Téma: Demonstrativní odchod manžela nebo konec vztahu?

Je to déle než rok, co jsi tu o tomto problému psala, jen se mi zdá, že se ledy pohnuly jiným směrem. Co se změnilo? Možná jeho vztah ke kolegyni? Možná mu ona dodává seběvědomí, zatímco z jeho pohledu ho Ty srážíš? Nebo si jen domýšlím, co není?

Barčo, kdepak. Jeho kolegyně je dávno pryč. Sám se postaral o to, aby získal její místo. Je teď obchodním ředitelem společnosti, založil si k tomu všemu ještě svoji novou firmu, snaží se o to, aby byl svým vlastním pánem. Jak on sám říká, má problém s autoritami. Hm. Já už nevím. Vrátil se v noci, odjel prý jen koupit stůl, co ho vzteky dětem rozkopl. Ráno se omlouval, že vlastně nechtěl odjet, že si to potřeboval jen promyslet, že to přehnal. Ale tašku a všechny věci poodnášel do auta. Možná čekal, že ho budu volat zpátky. A mně bylo zle pekelně, ale asi jsem moc ješitná, já fakt už nevím.  

Teď vzal děti autem pryč, i když tady před tím řval na celý barák jako vzteklej pes, dětem jsem nakukala, že je to zvířátko z pole - zase do mě něco hustil, nenechal se přesvědčit, aby toho nechal - pořád a dokola, před dětmi, je jak v transu, potřebuje mi to nutně říct, jinak se vztekne. On je klidnej člověk, myslela jsem si to. Já dávám průchod emocím úplně jinak než on. Něco mě vytočí, tak to řeknu. On si to nechává pro sebe. Pak se to na něj navalí a bouchne to. A je mu to jedno. Vzal děti pryč - asi na truc. On je roztěkanej, dělá kraviny, nesoustředí se, je myšlenkama jinde. Chtěl je brát do Prahy, aby nakoupil skříňky nebo co. To ho vždycky čapne spousta elánu, všechno chce spravit, udělat - to, na co nemá čas celý rok, chce najednou strhat naráz. Chce mi dokazovat, jak to umí, jak to bude dělat jinak. Připadám si jako jeho matka, co se jí chce zavděčit. Říkala jsem mu, ať je vezme děti ven, ať je oblíkne a jdou se teda projít, že mu je přece neberu. Ne, museli odjet autem pryč. Je to naschvál. Jeho máma se skoro 30 let nebaví s jeho vlastním tátou, dodnes jeden obviňuje druhýho, ona mu ho nechtěla dávat, on jí nechtěl dávat peníze. A to jsou to vzdělaný lidi. Ale bezcitný. Měla jsem to vidět dřív, já nechci, aby tohle čekalo moje děti. Já vůbec nevím, co mám dělat. Pár minut mluví tak, potom zase jinak. Ani to nejsou minuty, otočí během pár vteřin. Nějdřív na mě křičí, že mě vlastně nepotřebuje, potom že ne, že se omlouvá, že to tak nemyslel. Je mi to hnusný, mám toho plný zuby a nechci se na něj ani dívat, natož s ním mluvit Miluje nás, ale jediný, na co se dokáže vážně soustředit a mluvit o tom, je jeho práce. U nich v rodině spolu lidi nemluví, mě neoslovují, jsem prostě "Ty" - "ty, chceš taky? " Nebo lépe neptat se vůbec. Oslovení nazdar na přivítanou zcela běžné. Vnoučata nepotřebují, to mají vždycky spoustu výmluv. Jak maminka s náhradním tatínkem, tak biologický tatínek s náhradní maminkou.. Nepotřebují se stýkat, od toho jsou Vánoce a narozeniny. Jsem plná vzteku a je to teď vidět, musím trochu vychladnout. Omlouvám se. Jenomže on s nimi dvacet let žil, těžko se něco změní.  

A proč nejedete někam společně? Proč sám s dětmi?

