Téma: Touha po změně

Tento článek jenž sem se v žádném tisku ani televizi neobjeví.  Přidávám ho sem. Nemám důvod s tím oslovovat média.  

Dnes - 27.10.2014 - pro mě nastal den D. Večer v 19:05 odjíždím vlakem na záchodě z Karlových Varů do Prahy, kde si zajdu na italskou ambasádu a požádám o azyl. Nikdo nikde nic včas nenahlásí, takže já mám volnou cestu až do Prahy. A když mě někde náhodou vypátrají, tak půjde Renáta Sedláčková a Lenka Blažková do vězení pač aktivně proti mě poštvávají lidi, znají strukturu útoků, vědí přesně kdo co jak dělá na mě a ve věcech je podporují, aktivně se na útocích podílejí a mnoho dalšího. zasloužím si něco lepšího než sbírání vajglů, strach z vlastních přátel, kteří mě mají rádi a já je má také rád, být považován za lapku, žebráka a kdejakou prapodivnou existenci, utrpení, psychický teror, deprese. Já nikdy neměl nic společného se žádnou krádeží ani žebráním a jsem hodný. V české realitě, být hodný znamená něco úplně jiného. Nejedu zemřít ale znova se narodit. Mnohokrát jsem přemýšlel o sebevraždě a párkrát se i řízl, dal na krk šňůrku i jsem chtěl vypít nemrznoucí směs. To už je za mnou. Dnes mi život končí, ano končí mi život v české realitě a začíná v té italské. I přes všechny potíže jsem celkem v pohodě, pač vím že mi popsané trable dnešním dnem končí. Změna je tady… Nevím jestli s tím mohl nebo nemohl někdo něco udělat. Jestli s tím mohl někdo něco udělat ale neudělal s tím nic tak mi je to jedno. Nikomu nic nevyčítám ani nezazlívám. A nepídím se po tom aby s tím někdo něco dělal.

Ještě krátký popis které toho co mě k tomu dohnalo a co mi spustilo strach z přátel, kteří mě mají rádi a já je mám také rád:

Začněme tím sbíráním vajglů. Občas, když si chci zakouřit, je potřeba abych si našel zbylého vajgla abych si zakouřil. Rád bych se z kouření vymanil jednou pro vždy a občas se mi to na několik dní povede vůbec nekouřit. Mohu poprosit rodinu o nějaký příspěvek na cigarety ale je mi trapně o něj prosit nějak často. Momentálně nemám téměř žádné peníze. Když mám nějakou tu brigádu mám peníze a mám to dobré. Letos jsem měl řadu brigád a všechny velmi dobré ale v současné chvíli jsem bez nějaké té brigády.

Strach z přátel, kteří mě mají rádi a já je mám také rád:

Bojím se svých vlastních přátel, jenž mě mají rádi a já je také. Bojím se je vidět a jakkoliv s nimi komunikovat. Je to z toho důvodu že čemukoliv uvěřím, to mě zklame a mám strach, že bych se v nich zklamal a nechci se zklamat v těch co mě mají rádi a já je mám také rád. Nevím sám co to ve mě spustilo pravděpodobně to bude více faktorů najednou. Zcela jistě největší faktor je Renáta Sedláčková a Lenka Blažková ale určitě je jich několik zejména okolností než osobností. Již se mi stalo že jsem s někým vycházel velmi dobře ale nejednou bez jakéhokoliv náznaku se ke mě začal chovat zcela jinak. Dále jsem měl kamarádství které se bez jakéhokoliv náznaku vytratilo. Také jsem měl kamarády kteří kamarádství jen hráli. Takže už mám strach co se mi u jakého kamaráda ještě stane. Také ale ač mě mají opravdu rádi jen zrovna neměli náladu tudíž z toho vychází otázka, zda li je zrovna vhodná chvíle je vidět, oslovit, komunikovat…

Zjevení:

Stává se mi poslední dny, nevím jestli je to z onoho světa nebo výplod mého psychického rozvrácení a vyčerpání díky aktivitám Renáty Sedláčkové a Lenky Blažkové že se mi zjevují duše brutálně zavražděných dětí. Mezi ti mediálně známé patří Barbora z Kmetiněvsi, Anička z pražské Tróje a Eliška z Klášterce nad Ohří. Psycholog, farář, spiritista nebo senzibil. Když se jich zeptám čím to je, každý mi řekne něco jiného s jiným úhlem pohledu a jinými závěry. Nejčastěji se mi zjevuje Bára. Ať už je to z ráje či z aktivit Renáty a Lenky nikomu by se nic nezjevilo jen tak. Možná jde o upozornění že se blíží chvíle kdy mě někdo sprovodí ze světa či oznámení že aktivity Lenky A Renáty vůči mě se rovnají brutalitě vraždy kterou prožila. Zabít se mě někdo pokusil už třikrát a sexuálně zneužitý dvakrát. Její zjevení bylo velmi příjemné. Cítil jsem příjemnou energii, hlazení srdíčka a viděl její tak čisté, upřímné a milé oči jaké jsem na tomto světě nikdy neviděl, a že jsem viděl spoustu milých, čistých a upřímných očí. Bylo to opravdu velmi inspirující. Chtěl bych být takový jako ona a snažím se být. Také toužím po normálním životě plném prestiže a lásky. Jsem hodný milý, upřímný a duševně sice trošičku nemocný ale čistý (při narození můj mozek nebyl dostatečně okysličený ale já jsem se nad tím nikdy nijak nepozastavoval. To ta ideologie lidstva mi srazila dušičku i srdíčko).  

Dokuť bude Renata a Lenka na svobodě tak mi to jaký chci, snažím se být a jsem nebude tak uznáváno a jen budu považován za co jsem považován a nadále trpět, nedostanu li se na italskou ambasádu. Už jsem tam vycestoval ale chňapli mě v půlce cesty.

Ale na nic si nestěžuji. Nemám důvod, čemukoliv co se týká české reality věřit. Není co, proč, jak analyzovat. Prostě je konec. A po konci nový začátek. Nevěším hlavu, naopak jí zvedám a vzhůru lepším zítřkům.

Itálie, Itálie,  

Jak se patří, jak se sluší,

Otevři bránu, bláznivé duši…