik.

Jistě, jen co na sebe člověk mrkne, tak fofrem objeví ty zákonitosti, to je jasná věc. Zlatý voči.
Nedávno jsem četla pojednání o terapiich amerických buddhistů, ukázalo se, že přestože meditovali, až se jim dělaly boule za ušima, vlastní mysl nedokázala najít určitá vodítka, která by jim pomohla se vnějšně orientovat, jinými slovy, nezískali sebenáhled. Meditovali v rámci problému, asi jako myš, která běží zavřeným potrubím, a neví, že je v potrubí. Mysl je táhla podle vlastních představ a přesvědčení, které, protože neidentifikované, dělaly ohromnou paseku.

Asi máte s tím psychologem pravdu. Já jen mám asi vrozenou nechuť se někomu sverovat, tak bych to raději řešila sama jak jsem psala, nesla bych ani ke zpovědi, jedině bych byla ochotná se svěřit blízké osobě, ale každý to máme trošku jinak. Je vice možností, každý ať si najde tu svoji. A ty farmaka, dle mého v krizové situaci krátkodobě ano, ale dlouhodobě ne.

Kazdy resi sve problemy po svem. Nekdo to zvladne sam, ale nekdo potrebuje pomoc. Pomoci je i vyslechnout nazor druhych, treba tady na MS. Ale kdyz ani to nestaci, je potreba vyhledat odbornou pomoc.
Hlavne tu svoji situaci musi zacit resit a k tomu potrebuje odvahu, sebevedomi a mozna i nekoho, kdo ji poda pomocnou ruku.

Nepřipadá mi to ale az jako taková tragédie. Drobné neshody a rodiči, to je normální. A znám slečnu v mém věku co mela taky podřadnou práci a žila s rodiči a rozešla se s přítelem po letech. A ted je na mateřské a bydlí s novým přítelem. Nova práce nebo chlap, to se může naskytnout ze dne na den. Partnersky vztah, to jsou kompromisy, bolest, nepříjemnosti, jsou lidé, kteří volí raději single život. Možná i ty, podvedomne? Pokud ale opravdu do toho chceš jít, tak tomu můžeš jít naproti, v tomhle je spousta možností.

Jen je velmi smutné, že spousta lidí nemá ani kámošky, které znají léta.

Rada pro mladé: pokud jste ještě školou povinní a máte s pár lidmi aspoň trochu kamarádskej vztah, setrvejte u toho. Nikdy nezapomenu na slova úči se základky, která mně a mé kámošce řekla: kamarádství ze základky (a obecně ze škol) jsou nejtrvalejší. No, dobře, nepamatuju si to už doslovně Ale bylo to v něco tom smyslu; tedy že to vydrží nejdýl a ať jsme za to rády. Pak už je to jen těžší.

A měla pravdu! Tehdy jsem se nad tím spíš pousmála, ale jak vidno, vrylo se mi to do paměti. Naštěstí. Bohužel měla pravdu.

Když si co nejdřív neuděláme kamarády (ideálně skutečné přátele), pak už to jde hůř. Už se zdaleka tolik nepoznáme, ale když jsme malí, je nám to vše tak nějak fuk. Pak, když nám to chybí a chceme  to, už to není ono. Ne, že by se nevytvářela kamarádství pořád. To ano, jistě spousta lidí získá kamarády v průběhu života, snad i já, snad i původní tazatelka. Ale ta pevnost, ta je největší, je-li to z dětských let.

Čímž rozhodně nechci nikoho zklamat, jen varovat ty, co jsou ještě mladí. Pak vidíte, že je to na pytel, chybí nám to, ale je to prostě těžký.

Nevím, mám dojem, že pak jsou vztahy takový nějaký povrchnější. Pokud máme štěstí na spřízněnou duši, pak je to moc fajn. Když ne, je to blbý.

Takže ano, ať pisatelka zkouší hledat, třeba v oblasti svých zájmů. Aspoň by bylo s kým vyměnit názory. Ale že se hned honem sežene mega souznění s někým, to je o obrovském štěstí.

O odborníkovi asi netřeba mluvit. Bylo by fajn, kdyby se pisatelka ozvala, jak pokročila a zda se cítí aspoň o něco líp