Téma: Pobyt v lázních kvůli psychiatrickému onemocnění (únavový syndrom) - jak to dodatečně odmítnout psychiatričce?

Mé hrozně zajímá co na tohle řekne Plamínek. Protože Ty jsi holka 18-ti letá a nepadlo v tom dlouhém příspěvku ani jedno slovo o aktivitě (i nesportovní) a sportu. Což je indikátor.

Máme 3 věci společné:

-          Nejsem typ, co se snadno skamarádí

-          Mám problém před lidmi mluvit

-          Mám problém něco odmítnout

(nebo jsem alespoň těmito neduhy trpěl)

Únavový syndrom mám taky. Každé ráno, na oběd i na večer. A docela často i mezi tím.

A víš co? Zjistil jsem, že čím víc oddychuji, tím je to horší. Zjistil jsem, že mozek, vůle i srdce jsou totiž svaly. A o svalech se ví, že všechny svaly klidem degenerují.

Tak jsem je všechny začal posilovat. Do aktivity se nutím. Srdce pumpuji u sportu a plíce natahuji taky při sportu. A co se týče strachů z lidí a komunikace, tak do těch se přímo vrhám. Naučil jsem se, že nejlepší věc jako překonat strach je vystavovat se těm situacím tak dlouho, až z nich strach přestane.

A paradoxně mi vše najednou začalo fungovat. Fyzicky i psychicky se cítím mnohem lépe, je mi pomalu 50 a cítím se jak ve 20-ti. A zprvu jsem myslel i na prášky, ale nakonec je nepotřebuji.

Propána, Adame, vy máte únavový syndrom?  

To je mi teda líto, ale ať to bude znít sebebláznivěji, i když jsem proti všem šarlatánům, zvlášť v psychologii, proti všem psychoblábolům, proti všemu, co vám tahá peníze z kapes a je to nechutně neodborné, proti všem popíječům moči a RUŠ odborníkům, co si myslí, že vykecat se stačí… tak znám lidi, kteří tento syndrom překonali, co znám, mám je v baráku a rozhodně doporučím toto, ačkoliv to zní spíše obskurně:  

Rozhodně navštivte Dr. Josefa Pekárka, který je jak MUDr. tak dělá biorezonanci a dělá ji dobře. , je to Naturcentrum salvea na Praze 10.  

On ne každý ji dělá dobře, ale zažila jsem tu na vlastní oči pomalu zmrtvýchvstání. Kdybyste měl lupénku, něco autoimuno, tak to ne, ale tam se pan doktor moc neukázal a a poctivě přiznal, že psychika je prostě kapánek pro tu mašinu jinde.  

Ale jinak, klobouk dolů, ačkoliv to samozřejmě bude taky souviset se sttravou, bude to komplexní.  

Mají na x měsíců dopředu obsazeno a není to levné, ale prosím, zapřemýšlejte.  

Jibak biorezonanci dělá kdekdo, já jsem se kdysi odnaučila kouřit v Exnicu, tam taky dělají + procedury a  kdeco i když to nemají na webu, překvapivě dobře i tu lupénku (viděla jsem výsledky), ale ten Pekárek je zatím prostě nejlepší.  

Jen doufám, že toto nebude bránio jako reklama, to nemá být. Pokud by to chtěl admin smazat, akceptuju, pak bych vám to poslala mailem.

Já přesně nevím co mi je a doktoři taky ne. Po tom, co si mě posílali od čerta k ďáblu s pochybnými zdůvodněními jsem k nim přestal chodit, ale tohoto vyzkouším, děkuji za tip.

Nemáte zač, zkuste, je to na dlouhé lokte, protože tělo je dost rébus, ale doufám, že se podaří.

A víš, že si myslím, že to potřebuješ jako sůl? Pravidlený režim a mimo domov by Ti velmi prospěl. Ten režim včetně povídání, tj. odborné pomoci tam není tak nastaven proto, aby omezoval Tvoji svobodu, ale aby Ti pomohl. U Tebe je bohužel problém, že je s Tebou těžká spolupráce, myslím aktivní spolupráce, proto se nedaří, aby Ti bylo lépe - všechno odmítáš a máš k tomu negativistický postoj, a Tvoje mamka Tě v tom bohužel podporuje. Proto v tomto případě souhlasím s tím, co si myslí Tvoje psychiatrička včetně jejího návrhu na lázně s psych. onemocněním.

