Téma: Vztah s otcem - jak jste na tom vy?

Zajímavé - zrovna před chvílí jsem myslela na to, že zítra bude přesně rok od úmrtí mého tatínka, že mu musím zapálit svíčičku a vidím tohle téma.

Když už tak napíšu něco o něm. Stačí na začátek, že byl voják z povolání- ve svých 48 letech v šarži podplukovníka u PS.

Vyrůstala jsem se sestrou-dvojčetem-komínky ve skříních, postele musely být ustlané jako na vojně-vše muselo "řezat" a jako největší takovou potupou  pro nás děvčata v 18 letrech jsme měly vycházkové knížky- a běda, když jsme nedodržely smluvní hodinu tam zapsanou!

Takto s námi jednal celý život-takže pokud nám třeba ještě na škole naši spolužáci říkali, že my holky se máme, že nemusíme na vojnu, tak jsme vždy říkaly, že bychom nějakou takovou vojnu "odsloužily" s prstem v nose.

Já jenom obdivovala naší maminku, která byla opak, kamarádská přátelská, prostě sluníčko.

Takže nejsi sama, my jsme si užily vojnu až do jeho úmrtí a to zemřel v nedožitých 92 letech!

No, ja chapu, ze cloveka muzou rodice necim rozcilovat, obzvlast dokud jeste s nimi zije, ale pripada mi, ze hodne lidi si nevazi toho, ze je ma. Tim nemyslim ted tebe, ale obecne.

Clovek si to uvedomi vetsinou az kdyz je pozde. Ja jsem o otce prisla, kdyz mi bylo 11 a do te doby jsme spolu vychazeli skvele, stejne jako mi sourozenci. Neidealizuju, opravdu to tak bylo, rozumela jsem si s nimmozna vice nez s mamou.

Ale proste me do tedka trapi, ze jsem mu vlastne nestihla rict, jak moc ho mam rada, proto radim vsem, urovnejte si vztahy s rodici, dokud je cas, dejte jimnajeo, jak je mate radi a verte, ze se vase vztahy vylepsi. Existuji sice vyjimky, ale ty jsou zanedbatelne pomerove. Vetsinou problemy ve vztahu s otcem nebo matkou vzniknou z prkotin.

Žádný, je už po smrti.

Malý Avatárek s taťkou

A koukám, že jsem se ani moc nezměnil, jen jsem malinko zmodřel (ne zmoudřel! )

Jůůů, to je super fotka, Avi  ty jsi byl ale roztomilej …

Taky bych sem vložila své foto s mým tátou, ale dost dobře nevím jak to udělat, napadá mě fotku vyfotit…no, popřemýšlím.

Scanner -?

Scaner není vždy ta nejlepší volba, ale dík za tip, něco vymyslím…

I lesklé fotografie lze dobře nascanovat. Scanner s tím přímo počítá - fotografie se pokládají přeci přímo na sklo. Osobně "fotografie foťákem nefotím" - jsou na nich odlesky od okolních světel a fotky nikdy nevypadají jako při scanu ze scanneru. Tím ale nikomu nechni scanner vnucovat. U mě je to první volba.

dobrá tedy, dám na radu odborníka, mrknu na to o víkendu.  

    Super fotka, kolik Ti tam je? Měsíc-dva?   Moje mládě vypadalo úplně stejně a to nejsem zastánce názoru, že jsou všechna stejná.

Jů mimi a jaké krásné

Hm. Můj táta už nežije, ale měl jsem s ním dobrý vztah. Za mnohé mu vděčím a nemůžu mu to už říct, ale říkám mu to často jen v duchu a myslím, že to slyší.

Jojo …

Toto je můj táta.

Neříkali mu český Kasparov?

Neříkali. , ale byl dost dobrý jako Kasparov.  Byl to Slovák jako řepa.  

