Téma: I po rozchodu vzájemné urážky, možný návrat?

Dobrý večer vespolek a přeji zároveň klidný vstup do podzimu. Nevim jestli si sem jdu postěžovat nebo pro radu, každopádně budu rád za každý  názor. Můj problém jde dosti těžko popsat v jedné slohovce, ale zkusím to. Samozřejmě se jedná o vztah. Je mi lehce přes 40 a i přesto, že jsem měl v životě relativně dost vztahů, až v tom posledním jsem si byl jistý, že je to ta pravá. Bohužel (nebo bohudík) jsem se zřejmě spletl. Nevím jak to dělám, ale několik posledních vztahů mi přijde, že doslova přitahuji divné polovičky. Tahle poslední, měla "vztah" trvající 24 let s tím, že v něm měla mnoho přestávek nebo pauz, protože ji ze strany jejího partnera doprovázelo údajně těžké domácí násilí. Pak si zhruba před 20 lety "odskočila" otěhotnět, protože nechtěla rozšiřovat jistý genofond. Pak se k sobě vrátili a vše běželo nanovo. No můj "problém" je v tom, že jsem byl díky svým zkušenostem celkem vyrovnaný a klidný člověk na začátku tohoto vztahu. Když jsme se dali dohromady, řekla mi o sobě mraky věcí, které se týkaly jejího pokusu o promiskuitní život, který ani nezačala, protože byla naštěstí dost soudná. Její mládí bylo takové, že žila s rodiči a zároveň s otevřeným vztahem její matky s milencem, který s nimi v podstatě skoro bydlel, ale všichni se snažili tvářit, že jde v podstatě jen o rodinného přítele. V mezidobí dvou let, kdy byla v podstatě sama, navazovala pokusy o vztahy a tyto potencionální partnery si v podstatě "schovávala" na "co kdyby". Když mi o nich vyprávěla, mluvila o nich jako o hračkách. Nejsem typ člověka, který v jakémkoliv vztahu dokáže něco takového tolerovat a díky tomu jsem se s ní celkem dost přel, že to zkrátka není normální. Každý takový rozhovor dopadl tak, že mi raději řekla, že chce být sama. To bylo skoro každý měsíc. Je výborný řečník, který druhého zasype argumenty a urážkami, já zase raději mluvím pomaleji a snažím se přemýšlet nad tím, co řeknu a raději to podstatné vypíšu proto, abych měl jistotu, že jsem se nevyjádřil jinak, než jsem zamýšlel. Vždy když jsme měli takový problém, snažil jsem se přemýšlet a bohužel v doprovodu alkoholu. Má mnoho přátel kteří ji v čemkoliv budpu přitakávat, ale za jejími zády snad všichni dokážou říct, že sama neví co chce. Její matka prý místo kabelky nosila mobilní lékárničku, ve které měla hlavně antidepresiva, což se bohužel naučila i ona a "navykla" na ně i svou dceru už od 15 let.

Zpátky k mému problému. Když přišla taková situace, že jsme byli rozejití, samozřejmě jsem se to snažil řešit alespoň smskami. Hodně moc jsem o ni stál, protože ve svém úplně nejupřímnějším jádru je to prostě fakt hodná holka, která má podle mě strach se zamilovat a hlavně druhému věřit, nebo cokoliv plánovat v další budoucnosti, protože si s sebou táhne ten pomyslný batoh minulého života a neumí ho ze svých zad shodit. Na konci našeho vztahu jsem byl už tak zoufalý, že jsem se snažil upoutat na sebe její emoce i urážkami těch jejích hraček a vlastně i jí samotné, protože ta minulost na ni byla šíleně vidět. Bohužel veškerou závažnou komunikaci vedla po požití Stilnoxu a druhý den si nepamatovala naprosto vůbec nic. Takže dnes (03.09.2022), je můj problém v tom, že je mi jí fakt líto, chci jí nějakým způsobem pomoct, zároveň jí chci přivést k ní samé, čili takové jaká opravdu je a ve finále i s mým zajímavým alkoholismem. Je to složitý příběh, k psychoterapeutovi jsem dorazil jen jednou v životě, ale i prve jsem věděl, co mám dělat. Teď už vážně netuším… Jako nejhorší věc jsem na sobě zjistil, že jsem se i choval asi jako manipulátor, jak mi později sama vyčetla, protože v těch urážkách jsem samozřejmě vytahal věci, které mi v dobré víře sama řekla. Nikdy jsem to nedělal, ale to hlavně proto, že sama neměla problém tahat na veřejnost mé osobní problémy i během našeho vztahu. Je to šíleně hrdý člověk, který ale na druhou stranu sám sebe nesnáší (údajně). Po jejím posledním výstupu, do kterého mě zatáhla, se naprosto ztrapnila před svými příbuznými, protože řešila opět při stilnoxu (hypnotika na spaní), že mohu za to, že se rozešli dva lidé, které se facto ani neznám a o půlnoci jim vyvolávala s omluvou za to co jsem způsobil. Druhý den si opět nic nepamatovala a prý jí bylo vysvětleno, že problém byl opravdu jen mezi těma dvěma. Místo omluvy si mě zablokovala kde mohla krom telefonu, na který jsem ji poslal hodně urážlivou sms. Rozešla se se mnou na velikonoce. Minulý týden jsem měl příznaky panické ataky (poprvé v životě) a začal jsme též přemýšlet o psychiatrovi. Znáte ten pocit, že je někdo přesně ten, s kým chcete stárnout, smát se a užívat si život? Myslel jsem si a pořád ve mě sedí myšlenka, že je můj osud. Ale nemám tušení, co dál dělat. Díky za názory