Téma: Záchvatovité přejídání v pubertě - jak to léčit a řešit?

Ahoj. Je škoda, že jsi nenapsala, co na to říká mamka s taťkou. To, čím trpíš, tomu se říká poruchy příjmu potravy (PPP) a řeší to dětští ambulantní psychiatři. Poradit Ti neumím, protože vím, že adolescenti tyto stavy nezvládají (nejezení a naopak přejídání je pro mladé holky jako droga, když se jim to rozjede) a stejně většinou skončí v rukou dětského psychiatra (což je paradoxně to nejlepší, co se může stát, aby nebylo ohroženo zdraví a v krajním případě i život někoho s PPP. Ale je možné, že Ti tu poradí někdo něco jiného. Nimcéně, kdyby Ti to přerostlo přes hlavu, tak víš kam jít.

• Mentální anorexie - příznaky, projevy, symptomy
• Bulimie - příznaky, projevy, symptomy
• Poruchy příjmu potravy - mentální anorexie, bulimie - příznaky, projevy, varovné signály

Já vím, že je Ti teprve 14 let, jestli jsem to napsal moc složitě, tak se omlouvám.

Rodiče o tom neví, vlastně o tom neví nikdo. Bojím se to komukoliv říct. O psychiatrii jsem uvažovala, ale stejně by se to řešilo prášky, což je jen cesta do pekel. Kromě toho, nedávno zde přibylo téma Psychiatrie - mučení člověka s následky smrti, opravdu povzbuzující Spíše by mě zajímalo, zda se to vůbec dá zvládnout silou vůle, jestli už to někdo dokázal. Pokud by to nešlo, jsem samozřejmě připravena podstoupit návštěvu psychiatrie. Lepší, než se navěky trápit.

Didi,

na svůj věk máš velmi pěkný a kultivovaný projev, pravopis, stylistika a celkově, smekám…

Jinak souhlasím, co radí Avatárek a ostatní. A bylo by opravdu dobré se někomu dospělému svěřit.

Držím palce!

Souhlasím s Avatárkem,

Rozhodně se svěř rodičům a vyhledej pomoc psychologa.

Pořadí si rozhodni podle toho jací jsou rodiče.

Měl jsem praxi na dětské psychiatrii a i tam měli celkem problém holky vyléčit. Jestli by to zvládl psycholog netuším, ale mám malinko pochyby.

Netvrdím, že sám psycholog pomůže, ale to psychiatr také ne. Ideální je spolupráce. Obvykle psychiatr nedělá psychologii jako takovou, max. okrajově, ale více se soustředí na farmakologii.

Pokud psycholog uzná, že je vhodné řešit i lékovou stránku věci, tak jistě klienta/pacienta k psychiatrovi odešle.

Psychologové jsou často přímo na psychiatrických klinikách (mají tam své "kamrlíky" ). Ta spolupráce je velmi intenzivní. A je to jak píšeš - psychiatr převážně předepisuje léky a psycholog si hodně povídá o pocitech.  

Jen jsem chtěl poukázat, že z vyprávění jedné psychiatričky s bohatou praxí v oblasti PPP (dr. Němečková z Olomouce, teď už z Prostějova) jsem pochopil, že léčba trvá týdny, měsíce a dochází k recidivám. Takže je to běh na dlouhou trať. A je nutná spolupráce psychiatra, psychologa, ale určitě i rodiny - rodičů, kteří dítě (většinou holky, do 5% i kluky) musí maximálně podpořit při léčbě.

Ahoj Didi,

měla jsem něco podobnýho přibližně ve tvým věku. Taky jsem několikrát chtěla zvracet; ty pocity (ohledně celého problému) jsou příšerný a troufnu si říct, že kdo nezažil, nepochopí. Díkybohu mě zachránilo, když to tak řeknu, vlastní tělo, protože jsem se svépomocí nikdy nepozvracela (asi nemám tak silný dávicí reflex).

Rodičům jsem se nesvěřila, bála jsem se jejich reakce a paradoxně i oni měli podíl na tom, proč jsem s tím začala (tím na ně všechno samozřejmě nesvádím - vše záleží na mém vnímání). Vím, že jsem si hodně četla články na anabell.cz a taky jsem si půjčila knížku Místo činu lednička. V ní je i hodně praktických rad a je napsaná takovým laskavým způsobem. Hlavní je zjistit, co přesně v tobě vyvolává chuť se přejíst a co tě uklidní. Napsat si to. Takže třeba - "hádka s rodiči" - "cítím napětí - mám chuť se přejíst" - "zavolám kamarádce" (tím se uklidníš a nepřejíš se). Vše je podrobně a lépe popsáno právě v tý knížce.