Vztah s tátou mám dobrý, i když není bez chyb a v pubertě a v dětství(mém) byl hodně přísný, tak byl pro mě vždy vzorem slušného člověka, který pro rodinu udělá maximum.

Když jsem byla malá, tvrdila jsem ži si ho vezmu za muže  

Takže jsem ráda jaký je a jiného bych nechtěla…

Že si ho vezmu za muže, to jsem taky jako malá říkala. Nedovedla jsem si ani představit, že bych si vzala někoho jiného. Tak trochu Elektřin komplex, no, klasika

Já když začla poznávat muže, tak jsem každého s tátou srovnávala, což byl problém. On je prostě čestný, drží slovo a vždy žil pro rodinu, pro mě byl vzor.

A navíc skvěle vypadal, vysoký, černovlasý, hnědooký, ženám se líbil. I ted vypadá stále dobře.  

A taky hodně tolerantní, jinak by s mámou nevydrželi spolu tak dlouho i když chyby má taky. Jsem ráda že mám rodiče, jaké mám, nevyměnila bych je za nic na světě.

i já jsem tvrdila, že máma to měla lehký, vzala si tátu a já abych si vzala nějakýho úplně cizího chlapa.

S tátou mám pěkný vztah, každý člověk má své mouchy, stejně tak já i on, ale celkově musím říct, že je zlatej 

Můj táta umřel, když mi bylo 19 let, ale není dne, kdy bych na něj nemyslela.  

Měla jsem to štěstí, že jsem se narodila báječnému chlapovi, naprosto čistému a poctivému člověku, který mí hrozně moc dal. Když jsem byla malá, místo čtení pohádek mi povídal o strašidlech a příběhy z dětství … To bylo tak kouzelné.

Vždycky jsem říkala, že bych chtěla muže, který by se mu alespoň trochu podobal.  

Napoprvé jsem tolik štěstí neměla. podoba byla čistě fyzická, ale napodruhé jsem se trefila .  

myslím, že jsme měly podobné tatínky Můj táta byl tak poctvivý a spravedlivý člověk, nesmírně pracovitý, zručný, dobrotivý a chápavý, že mám vážné obavy, že laťku jím nasazenou těžko někdo dokáže dotáhnout,   o překonání asi vůbec nemá smysl přemýšlet. Už tu 18 let není, ale. ono ho jen není vidět, on tu je, dívá se, jak se nám daří, mám se s kým poradit, mám měřítko pro své pochybnosti a rozhodování. Fyzická nepřítomnost není limitující. A vztah mezi námi… bohužel  jsem k mamince nikdy neměla tolik důvěry  a ona pro mě tolik pochopení jako táta. Já s tátou řešila i to, co se obvykle řeší  "Mezi námi děvčaty" od zdravotních problémů, přes lásky až po to, že se mnou on jezdil třeba po lékařích, když bylo třeba, hlídával mi dceru, naučil jí moc a dodnes je i pro ní velký vzor. Je tu… je s námi pořád… nezapaluji svíčky na den umrtí, ten den není co slavit. a vzpomínar? myslím na něj denně, ale ne s lítostivostí vzpomínek na zemřelé, myslím na něj jako na někoho, kdo tu "zrovna teď není", ale kdyby tu byl, řekl by mi že.

Meg, tohle bylo krásné. Zřejmě byli stejní … můj tatínek uměl taky všechno opravit a udělat. nic nebylo problém. Byl to děsnej kutil a jelikož byl od mých 5 let v invalidním důchodě, tak jsme spolu trávili moře času a tím pádem jsme k sobě měli o hodně blíž než s mámou. Tím nechci říct, že mamča nebyla fajn, ale chodila do práce …od ráno do večera.

S tím, že se ztratil jsem se vyrovnala, ale co mě opravdu moc mrzí je to, že moje dcera přišla o kouzelného dědečka, který by byl schopen s ní dělat ty blbiny, které umí jen dědové.  

