Téma: Nechci už dál žít - jsem méněcenná a nemám žádné hezké vlastnosti

Ahoj, klidně bych s tebou měnila   co bych dala za to, být zdravá. Raději bych měla takové problémy které máš ty Jsi ještě mladá a můžeš vše změnit. Je to jen na tobě.

Já vím, že to asi bude těžké, ale dokázala bys napsat něco, co je na Tobě hezké? Uctívám totiž myšlenku, že na každém člověku je něco krásného. Na každém - i na Tobě. Třeba jsi hodná, máš pěkné oči, vlasy … nevím, cokoliv.

Nebo třeba napiš nejhezčí zážitek ve Tvém životě.  

Byť mě neznáš, uděláš to pro mě, prosím?  

Jsem hodná, ale to není dobrá vlastnost. Nic jiného mě nenapadá.

To je ta nejlepší vlastnost vůbec, ty výkonové hodnotu člověka neurčují.

Být hodná je velmi cenná vlastnost. Teda z mého pohledu určitě. Není to slabost, je to krása duše. Slabost snad jen ve světě silných, kde je tmavo, pusto a smutno. Takže u mě …  

Kočičko zlatá, ty se nemáš ráda a čím víc se nemáš ráda, tím je ti hůř.

Kdybys měla mít sebe jako dobrou kamarádku, byla bys na ní takhle zlá? Taky bys jí říkala, že je nemožná, strašná a za nic nestojí?

Nebo bys jí řekla- je v tobě mnoho dobrého a spousta krásných věcí a i kdyby je nikdo neviděl, tak já ano a budu při tobě stát? Neopustím tě, vážím si tě a jsi pro mě moc důležitá.

To je totiž láska. Tak se k sobě chovat. Alespoň sám k sobě, hodnocení okolí může být často zcela mimo.

Není až tak důležité, co nám nejde, ale co nám jde. Na to je třeba se soustředit. Pro začátek si kup nebo vypůjč knížku od Louise Hay-MIluj svůj život.  

Jak ráda bych ti nějak pomohla, mně tedy není jedno, že se trápíš. Ale ten pocit nelásky k sobě samé, s tím můžeš pohnout jenom ty.

Mně nejde nic…

Janicko, ty si lzes primo do oci!! Vzdyt prinejmensim umis zachazet s pocitacem, jinak bys tu preci nebyla!!
Pises, ze te vyhodili ze skoly. Vzdelani si muzes jiste doplnit, dodelat skolu dalkove nebo si udelat nejaky kurs. Tedy pokud o to budes stat. Nesmis hned hazet flintu do zita!!
Nepises, co delas za praci, ale kdyz te nebavi, ani ji nemuzes vykonavat poradne. Na tvem miste bych na sobe zapracovala, dodelala si vzdelani a poohlidla se po lepsi praci.
Aby te mel alespon nekdo rad, mela by sis poridit nejake zvire, kocku nebo psa. Pak uz se nebudes citit tak sama. Hodne lidi, kteri se citi lidmi nemilovani, nachazi sve uplatneni prave u zvirat. treba v nejakem utulku nebo jinde.
Hlavne si pamatuj, ze to, co vyzarujes, tak na tebe ostatni reaguji. Pokud tedy budes chodit s nabrucenym oblicejem, nikdo se na tebe neusmeje. Kdyz ale prohodis par hezkych slov a usmejes se, i tvuj protejsek dostane lepsi naladu.
Precti si knizku, co ti radi Plaminek a zkus na sobe pomalu zapracovat. Rano se podivej do zrcadla a rekni si, ze je to dobry, trochu se nalic, zajdi si k holici, zmen treb i barvu vlasu, kup si neco hezkeho na sebe a uvidis, ze se budou pomalu dit zazraky.
Meli jsme v zamestnani jednu mladou divku, ktera mela silnou nadvahu, zila z podpory a v zadnem smeru si neverila. Nastoupila na misto vratne. Po zauceni se naucila zchazet se vsemi pristroji, naucila se trochu anglictinu, ktera tam byla potreba a svete div se: za 1,5 roku ji nikdo nepoznal: Zhubla 25kg, zacla se hezky oblekat, nasla si pritele ale hlavne nabyla sebevedomi. Proste uplne jiny clovek.
Takze jak vidis, za pokus to urcite stoji!!

