Téma: Rodičům vadí můj letitý partner - jak zlepšit vztahy s rodiči

No napsala jsi dost málo na to, abysme ti mohli nějak konkrétně poradit. Třeba co přesně rodičům na partnerovi vadí, jak se vztah rodičů k partnerovi vyvíjel - vadil jim od začátku nebo se to později někde zvrtlo apod.

Jinak vztah s partnerem je Tvoje věc, důležité je, zda jste vy oba ve vztahu spokojení a klape vám to. Pokud jste spolu šťastní, tak bych to, že se partner nelíbí rodičům, moc neřešila. Je to Tvoje volba, ne jejich, Ty s ním žiješ a vychováváš děti, ne oni.

Moji rodiče jsou věřící a tak to asi všechno vidí jinak, např. si představovali, že si vezmu svobodného, budu mít svadbu v kostele jak se patří a budu bydlet s nimi, zatím já jsem se chtěla postavit na vlastní nohy, bydlela jsem sama, našla jsem si práci 50 km od domova, no a tam jsem poznala svého partnera, znali jsme se krátce a brzy jsem otěhotněla, vše bylo fajn až do roku 2009, to se partner s mojí matkou neshodli a už se to vezlo, korunu tomu nasadil můj bratr, když na partnera fyzicky zaútočil a chtěl mu jednu dát pěstí a také další věci k tomu, že nejsem schopná vychovat svoje děti, chtěli na mě poslat sociálku, přede všemi mě pomluvili, pak jsem si našla přivýdělky, tak našli na internetu moje inzeráty, udělali z toho takové drama, že jsem toho musela nechat, nic jsem nedělala špatného, jen jsem si chtěla k mateřské přivydělat, tak i když mám nějaké přivýdělky tak pod jiným jménem a jinou emailovou adresou, aby na to nepřišli, když přijedou na návštěvu, tak skoro se mnou nemluví, matka tedy ano ale asi aby se neřeklo, a otec, když jsem se ho zeptala, jak je na tom zdravotně, tak místo odpovědi pokrčí rameny, možná je chyba i ve mě, protože když se narodila moje poslední, tak přijela partnerovi pomoci moje mamka, on ji ale nechtěl, tak jsem ji řekla aby jela domů, že už mě pustí, ona jela s pláčem domů, pak byla vina na mě, že jsem ji nechtěla, ale to bylo kvůli tomu, že jsem nechtěla aby došlo k nějakému konfliktu. Tak jim raději nepíši, protože mi stejně neodpoví na sms a když jim napíšu třeba email, tak mi přijde zpět email plný kritiky, nebo když mám narozeniny, jako minulý rok, tak kromě přání k narozeninám mi přišel dost škaredý dopis. Vím že mě nenávidí, baví se se mnou jen tak na oko, nechápu jak rodiče mohou nenávidět svoje dítě. Vím že si můj  život představovali asi jinak, ale já jsem si našla skvělého, toho nejlepšího muže co jsem mohla poznat a i když můj vztah příbuzenstvu vadí, protože jsou všichni nábožensky založení, tak i přesto by měli můj vztah snažit se respektovat.

Nejdůležitější je mít dobrý vztah, se svým partnerem a být v tomto vztahu spokojení.

Stává se, že rodiče mají jiné smýšlení a jiný názor na život. Nezlob se na ně, oni si to prostě neuvědomují.

 Rodiče ti dali život, vychovali tě, ale dál tě musí nechat žít svůj vlastní život.

Mnoho lidí by chtělo mít krásný vztah s rodiči, ale někdy to, kvůli vlastní spokojenosti prostě nejde. V žádném případě to není tvoje chyba.

Já jsem jim samozřejmě vděčná za to že mi dali život, vychovali mě, umožnili mi vzdělání, také jsem jim to řekla že si toho vážím a že je mám ráda a že chci abychom spolu vycházeli jako ostatní děti se svými rodiči, ale nejde to, asi je někde chyba

Jak psala sociální_pracovnice, je to vskutku málo informací. A jak psal Pluto, hlavně žádné pocity viny kvůli tomu, že žiješ jinak než si představují rodiče. Důležité je, jestli jsi ty sama s partnerem šťastná. Pokud ano, čti dál

Třeba ti pomůže i můj příběh. Jsem z věřící rodiny, můj přítel je rozvedený, má dvě děti a bydlíme spolu. Pořád se mě někdo ptá, jestli to mým rodičům nevadí. A strašně se diví, když jim řeknu, že ne. Sice by nejspíš byly radši, kdyby to všechno probíhalo jinak, ale moje rozhodnutí respektují. A kdykoliv kdy příjdu a bavíme se o tom, co mě zrovna trápí a že je to někdy těžký - partnerovy děti a jeho rodiče, jeho bývalá - že to s sebou přináší různé věci k řešení a rozhodování, nikdy mi to nevyčítají a neříkají, my jsme ti to říkali. Když můžou, řeknou mi svůj názor a že se na ně můžu kdykoli obrátit a to je všechno. Dokonce nám i nabídli, že kdyby bylo třeba, můžeme jít bydlet k nim. Proto si myslím, že mám moc moudé a laskavé rodiče.

