Téma: Po narození sourozence se cítím být odstrčený a na obtíž - co dělám špatně?

A co kdybys zkusila mámě tohle všechno napsat v dopise, když tak ráda píšeš? Pak by třeba nereagovala tak, jako že se něčeho dožaduješ, a v klidu se nad tím mohla zamyslet. Ale nestav se do role ublížené a nepoukazuj na to co brácha má a ty ne. Jen jí v tom psaní zkus vyjádřit lásku, to, že ti jako máma chybí a že bys s ní taky někdy ráda někam vyrazila jako s kamarádkou. Z ničeho ji neobviňuj a ničeho se nedožaduj, lásku a pozornost rodičů ani nikoho jiného si nemůžeš vynutit. Buď jen upřímná a laskavá. Pokud ani dopis nezabere, tak bych si být tebou místo sebevraždy naplánovala přes prázdniny pobyt v zahraničí. Můžeš jet někam třeba jako chůva k dětem nebo studovat jazyky. Poznáš nové kamarády a zjistíš, že ba světě nejsou jen rodiče a spolužáci.

Nemyslím si, že tě máma nemiluje, jen se někdy stává, že v pubertě si dítě a rodič přestanou rozumět. Krom toho si máma možná myslí, že tvůj bratr ji potřebuje víc než ty.

Máma možná dělá v mnoha věcech chybu, ale tak to zkrátka je - že žádní rodiče ani dospělí nejsou bezchybní.  

Pak se ale narodil bracha a mama se cítila blbe, ze je druhorozeny a tim pádem mu nemohla dopřát stejne dětství jako me, protoze jsem v cestě ja. Od te doby mam pocit, ze jsem byla tak trochu odsunuta na druhou kolej.

Obávám se, že tohle tvé hodnocení situace víc než o mámě vypovídá o tvé žárlivosti na bratra. Najednou jsi neměla mámu jen pro sebe, bratr ti ji "vzal". Že miminko potřebuje nějaký čas nepřetržitou péči jsi zřejmě odmítala akceptovat, protože pro tebe to najednou znamenalo, že jsi nebyla strředem máminy pozornosti jen ty sama.  

Samozřejmě jak jsem rostla a začala dospivat, tak jsem začala mít svou hlavu, uz sem narozdil od brachy nebyla ono roztomilé naivní děcko co rodicum odkejve cokoliv jenom protoze, mama ma prece vždycky pravdu'. Proste mi prijde, ze uz me nema rada.

Že máš svou hlavu je normální a v pořádku, ale musíš počítat s tím, že když začneš dávat najevo to, že máš vlastní názory a postoje, a že si chceš poradit po svém, tak tím taky dáváš najevo, že už se začínáš stavět na vlastní nohy. Že tvoje máma netráví čas tím, aby tě o něčem přesvědčovala nebo se s tebou dohadovala nemus být tím, že tě nemá ráda, ale třeba tím, že to pokládá za ztrátu času a že na to čas prostě nemá. Raději ho věnuje tomu, kde to podle ní má ještě nějaký smysl.

Vždycky  jsme si s mámou hrály a podnikaly spoustu věci, ted se zajímá jenom o školu a jestli mam dobry známky. V kině, nebo na kafi nebo tak neco jsme nebyli uz skoro roky. , zatímco s bráchou chodej pořad někam, jakmile vypadnu z domu.

Tvoje máma se asi nedokáže rozpůlit, to musíš uznat. Sama píšeš, že jste spolu podnikaly spoustu věcí - čili tě přeci neošidila. Teď je podniká s bratrem - ani jeho nechce ošidit. Opět si myslím, že jde spíš o to, že v tobě zůstala od mala zakořeněná žárlivost na to, že ti bratr vzal postavení jedináčka.

Bracha treba muže spoustu věci co ja sem v jeho věku nemohla. Každy vecer pred spanim s nim sleduje jeho oblíbená videa na YouTube a kdyz ji prinesu například ukazat pribeh který jsem napsala, tak si ho jenom tak letmo prohlidne, rekne hezky a věnuje se zas jemu nebo mi vynada ze se neucim do skoly a píšu tu nějaký hovadiny.

