Téma: Po pozitivních výjimečných okamžicích je mi smutno a nedokážu se dostat zpět do normálu. Jsem labilní.

Text uživatele: 

Myslím si, že Ti chybí v Tvém osobním životě či soukromí a zázemí další věci, činnosti, aktivity atd. , které by Tě také pozitivně naplňovaly. Něco, jako kdyby jsi žila ve svém zázemí či soukromí ve tmě a sluncem bylo pro Tebe pouze to, když z té Tvé tmy (z toho Tvého zázemí či soukromí) vyjdeš ven za ostatními lidmi.  

Co tvoří Tvé zázemí a soukromí? Žiješ sama nebo u rodičů? Myslím si, že z nějakého důvodu nejsi ve svém zázemí či soukromí šťastná, je tam tma. Proto, když se vrátíš do něj zpět, pozitivní emoce načerpané z vnějšího okolí, které jediné jsou pro Tebe sluncem, tyto rázem vyprchají, pohltí je ta tma, do které se z výletů atd. vracíš.  

Text uživatele: 

Děkuju moc, líbí se mi, jak jste to napsala! Asi to bude částečně tím, že bydlím sama, ale tenhle problém nastával i v době, kdy jsem byla s rodiči. Je to zvláštní, ale mě toho domů často dřív ani teď netáhlo, většinou převládal ten pocit "být dlouho pryč a všemu uniknout." To neznamená, že by to bylo doma špatné, to vůbec. Ale ta touha zmizet je silnější, než být doma… Pak to je ale jak na houpačce, je dobře - ztísněně - dobře…

Text uživatele: 

Měla jsem to taky, i když ne v téhle intenzitě. Žádná těžká hlava nebo něco na mozku, spíš jen jakýsi pocit prázdnoty a bezradnosti…

Pomáhaly dvě věci - naučit se užívat si vzpomínky: tak nějak si "přehrávat" hezké chvíle - a najít si rychle něco, nač bych se mohla těšit.

 

Ale s věkem to přešlo úplně, když mi život zaplnily různé povinnosti, tak jakoby přestal být čas na podobné pocity - člověk si užije a hned zase šup do kolotoče, který ho denně zaměstnává…

Text uživatele: Těžká hlava a něco na mozku… Tak tady jsem se ztratila. Kateřinin příspěvek chápu, že každý den není neděle, na druhou stranu zaplaťpámbu.

Text uživatele: 

… jestli ta Kateřina mám být já, tak ne, o nějakou "neděli" fakt nešlo a nic k "zaplaťpánbu" na tom nebylo, byl to v podstatě docela nepříjemný stav. Špatně se mi to popisuje, už dávno to nezažívám, ale popravdě ani nemám dojem, že má smysl vám to vysvětlovat.  

Dnes si myslím, že to mohlo souviset s hladinou serotoninu a podobných látek a reakci na jejich úbytek po té, co byla naopak jejich hladina hodně zvýšená, ale nevím. Jsem ráda, že to už nezažívám, přestože radostné zážitky (neděle) se v mém životě opakují naštěstí stále.

Jestli to někdo má a ještě k tomu o dost intentźivněji, tak mi ho je docela líto.

Text uživatele: 

Já mám asi též něco podobného, jako vy a tazatelka. Ale ještě k tomu mám takovou zvláštnost; že když jsem někde, kde to neznám, radost sice mám, ale těším se z toho víc až zpětně. Prostě opožděná reakce. Přitom já se raduji z každé maličkosti, páč jsem na výlety nikdy moc nechodila, ač jsem chtěla. Takže když už někdě jsem, spíše v rámci škol předchozích i nynější, tak jsem z toho u vytržení, vděčná a nadšená. Ale to mega nadšení přijde v ještě větší intenzitě až po návratu. S návratem ale přijde i ono prázdno a smutek. Asi proto, že se člověk navrátí tam, kde to není až tak úžasné. Spousta ignoranství, spíše negativ a ničeho.

