Téma: Odmítnutí pomoci když někdo zavolá sanitku - mám panický strach z lékařů

My nekoušem

Ty nekoušeš? Já teda taky doktory nerada. proto jsem šla na medicínu a léčím se sama. Ale kdyby nebylo doktorů, porod mé dcery  by dopadl hodně špatně. Pro nás obě. Jinak ošetření se může odmítnout. I na rychlé mají reverzy.

Jenom by mě zajímalo, když se tak bojíš doktorů, jak to, že se nebojíš zabít? To fakt není normální. Asi by to chtělo psychiatra. To je sice taky doktor,ale taky většinou taky trošku cvok, nechodí v bílém....

Tak to TI ještě nikdy hooodně špatně nebylo.

No, já mám názor takový, že slečně nejspíš i ještě špatně opravdu nebylo, ale v zásadě by to nic moc nezměnilo.

Vím jaké to je, když je mi zle, že lezu bolestí téměř po zdi, ale také vím jaké to je,  když lékař místo, aby pomohl..prostě nepomáhá.

Znám mnoho lékařů a někteří opravdu pomáhají, ale je jich v množství které znám, velmi malé procento. Takže slečnu velice dobře chápu, mám to dost podobně...lékařům prostě nevěřím, ale snažím se být nezaujatá dokud konkrétního lékaře nepoznám.

Problém jsou nemocnice, zažila jsem strašnou péči na místě, kde byla poskytovaná velmi, velmi dobrá a nezmohla jsem jako pacient vůbec nic a když vás odejít nenechají, tak kde si najdete pomoc? Nikde, proto se nemocnicím také bráním. Dovolání pomoci není žádné.

Doktoři mně zatím ještě fyzicky neublížili, ale podceňováním  a zesměšňováním mých zdravotních potíží, arogancí a nadřazeností  jsem se dostala do fáze, kdy se stydím kterémukoliv odborníkovi své stavy popsat.Trpím bolestmi zad a stehen, občas mám pocit, že mozek se mně do lebky nevejde, ale lékaři k tomu měli vždy jednu stále se opakující odpověď: "Ve vašem věku (je mně 65 let) se s tím musíte naučit žít. Berte analgetika, cvičte a za 3 nebo 4 měsíce se příjďte ukázat". A když jsem chtěla rentgen, později vyšetření CTéčkem tak to nechtěli slyšet. Odpověd? "Je to drahé, dlouho se čeká a stejně vám to nepomůže!"

Co tak ještě vyzkoušet jiného doktora? U nás v nemocnici jsou ozáření snad všichni Ale výsledek mnohdy žádný.

Lidičkové, tak vám musím napsat, že dneska mám jednu poměrně pozitivní zkušenost z pohotovosti!

Dnešní noc mě..jako už několik předchozích..probudili prudké bolesti v břiše, po necelých třech hodinách jsem odevzdaně poprosila manžela, aby mě odvezl na pohotovost.

Musím říct, že personál, zvlášť sestřičky byly opravdu příjemné a zejména na chirurgické ambulanci. Kromě tedy jedné na RTG, kam jsem se po pár hodinách dopracovala, ale i ta se nakonec umírnila, když viděla, že vážně trpím.

První lékařka na první ambulanci byla také příjemná, i když byla evidentně probuzená. Na její příchod jsem čekala cca 15 minut, sice se mi každá vteřina zdála nekonečná, ale chápu, že se musí nejdřív probudit a dojít.

Druhý lékař na ch.ambulanci byl rovněž příjemný, i když mě trochu znervózňovalo vtipkování o tom, který kolega mě převezme, protože on má za chvíli padla. To, že jsem čekala na jeho příchod něco kolem půl hodiny, už mi začalo tedy vadit víc.

Pak čekání 3/4 na lékaře na sonu, to už jsem byla víc a víc zkroušená, protože bolesti nepolevovaly a čekání bylo vážně děsné... a já si tak moc přála dostat nějaké pigáro na bolest.....samozřejmě chápu, že bez pořádné diagnózy mi jen tak něco píchnout nemůžou. Tento lékař byl...velmi profesionální, ale zjevně jsem se mu jako pacient příliš nelíbila;), ale to je jedno, skutečně se choval profesionálně a v rámci mezí i příjemně, takže opět nemůžu vytknout co do péče nic.

No a závěrem další čekání na lékařku, znovu na ch.ambulanci kde už bych snad mohla dostat "vytoužené" pigáro. Toho jsem se dočkala zhruba po hodině, díky aktivní sestřičce, která mi chtěla ulevit a tak se domluvila s lékařkou po telefonu...na základě výsledků, co mi může dát.

A další čekání než paní doktorka přišla...měla vizitu... musím říct, že i ona byla velice příjemná a profesionální.

Diagnóza mě docela vyděsila..ne přímo verdiktem, v zásadě jde o běžně řešenou "banalitu", ale fakt, že má být operace. Ale celkově musím říct, že tentokrát mi opravdu pomohli, byť po delší době, ale zbavili mě bolesti a jednali se mnou slušně jak lékaři, tak sestřičky...ty, zvlášť jedna, byly velmi ohleduplné a snažily se pomoci a vyjít vstříc.

Jediné, co mi stále vadí a zřejmě se to jen tak nezmění, je to neskutečné čekání. Samozřejmě chápu, že lékař na pohotovosti je připraven, ale jinak spí. Taktéž chápu, že se střídají směny, stejně jako, že je vizita apod. Jen mi připadá postavené trochu na hlavu, že takto zdravotní zařízení fungují a v době střídání, vizity apod. prostě nezbývá nic jiného než čekat, protože žádný lékař nemá v ambulantní ordinaci stálou službu.

Rozhodně to neházím na lékaře, ale něco je podle mě špatně.

Nicméně pomoci jsem se dočkala

Opět se sem vracím, abych přidala (a velmi ráda) další pozitivní zkušenost... dnes jsem se setkala s velmi profesionální a zároveň i "lidskou" lékařkou v Medifinu na Chodově.

Byla jsem velmi mile překvapena přístupem lékařky a navíc jako bonus....byla jsem zvědavá co kde a jak...ukázala mi na sonu tepnu v barevném spektru. Pro mě naprosto úžasný zážitek vidět jak to vypadá vevnitř.

Strach z lékařů - bez jakékoliv špatné zkušenosti s nimi, ochota se zabít - tady snad pomůže jenom psychiatr.

Strach z bílých plášťů - na základě bohatých špatných zkušeností - to je můj případ. Ponižování, urážky, výsměch, hysterický řev..... to jsem všechno zažila.Jednali se mnou jako se simulantem, hypochondrem, bláznem. Já za to nemůžu, že mám úraz z autonehody, který nemá diagnózu.  V nemocnici na mě řvala uklízečka, že se ochrnutá mám najíst u stolu. Vrchní sestra řvala při vizitě, že si částečně ochrnutá mám sednout, že paní doktorka nemá na starosti jenom mě. Neurolog se posmíval mé ochrnuté noze: to máte tak ochablé břišní svalstvo, že ani nezvednete nohu? Kdybych si nenašla lékaře v Praze, tak jsem skončila v blázinci nebo by mě poslali do práce, když jsem postižená dle posudkářů více jak 70 %.

Kyanidovou ampulku?