A teď partnerovy rodiče - ti jsou přesný opak. Pořád se jim něco nelíbí, pořád něco vyčítají a nikdy by nebyli na 100% spokojení. Bohužel bydlíme v jejich domě, který se postavili a už se nemohli nastěhovat, a tak jsme jim i jaksi zavázáni. Navíc přítel je jedináček. Dost nepříjemná situace a nikomu ji nepřeji

Nedokážou přenést přes srdce, že někdo může mít vlastní názor na život a dělat si věci podle sebe.

Co s tím? Nejspíš se odstěhujeme, jinak se to bude čím dál víc kupit a jednou to bouchne.

A teď ta rada, jak jednat s rodiči a necítit se provinile. Stačí si uvědomit, že mám právo na svůj názor a na svůj život. A nemusím nikomu nic vysvětlovat. Takže: "Díky mami, vím, že to myslíš dobře a mám tě ráda. Tvůj názor respektuju, ale moje představa je jiná. Mám svého partnera ráda, je mi s ním dobře a mrzí mě, že tě to trápí nebo štve, ale věř, že nemusí. "

A to je celé. Buď to pochopí nebo ne. Důležité je vytrvat a nenechat se zvyklávat. Musíš to brát tak, že ty jsi pro to udělala, co jsi mohla a zbytek je na nich. Buď to přijmou nebo ne. To už je jejich boj, ne tvůj.

Hodně štěstí!

Pořád přemýšlím jak vztahy napravit ale opravdu nevím, také z nám z okolí kamarádky, co si vzali rozvedeného partnera a je to vše ok,

Víš, oni partnerovi rodiče se chovají asi podobně, jako ti tví, ale jen o trochu víc kultivovaně.

Každopádně je vidět, jak ho nevědomky psychicky vydírají. To je pořád jak by neměl tohle a že támhle to je špatně a co ty děcka, vždyť pořád nezdraví a neodpovídají a že to je přece strašný, protože v každé normální rodině přeci děti odpovídají, když se jich dospělý zeptá a tak dále a tak dále, je to pořád dokola. A já jsem z toho někdy tak zdeptaná (a především můj partner), že si říkám, jestli teda něco neděláme tak děsně špatně, když nám to pořád vyčítají. Jenomže jsem zjistila, že partnerova matka se sama chová někdy jak dítě. Třeba přijde, zazvoní a odejd, aby jako dala najevo, že se jí něco nelíbí. Nebo přijde, řekne příteli, co jí vadí a zase odejde. Někdy si přijdu jak u pitomců.

Chyba opravdu není na tvojí straně. Nesmíš si vyčítat to, že jsi mamku poslala pryč. Kdyby byla ochotná akceptovat vaše přání, tak to pochopí a nevezme to jako křivdu.

Já chodím skoro dva roky k psycholožce. Ne kvůli partnerovým rodiččům, ale kvůli sobě. Potřebuju najít sebevědomí a klid sama v sobě. A daří se mi to. I přes tyhle neustálé "útoky" a výčitky. A práv ěona mi řekla, že člověk má právo na svůj názor (postoj, život) a nemusí to nikomu vysvětlovat. Prostě je to jeho rozhodnutí a to stačí. - Proč to chceš? Protože chci, je to moje rozhodnutí. - Samozřejmě s partnerem a lidmi nám blízkými o tom třeba diskutujeme, bavíme se, co chceme a jak to chceme. Ale pokud ti někdo chce tvoje rozhodnutí nabourávat, pak se nenech. A nežij s pocitem, že si něco musíš obhajovat. Dá se to naučit.

No a co se týče toho, že na tebe tvá rodina útočí - s tím ti asi nepomůžu. Jedině se opravdu zkus vymezit jako dospělá osobnost. Když si sama připustíš, že je v pořádku všechno, co děláš, pak to bude určitě lepší.

Třeba se tu objeví někdo, kdo by věděl víc.

Když si vzpomenu na svoje dětství, tak bych řekal že mě vůbec rodiče neměli rádi a vlastně teď už vůbec nemají, baví se se mnou jen na oko, muž slyšel jak to moje matka říkala, že mě rádi nemají, že jsem děti vůbec neměla mít, že jsem se psychicky léčila, což není pravda, měla jsem ale problémy a to takové, že díky směnám v nemocnici jsem měla problémy se spánkem a tak jsem si občas vzala prášky na spaní, ale to není žádná vada, když jsem poznala partnera, tak jsem vůbec neřekla že někoho mám, že je rozvedený s dítětem a o 10 let starší, nějakým způsobem se potom dozvěděli kde vlastně jsem, tak za mnou přijel táta, chápu měl o mě strach, za nějakou dobu přijeli všichni, a už zde byla první známka toho, že matka a bratr nechtěli jít dovnitř a rodičům partnera řekli, že poznají jaká jsem, no a pak řekla že jsem neměla děti mít, že jsem se psychicky léčila, když jsem se jí na to ptala, tak prý jako mohu něco takého říct, partnera nemají rádi, protože měl úraz, který si nezavinil sám a je doma v invalidním důchodu. No a teď je situace taková, že nikdo z příbuzenstva vůbec se mnou nemluví, od lidí od kterých bych to nečekala, tak mě to mrzí ale co nadělám, brečet a prosit se jich o to aby se mnou mluvili, vypisovat jim nebudu.