Třeba teďko - vrátivší se z Polska, byla jsem ráda, že jsem to zvládla vzdor únavě. Sice jsem tam samotařila - trochu mě to mrzí - ale bylo to fajn. Byla jsem nabitá a jak jsem přijela, první, co jsem dověděla od tety bylo, aby moje máti oddělala prádlo, protože pere a neměla by to kam pověsit. Máma samotná mě sice jakž takž vyslechla, ale taky mě hned odrovnala ne moc nadšeným vyprávěním z práce a tak. Takže teď jsem ještě jednak unavená, mám už týden průjem a nevím co s ním, nadšení se mísí se zklamáním a krutou realitou. Ale aspoň kočky mi udělaly radost.

Takže možná to má i podobně pisatelka - z něčeho nového a zajímavého se vrátí do nezážiivné reality a pocity pak haprují, až se zastaví na mrtvém bodu.

Pardon, jsem se musela vypsat.

Text uživatele: 

Rypoušice, to je možná něco trochu jiného… i když nevím. opravdu špatně se mi to popisuje…

U mně nešlo o to, že by realita, dokteré jsem se vracela, byla nezáživná, temná nebo tak, spíše jako bych nebyla schopná se s ní spojit - výraz "být mimo" je asi nejpřesnější. Jako bych byla jen pozorovatel reality, ale moje "já" zůstávalo někde mimo ní.

Já vím, zní to asi uhozeně.

Souvisí to s tím, jak byl prožíván ten okamžik štěstí, byla jsem schopna se skoro dostat do jakéhosi "rauše" z lásky - nebo nějaký "metafyzický orgasmus" - ale nešlo o zamilovanost, netýkalo se to partnerského vztahu, ale nějaké sounáležitosti s více lidmi. Jakobych se rozpustila a intenzivně přižívala nějaké štěstí z bytí. (Popravdě si tak představuji ráj) . Po opojení ale přicházelo něco jako kocovina.

Věkem jsem ztratila tu schopnost to tak silně prožívat - nemám už ty kocoviny, ale ani ty "rauše".

Když nad tím přemýšlím, opravdu si nejsem jistá, jestli za to mám být vyloženě ráda. Nevím, jestli to mám brát, jako že jsem vyspěla - nebo jen jako že jsem otupěla…

Text uživatele: 

Ano, je to velmi zajímavé, takové extatické zážitky.  

Taky mě napadlo při prvních řádcích, zda to vlastně není škoda. Nad čímž uvažujete na konci. No kdož ví; asi je to přirozený proces vyzrávání, emoce se prostě časem tlumí. Pravda, někdy je to opravdu škoda.

Na  druhou stranu, aspoň to máte teď stabilní, předtím se extrém střídal bolestivým extrémem. To by bylo asi neudržitelné celoživotně, takže je to pravděpodobně pozitivní, že je to  utlumené.

Ale zní to fakt zajímavě a docela si dovedu představit, o čem to vlastně mluvíte.

Text uživatele: 

Asi ano, přemýšlím nad tím celý večer, je zvláštní, že jsem na ty stavy dokonce i jaksi pozapomněla…

A dneska si fakt trochu myslím, že to byla nějaká chemie v mozku - a třeba i že mladé tělo ji prostě v některých případech produkuje třeba trochu silněji než "zralejší" tělo.

Text uživatele: 

Kateřino, myslím, že se shodneme. Akorát já to mám ještě spojené s tou hlavou, jakýsi tlak, jako kdyby mě před 14 dny někdo vzal po temeni. Ale snad se z toho vyspím… S těmi vzpomínkami se to pokouším dělat také. Pomáhá mi psát si tu a tam něco do diáře nebo si nechám nějakou drobnůstku, která mi to všechno připomene… Ale to dokážu ocenit až po delší době, v první fázi přichází to hořké rozčarování typu "je konec a co jako teď? " I když vím, že za chvíli bude zase opět na co se těšit, tak prostě ten den následující po oné sounáležitosti s ostatní je špatný. A jak říkám, není to jen mysl, ale i fyzicky. A je to nepříjemné. Ale je to tak pokaždé, když se něco skončí - onen pocit štěstí spojený s lidmi, kteří nás obklopují nějakou dobu. I mám dojem, že to (nevím jaké míře) je i v rodině, minimálně u mamky…