Já mám možná trochu jiný pohled, a le informací je málo a v podstatě tu spekulujeme.  

Vypadá to, že autorka dotazu je tak trochu na útěku, pravděpodobně cítí velký tlak, a to ze strany autorit. Ona se neumí ani vzepřít, ani vymezit, jen utéct do pasivity. To může mít řadu příčin, příliš vlezlý rodič, nerespektující hranice, moc úzkosti a nedůvěry v rodině, nebo nějaké trauma atp. Chrání si svoje soukromí, ať už je to cokoli, zjevně nemá takovou důvěru v autority, aby brala sezení jako pomoc, evidentně se nepodařilo v dřívějších vláknech uváděné psycholožce získat si nějakou důvěru (podle popisu se ale asi ani moc nesnažila, zdá se). Nemá důvěru, ale cítí velký tlak a i když se snaží být poslušná, je to jen pasívní přizpůsobení. je to strategie přežití. není to její rozhodnutí, je to názor okolí.  

Ona se svým strachem asi mnoho neudělá a tlak, i když dobře míňený ji jen zažene do stále většího vyhýbání a vnitřního opevnění. Můžeme mít tisíckrát pravdu, že jí pobyt pomůže, to tady nehraje roli, ona o tom přesvědčená není.  

Psychiatriččín pohled se mi zdá poněkud nerealistický, ten, kdo se neotevře mezi čtyřma očima, pravděpodobně může získat pocit, že není se svými problémy sám, když o nich uslyší hovořit jiné lidi, to je pravda, ale ta fáze- jak se dostat do bodu, kdy si vyslechla první zpovědi spolupacientů- to je jak překonat dhaulágiri.

Měla by dospět k tomu, že chce a potřebuje řešit svoje problémy sama a že je ochotna k tomu něco udělat a nést zodpovědnost. takhle to je, jakoby vlastně autorita rozhodovala za ni.  

Ano, "Měla by dospět k tomu, že chce a potřebuje řešit svoje problémy sama… atd", ovšem já z toho cítím, že je problém v její rodině, konkrétně v její matce, alespoň zatím z toho, co tazatelka napsala. A z toho vlivu by se potřebovala dostat. Je jí 18, antidepresiva bere 3 roky a moc se to nezlepšilo, i když vystřídala několik druhů prášků. Tedy, vzhledem k tomu, že léky bere cca od jejích 15, myslím si, že se jí doma nedostalo podpory, kterou by potřebovala a také otázka je, proč se jí jako dítěti vlastně stalo, že musí antidepresiva brát. Také si myslím, že když začala brát léky od 15, byla tehdy na místě nejen pomoc odborná, kterou měla, ale i spolupráce rodiny s odborníkem tak, aby jen práce odborníka nevzešla v niveč. A to je další otázka, jak to vlastně ty 3 roky, do její plnoletosti probíhalo. Také je možné, že by pomohla změna odborníka či odborníků, pokud se za ty 3 roky nedokázala tazatelka otevřít. Také si nemyslím, že půjde pouze o nějaký únavový syndrom, ale něco hlubšího, když tazatelka píše: "Jen prostě se mi moje stresy asi nahromadily a já přestávám zvládat některé každodenní činnosti, jak časově, tak i k tomu ztrácím odhodlání." Prostě si myslím, že je toho za tím vším mnohem více, ale doma jí lépe nebude + doma nenajde odvahu to sama chtít řešit. Potřebovala by najít někoho, takového odborníka, ke kterému by našla důvěru. To by byla první výhra, pro možnost úspěšné cesty dál, která nebude jednoduchá, to je jasné.

Tady se stoprocentně shodneme, ona je úplně zavalená nějakou tou potřebou skrýt se před autoritou, takže ani nevzdoruje, jen uniká. jak zřejmě matce, tak psychiatričce. A asui ještě něčemu jinému.