Na svoje dětství nerada vzpomínám, když mi něco nešlo nebo jsem něco nevěděla, tak hned facka, nebo pohlavek, nebo kloubek prstů po hlavě, brácha si z toho nic nedělá, ale ve mě to bití stále je, v nejhorším nás matka vytáhla v noci z postele a když jsme podle ní neměli něco hotového do školy, tak jsme to psali v noci, super, poučení pro mě co nemám dělat svým dětem, a vím, že je k nim samotné pustit nemohu.

Když se narodila nejstarší tak to bylo ze začátku fajn, pak to ale začalo, že se takhle nechová normální 18 měsíční dítě, ale teď to stojí za houby, muž nemůže překousnout to, že mu chtěl můj bratříček dát po hubě a já od té doby s bratrem nemluvím, vůbec se spolu nestýkáme.

Jsem zvědavá jaké přání mi dojde k narozeninám jestli i s nějakým promiňte mi všichni slovo s hnusným dopisem. Zablokovala jsem rodičům a bratrovi emailové adresy tak i když mi budou psát emaily, tak mi žádné nedojdou, nejsem zvědavá číst urážky, když něco řeknu já, tak se hned urazí, já si jen stojím za svým, teď se jim např. nelíbí že nejstarší bude mít odklad do školy a že nepůjde do první třídy, no tak nepůjde nic ji neuteče, ještě na školu není připravena, když bych ji tam dala tak to bude trápení hlavně pro ni, pro nás a pro učitele, nepůjde jí to a co potom.

Mám tři dcery a prý když má žena samé děvčata a ne kluka, tak prý není psychicky v pohodě, to je podle mě blbost, všichni víme, co ovlivňuje zda se narodí chlapec nebo děvče.

Jsem jinak rodičům vděčná že mě vychovali, dali mi život, ale te´d jsem matka já a kdyby mě respektovali a muže taky a mluvili se mnou normálně, i když se jim třeba můj vztah nezamlouvá, tak se to mohli snažit pochopit. Kdyby třeba některé z mých dětí si našlo rozvedeného muže, tak třeba by se mi to také nelíbilo, ale když bude vidět, že je spokojené, tak nač tomu vztahu bránit a snažit se vycházet s druhou stranou dobře.

Také si říkám jestli jsem někde udělala chybu, tady se řeší blbosti, jako že jsou drzé, že špatně mluví a tak no a teď se řeší že nepůjdu nejstarší po prázdninách do školy. Partner už toho má plné zuby, divím se že ještě se mnou je, chtěl si mě vzít ale už nechce. Když přijedou tak se mnou nemluví ale já si s nimi také nemám co říci, jestli je to někdy změní, netuším

Brambůrko, to mě opravdu mrzí. Zní to dost hrozně. Ale sama jsi přišla na to, že nemá cenu s rodiči něco řešit, protože tě nerespektují a hlavně si vymýlí věci, které nejsou pravda. nevím proč, jestli je to tím, že ti jednoduše nechtějí dát volnost? Možná. Víra je krásná věc, ale nesmí se zneužívat. Můj taťka jednou řekl, že Bůh dal lidem ne jen přikázání, ale taky svobodnou vůli a mozek, aby se mohli sami rozhodnout.

Tudí jsme svobodní lidé, víra nás nesmí svazovat, má nám dát volnost. Samozřejmě volnost s pokorou, že nejsme páni všeho, ale taky nejsme zbyteční mrňaví červíci.

Ptala ses v tématu, jak zlepšit vztahy s rodiči. Tady bych asi radila nic nezlepšovat a spíš se s nimi nestýkat.

Tak to řekl tatínek hezky Bůh nám dal přikázání ale i svobodnou vůli se rozhodnout zda v Boha věřit bebo nevěřit.

No vidím to jako jedině tak nestýkat se s nimi, kdyby se alespoň se mnou bavili normálně a brali muže jako osobu kterou jsem si vybrala sama a vybrala jsem si dobře, občas se neshodneme, ale to se někdy stává, tak by to bylo všechno fajn, ale bohužel co nadělám.

Pro mě jsou nejdůležitější moje 3 děti aby byly veselé, zdravé a šťastné a doufám že se mi to daří, i když jsou to někdy zlobivci, ale pořádní, tak jsem ráda že je mám a když za mnou přijdou s pláčem, tak na jejich zlobení zapomenu

Rozhodně zde nechci nějakým způsobem svoje rodiče pomlouvat.