Můj problém pak sám odezněl, ale vím, že se musím držet. Je hodně snadný sklouznout zase zpátky. Měla jsem štěstí - našla jsem si přítele, který mě v tom nelehkým věku (kdy si člověk připadá příšerně a je tak zranitelný) podržel. Časem to už bylo a je lepší. Cvičím… snažím se smířit s tím, že nikdy nebudu jako tyčka, ale díky tomu jsem objevila něco, co mě hrozně baví (právě to cvičení).

Není ale od věci najít si psychologa - to bych ti doporučila. Určitě hlavně jeho - psychiatr si podle mě (a mých zkušeností) příliš nepovídá, "jen" dává prášky. Pod poradnou (třeba rodinná, manželská) jsou zadarmo.

Drž se. Moc ti přeju, ať to zvládneš. Hlavní je nedostat se do kruhu - jídlo - zvracení. Zvládneš to, dá se to. Ale s psychologem neotálej.

Hodně štěstí!

Marky

Milá Didi, měla jsem stejný problém. Vedl k obezitě. Také jsem dokázala hodně zhubnout jako Ty ale pak o to rychleji a ještě víc jsem ztloustla. Říká se tomu JoJo efekt. Také jsem zvracela. Mám silnou vůli, ale tohle je závislost. Dostala jsem se z toho. Jsem štíhlá a nemám problémy s jídlem a to jím všechno. Řeknu Ti jak se mi to podařilo. Byla jsem se dokonce podívat v nemocnici, kde léčí anorektyčky. Viděla jsem příšerně hubené dívky. Jedna na chodbě omdlela. Pochopila jsem, že tam do dívek nutí jídlo. Prostě nad nima sedí a musí sníst třeba dva rohlíky k snídani. To se mi nelíbilo. Tehdy když jsem odcházela, potkala jsem u tramvaje také studentku dramaturgie a ta mi líčila, že je z Moravy a strašně jí mrzí, že všechny dobroty co jí z domova pošlou vyzvrací. Byla tak inteligentní, že na mě udělala velký dojem a já jsem se rozhodla pomoci si sama. Pamatuji si, že mi tehdy chybělo, že bulimii nikdo za problém nepovažoval a nikdo mě nestrašil jak bych si skoro přála. Můžeš si poškodit zuby, jícen, žaludek, střeva, dostat cukrovku, protože je to doprovázeno inzulínovým šokem. Nebo ohrozíš schopnost mít děti.  Tak tedy, konečně jak jsem se vyléčila. Řekla jsem si, že to udělám opačně. Budu se na jídlo soustředit a vychutnávat ho. Stanovila jsem si přesně hodiny, kdy budu pravidelně jíst. Třeba: ráno v 7.00 snídaně, v 10.00 svačina/ovoce/ 12.00 oběd /teplý/ 15.00 svačina /jogurt nebo ovoce nebo mléko/ 18.00 večeře. Jídlo s mírou, ale dostatek /např. jeden chleba a šunka lžička másla čaj k snídani, dva knedlíky k obědu ale i polévku atd. Takové to do polosyta. Důležité: k jídlu jsem si sedla a jedla ho soustředěně malou čajovou lžičkou, uvědomovala jsem si chuť a jedla jsem velmi pomalu a soustředěně. To byl hlavní léčebný krok. Dělat to opačně. Pomalu a s rozmyslem a nedělat nic jiného. Nečíst si, nedívat se na televizi a chovat se kulturně. Přesně jsem dodržovala režim. Když jsem přesto dostala chuť na "zakázané" potraviny jako je třeba čokoláda, dala jsem si jí ihned ale jen trošku. Hlavní je dodržovat pravidelnost. O jídle jsem s nikým nemluvila. Odreagovávala jsem se sportem a koníčky. Prostě tělu jsem pravidelně dávala živiny a tím jsem se zklidnila. Pokud jsem to nevydržela, opět jsem se držela pravidelnosti. Trvalo to asi 10 let než mě to zcela pustilo, ale zlom nastal k lepšímu právě tak, že jsem si sedla ke stolu k teplému jídlu a jedla ho lžičkou. Posílám Ti pusu a přeji hodně štěstí.

Ahoj, můžeš napsat jak vypadá tvůj běžný den? Máš nějaké koníčky, děláš nějaký sport? Překvapuje mě že o tom rodiče neví - nevšimnou si když vypleníš ledničku, nebo si jídlo kupuješ sama? A v jaké situaci se na jídlo vrháš?