Je vcelku běžné, že výchova prvního a druhého dítěte se liší, protože u prvního prostě rodič ještě nemá zkušenosti. Opět je to trochu o tom, jestli to dítě pochopí, že i rodič se učí být rodičem a sbírá nějaké zkušenosti - nebo to bere jako křivdu, protože odmítá připustit, že rodič není robot. Krom toho ani děti nejsou roboti - máte každý jinou povahu a každý jiné potřeby - sama několikrát uvádíš, že má tvůj bratr jinou povahu. To si uvědomuje i tvoje matka a proto k němu má jiný přístup. Nejste pro ni jen dvě stejné panenky, které obě může obléct stejně a stejně posadit do stejného rohu na poličku. Sice je možné, že tvá máma špatně odhaduje tvoje stávající citové potřeby, ale pokud jsi svéhlavá - jak tvrdíš - tak je možné, že si za to částěčně můžeš sama. Tvá máma není jasnovidec. A pokud se u tebe při komunikaci shledává s nějakými negativními reakcemi, protože odmítáš něco odkývat jen proto, že to říká máma, tak máma může mít pocit, že to nejlepší, co pro tebe teď může udělat je, nechat tě být a nevměšovat se ti do života.

Vrchol bylo, kdyz naši uvažovali o rozvodu, tak mama prohlásila, ze se s bráchou odstěhuji někam daleko a budou bez nas šťastnější. Je mi to hrozně líto a mam z toho deprese, ve skole sem to taky neměla jednoduchý, protoze me několik let sikanovali a parkrat jsem uvažovala o sebevraždě, dokonce se to mame snažím uz dlouho rict, ale ona mi na to akorat tak řekne ze sem hysterka a dobra herecka, ale ze bych toho měla nechat, jinak dostanu zaracha. Vůbec to nebere vazne.

Vrchol je tvé sobectví. K pubertě tak trochu patří, ale ty se domáháš péče a sama postrádáš základní empatii. Pokud tvoji rodiče uvažovali o rozvodu, musel to být pro matku velký stres a pravděpodobně dlouhodobý. Musela být velmi nešťatná. Docházelo ti to vůbec - a dochází ti to teď? Zkus alespoň na chvilku opustit svou ukřivděnost a podívat se na to z jejího pohledu. Proč si myslela, že bude bez tebe šťastnější? Určitě ne proto, že jsi jí v té době dávala najevo oporu, že jsi jí v té době snažila dávat najevo, jak si uvědomuješ, že to mají s tátou těžké, určitě ne proto, že ses jí snažila v té době ulevit od trápení třeba tím, že jsi potlačila svou svéhlavost. Je možné, že tehdy jsi na to byla malá, ale teď už jsi na to velká dost, abys to zpětně přehodnotila.

Ja za to ale nemuzu ze nejsem jako bracha - klidná, vyrovnaná, naivni, 100% dobromyslna a ochotna přistoupit na vse co mi je přikázáno. Ja jsem holt svehlava a divoka no. Holt jsem se tak narodila a myslela jsem si, ze kdyz uz me nechápou spoluzaci, tak ze me pochopí aspon rodina. Jsem tu asi na obtíž no.

A co děláš pro to, aby tě pochopili?  

Ty píšeš, jako by byla jejich povinnost tě chápat - ale sorry, takovou povinnost nikdo nemá. Ani ty se nesnažíš nikoho chápat - třeba pochopit mámu, proč se v určitých situacích chová jak se chová.

A že jsi se holt tak narodila - tak to ti dává právo se chovat jak se chováš? No pokud by to tak bylo, tak proč to právo nemají i ostatní? Proč mámino chování není pro tebe v pořádku, protože holt se tak narodila? Proč není jednání spolužáků v pořádku, protože holt se tak narodili? No samozřejmě proto, protože jen to, že se někdo nějak narodil, ho neospravedlňuje k tomu, aby jednal vůči druhým bezohledně. A i tvoje svéhlavost a divokost není omluva - je to vysvětlení toho, proč máš tendenci k nějakým reakcím - ale na tobě, aby ses ty reakce naučila kultivovat - jednak na základě rozumu zhodnocením zkušenosti s tím, co tvé vlastní reakce způsobují - a jednak na záladě empatie a citů - vnímáním toho, jak se ostatní cítí, když reaguješ jak reaguješ.

Lituju, ze jsem se narodila, ale to uz nezmenim dokud nenajdu odvahu se zabit.

Asi se tě dotknu - ale tohle je projev hysterky. Zkus své potřeby a to co od druhých chceš vyjadřvat bez těhlech vydíracích demonstrativních projevů a možná tomu budou druzí otevřenější.

Co dělám špatně, ze me rodice uz nemilujou a berou me spis jako stroj na známky a to spatne, nepovedené dítě?

