Téma: Paliativní medicína 3 aneb můj postoj ke smrti

Ahojte, je tu nový článek o paliativní medicíně, origo je ZDE (klikni)

Snad tam nejsou moc velký gramazmetci

Je tu pokračování předchozích psaní o paliativní medicíně. Ráda bych vám osvětlila můj postoj ke smrti, který prošel různými fázemi a kdo ví, možná vám to zmírní strach ze smrti.

A strachem začnu. Já jej naprosto chápu, je to pochopitelné a přirozené. Osobně se bojím konečnosti života (hlavně u mých blízkých) a myslím, že toho se bojí většina. To vědomí, že už tu více tak, jak jsme teď, nebudem. Že tu nebudem pro naše blízké, že si nebudem vychutnávat krásy života.

Myslím, že není zač se stydět; je to dost možná obranný mechanismus a jsem zastáncem toho, že jej lze přetavit v pozitivní věc.

A v jakou? V takovou, abychom si vychutnávali život na max. Představte si, že se zítra (12.11.2018) dovíte o tom, že máte – plácnu – 3 měsíce života. Leknete se a začnete honem rychle zařizovat vše potřebné a hlavně, budete tu pro své blízké, vědomy si toho, že se váš čas povážlivě krátí.

A teď si představte v plné míře, že každému z nás se ten život krátí. Nečekejte na nějaký dramatický zvrat, jen si uvědomte, že jednoho dne prostě zemřete. A rázem vám dojde, že si ten život chcete vychutnat na max se všemi jeho krásami.

Dalším strachem je strach z bolesti. Zde to mám jiné, já se od mala bolesti nebojím, vůbec to neřeším. Rozumím však, že se jí většina lidí bojí.

Ač se zajímám o paliativní medicínu, která směle tvrdí, že lze na max tlumit bolesti, přesto bych byla v tomto opatrná.

Existují totiž nepopiratelně určité nemoci, které jsou mimořádně bolestivé. Jedná se např. o rakovinu slinivky v terminálním stádiu, kostní metastázy a revmatická/neurologická onemocnění.

Věřím, že lze tlumit bolesti tak, že jsou snesitelné, to ano, ale nevěřím tomu, že je lze zcela vymýtit. V takových závažných chorobách to dle mě není téměř možné, snad jen při umělém spánku, ale to je otázka – pacient nám to jaksi nemůže sdělit.

Dále má tlumící efekt jeden další efekt – a to je např. extrémní únava v již tak unaveném těle, spavost, nemluvě o dalších, jako je zácpa, žaludeční problémy apod.

Je tedy na zvážení, kdy zvolit vysoké dávky např. morfinu, rozhodnout se, kdy už nutně potřebujete bolest ztlumit, ale zároveň vás to připraví o prožití dne, protože jej např. prospíte.

Toto si vůbec nedovedu představit a zajisté je to velké dilema, avšak neléčená bolest v terminálním stádiu musí být strašlivá a vůbec se nedivím volbě opiátů.

Můj proces smíření se smrtí

Byla to dlouhá cesta. Již jsem psala o tom, že jsem se smrtí setkala již jako malá a měla z toho hrůzu, strašné trauma.

Až v čerstvých 16 jsem se se smrtí smířila; to když mi zemřela má poslední milovaná babička.

Jak jsem to dokázala?

Snad to bylo věkem, dozráváním, prostou vyspělostí. Také to bylo pohřbem – tam jsem měla fyzický důkaz o tom, že babička již skutečně není mezi živými, což jsem okomentovala u jejího těla nešťastnou větou: „Ježiš babi, jak to vypadáš! “.

Dnes (11.11.2018) je mi to líto, měla jsem chuděrce moji říct něco hezkého…

Dále jsem se poctivě vyplakala při smutečních písních – pustila jsem zadržované emoce.

A tím snad nejzásadnějším, a zároveň velmi symbolickým momentem, bylo zajíždění rakve; tedy, že babička už tu nebude ani fyzicky; kousek popela pro mě není dostatečným důkazem o existenci člověka.

Po pohřbu se mi ulevilo, dokázala jsem se i usmát (!! ) ; zkrátka jsem se s ní rozloučila, vyplakala, dovolila jí odejít.

Týden před pohřbem byl však podivný; pořád tu byla mini naděje na to, že to je špatný vtip či omyl, že se babička třeba probudí a všechno bude jinak atp. Proto vnímám pohřeb jako velmi zásadní obřad, protože pochopíte, že je to pravda.

Dnes (11.11.2018) smrt vnímám jako výzvu – beru umírající lidi jako velmi statečné osobnosti, které se rozhodují a připravují na život kdesi na věčnosti. Je to podle mě velký krok do neznáma a chce to notnou dávku odvahy odpoutat se od našeho světa a přejít tam někam na druhý břeh. Vnímám je tedy jako statečné hrdiny.

Dále vnímám smrt svým způsobem klidně a to v tom případě, pokud člověk odešel milován a se vším komfortem – tedy, kdy se udělalo pro jeho dosavadní bytí maximum, kdy cítil, že má kolem sebe své milé, kdy mohl být spokojený, že na ten velký krok do neznáma není sám a že láska nezahyne ani po smrti.

Poslední a pro mě podstatnou věcí je prostá zvědavost – má-li duše vědomí, jsem mimořádně zvědavá na to, co mě po smrti čeká. Jako pro nevěřící osobu to pro mě bude zajisté velké překvapení.

Jsem na moment smrti zvědavá, mám takový klidný pocit, protože věřím, že i já jednou odejdu milovaná a nebudu při tom sama.

A přesně o toto se paliativní medicína a hospicová péče snaží – zajišťuje maximální komfort, dovoluje být rodinám spolu a doprovází je při této životní zkoušce.