Téma: Všechno mě rozbrečí - mám navštívit psychologa?

Ahoj Sandro, náhodou jsem na tuto stránku zabloudil a zaujal mě Tvůj příspěvek. Ačkoliv psychologii studuji, nebylo by ode mě správné, abych Ti zde radil. Co však můžu říct jistě, že nevím o trápení (ani radosti), o které by sis nemohla popovídat s dobrým psychologem.

To, co je pro někoho maličkost, může být pro jiného závažný problém a naopak. Dobrý psycholog by si s Tebou o tom měl popovídat a společně se můžete poté domluvit, jestli Ti ona jedna schůzka stačí, nebo budete spolu spolupracovat dále. Ještě bych tě chtěl upozornit, že mezi psychology existuje řada přístupů a nelze jednoznačně říct, který je lepší. Každému vyhovuje něco jiného. A tak, pokud by ses rozhodla pro spolupráci s psychologem, neboj se chvíli hledat toho, který Ti nejvíce vyhovuje.

Pokud se Ti nechce přímo chodit za psychologem, existuje možnost obrátit se třeba anonymně a někdy i zdarma na nějakou psychologickou telefonickou linku (jistě nejakou vhodnou na internetu objevíš). Po rozhovoru uvidíš, jak budeš chtít postupovat dále.

Přeji Ti, ať se Ti podaří vše vyřešit k Tvé spokojenosti.

Tom

Milá Sandro, nejspíš je to tou zamilovaností, že jsi tak přecitlivělá. Nemáš kamarádku, se kterou bys to probrala? Zkus si založit deník a ze svého trápení se pokus vypsat. Kdysi jsem to udělala taky a divila by ses, jak mi to pomáhalo. Tenkrát žádní psychologové nefungovali a tak si člověk pomáhal, jak mohl. Je dobré si najít svůj způsob ventilace, život přinese ještě mnohá trápení a nelze ho strávit v poradnách. I když i to je možnost.

Hodně je to o vztazích - myslím partnerských. Zkus se vybodnout na toho kluka, do kterého jsi zamilovaná a mrkni kolem sebe, jestli by nebyl jiný (třeba reálnější) předmět zájmu. Dosáhnout na nedosažitelné způsobuje slzičky.

Asi jen ten kdo se cítil stejně jako Ty (nebo aktuálně cítí) Ti rozumí nejlépe.

Hmm, kdyz je cloveku pod psa, tak si holt pobreci. Slzy konec koncu naznacuji ze je pritomna lidska duse. Clovek by se v nich ale nemel zbytecne utapet. Je potreba to v jednu chvili utnout, rict si nahlas "Jsem to ale tele blby. " a jit treba umyt nadobi, nebo tak.

Nepohlizej na sebe tak tragicky a ber to tak ze si vsichni tahneme pred sebou ten svuj vozik starosti. Ty to mas ted jenom kousek do kopce, tak zaber, nebo to nevyjedes.   

Ahoj Sáro, mě je 17 ale zažívám podobné věci, dokáže mě rozbrečet každá maličkost a je to opravdu nepříjemné, matura mě čeká až za dva roky ale také se mi velice špatně soustředí na učení, takřka je to nemožné i když beru práška od psychiatra.

Co mi pomáhá jsou dechová cvičení a  večer kdy brečívám nejčastěji se snažím když už usínám vzpomínat na hezké věci z dětství nebo si vybavovat jména spolužáků ze základky a třeba i kde seděli. Další účinná věc je u mě kreslení na hrnky a trička.

Doufám že budeš brzy v pořádku.

Annie