S počítačem moc zacházet neumím, kvůli nim mě vyhodili ze školy, protože jsem s nima neuměla. Do školy už nemůžu, leda by mě museli živit rodiče a to po nich nemůžu chtít. Jsem obyčejná dělnice a moc mě to nebaví, ale musím to dělat, protože nevím co bych dělala jiného. Navíc už jsem se poučila, že v životě musím dělat něco, co mě nebaví. Proto tam budu pracovat aspoň několik let, pokud si ten život nevezmu. Jinak doma máme psa i kočku. Já se ale snažím usmívat a moc mi to nejde, Je mi to nepřirozené.

Dneska jsem zažila důkaz, jak jsem k ničemu. Nevědomky jsem urazila traktoristu, který mi pomohl. V muslimském světě by na mě přísahal krevní mstu…

Ty jsi predevsim tvrdohlava!! Proste chces zustat tam, kde jsi a ono uz to nejak dopadne. Vubec se ti z te tve kuze nechce ven.
A mimochodem, kdyz jsi nekoho urazíla, tak se mu muzes omluvit, ne? A treba mu prinest maleho Mikulase!! To by v tom byl cert, aby tvoji omluvu neprijal!!

Je mi hrozně líto, že na mě musíš křičet. Když mě vyhodili z té školy, tak jsem se taky do práce docela těšila a myslela si, jaká to bude životní změna. To znamená, že jsem se z té kůže už dostat pokusila, ale nikam to nevedlo. Nemůžu si dovolit změnit práci po půl roce, protože takhle by to mohlo být pořád dokola a já bych ty práce střídala a to je špatné. A já musím dělat i něco, co mě nebaví, protože tak to v životě je. Ráda bych šla znovu zkusit studovat, ale na dálkové si nikdy netroufnu a mám strach se ptát rodičů, jestli by mě ještě sponzorovali.

To, že jsem marná, méněcenná a nemám žádné hezké vlastnosti dokazuje včerejší příhoda. Kamarádka mě vzala do hospody mezi lidi, které jsem neznala, nebo jen trochu od vidění. A já za celý večer skoro nepromluvila, natož abych se představila. Nevěděla jsem, co mám dělat a o čem mluvit.

Janicko, ale vzdyt tady na tebe nikdo nekrici. Vsichni se ti snazime jenom pomoct!! Jenze kdyz ty se nemas rada a nechces s tim nic udelat, tak kdo jiny nez ty sama ti muze pomoci?
V tom pripade uz jenom terapeut.
To, ze jsi v hospode s nikym nepromluvila, je zase jenom priklad toho, ze na sobe nehodlas pracovat. Vzdyt tam vubec o nic neslo!! Na co cekas? Ze vsichni pochopi tvuj vnitrni svet a prizpusobi se ti?
Ne, to se nikdy nestane. Jakou tvar lidem nastavujes, takovou te vnimaji.
Pokud si tedy neumis poradit sama, budes to muset probrat s odbornikem.
A jen tak mimochodem: kdyz nic nezkusis, nikdy niceho nedosahnes. Tim narazim na tu skolu. Ja bych se na tvem miste rodicu zeptala. Nic horsiho nez ne ti rict nemuzou.
Taky me napada, jestli by ses nemela odstehovat nekam do mesta, kde bys mela vic moznosti vyziti, byla bys anonymni a mohla na sobe vic pracovat.
Ale hlavne vsechna iniciativa musi vychazet z tebe. Drzim ti palce a tesim se, az nam sem napises tvoje prvni pokroky. Tak nevahej a jdi do toho!!

U odborníka jsem byla a myslím, že mi to moc nepomohlo. Přišlo mi to jako žrout peněz, kterých se mi nedostávalo.

Nedokážu mluvit před lidmi. Navíc neznámýni. O čem? Tak mi řekni, o čem mám mluvit nebo jak se s nima seznámit, když je to tak strašně jednoduché. Co mám dělat, když oni tam začnou řešit nějaké drby, o kterých nevím ani Ň? Říkáš, že o nic nejde. Jde o hodně věcí. Můžu se  ztrapnit, můžu je urazit nebo šeredně znechutit nebo jim ublížit.

Jinak děkuju.

Můžu se zeptat, co vlastně děláš ve volném čase?