Jenže pokud by se měla dostat zpod výchovného vlivu rodiče na tak krátkou dobu, obávám se, že by to nic nevyřešilo, ačkoliv ano, mohla by najít něhoho, komu by věřila, jen se mi zdá, že komunita na to není to pravé místo. A to je zas pro to, že já nemám komunitní léčbu moc ráda, atkže tohle je můj filtr, který mě brání vidět, ale jí by skutečně mohl pomoci. Souhlasím.  

Ona se potřebuje dostat zpod toho tlaku celkově, aspoň najít odvahu říct ne, k něčemu, co evidentně cítí jako ne, ačkoliv je to nerozumné, myslela jsem to takto.  

A nejsem pro to, aby celkovou léčbu vedl psychiatr, ve vší úctě, někdy mám pocit, že řada z nich snad o duši nic neví. Na druhé starně, ono se v patnácti projeví občas řada ošklivých věcí, která v té psychice už dlouho dřímala, takže jí může být cokoli… a to prostě tu medikaci a psychiatra chce.

A kvalitních psychologů taky není moc, síly není moc a odhodlání… stojí to často za prd. Ale  musí si pomoct sama, nebo jak říkal můj kolega, pod tou horou sraček umře.  

Inerko, Kolinko, atd, píšeš sem už potřetí za krátkou dobu, evidentně ti není dobře.  

Píšeš, že ses nerozmluvila se svou psycholožkou a popisovalas, i to, že tě v podstatě nerozpovídala a chce po tobě hypnoterapii, teď jde o lázeńský pobyt se skupinovou psychoterapií.  

Tvoje reakce je pokaždé stejná, snažíš se tomu vyhnout a spekuluješ, jak to udělat, abys vlastně nemusela nic říct, nic otevřít, nic řešit, ničemu se postavit, nic vyjevit. Aby ses zakonzervovala v situaci, kdy je ti sice zle, ale máš strach, že by ti mohlo být ještě hůř. Ty jako souhlasíš, ale vlastně vnitřně ne.

To se dá pochopit. Asi se tak dá žít, ačkoliv je člověku všelijak, nějak prostě žije. aspoň nějak.

Ono to vypadá, že je ta léčba taková člověk ohrožující, vyčerpávající, je potřeba se odhalit a kdoví, jestli by to vůbec někam vedlo, rozhodně se jedná o nebezpečný a bolestný proces.  

To se teda jedná. To může hodně bolet, může to situaci velmi zhoršit, asi jako když máš bolák uvnitř s hnisem a krví, jak to otevřeš, tak půjde řada věcí ven.  

Nikdo na celým světě tě nemůže donutit, abys to podstoupila. Jestli myslíš, že se ti bude líp žít s takovým bolákem, žij tak.  

Je to jen na tobě, je to tvoje rozhodnutí, ne psychiatričky, ne maminky, jenom tvoje. J jestli tak chceš žít, máš na to právo, a je třeba to respektovat.  

Pokud by ses rozhodla, že situaci řešit chceš, budeš ji řešit. Zatím, na to ale asi nejsi připravená.  Pak si ale stůj za svým, jestli to nechceš. Protože i kdybys do lázní odjela, na lehátko hypnoterapeuta se položila a posadila se do tureckého sedu ve skupině, pokud to vnitřně nechceš, k ničemu to nebude.  Ty jsi vlastně taková povrchně přizpůsobená, nechceš, abys e na tebe ostatní zlobili, ale nehceš to, co oni, tam je problém.  

Pokud to nechceš, stůj si za tím. Naučit se s tát za svým, je základní kámen na cestě k nějaké autonomii. A pokud se ukáže, že rozhodnutí bylo hloupé, tak třeba bylo, ale bylo tvoje. Pak taky poneseš následky, a le tak už to u rozhodnutí bývá.

Pokud ale budeš mít jen kapku pocit, že by to pomoct mohlo, jdi do toho. Ale netrap se takhle. Ono i z hlediska ostatních špatné rozhodnutí, je úlevnější, než ten vnitřní boj a velký tlak.  

