Téma: Kdo by mi dokázal pomoci odreagovat se a vyslechnout mě?

Verůů, trochu zvláštní žádost o vyslechnutí. Myslela jsi spíš soukromě? Brání ti něco si psát s lidmi tady? A co rodiče, nemáš k nim důvěru?

Lepsi by bylo soukrome.  Ja to moc rozvijet tady, proto.  Prave ze nemam a navic nevi ani duvod, proc chodim na psychiatrii, psychiatricka jim to nerekla, kdyz o tom ani nevedeli predtim a ni nechci aby o tom vedeli(ano si nevsimli toho, ze jsem se v listopadu predavkovalao, v rijnu jsem prestala jist a pit, moje denni strava byli akorat prasky, dokud me moje byvala kamaradka(21 ji bylo) donutila zase jist), akorat v prosinci volali primo z nemocnice na psychiatrii a k psychologovi, kdyz jsem to omylem prorekla a potom me zklamala sestricka, protoze ta mi slibila, ze to bude vedet jenom moje osetrujici a vedela to skoro cela nemocnice, ale krome te osetrujici. Potom o mne zacli sestricky rikat, ze jsem desna krava, ze jsem zrala na psychiatrii, atd.

Ono to jde ve tvém věku řešit bez rodičů? Udivuje mne, že lékařka tě poslala na psychiatrii, aniž by to konzultovala s tvými zákonnými zástupci - rodiči.  

Tady mi něco neštymuje.  

A pak… jsi v nemocnici, zase to nikdo neví …Vždyť nemáš občanku, jak můžeš někam vlézt sama?  

Trochu nás lakuješ, viď?  

Takhle s tím souvisí zase to co mi je, odvezla mě ze školy záchranka pro kolapsovitý stav, to nebylo kvůli tomu, potom jsem to sestřičce prořekla za účelu, že se mě na něco ptala a proč a já jsem řekla, že to nejde, protože mi ona osoba zachránila život a několikrát mi rozmluvila sebevraždu a potom si mě vzala do sesterny a řešila to s semnou a den na to, volali na psychiatrii byla jsem tam 7. ledna a 30. ledna a znova tam jdu 28. února. A o tom, že jsem v nemocnici věděli, ale nevěděli, že jsem se pokoušela o sebevraždy a na psychiatrii chodím zvlášť já a mamka, když se to bude opakovat skončím na psychiatrii a naši se to dozví, ale když se to opakovat nebude, tak slíbila, že to našim řikat nebude a stejně bych tam chodila, kvůli tomu, že prášky na uklidnění, no teď AD, potřebuju kvůli nemocem a mém zdr. stavu. A přísahám, že tohle neni nějaká sranda, ale pravda.

Verůů, tyhle story by mohly bejt v nějaké nepovedené komedii, ale ne realita.

No nic, zkusila jsi to.  

A co vlastně od nás chceš?

A jak vám mám potvrdit, že je to pravda, mám vyfotit správu z nemocnice, kde je to napsané?? Jsem skautka a 1. zákon je pravdomluvná, ani bych si nedovolila dělat si někde srandu z tohohle. A to co bych teď chtěla je věřit mi, já nevím, jak už dokázat, že je to pravda.

Dobře, i kdybychom ti věřili…jakou pomoc od nás čekáš? Konkrétně? Vypsat se můžeš tady, jinak nevím, jak ti pomoci.  

Chtěla bych najít správný smysl života, nějak bych potřebovala někoho, kdo mě zvládne odreagovat, jediné na co pořád myslím, je na zdravotní stav, prášky co mám a na samé takové věci, sama se nedokážu odreagovat. A někdy jsou moje myšlenky dost chmurné.

A co tak knihy?  

Těch mám dost, ale čtu knížky spíš na rozvoj osobnosti a nebo vzdělávací(Jak řešit konflikty, Typologie osobnosti, Jednej asertivně, Asertivitou k sebedůvěře, Emoční inteligence, Pediatrie, atd. ), nějaké romány, apod. nějak ani nedočtu.

Smysl života hledáš dost brzo. Můj smysl života- rodina, děti, práce( ta je teď na vedlejší koleji).