Nic. Jsem doma, čtu si knížky a koukám na filmy. Sport mě nebaví, nebaví mě umění. Já říkám, že mám stupidní zájmy…

Jejda, tolik nelasky k sobě. To, že jsi hodná, je nejlepší vlastnost, kterou může člověk mít. Pokud to jako pozitivum nevidis, jak potom můžeš vidět jiné skvělé vlastnosti, které máš? Musíš změnit myšlení. Půjde to pomalu, ale půjde to. Vyber si na začátek nějakou aktivitu. Co třeba každý večer na dvacet minut pomalého běhu, klidně jen o trochu rychlejší než chůze? Zacneš překonávat sama sebe, budeš si víc věřit, uvidíš, ze to jde. Pokrok uvidíš po týdnu! Říkáš, že jsi líná? Dokaž si, že to není pravda. Udělej si tím radost. Změn na sobě jednu věc, pak přidej další. Jsi svobodná duše, neboj se začít Jsem si jist, ze jsi fajn, jen to o sobě nevíš. Sama se stavíš do své role a tím ji vnucujes i druhým.  

Já jsem dříve běhala, asi před dvěma roky. Chtěla bych zase začít, ale to musím počkat na léto a musím se k tomu dokopat. Pokroky jsem pozorovala tehdy, ale stejně jsem neměla žádné sebevědomí. Byla jsem na tom lépe než teď, protože jsem se nechtěla zabít a bylo mi celkem fajn, ale stejně jsem žádného kluka neměla a nechtěli mě. Nechtějí mě ani teď a nechápu, jak mi běhání může pomoc v tom, abych si našla kluka. Tak k čemu by mi to běhání bylo? Bez lásky žít nechci. Moje zkušenosti tedy mluví spíše špatně. Fyzicky mi to pomohlo, ale psychicky moc ne. Ale až se oteplí, tak to možná zkusím.

Jani, ale nemůžeš to chtít tak, aby jsi měla všechno najednou, Já Tě chápu, že toužíš po lásce a vztahu, ale nejdříve se potřebuješ dát trochu do kupy, aby Ti bylo lépe, cítila jsi se lépe a tyto pocity pak z Tebe vyzařovaly i na Tvé okolí, protože pak teprve někoho zaujmeš = šťastnější, spokojenější, vyrovnanější atd. Chápeš? Proto třeba ten běh či jiná aktivita, a postupně další a další. A proč by jsi musela počkat s běháním až na léto? Co jaro? Nehledě na to, že se dá venku běhat i teď, vždyť je celkem příjemně, na to že je prosinec, nebo ne?

Ale já nechápu, jak si mám najít kluka. To musím víc mluvit a chodit víc mezi lidi? Jsem introvert a mluvení mi dělá velké problémy. Vždycky jsem byla, i když jsem před těmi dvěma lety běhala. Tak pořád nechápu, jak by mi to běhání nebo cokoliv pomohlo z praktického hlediska. Nevěřím, že bych se jich potom nebála, nestyděla a věděla, o čem mluvit.

Ok, tak znovu :

"Já Tě chápu, že toužíš po lásce a vztahu, ale nejdříve se potřebuješ dát trochu do kupy, aby Ti bylo lépe, cítila jsi se lépe a tyto pocity pak z Tebe vyzařovaly i na Tvé okolí, protože pak teprve někoho zaujmeš = šťastnější, spokojenější, vyrovnanější atd. Chápeš? "

Pořád nerozumím. Proč mě teda nikdo nechtěl třeba na střední škole, kdy jsem byla relativně šťastná? Navíc, neměl by mě kluk mít rádu takovou jaká jsem? Já jsem se vždycky styděla a bála kluků a bylo úplně jedno, že jsem se cítila vyrovnaně a spokojeně.

To, co cítíme uvnitř sebe, nebo to, jak se cítíme, z nás vyzařuje navenek - stres, smutek, strach, obavy, špatná nálada atd. či opak - radost, štěstí, dobrá nálada atd. Takže pokud píšeš, že: "Já jsem se vždycky styděla a bála kluků… ", tak Tvé obavy a stud z Tebe vyzařovaly a vyzařují navenek, a proto se žádný kluk nepokusil o sblížení s Tebou.

A k Tvé otázce: "Navíc, neměl by mě kluk mít rádu takovou jaká jsem? " Ano, všichni jsme nějací a nikdo z nás není dokonalý, ale to neznamená, že bychom neměli na sobě dál pracovat, posouvat se dál, poučit se ze života atd.

