Téma: Deprese, úzkostná poruchy a zaměstnání - jak to řešit?

Milý Voslíku, myslím si, že je toho dnes na ty mladé hodně náročné. Všechno se řeší v chvatu a pak je člověk z toho vedle. Myslím si, že tě nejvíc zabolela slova od budoucích tchánů. No, neměli to říkat, ale už se stalo. Kolikrát i dospělý, či starší člověk řekne, co druhého zabolí. Nemyslím, že to bylo plánované, ale cítí se nějak ukřivděni, či odloženi na druhou kolej, tím, že tě jejich syn upřednostnil a možná je to už také mrzí. Voslíku, je lepší být s rodiči, jak svými, tak s partnerovými zadobře. Kdyby přišly děti, budete rádi za babi a dědu a děti budou šťastné s prarodiči. Víš, že jsme také procházeli obdobím, kdy člověka bolelo srdce. Jen láska a odpouštění vede k pěkným vztahům. Voslíku, přítel tě má moc rád, přece odešel od rodičů k tobě, to je krásné, to je láska.  Jeho rodiče si tak uvědomí, že je dospělý a bude si žít svůj život. Ale vztahy udržujte s rodiči vás obou, budete šťastnější než žít v napětí. Poutem jednoty je láska ne rozdělení. A dvojitý, trojitý, či vícepočetný provázek se jen tak nepřetrhne, než ten tenký. Čím více vás bude držet pospolu, tím více budete silnější. Voslíků, seš hodný člověk, jen tě nyní přemohla bolest a v bolesti někdy člověk udělá chybu i v práci. Tolik si to nezábírej, člověk se poučí a zmoudří i ten starší, či starý.  Neboj, zase bude všechno v pořádku a svět bude veselejší. Teď se na sebe usměj, venku je krásně a svítí sluníčko. Pavla

Pavli, děkuju, jsi hodná. A taky máš pravdu. Ale já se s přítelovými rodiči nehci už bavit. Podle nich jsme všichni divní. Děcka, protože s nimi nemluví, neoslovují je a teď už k nim ani nechtějí chodit. Za což mohla ze začátku jejich matka, pak jejich otec (protože jejich matku ani své sděti nikdy nepraštl, aby si zjednal pořádek) a nakonec za to můžu taky já. Malá by měla chodit k psychologovi, protože je podle nich divná. Přítelova bejvalá je divná. Já jsem chvíli divná nebyla, ale teď už jsem taky divná. A jejich syn se neumí chovat a jednou bude všeho litovat.

Protože mně se něco stane, mí rodiče ho vyhodí a on nebude mít nic.

Obvykle když jsem od nich odcházela, tak jsem si připadala jako nejhrší člověk celé planety.

Nejdůležitější je holt ten přepychovej barák, kvůli tomu se má obětovat všechno a všechno člověk úpřece zkousne.

A chodit k nim nebudu. Už tak přítelova matka při jeho návštěvě chodí naštvaně kolem, nic neříká a tváří se jakože je ten nejublíženější člověk. Někdo by to asi zvládnul, ale já z toho mám akorát psychické problémy. Je mi zle, dávám si to za vinu, brečím a nejraděj bych umřela.

Takže asi tak.

Milý Voslíku, určitě to nyní nejde lámat přes koleno a když je nechceš vidět, tak to nevadí, budou mít čas,  třeba si něco uvědomit, co říkají a pokud nebudou chtít ztratit syna, tak se to časem svým srovná. Třeba na něčí narozeniny, nebo o svátky. Pokud by podali ruku ke smíru, byla by to dobrá indicie. Ty vzhledem svému zdravotnímu stavu potřebuješ klid a vlídné prostředí. Žijte si podle sebe, ale časem se můžete občas s jeho rodiči navštívit, uvidíš, jak se bude vše vyvíjet. Přeji ti hlavně klid, abys byla zdravší a všechny povinnosti zvládala. Pavla

Doufám, že to tak nějak dopadne. I když teď tomu vůbec nevěřím.

Poslední dobou jsem zase ze všeho vynervovaná. Musím s tím něco udělat, jinak to špatně skončí.

Děkuji Ti za milá slova, Pavli.

Milý Voslíku, vždy, když nás něco trápí, když to bolí, tak se to zdá nekonečné, ale až se situace srovná, až se vylepší, až je vše v pořádku, tak nám ta doba přijde, jako okamžik. Jsme, jako ženy citlivější na různé podněty a někdy se toho nahromadí najednou hodně a zdá se, že to není možné unést, ale zvládne se to. Voslíku, vím, jaké to je, když není vidět za horizont, ale tím se člověk cvičí v trpělivosti. Voslíku máš rodiče, máš přítele, povzbuzení se ti dostane, neboj a zase se ti uleví a nadechneš se s chutí do života. Držím ti palečky a myslím na tebe. Pavla 

Bohužel, Pavli. S tímhle mi už nikdo blízký nepomůže. Je sice pravda, že je to lepší než kdybych byla sama. Cítím ale, že je to pro ostatní přítěž. Mívám takové stavy, že veškeré utěšování je k ničemu. Prostě se mi ztratí všechen smysl a nejde to.