Zajímavé je, jak jste napsala, že už to nemíváte. Myslela jsem si, že to je něco pocitového, něco, co člověk má a doprovází ho celý život. Popravdě řečeno, teď nevím, co je lepší, jestli mít ty pocity předtím a "trpět" potom nebo být vůči tomu odolná… Nicméně Váš poslední příspěvek perfektně sedí s tím, jak to cítím.  

Plamínek: nejde o to "jít někam pít, s kocovinou se vrátit domů a v neděli s bolavou hlavou lamentovat, že zase bude pondělí"… Ani o žádné povyražení/ dělat si radost nějakou věcí/ nic takového.  Jde mi spíše o lidi a to co se v ten konkrétní okamžik děje a sdíli - sejdou se správní lidé na správném místě a to stačí… A pak je to pryč…

Text uživatele: 

Alt-J: no ale ono mi to ani nijak nechybí, taky proto jsem na to vlastně i zapomněla, jako člověk třeba pozapomene na to, jak byl naivní, nezkušený a pod. Pocit štěstí zažívám stále, jen už bez rauše, průběžně jsem docela spokojený člověk.

 

Napadlo mě ještě, že jestli je moje "chemická teorie" správná, mohl by zabrat adrenalin, čili třeba sport, posilovna a tak…

Text uživatele: Co popisujete jsem namysli neměla, to s tou nedělí je spíš můj obecný popis situací, že po klimaxu přichází antiklimax, který může být různě silně až extaticky prožíván, což tedy rámcově vašemu popisu odpovídá, a s nějakým povyražením ani s děláním si radosti to souviset nemusí. Ale váš popis a můj používají trochu jiné výrazové prostředky. Máte namysli něco v smyslu "odpojení po spojení "? Existují stavy určitých pocitů, Freud jim říkal " oceánské", ačkoliv ani to není úplně přesné, bylo těžké se pak po téměř extatickém prožitku např. kontaktu a silného prožitku, navrátit do reality, pokud tedy tomu, v čem běžně žijeme, říkáme realita. Tyto jevy jsou časté u některých mladých lidí, zvlášt u těch, kterým realita jejich života připadá spíš jako částečné přežívání. Něco v tomto smyslu?

Text uživatele: 

Nevím, napamatuji se, že bych někdy svou realitu vnímala jako přežívání, myslím, že krom vyjímečných období třeba po nepříjemném rozchodu a pod. mě můj život vždycky dost bavil. Jen prostě po výjimečně silném prožitku sdílení jako by byl na den dva cizí, než to zase sedlo do "normálu".

Text uživatele: Za kontrasty v prožívání může stát řada věcí, pokud nejste tento případ, buďte ráda. Kolegyně tady na mě haleká, že je to podle ní typické u hysteroidních pacientek. Nemohu až tak posoudit, ale spíš myslím, že to není přesně ono. Na druhou stranu, nikdy není nic přesně ono.

Text uživatele: 

Jasně: hysterka a pacientka. No jsou to jsem ještě dopadla dobře, mohla jsem tady skončit i se schizofrenií nebo maniodepsí, že?

Je krásné, že ten váš obor tak pokročil, že stačí když potlumočíte kolegyni pár vět z netu a ona má hned hotovou diagnózu, kde jsou ty časy, kdy člověk musel někde vysedávat celé hodiny - určitě se ještě dožiju doby, kdy mi tu diagnózu někdo vystaví jen na základě telefonního čísla. To bude pohodička.