Ok

Podívej, kluky hoď za hlavu, to všechno přijde. Toho pravého potkáš, až na to sama budeš připravená. A co se týká hospody a nepovedené konverzace, je docela možné, že potřebuješ jiný typ přátel. Nesnaz se být někým kým nejsi a zapadnout mezi lidi, mezi které nezapadnes. Každý jsme se ocitli ve společnosti, která nám nesedla a tak jsme mlčeli. To není tvoje chyba, spíše zkus jiné přátele. Zamysli se nad tím, co te baví, jaký jsi typ člověka. Pokud jsi introvert, který misto chlastani si chce udělat čajovy dychanek a zahrát karty, tak najdi takové přátele. Především buď sama sebou. Zkus pochopit sama sebe, třeba zkus meditaci. A neboj, všechno bude dobrý, jen tomu dej čas. Všichni máme občas těžké období. Je to taková otrava mezi těmi hezkými věcmi v životě

K mým stupidním koníčkům nikoho nepotřebuju a to u kámen úrazu. Jsem velká introvertka, nemluvná, stydlivá, nesmělá, bojácná a mám všechny špatné vlastnosti, které si od toho lze odvodit.

Tak nevím, jestli si už nedeláš z nás legraci. Nebo jsi opravdu tvrdohlava  

Napadá mi pouze to, že to, jak vnimas sama sebe, utváří do určité míry to, jaká opravdu jsi. Chovas se tak, jak ty sama ocekavas, ze se zachovas. Je nesmysl říkat, že máš pouze špatné vlastnosti a samé debilni koníčky. A nějak nevěřím, že si to skutečně myslíš. Krom toho se neustále vracíš k tomu, že nemáš přítele, jako by to bylo měřítkem všeho. Nepsala jsi sem už dříve?

Přijde mi, že se velmi rychle odsuzujes a dost možná stejně lehce a definitivně odsuzujes i druhé. Touzis po tom mít přátele? Touzis opravdu po tom mít partnera? Po někom z okolí? Ptám se proto, jestli tě vlastně nevyhovuje být sama a netrápí tě spíš to, zda kvůli tomu nejsi divná. Doufám, že jsem se tě tímto příspěvkem nedotkl, to opravdu není mým cílem. Jen jsem si uvědomil, že ti vlastně nějak nerozumím. Krom toho, když budeš odpovídat pouze tak, že všechno na tobě od palce u nohy až po vlasy je špatné, tak ti nikdo nepomůže. A my ti chceme pomoct  

Já jsem sem místo svého "sáhodlouhého" příspěvku-viz níže-, reaguju na Dany, dala původně text o dost delší.

Uvedla jsem příklad své dcery, která byla "šíleně tlustá", a to byl prostě axiom. Jakmile jsme chtěli její optiku zpochybnit, protože dnem nocí to byl žal na žal, nastala scéna, protože jsme s ní necítili, nerozuměli jsme hoři a ona zůstávala opuštěná a nepochopená.  

Tady to cítím mírně jinak, ale takové to-anoale-je tam taky.

Jano, navštiv psychologa, pokud chceš. Budou s tím spojené nepříjemnosti i úsilí. To je život. Je to na tobě.

Taky si myslím, že sem už tazatelka psala, ale zatím jsem to nenašla.

Jsem celý život sama. Nikdy jsem s nikým nechodila, nikdy jsem neměla sex, nelíbala se, nedržela se za ruku. Nikdy mě žádný kluk nemiloval ani neměl rád. Moc bych si přála kluka a protože ho mít nemůžu, tak uvažuju o smrti.

V tvem věku jsem byl taky panic a se mnou spousta mých kamarádů. Je to docela normální. Začni se soustředit sama na sebe, dělej si radost, pestuj svý koníčky, protože i kdybys dělala hovinka ze sádry,  nikomu do toho nic není. Až ty budeš šťastná, budou šťastný lidé vedle tebe. A hlavně, prestan řešit okolí a skoncuj se sebelitosti. Hele, zkus treba zorganizovat výlety do přírody nebo skupinové běhání. Buď mezi lidma. Prestan se bát a nauc se dělat si legraci i sama ze sebe. O nic nejde. Zivot nema cenu brát tak vážně, stejně z něj nevyvaznem živí.

Nevím jestli je normální v tom věku nemít ještě žádnou zkušenost s opačným pohlavím. Ostatní se líbali už třeba ve 13 letech a nevím jak si na tom byl ty v tom věku, ale já se kluků asi beznadějně bojím.