Ahoj Danielo,

jako kdybych četla můj příběh! Ta podoba, nemůžu tomu věřit. Můj mažel je taky tichý, nepotřebuje se nikomu svěřovat. Já byla z domu zvyklá na otázky - Jak se máš? Jak ses měla ve škole? Co novýho? Ještě chodíš cvičit? Jak často? Baví tě to? atd. atd. Prostě cítila jsem zájem a to od manžela necítím. Manžel nepokládá otázky. Příjde mi takový chladný, že se zajímá jen sám o sebe. Na druhou stranu je moc šikovný, spraví, opraví, vyrobí, nakoupí, s dětma si hraje úžasně. Taky se mi zdá, že jsme úplně každej jinej, kdyby měl každý z nás jiný parnetry, tak by to třeba fungovalo, ale my dva dohromady to prostě nefunguje Taky mi říká, že musí být po mým, že ho řídím, že mu říkám co má dělat/nedělat, že mu poroučím. Jenže já to tak nemyslím. Doma jsem neměla problém s mým chováním a jednáním, prostě jsme si jako lidé nesedli a to se stává, jenže otázka co teď. Taky u nás není žádné vzrušení, sranda jen zřídka, doma se sourozencama se směju v jednom kuse. S manželem skoro ne. Máme jiný smysl pro humor asi.  Málo mě na mlj vkus objímá, málo mě pusinkuje, v noci je často otočený ke mě zády. Myslím že mě miluje, jen tu lásku nedává najevo tak jak bych si já představovala. Prý ho pořád poučuju, peskuju, jsem dominantní, musí být po mým.. jenže to stejné si myslím já o něm - je trochu despotický, musí být po jeho, je povýšený, atd. Prostě jsem tak stejní a zároveň jiní.

Já se taky extra nesvěřuju, ale otázky, cos napsala, jsou jen zájmem o toho druhého a pokud nejsou, tak je cosi špatně bych řekl..

Kláro, a máte děti?  Já si říkám, jak moc jsem hloupá. Protože jsem ho přece neznala chvíli, když jsme se brali. Už jsme spolu skoro 4 roky chodili. Je teda pravda, že jjsme se vídali jen jenom o víkendech a rok jsme spolu pak žili, a přišlo mi to dost na to, abychom se mohli vzít. Nebo já nad tím ani takhle neuvažovala. Prostě jsme se měli rádi, tak jsme se vzali. Aspoň jsem si to myslela, že si to přejeme oba dva. Nevím, proč se to pokazilo. Muž tvrdí, že jsem dospěla, zatímco on je pořád tím klukem, co si myslí, že když přinese kytku a zákusky, bude všechno v pořádku. Od doby, kdy jsme se vzali, dospěl i on, to rozhodně. Já když někdy čtu, jak se vyjadřuju, si zase tak dospělá nepřijdu, řeším kraviny, vím to. Neumím to jinak. A stejně tak vím, že ani on to jinak nedokáže. Já na něj ani nic nehážu, měla jsem vědět sama, že když nedokáže projevit dostatek empatie vůči cizím lidem, těžko to bude jiné doma.  

Kláro, máš pravdu, doma se švitořilo pořád. Je mi jasný, že to tak nemusí být všude, ale měla jsem to vědět. Já neříkám, že bysme neměli tu pusu zavřít, jen mi chybí zájem o to, co druhý dělá, jak mu je.  

Báro, já se musím učit, ještě ty státnice do toho. Proto jeli sami. On tohle zvládá bezvadně. Nákup i děti. Postará se. Horší je to s výchovou a s povídáním. On nemá co říct ani jim. Spíš po nich opakuje jejich věty, pak si myslí, že reaguje adekvátně. "Tatínku, podívej, rybička. " Ano, Davídku, rybička. " Jsem na odstřel, já vím. Jsme každý jiný, moje největší chyba je v tom, že jsem tohle dopustila. Chci být tolerantní a pochopit ho, ale nedaří se mi to ani trochu. Vždycvky chvíli vydržím, pak mně něco dojde a je to v háji. Nejsem moc fajn člověk k žití, asi mi vážně všechno vadí a neumím si toho vážit. Nechápu to. Myslela jsem si o sobě, že jsem hodnej člověk, ale já teď koukám jenom na to, jak blbě se cítím v životě já. A jinak mi to nejde.  

Nemá cenu to řešit, díky za reakce.

Nemáš pravdu, sdělená bolest je hned o něco menší, než když je na ni člověk sám..

Baruško.

No, copak je..... megerko   

jen, že mě tvá reakce potěšila a že máš pravdu. prostě Baruško.