Moje rada- nečti to, co čteš. Chtěla jsem kdysi studovat psychologii a byla jsem tam na dnu otevřených dveří. Říkali, že tyhle knihy dělají zmatky v hlavě místo toho, aby tam udělaly pořádek.

Začni sportovat, piš si pohádky s pěkným koncem, když jsi skautka, pomáhej s mladšími. No prostě pořád něco dělej- víc fyzicky, ať nepřemýšlíš o blbostech.

Ahoj, psychiatr ti nepomůže, dá ti prášky to ano, popovídat si ale můžeš s psychologem.  Chce to chvíli hledat a navštěvovat psychologa, nebo psycholožku který/á ti bude vyhovovat.

Fajn, kdyz je to rada od starsiho ) Sportovat nesmim, prodelala jsem cevni mozkovou prihodu a ted skoro nic nesmim.  S mladsimi jsem pomahala a pomaham, to me dokazalo odreagovat akorat ted nastaly mensi neschody.  Davala jsem se do kontaktu i se skolni psycholozkou, ale potom nejak neodpovidala a v breznu pujdu k psycholozce u ktere jsem objednana uz z nemocnice.

Takže buď máš v palici aneurisma z častého užívání kokainu, když ti bylo 10 nebo jsi chornická psychopatka. Psychoooo.

A ty asi budeš taky pod vlivem, že? Nehulíš přespříliš? Jinak si neumím vysvětlit tvůj stupidní příspěvek. Nebo si  snad myslíš, že je to vtipné?

Ani bych se neopovazila vzit do rukou kokain a psychopatka vazne nejsem. Ne pod vlivem doopravdy   nejsem, ani nehulim, za prvi bych to ani neprezila, kdybych to i jeniom zkusila a za druhy ani nechci. Ne nemyslim si, ze je to vtipne, protoze bych lhat nedokazala a obzvlast si delat srandu z nemoci, atd. Myslela jsem, ze mi nebudete rikat, ze jsem psychopat a ze hulim, ale to jsem se asi mylila.

Verů , můj příspěvek nebyl mířený na tebe, ale toho dotyčného, co psal nade mnou, co si říká pan.

To jsem si uvedomila potom, co jsem to poslala a tady pan je sdam psychopat a mysli si, ze je  pan vtipny dokonaly, pan vtipny a nevim, co jeste, ale je to spis pan ubohy a nemozny. At  si zalozi vlastni, hrozne a nemozne tema a neplete se sem do toho. Sam je psychopat, ktery nezna hranice!

já si s tebou rád popíšu email, skype?

Hele, píše že je jí 13.  

Už vidím 21letého  kluka jak si "rád" pisánkuje se žabcem.

Dívej Verůůů, já tady nechci být ta nedůvěřivá, ale jak už říkala Sorbonos, tady něco nesedí. Buď tvůj věk, nebo příběh, resp. jeho část. Ve 13-ti letech, ti lékař nemůže dlouhodobě předepsat prášky aniž by to věděl rodič. Taky při hospitalizaci musí dát vědět někomu, dokonce i v případě, že se jedná o dospělého člověka, někoho obeznámit musí. Když vyplňuješ dotazník v nemocnici musí být vyplněna kolonka, komu můžou dát zprávu atd.

Pokud tě odveze záchranka, vždycky se dává vědět někomu blízkému.

Neodsuzuju tě, možná z nějakého důvodu se bojíš říct pravdu, ale poprosila bych tě, abychom ti mohli pomoct, uveď věci na pravou míru.

Spíš jsem to neřekla úplně jasně a nedořekla to. Rodiče o tom vědí, ale neví, co jsem chtěla udělat. Záchranka mě nevezla kvůli tomu, co jsem chtěla udělat, ale ze školy, protože jsem skoro zkolabovala a byla jsem pár dní ve škole a hned se to stalo, taky jsem se mohla otrávit chemikálií, protože jsme měli celodenní laborky z chemie a já mám ještě prášky na epilepsii kvůli migrénám, takže tam byli takové rizika. A tak to tedy nebylo nijak spojené s tím, co jsem chtěla udělat, akorát potom jsem to sestřičce řekla nemilou náhodou. Doufám, že teď už jsem to aspioň nějak objasnila, jestli vám ještě něco neni jasné, tak mi to můžete říct a já to objasním.