 

Text uživatele: Nechte si své útoky, tohle je zcela zbytečné. Pokud nevíte, že hysteroidní osoby se takto chovají, nevíte, co se dá dělat. Možná že ani nevíte, co to znamená, ale nemusíte shazovat něco, čemu nerozumíte. Ačkoliv tento jev je poměrně znám, přehnanost vašeho příspěvku je paradoxně ilustrující, snad je i vodítkem. Cítíte li tenzi, jistě jsou vhodnější způsoby odreagování, ale k tomuto už se nemá cenu vracet. Tady už se asi o moc víc nevymyslí.

Text uživatele: 

Tenzi necítím, dobře jste mě pobavila, což se při pondělku vždycky šikne.

 

Ale teď tedy vážně:

 

a) přehlédla jste (nebo ignorovala) mou několikrát opakovanou informaci, že s daným stavem dávno nemám problém, dokonce se mi na něj podařilo i pozapomenout.

 

b) s danou dysbalancí evidentně nemáte zkušenost a zdá se, že je pro vás i pracné ji pochopit, ale z toho všeho, co jste napsala, mě zaujal termín "oceánský" pocit, zkusila jsem o tom něco vygooglit, ale marně, pokud se o tom nějak rozepíšete, nebo uvedete relevantní odkaz, budu upřímně vděčná.

 

c) co je to hysterie rámcově vím a nemám potřebu to řešit. Každopádně jestli máte dojem, že lze podobné poruchy osobnosti diagnostikovat na základě nějaké písemné internetové diskuze a ještě navíc, že to může dělat osoba, která s dotyčným ani přímo nekomunikuje (kolegyně), a hodláte být dotčená, když má někdo z takového počínání srandu, tak fakt není o čem se bavit tak nějak globálně.

 

Text uživatele: 

Kateřinoo, vy s Plamínkem se patrně nikdy neshodnete. My dvě se též rozcházíme velmi často, ale občas se protnem. Berete to moc osobně, vztahovačně, doslovně. A i když je v tom nadsázka, tak to prostě působí, jako atak. Tuto větu bych si pečlivě přečetla znova: " spíš myslím, že to není přesně ono".  V žádném případě ale nedošlo k diagnoze na dálku . Byl uveden pouze příklad, kdy se pro určité prožívání najdou osoby/pacienti obecně s charakteristickými rysy.

Navíc to působí až jako nepříjemné vysmívání se psychologům. Já si z nich taky ráda utáhnu, dokonce mám i výhrady a klidně je sdělím a je mi u zadku, zda se to dotyčnému líbí, či ne. Ale takhle jste srazila obecný komentář a jeho pisatelku. Ta se logicky brání a vy si zase bráníte to své. Někdy by to možná chtělo uznat, že se nemýlí pouze ti na druhé straně obrazovky. Takhle se nikdy nedomluvíte.

 

Text uživatele: Velice diplomatické… Posílám alespoň vzdušný portugalský koblih.

Text uživatele: 

Ahoj, Plamínku, teď nevím zda v tobě plápolá odborník, nebo jestli seš to ty. Prostě bych čekala trochu víc citu, taktu, či empatie. Takové, "jsem odborník, tak mám pravdu já" a kdo je víc? Tak něak na mně působí tvoje reakce na Kateřinu.

 

Text uživatele: No, Pavli, pokud máš tento pocit, mrzí mě to, ale nic s tím nenadělám a rozhodně nesouhlasím, naopak. Je to víc než absurdní, žádat o empatii tam, kde tě někdo nevyprovokovaně a hloupě napadá… Dále viz Rypoušice.

Text uživatele: 

Plamínku, jsem ráda, že se nezlobíš, jen jsem napsla můj pocit.

Text uživatele: 

Alt-J, jak už zde zaznělo, neděle tak není každý, ani posvícení. Čokoláda je také na chuť a ne na "nažrání". Asi bychom si měli pěkých chvilek vážit a později z nich čerpat a také se snažit udělat hezké chvíle pro druhé těm okolo.