Jinero, z toho co jsi tady napsala si myslím, že úplně nejlepší bude ty lázně absolvovat. Už proto, že se na čas vymaníš z té pohodlné svobody, která ve skutečnosti pro Tebe žádnou svobodou není. Naopak, svazuje Tě a udržuje v nemoci a ještě navíc i v lenosti.

A víš co si myslím? Že až se vrátíš, budeš o pobytu mluvit stejně jako Tvoje teta. Ono je totiž jedno, s čím do lázní jedeš. Vstupní pohovor u mudr, určení časového programu (procedur) atd, to je u všeho stejné. A zbytek je opravdu jako dovolená.

Až se vrátíš, možná už ani tu svou "svobodu" nebudeš chtít a tak by měl vlastně vypadat i výsledek pobytu.

Nebo nechceš žít stejně jako my ostatní?

Buď aktivní alespoň v tom, že nebudeš odmítat pomoc, která se Ti nabízí.

Jinerko, predstv si, ze male dite pujde po ceste, zakopne a vrazi si do kolena hrebik. Pujde k doktorovi ale ukaze mu narazeny palec u ruky a koleno schova. Jak mu asi ma ten doktor pomoct?
Ve stejne situaci se nachazis prave ty. Tvoje psychiatricka se snazi, ale ty ji nevychzis vstric. Proto voli jinou metodu. Ver tomu, ze v laznich z tebe nebude nikdo nic pacit nasilim. Setkas se tam se stejne nebo podobne postizenymi, jako jsi ty a nakonec zjistis, ze ten tvuj problem treba ani neni tak veliky, jak se ti puvodne zda. Ale zadneho problemu se nezbavis, kdyz ho budes skryvat a odmitat nabidnutou pomoc.
Od toho jsou v laznich skoleni psychologove, kteri vedi, jak se tveho problemu zbavit, anebo alespon jak na sobe pracovat. Ten problem te vnitrne uzira a bude cim dal tim vetsi, a jednou bude mozna uz pozde ho zacit resit.
Vloni jsem byla v laznich, kde bylo mimo jine  i oddeleni traumatologie. Abys priblizne vedela, co na tebe ceka: jsou to ruzne krouzky rucnich praci, malovani, sport, kultura, prednasky, pohovory ve skupine i pohovory s jednotlivci. Ja jsem byla sice na jinem patre i na jinem oddeleni, ale vim, jake tam byly tezke pripady - umrti ditete, znasilneni, domaci nasili, efekt vyhoreni v praci, syndromy nemilovaneho ditete, dokonce jedna pacientka, ktera se bala vody, protoze byla na potopene lodi Concordia. Vsichni tito lide vypadali uplne normalne a nikdo by do nich nerekl, ze maji nejake problemy. Otatni pacienti se s nimi nesmeli bavit, aby je nejak nezranili. Jenze pacienti casto prichazeli za nami a sami se nam sverovali.
Jedine tak, kdyz budes o svem problemu mluvit, muzes svuj negativni zazitek zpracovat. Ale musis si najit vhodnou osobu, ktera ti rozumi a ke ktere mas duveru. A ver mi, ze psychiatr toho zazil tolik, ze zadny pripad ho nemuze prekvapit. Je lepsi odllehcit sve dusi nez polykat prasky. aa
Nezapominej, ze problem si poneses dal zivotem a jen tak se ho nezbavis.
I v laznich budes mit osobni volno, mobil, kontakt s okolim a hlavne stejne nebo podobne postizene lidi kolem sebe, kteri te nebudou zranovat, protoze sami potrebuji pomoc.
Je dobre, ze jsi sem napsala, a ted je na tobe, jak se rozhodnes. Ja verim, ze je to krok do neznama, ale prave takovymi kroky se clovek nauci nejvic. Treba ti zrovna tenhle pobyt otevre dvere do noveho svobodnejsiho sveta. Budeme ti vsichni drzet palce.

Ahoj můj kámoš mápodobný problém a do lázní jezdí z doprovodem, aby  neusnul třeba ve vaně a tak. Požádej lékaře aby do návrhu napsal -Nutný doprovod. To by mělo projít. Na doprovod máš nárok zdarma.