Někdy to trvá dvě hodiny, někdy den, někdy dva dny. Pak se to zlepší a mám zase pocit, že se nic zlého neděje. Jenže když se to děje, nechce se mi ani vstávat, všechno mi přijde trapné a zbytečné. Nechci ani nikoho vidět a ke všemu se musím moc přemlouvat. Není to obyčejný smutek, je to prostě zoufalství, se kterým neumím nic udělat.

Bojím se, protože jestli s tím něco neudělám, nezvládneme to s přítelem a rozejdeme se. Už jsem něco podobného jednou zažila a nechci to znovu. nechci se znovu rozejít kvůli tomu, že mívám takové stavy u kterých se navíc někdy bojím, abych si nějak neublížila.

Ahoj Voslíku, napsala jsem ti vzkaz. Pavla

Ahoj Voslíku, já bych na ty různé deprese zkusil krizovky z Bachovek.

Nevím jestli sem mohu vložit odkaz na Bachovky, ale zkusím to.

http://www.bachovky.cz/

Voslíku, vždy když slyším o někom, koho mám ráda, že musí nějakým způsobem trpět, tak mi to automaticky rozevírá náruč a nejraději bych toho dotyčného schovala do svého objetí a chránila ho tak před všemi bolístkami světa.  

A Ty patříš mezi ty lidičky, které mám tady na MS nejraději a tak ráda bych Ti pomohla, ale nevím jak. Jedna moje kamarádka z dětství trpí na deprese už spoustu let, ale má je už v pokročilém stádiu a nejde jí už z toho pomoci.

Po přečtení Tvého posledního odstavce jsem si řekla, že alespoň tohleto video

(které dává naději) Ti pošlu ke shlédnutí, možná Ti něco objasní a pomůže najít řešení Tvého problému.

Moc Ti přeji, aby bylo už jen dobře.

Díky moc, Rybko!

Voslíku, já jsem taky voslík a líbí se mi čtyři dohody od Jardy Duška. Jinak to víš, člověk bojuje. Například světlo a vzduch pomáhají a taky procházky a dát si klid jen pro sebe. Nesnažit se jen vyhovět. Až budeš mít víc energie, zase se usměješ i na sebe i na lidi. A taky dobře jíst. Někdy je lepší večeři nejíst a nechat tělo odpočinout.

Marki, o Čtyřek dohodách vím, i o zpracování Jaroslavem Duškem, ale ještě jsem je nečetla ani nekoukala. Asi bych to měla zkusit.

První krok je to, že jsem se odhodlala přihlásit se na tu vysokou, druhý kork bylo to, že jsem sama sebe přesvědčila, že ty přijímačky prostě udělám a třetí bude snad moje radost z přijetí

Už celkem zoufala chci změnit práci, ale je to jako na houpačce. Jednou jsem přesvědčená, že to půjde, jednou jsem zase v beznaději, že to snad ani není možné. Proto ta škola, dává mi naději. Ikdyž vím, že mi pomůže jen s kvalifikací, zbytek je na mně. A to mě právě taky trochu děsí. Ale jedou už se prostě musím rozhodnout, co chci.

Děkuji Ti za pomoc.

PS: Ještě jsem zapomněla na psycholožku. Dlouho jsem tam nebyla, myslela jsem, že to zvládnu. Ale raději ji požádám o konzultace či o radu, za kým zajít.

Ahoj voslíku, veř mí, že takové úzkosti má dalších X lidí. Zažila jsem něco podobného a raději jsem problém na doporučení mé nejlepší kamarádky, které jsem se taky svěřovala se svými problémy vyzkoušela psychologa a následně i nějaké léky… s rodinou jsem své problémy řešit nechtěla a kamarádka už nevěděla jak mi pomoct. V období okolo maturity jsem měla nějaké deprese, které se podepisovali na nespavosti, podráženosti, špatně jsem se koncentrovala atd. Trvalo to asi 2 roky. Vyhledala jsem psychologa v jiném městě, po pár sezeních i to opravdu pomohlo a na jeho doporučejí jsem pak brala lék novo passit http://pilulka.com/leky-na-deprese~c8150.html ale je to na tobě, jestli vyhledáš odbornou pomoc. Dnes je mi 32 a jsem už (myslím) v pohodě. Držím palce L.