Tak už to začínám trochu chápat, bylo to dost nejasně napsané.

Každopádně psycholožka ti pomůže, to je určitě dobrý krok.

A můžeš nám třeba říct, co tě vedlo k tomu, že jsi začala přemýšlet o sebevraždě? Jaké to byly situace, jestli zdravotní problémy, kterých máš dost, jak popisuješ, nebo nějaké jiné důvody. Vidím, že to máš těžké, ale ty jsi ve věku, kdy bys ještě neměla nic takového řešit, teda tohle by se nemělo řešit v žádném věku, ale celkově by sis měla užívat života, hrát si, prostě si vychutnávat tu bezstarostnost, když víš, že se rodiče o tebe postarají.

Jinak četba, kterou jsi navedla pro tebe opravdu ještě není, jde vidět, že si vyspělejší, ale aby tyto knihy byly správně pochopeny, je potřeba mít už dost zkušeností v životě, jinak by tě opravdu mohly zmást.  

Přečti si podobný typ, ale jednodušší četbu, jak už jsem několikrát psala, doporučuji knížky od Pierra Franckha, vlastně všechny jeho knihy. Tam uvidíš, že se zázraky dějí, co dokáže pozitivní myšlení a je to i způsob, jak se uzdravit. Lehká četba, nicméně velmi inspirující a motivující.

Stanov si cíle, pak jdi za nimi. Co se týče smyslu života, tak na to máš opravdu čas, ale je lepší dříve než vůbec. Tak už teď to pro tebe může být vysněné povolání a rodina, s tím, že začneš pracovat na svém cíli. Tedy pokud máš představu o tom, co bys chtěla dělat…já třeba měla jasno od svých 5-ti let…tak prostě se začni na to soustředit. Jestli časem přijdeš na to, že by tě něco jiného bavilo více, tak si změníš cíl, na tom není nic špatného, důležité je se snažit.

Takže začni s těmito knihami, přečti si i nějaký román z povinné četby, je to klasika, to by člověk měl znát.

A už rozhodně ani nepřemýšlej o nějakých hloupostech jako vzít si život…to není žádné řešení, jen napáchat škodu a vzepřeš se vesmírnému řádu, to nic dobrého nepřinese.

Já byla hlavně trochu mimo, protože včera jsem si poprvé brala AD a měla jsem poněkud reakci. Tak v březnu  jí mám jistou, ale ráda bych se momentálně dala do kontaktu prozatím třeba s tou školní. Měla jsem někoho, kdo pro mě dost znamenal(dokonce mě i (jakoby) vychovával, řikala mi, co dělám špatně, ale když jsem ležela na JIPce, tak jsem jí něco řekla a to jsem neměla), přestala s semnou mluvit kvůli tomu jsem se předávkovala a přemýšlela jsem o tom ještě několikrát, ale už to neudělala. A předtím to bylo tím, že jsem si přišla bezcenná a k ničemu. Už jsem o ní přemýšlela i kvůli zdravotním problémům, ale vždy jsem někomu, kdo o tom věděl napsala a nějak mě z toho dostal, ale teď už ani s ní nejsem v kontaktu. To je to, co já nedokážu, já si nedokážu užívat, když vím, co se mi stalo a co se mi může stát a věčně jsem v situaci, že bych měla do nemocnice a pořád nějaké prášky, ty se přidávají a přidávají. Tak s nimi nemám ani problém, když něco nějak nepochopím nebo tak, tak si dohledám informace, abych to správně pochopila. Tak to mně by asi mohlo pomoct s mým pesimismem je to někdy vážně hrozné. Měla jsem dlouho vybrané povolání, chtěla jsem na pedák, ale nevzali by mě a tak už mám náhradu a to na zdrávku na zdravotní lyceum. A dá se říct, že pracovala jsem předtím na pedáku tím, že jsem se starala o mladší(předškolní a mimoškolní pedagogika) a o zdrávku se taky snažím, na biologii si zjišťuji více informací, pracuji na chemii, matematice. Už mám několik slibů, že to nesmím udělat, jak na psychiatrii, tak u někoho, kdo s semnou mluví, dokonce i u sekretářky ve škole. A určitě si ty knihy přečtu ) a moc děkuji za rady )

Neříkám, že ty knihy, které jsi navedla nechápeš nebo tak, ale opravdu dokud člověk nezíská více zkušeností z běžného života, tak mohou být matoucí. Raději je nech stranou a přečti si ty od Pierra Franckha.