Vyrůstal jsem na vesnici, kde se ve 13 letech pořádali orgie a to neprehanim. Já se jich neúčastnil a ani jsem nebyl zvaný. A nevadilo mi to. V tom věku bych sotva věděl co tam delat A o takove zkusenosti jsem ani nestal.  Zkušenosti s libanim a první nešťastné lásky přišli tak kolem 23 let. A takových kluků jak já bylo. Chápu, že tě to trápí, ale moc se na to soustredis. Začni se soustředit na sebe, buď šťastná a vše se vyřeší. Netrap se tím. Mám kamarádku, které je jak mě a pokud se za poslední rok něco nezměnilo, tak je na tom jak ty. Prostě je to normální. A i kdybys neměla kluka příštích deset let, chceš se deset let trápit? Fakt to nereš

Moc se mi nelíbí to soustředit se na sebe. Tím reaguju i na Dany. Zní to moc sobecky.

Promiň, ale pak jsi nepochopila, jak to bylo myšleno…

Tak to je hezký. Právě jsem  napsala na jiné stránky, kde jsem chtěla vědět, jestli jsem zajímavá. Nepsala jsem tam nic, že se cci zabít a že mám deprese. Popsala jsem tam své vlastnoti a koníčky. A dozvěděla jsem se tam to nejhorší: Že mám špatné záliby a jsem pro kluky nezajímavá…

Jani, ale to také záleží na tom, jak jsi tam např. ty své vlastnosti popsala. Jestli jako tady, že jsi k ničemu, tak je pak těžké dočkat se jiných odpovědí. Jestli chceš, tak se o tom více rozepiš - co jsi tam vastně napsala.

Janicko, proc sem tedy vlastne pises, kdyz vsechny nazory okamzite negujes? Ty proste radeji budes plakat do polstare a litovat se cely zivot, nez bys se sebou neco udelala!!  
Svoji cestu si v zivote musime zvolit kazdy sam. Tak o sobe, prosim te, zacni premyslet!!  On totiz nikdo jiny neprijde a neudela te stastnou!! To musis chtit ty sama a musis s tim neco udelat. Rad uz jsi tu dostala dost, takze je to jenm na tobe.
Preji ti hodne stesti.  

Je jednodušší setrvávat v pohodlné bídě, čekat na řešení zvenčí a díky malému rozhledu setrvávat u absurdních náhledů-co má v životě cenu.

Úspěch v čemkoli je dán schopností odhadnout jak situaci, tak svoje možnosti-tj. i určitou mírou inteligence, pak vlastní aktivitou a vytrvalostí a nečekáním, že se stane zázrak.  

Promiň, není to se mnou jednoduchý…

Pokud jsi dávána ostatním dětem jako odstrašující příklad a rodiče se za Tebe stydí, myslím si, že to vše negativní, co si o sobě myslíš, bylo do Tebe tak moc a tak dlouho vtloukáno, ať už rodiči či okolím, že jsi to ve své hlavě přijmula za vlastní a jediné správné natolik, že nedokážeš sama odlišit, že to, co Ti bylo vtloukáno do hlavy nebyla a není pravda, a zároveň si připustit, že to není tak, že by jsi byla jen špatná, ve všem k ničemu a marná. Protože to opravdu není pravda = každý človíček má v sobě od narození předpoklad k tomu, aby byl dobrým člověkem a byl v něčem dobrý, ovšem nesmí to v něm rodiče zazdít, že, a navíc vyhovat ze svého dítěte člověka s pocity nuly, který z toho potom akorát trpí depresemi a má pocit, proč by měl teda vlastně žít.

No, milá Jani, teď je to všechno jen na Tobě a v Tvých rukách. Věř mi, že tím člověkem, ve kterého jsi byla vychována, opravdu nejsi a ještě Tě můžu ujistit také v tom, že nejsi sama, kdo je na tom podobně, jako Ty. A nepovedená komunikace v hospodě taky zrovna neznamená to, že jsi jenom k ničemu a marná, ani to ostatní, co jako příklady uvádíš. Ty se v tom jen prostě plácáš, protože nevíš, jak na to, jak si poradit, tak děláš i chyby - nikdo Tě toho mnoho nenaučil. Ale máš možnost vše odkoukat od svého okolí - kamarádky, kamarádi, v práci, prostě všude, kde jsou lidé = koukat, vnímat své okolí přemýšlet u toho: "aha, tohle se dělá tak a tak, takže tohle bych mohla udělat tak a tak" a zkusit vše po malých krůčcích měnit, jako když se budeš pomalu učit znovu chodit.

