Téma: Obsedantně kompulzivní porucha člena rodiny - stydím se za jeho chování, nevím jak dál

Otec má nemoc zvanou obsedantně-kompulzivní porucha OCD. Když například prochází pokojem a něco mu stojí v cestě (např. židle), místo toho aby ji odsunul normálně rukou, tak to dělá nohou, aby se židle nemusel dotknout. Když sahá na kliku aby si otevřel dveře, tak zásadně buď s kapesníkem na ruce a když nemá kapesník, tak přes tričko nebo přes bundu, do které si vloží ruku. Když se nabídne že mě a mé kamarádky někam odveze, vždy to raději odmítnu, protože když řadí, musí na řadící páku pokaždé ještě několikrát poklepat, nebo si běžně klepe několikrát na hodinky, ať už v autě, při koukání na televizi, prostě pořád. Také ho často zahlédnu jak stojí u gauče, olizuje si prst na ruce a pak s tím prstem jakoby přejíždí po gauči, tohle opakuje několikrát za sebou, nebo ho občas zahlédnu z okna jak stojí u auta, otevřený kufr a když si myslí že ho nikdo nevidí zase si olízne prst a pak s ním jakoby něco "čistí" v kufru. Strašně se za něj stydím, za ním snad tisíc oken ze kterých ho může kdokoliv vidět. Vždycky když mi někdo z kamarádů řekne, že ho někde potkal, okamžitě stočím řeč někam jinam, protože se bojím že ho viděl přitom, co dělá a stydím se. Dále si také pořád myje ruce, klidně i celých 5 minut a během toho mytí vždy opakovaně vypíná a zapíná vodu. Jednou jsem ho dokonce viděla, jak si vkládá do pusy klíče od bytu! Když jedeme s rodiči nakoupit, vždy se u auta zdrží nějakých 5 minut, protože pořád sahá na kliku od dveří, je schopný se kvůli tomu několikrát vrátit zpátky, zatím co my na něj už dávno čekáme v obchodě.
Nedokážu si představit, že si jednou přivedu domů přítele, je mi z toho hrozně. Přes týden doma naštěstí nejsem, ale jezdím domů na víkendy a jeho chování se projevuje i tím, že má potřebu mě přehnaně kontrolovat. Je mi 23 let, ale když jdu ven s kamarády je to pořád kam jdeš, s kým jdeš a kdy přijdeš (tohle ještě tak nějak chápu, je to rodič tak ho to zajímá), ale jakmile se zpozdím i o pouhých 5 minut, už mi volá kde jsem, že jsem měla být dávno doma a proč doma nejsem, co se stalo, že sem určitě udělala nějaký průšvih. Když jsem přes týden v jiném městě, kde studuji VŠ a on mi třeba zavolá a já to neslyším, nebo mám vypnutý telefon, okamžitě mě začne bombardovat dalším voláním a smskami, dokud se mu neozvu a pak mi vyčítá, proč mu neberu telefon co se stalo za průšvih kde je problém atd… Když se mi nedávno vybila baterka a on se mi nemohl dovolat (měla jsem asi 10 nepřijatých hovorů a 5 smsek), tak hned jakmile jsem došla domů začal mě bombardovat otázkami, proč sem měla vypnutý telefon a proč sem si ho nenabila než jsem odešla z domu, jakto že jsem si nevšimla že mi dochází baterka. A je jedno, že je třeba 5 hodin odpoledne. Když mám v plánu se zdržet nebo třeba přespat u kamarádky a zavolám mu abych mu to řekla, hned na mě spustí "A proč nemůžeš být doma jak jsme se domluvily, proč musíš spát u kamarádky když to máš domu kousek, stalo se něco? Nějaký průšvih, že nemůžeš přijít domů? "

Dále taky nesnese u nás doma návštěvu. Když k nám přijde kamarádka hned se tváří jak kdyby mu to šíleně ubližovalo a nedej bože, aby u nás někdo přespal. To je pak strašně naštvaný, takže si vlastně domů nemůžu nikoho ani přivést. A tohle mám prostě pořád. Tahle přehnaná kontrola mě strašně obtěžuje, jako by mi pořád bylo 15 a ne 23, moji kamarádi se tomu smějí když ho tohle kontrolování chytne, ale já už nemůžu dál. Trvá to už spoustu let, už snad od té doby co jsem byla malá, co si tak pamatuju a on si prostě žádnou poruchu nepřizná a žádnou pomoc nepotřebuje. Máma už to taky jen přehlíží, protože s ním se prostě nehne.
Je mi hrozně líto že se stydím za svého otce, ale nemůžu si pomoct. Je mi strašně líto jeho, ale zároveň díky tomu jsem s ním strašně nerada v kontaktu.
Omlouvám se za takhle dlouhý příspěvek, jen jsem se z toho potřebovala vypsat, kamarádům se s tím svěřit nemůžu alt.