Můžeš mi říct jediný důvod, proč by měly rodiče zajímat známky někoho, koho nemilují? Už jen to je známka toho, že tě rádi mají.  

A co děláš špatně? Ty jsi o sobě přesvědčená, že jsi bezchybná: že jsi na mámu vždy hodná? Nikdy jí neodsekneš, nikdy na ní nejsi hubatá, nikdy se s ní nehádáš? Vždy ji vyslechneš a přemýšlíš o tom, co ti říká, co chce a proč to chce? Vždycky poslechneš? Nikdy mámě nepřiděláváš s ničím starosti, naopak všem doma pomáháš?

Nu, pokud jsi takový vzor ctností a vzorné bezchybné dítě - pak proč by sis měla připadat jako špatná a nepovedená? A pokud vzorná nejsi, tak přemýšlej nad vlastními chybami. Protože ty způsobují to, že se druzí k tobě chovají jak se chovají.

Chtěla bych, aby me mama měla zase rada, ale neni s no na tohle tema vůbec řec.

A s tebou je řeč?

A víš že o tom docela pochybuji?

Věřím tomu, že máme tě má ráda. Jen to možná zrovna teď nedává najevo způsobem, jaký bys chtěla.

Když to shrnu.

Pocity, které máš, jsou v pubertě docela obvyklé. Jen u tebe myslím hraje roli ještě nezpracované trauma z toho, že jsi přestala být jedináček, že už nemáš mámu jen pro sebe a že se o její lásku musíš s někým dělit. Tak trochu jsi si vypěstovala postoj, že buď všechno nebo nic. A z toho odvozuješ, že to všechno má bratr a ty nic. Jenže ono to tak v životě není. Láska není řízek, který nasytí jen jednoho a druhý je o hladu. Každý své city musí v životě dělit mezi mnoho lidí a to zázračné na nich je to, že množstvím lidí, které máš ráda, citů neubývá - ale naopak přibývá!

Tvoje máme tě nepřestala mít ráda jen proto, že máš bratra.

Tvá máma možná není dokonalá (ale to ani ty nejsi, tak nemáš co vyčítat) a možná jste tak trochu ztratily dovednost spolu správně komunikovat, abyste jedna druhé rozuměly. Píšu "jste" protože si myslím, že tady není vina jen na straně jednoho - ale že ty na tom máš taky svůj podíl. Protože je evidentní, jak se snažíš získávat pozornost - tvůj bratr je hodný, tak ty nebudeš. Tvůj bratr poslouchá - tak ty nebudeš. A jako trumf v rukávu - sebevražda - v podstatě demonstrativní akt, aby všichni viděli!!! No akorát ty bys už viděla kulový.

Vypadáš, že jsi docela chytrá holka, za chvíli i dospělá, zkus tedy zapřemýšlet nad několika věcmi - přičemž ani jedna z nich není to, jaká jsi ublížená nemilovaná chudinka, protože nad tím jsi už přemýšlela víc než je zdrávo.

Zkus zapřemýšlet, jak je tvé mámě když je s tebou. Čím jí děláš radost? Čím ji naopak rozčiluješ nebo děláš starosti? A co z toho převažuje a proč? A proč se nesnažíš máme dělat JEN radost? Jak se vůbec má tvoje máma? Je šťastná, spokojená ve svém životě? Čím ty se můžeš zasadit o to, aby byla spokojenější? Má v tobě kamarádku nebo rivalku? Čím konkrétně jí dáváš najevo, jak ji máš ráda a jak ji potřebuješ? (tím, že spácháš sebevraždu? ) Máš dojem, že se chová jinak od doby, kdy se narodil bratr -  a nechováš se i ty k mámě jinak než dřív? V čem se chováš jinak a proč? Jak má máma vědět, že ji potřebuješ stále stejně když se chováš jinak? A když u tebe není přímá úměra mez změnou tvého chování a tím, že máš mámu ráda - tak proč by měla nutně tebe mít mám míň ráda jen proto, že se tedy chová jinak než dřív?  

Přemýšlej - a zkus se na to podívat i z jiné strany.

Ahoj. Řekla jsi mamce o svých pocitech? Řekni jí to, určitě budeš mile překvapena. Promluvte si o tom, třeba dojdete k nějakému kompromisu. Např. tvého bráchu může nachvilku pohlídat taťka a vy si s namčou uděláte dámskou jízdu