Jinak s tou prací, že bys jí nemohla změnit, to také není tak úplně pravda, že by to nešlo, protože: "Nemůžu si dovolit změnit práci po půl roce, protože takhle by to mohlo být pořád dokola a já bych ty práce střídala a to je špatné." Nikdo z nás nedělá celý život stejnou práci či na pořád stejném místě, a nezamená to, že bychom jí střídali pořád do kola a byli nestálí. Je normální si najít jinou práci, která by více bavila, a byla výhodnější, na tom není nic špatného. Ale chce to čas a trplělivost, protože ani ta druhá nová práce neznamená, že už ta bude ta nejlepší a napořád. Stejně tak je to i s tím, jak píšeš, že: "Když mě vyhodili z té školy, tak jsem se taky do práce docela těšila a myslela si, jaká to bude životní změna. To znamená, že jsem se z té kůže už dostat pokusila, ale nikam to nevedlo." To byl jen jeden pokus o změnu, a neznamená to, že když se tak úplně nepovedl, automaticky se nebudou dařit i ty ostatní. Opět, chce to čas a trpělivost, ale hlavně nic ve svém životě nevzdávat = zkoušet to pořád dál a jít pořád dál. Jedině pak se první úspěchy podaří, a pak další a další. O tom život je, ne jen o tom, dělat jen věci, které nás nebaví a smířit se s tím  

Tak.

Lidi mě nemají rádi, protože jsem ta nemluvná introvertka, ale já se jim nedivím. Je možné, že na mě nahlíží tak jako já na sebe, tzn. jako na nulu. Ale dříve jsem se za nulu nepovažovala a lidi mě stejně neměli rádi. Opravdu si myslím, že mám hloupé zájmy. Nejradši si doma čtu o všem možném, hlavně o historii. Kdo je na takové kraviny zvědavý? Dříve jsem chodila na různé kroužky, ale to bylo na základní škole. Dneska nechodím nikam, k těm zájmům nikoho nepotřebuju, takže si ani nemůžu najít kluka a kamarády. Kdybych jednou na čas nevyrazila s lidmi, které se trochu dají označit za kamarády někam do hospody a do klubu, kde to stejně nemám ráda, tak bych byla úplně osamocená. Jenže i to běhání je pouze pro samotáře. Sport celkově nemám ráda, takže žádné fitness centrum nepřichází v úvahu. Uvažovala jsem o nějakém bojovém sportu, ale to bych se strašně bála, že mě to bude bolet

Takže,  co navrhuješ?

Nevím. Říkám, že jsem k ničemu…

Dženis ty seš teda žízek, co tu pročítám přízpěvky  tak se tu prezentuješ za šeredku ať duchem tak vyzáží … ukázaná platí  papír snese všechno tak se předveď, docela chápu že samota tíží  a navíc nemáš vyvynutej pud sebezáchovy  když si vzpomenu jak jsem vyděl v pořadu "A"čko na nově, byla tam holčina s nemocí motílí křídla kdy každodeně zakoušela bolest protože její kůže stála za hovno a měla otevřené rány které byly chráněný jen obvazy který jí pojišťovna odmítala hradit  tak se dožila nedávno do cca 30 let tak to byla fakt bojovnice s sylným pudem sebezáchovy kterej ty postrádáš ale prostě to tak je každej máme něco táhne mi na 60 jsem zarostlej motorkář pár lidí už jsem taky přežil vymetal jsem blázince kvůly modré knížce abych nešel na 2 roky na vojnu. né že bych se jí bál  dělal jsem gimnastiku tak sylově v pohodě akorát tam nefrčely vlasy do pasu tak nic pro mě. Jinak co se týče tvé nemluvnosti měl jsem vztah jeden z nejdelších s partnerkou která měla asi tento styl ale mě to tak nepřipadalo kámoší ji volepily přezdívkou ryba jako že mlčí ale já věděl sví ta měla svůl svět ale neměla potřebu ty keci co se momentálně vedly komentovat připadalo ji to jako ztrátu času mlácení prázdné slámy pokud to máš rozdaný stejně  nevydím v tom problem v podstatě jseš svoje ale sráží ti sebevědomý to žes neprožila to co ostatní ohledně sexu. pamatuju se že sám jsem se na to třás abych to měl za sebou a věděl o co jde a to mi bylo po 15 roce  tak se nedivím žes nasraná na ten svět bo nežiješ sakum prdum plnohodnotnej život vždiť na těch ženskejch je to sakra vidět když si vrznou jak jsou pak v náladě. Tak jako mohl bych tu dluho sáhle psát ale všeho moc škodí a těch hrubek už taky stačilo  P. S. tobě by bodlo kdyby ti vyšel vztah s někým koho si pak budeš hýčkat a on tebe toť vše je pak vyřešíno 