Ale já vím, že on je tady. člověk, který byl milován nikdy neodejde.  

      Dnes jsem na tom dobře.   Ale pamatuji dobu po revoluci, táta rozjížděl podnikání a ještě chodil do práce. Jiří Kodet v Pelíškách byl proti němu čaj. V kombinaci s mojí pubertou časovaná bomba. Mamka v té době nosila svatozář a dnes si zas myslím, že tu svatozář má taťka. Důležité je si v té ukřivděnosti nelibovat a brát věci tak jak jdou. Někdy si tak s manželem říkáme, kdo má blbější rodiče a pořád je to plichta. I my děláme chyby jako rodiče, dneska už je chápu a neřeším. Nedávno jsme s našima debatili o volbách a tak nějak se mi chtělo taťku poškádlit, popíchnout a tak že dám asi komunisty°°°°°°°°No táta chytá pořád dobře.

Je mi smutno když čtu jak skvělé máte nebo jste měli tatínky, já toho svého neznám a vůbec nic o něm nevím. Myslím že mě opustil záměrně, mě to moc bolí a vím že jsem si to nezasloužila. Nikdy jsem nikomu neřekla tati, nikdy mě žádný muž neřekl jak mě má rád a já díky tomu všemu získala nedůvěru k mužům. Hrozně mě to mrzí, moc ráda bych ho poznala i když je třeba jako malou zavrhnul, chtěla bych ho poznat. BUDTE NESMÍRNĚ VDĚČNÍ ZA SVÉ OTCE, PROTOŽE OTEC JE STEJNĚ DŮLEŽITÝ JAKO MATKA.

Otec je skutečně hodně důležitý a chápu, že ti chybí… Na druhou stranu je možná lepší nemít otce, než mít otce, který není otcem, ale něčím jako noční můrou a ty si přeješ jediné - aby nebyl, nebo abys nebyla ty.

Vím, že tohle pro tebe nebude útěcha, a že to tvůj stesk po otci nezmírní. Je dobře, že víš, že jeho odchod není tvá vina a že si to nezasloužíš.

A maminka ti o něm nic neřekla?

             Můj tatínek byl pro mne ten nejlepší a nejhodnější tatínek na světě. Měla jsem k němu v dětství a v dospívání blíž, jak k mamce, která chodila do práce na odpolední směnu. Vzpomínám, jak jsem mu ráda na zahradě pomáhala, jako malá jsem s ním velice ráda na kozlíku řezala pilkou dříví, . nebo ráda vzpomínám, jak mě učil hrát fotbal. Byl to velice laskavý člověk, usměvavý, nikdo ho nikdy neslyšel říct sprosté slovo. Byl vzorem pro mého nastávajícího manžela a spoustu kluků jsem díky tomu odmítla. Každou neděli nás s mamkou vzali do lesa na procházku, maminka nabrala koláče, přidaly se k nám všechny děcka z ulice a v lese jsme si na dece dělali koláčový piknik. Dodnes na to všichni rádi vzpomínáme.

Kamarádky vždy říkaly, že nám závidí naše rodiče.

Rybičko, jaké jsme si vybrali, takové máme .  

Tak já mám taťku super. Prakticky všechny vzpomínky z dětství mám na něho, byl se mnou asi všude, zatímco matka vůbec.   Tu si pamatuji jen jako prudičku, které se pořád něco nelíbilo. Teď mě táta trochu štve, protože zanevřel na život, nic ho nebaví, hrozně ztloustl, prostě nechce se sebou nic dělat. Mrzí mě, že ho vidím jak "uvadá". Vždycky to byl sporotovec, srandista, prostě velkej kamarád. Bolí mě, jeho situace, ale nemůžu ho donutit se trochu víc hýbat, omezit jídlo apod. Stále doufám, že zmoudří, je mu tepřiv 63 let, to je ještě mlaďas!!!

Každý to prostě máme jinak…