Co se týče té osoby, o kterou jsi přišla, zapamatuj si, že to nikdy není důvod k sebevraždě ať už přijdeš o kohokoliv nebo o cokoli. Buď vděčná za to, co ta osoba pro tebe udělala, co ti do života přinesla, a kdo ví, třeba se to časem vyřeší. Každý může říct nebo udělat něco, čeho pak lituje, ale toto je pro tebe ponaučením, dávat si více pozor, nejdříve si promyslet než něco řekneš.

Tak rekla jsem, ze si je urcite prectu A to hodne veci pro me udelala, to si porad pamatuji a jsem za to moc rada, ale ted uz nezvladnu ani se podivat na nasi spolecnou fotku bez place. Tak ono si to neslo moc promyslet, leva hemisfera mi nepracovala a ja se nekoho ptala jestli to mam rict a pry ano, tak jsem to rekla a ten nekdo se pred ni vymluvil, ze mi neslo zabranit, kdyby rekl, at to nedelam, neudelam to.

Je těžko říct cokoli k tomu, když nevím o co šlo, co jsi řekla, že to zničilo váš vztah. Někdy slova dokáží hodně ublížit, nebo zklamat. Na druhou stranu, všechno se dá napravit. A taky ponaučení, co z toho plyne, říkej vždycky jen to, co  sama cítíš, že říct máš. Ve chvíli, kdy se musíš ptát ostatních, jsi tím nejsi jistá, tak to vždycky nech uležet.

Ja uz se to snazila napravit a psychiatricka mi rekla, at se ani nejak neozivam a ze to bylo dobre reseni, kdyz se ozve ona, tak v poradku, ale at ja ji nejak nedavam nic vedet. Akorat jsem ji rekla pravdu, ale ta byva nekdy tezka a neprijemna.  Ja ji to chtela rict uz driv, ale radeji jsem se chtela poradit, jestli mam, ale jsem i celkem rada, ze jsem to rekla, lepsi se to dozvedet driv nez pozdeji, jeste kdyz jde o neveru jejiho pritele.  Tak kdybych vedela, co to zpusobi, tak to nikdy neudelam.

To je strašně moc citlivé téma. Těžko říct, jak se v tu chvíli zachovat, jestli říkat, nebo neříkat. Ale pokud ses rozhodla to říci, tak  sis musela být na 100%, že jí je přítel nevěrný. Já jen nechápu, proč se s tebou dál nebaví, tedyy chápu to správně, že ty jsi s tím neměla nic společného, jen ses to dozvěděla, že ji přítel podvádí. Pak opravdu nechápu, proč je na tebe naštvaná, nebo to byla fáma?

A řeklas jí, že tě mrzí, žes to byla zrovna ty, kdo jí to řekl, ale že to bylo z toho důvodu, že ti na ní záleží. Třeba jen takto jednoduše to napsat a nic víc. Nevím, kolik času od té doby uběhlo, ale možná neměla chuť být s nikým v kontaktu, takže se tím netrap, třeba se časem ozve

Vedela jsem to da se rict primo od nej a mela jsem to spoustukrat potvrzene. A rozhodne jsem s tim nemela nic spolecneho. A fama to take urcite neni, dokonce to spolu resili. A rikala jsem ji potom castiocastokrat, ze me to moc mrzi a moc mi chybi a jak ji mam rada, ale nic. Priblizne 11.11. jsem ji to rekla. V to doufam, ale uz jsem se s tim nejak poprala a smirila, to byl hlavni duvod, proc jsem dostala prasky na uklidneni a potom AD.

Co se zkusit svěřit svým rodičům. Divím se že ti dají antidepresiva bez souhlasu rodičů a když tě odveze rychlá do nemocnice, tak musí dát z nemocnice někomu příbuznému vědět, hlavně rodiče by měli vědět, co s tebou je.  Dnes např. když jdu s dětmi k lékařce, tak má na dveřích napsané, že u dětí do 18 let je nutný doprovod rodičů