ahoj, nechci se mi žít, nic mě nebaví, mám deprese nemohu spát a pořád brečím, dostala jsem se do finančních problémů a brzy mě asi také vyhodí z bytu, po rozvodu jsem zůstala  sama, rodina se ode mě odtáhla. Opravdu nevím co mám dělat. Nevím si rady se svým životem, bude nejlepší, když to všechno skončím.

Možná malé řešení najdem. Když tak mi napište na emal a uvidíme:   trodatek@post.cz

Zdravím tě, jsi hodně mladá. To, že hodně čteš a zajímáš se o historii není nic stupidního, právě naopak. K tobě by se hodil rovněž introvertnější typ kluka, nejlépe student historie či filozofie, se kterým by sis mohla povídat o historii, ale i o jiných věcech. Váš vztah by se patrně rozvíjel pomalejí, ale to vůbec nevadí, o to hodnotnější by byl. Neznáš někoho, koho také zajímá historie? Mohli byste se občas sejít a popovídat si spolu. Každý máte například svoje oblíbené historické období. Někomu se líbí 14. století a vláda Karla IV. , někdo jiný má rád jinou dobu, antiku, někdo zase spíše novodobější dějiny.

Pokud tě rodiče vychovávali jak píšeš, tak je možné, že právě oni mají velkou vinu na tom jak se v současnosti cítíš. Je to hodně těžké. Ale věř, že i tobě bude lépe. Práci změnit můžeš, nicméně by nebylo špatné, aby ses například po pracovní době koukla na internet, kde budou nabídky práce. Když tě něco zaujme zašli životopis, až tě pozvou na pohovor, jdi tam a v práci si vezmi dovolenou. Takto můžeš práci změnit. Pracuješ 6 měsíců, takže nárok na dovolenou máš, tak proč ji nevyužít třeba takto.

Popřípadě se zkus poradit i s rodiči, zda by ti nepřispěli na dokončení vzdělání. Některé školy umožňují i dálkové studium a kdo ví, třeba tam na tebe bude někdo čekat. Mám za to, že jsou-li alespoň trochu rozumní tak ti pomůžou, pokud se jich bojíš a nechceš jim to říci, je někdo v rodině komu věříš, např. teta, babička, sourozenci, pokud ano, svěř se jim. Určitě ti pomohou. Nicméně bych asi jako první šla za rodiči. Kdyby šlo o moji dceru, na studium bych jí přispěla, kdyby jí ve škole něco nešlo, řešila bych to tak, že bych se jí snažila sehnat doučování a chtěla bych mluvit s pedagogem, který ji daný předmět vyučuje. abychom našli řešení jak jí pomoci.

Také jsem byla vychovávána spíše autoritativně a chvála se u nás moc nenosila, tedy alespoň v mém případě. Vím jak je to težké, když je ti okolím, tedy zejména rodinou předkládáno, že jsi méně hodnotný člověk, ale tak to není. Jsi prostě trošku jiná, no a co. Všichni nemůžou být stejní, Jinakost obohacuje naši společnost.  

Neznám nikoho, kdo by se zajímal o historii. Já vlastně znám strašně málo lidí, bodejť by ne.

Věřím, že rodiče za nic nemůžou, za všechno si můžu sama. Já jsem na VŠ byla a vyhodili mě a rodiče to dost vzalo a mě vlastně taky. Takže už po nich asi nemůžu chtít, aby mi to platili, když už kvůli mně vyházeli tolik peněz. Na dálkové studium si nikd netroufnu.

Janicko a co kdyz jsi studovala tu nespravnou skolu? Popremyslej o tom. Pokud si nedodelas skolu nebo si neudelas zadny kurs, bude z tebe navzdy pomocna delnice, k tomu pekne frustrovana!! Zjisti si, jake jsou v tvem okoli moznosti a co by pro tebe prichazelo v uvahu (ucitelka, vychovatelka, pecovatelka, zoolozka, chemicka, pojistovacka,  nebo cokoliv jineho). Je skoda, aby ses takhle zahazovala.
Ale musis se uz konecne odrazit a zacit!!

Každopádně teď v lednu si podám několik přihlášek na VŠ a mezitím to budu muset s rodičema promyslet. Ale mám hrozný strach to s nima jakkoli řešit. V nejhorším bych musela studovat dálkově, nebo prezenčně na kolejích či bytu a makat na brigádách jako šroub. Ale to by pak to studium bylo odsouzeno k rychlé zkáze.

Já už taky nechci žít dál. Mně se akorát všichni smějou že furt brečim, nic mně nebaví prostě. Už měsíce si říkám, že si převléknu postel, prostě to neudělám, radši si do ní lehnu a brečim v ní, pocity bezcenosti a bolesti a furt přemýšlet, jsou opravdu na prd. Celej den jsem nebrečela, až teďka. Nejde to prostě zadržet!

Ahoj. Kdo se ti směje? Když někdo má chřipku a necítí se dobře, směješ se mu? Určitě ne, ani já se mu nesměju. Stejně když se nekdo necítí psychicky dobře, tak se nesměju. Takže si myslím, že se ti smějou blbci a nebo ti, kteří ti nerozumí a neví, co za tvým pláčem stojí. Pokud máš pocit, že tvůj stav sama nezvládneš, jdi za psychologem. Pomůže ti, nebo ti alespoň pomůže pochopit, proti čemu stojíš. Neboj se, spraví se to. Hodně štěstí.

Ahoj, lidi v práci, tedy ty ženský tři co tam semnou pracujou v tý místnosti. Jsem tam z tý páce úplně vydeptaná a prostě když se mi chce brečet tak brečim. Necítím se vůbec psychicky dobře a proto se nejde smát, prostě to bolí se usmát. Oni to neznají, nechápou co to je mít celej den slzy v očích a neumět na chvílí přestat přemýšlet. Že jsou doma velký starosti a že nemám skoro kamarády ani žádnou budoucnost.  To je člověk za celej den pak ufrkanej a nateklý oči mám. Už se snažím zajít k psychologovi, pracuju na tom, vím že to sama nezvládnu, potřebuju pomoct!

Deprese se někdy stává nezvládnutelnou a je způsobena nedostatkem serotoninu, kterého má člověk z nejrůznějších příčin (nejen kvůli jeho způsobu myšlení) málo. V tom případě nestačí pokecat s kamarády nebo s psychologem, ale je nutno zajít k psychiatrovi. Psychiatr je na rozdíl od psychologa lékař a je oprávněn předepsat antidepresíva za účelem zvýšení hladiny serotoninu. Zkoušet v případech nedostatku serotoninu řešit situaci pokecáním s kamarády nebo s psychologem může vést až k tomu, že si člověk hodí mašli.

To jsem si taky dnes (13.01.2016) myslela že půjdu sníst všechny prášky co mám v tašce a zapiju to vodou a konec. Že bych byla konečně šťastná.

Všichni máme občas takové chvilky. A když píšu všichni, myslím opravdu všichni.  

 Vždy když máme takové slabé chvilky, měli bychom si uvědomit, co by za to druzí dali, aby se mohli vyléčit z nevyléčitelné nemoci… Avatárek má pravdu, těžkým obdobím ve svém životě si projde každý z nás, chce to jen NEVZDÁVAT TO!

Držím palce, zase bude líp

Nenavidim svuj život nenávidím celý tenhle svět. A hlavně sama sebe jsme ošklivá blba neumím vůbec nic im pořádně číst ani psát jak si určitě všimněte. Pro vsechny jsme něco co se ani nemělo nikdy stvořit nemám žádné pořádně přátele a ty které mám je neustále ponizují  jelikož neumím ani pořádně vyslovit jedno blbý slovo. S cizími lidmi se neumím bavit bojím de S nimi bavit stydím se za sebe nejsme o schopná si obléct šaty sukni prostě nic co by mě jednak odhalovaloodhadovala. Pro příbuzné jsme blázen nenechává me ani  samou samou doma. Ach jo závidím lidem kteří mají nějakou nemoc nejlépe smrtelnou chtěla bych umřít a to co nejdříve závidím lidem co žijí ve válce klidně bych si to S nimi vyměnila.

Nesnáším tenhle život každou žádanou chvíli doufam ze mi zjistí nějakou smrtelnou nemoc ????????????