Téma: Žárlím, důvodem je nevydařená vztahová minulost

Zakladem pro tebe bude podle me ziskani tveho ztraceneho sebevedomi. Pokud si nebudes alespon trochu sebe sama vazit a hlavne si nezacnes verit, tak se te zarlivosti nezbavis. A ver, ze muze byt jen otazkou casu, kdy to tve (pravdepodobne zbytecne) zarleni prestane soucasneho pritele bavit - to bych resil spise nez to, jestli se mu prestanes libit.

Gara2: Ano, já moc dobře vím, že bych si měla víc věřit. Že mé sebevědomí je v tomhle ohledu téměř na bodu mrazu. Jenže prostě nevím jak. A samozřejmě vím, že dřív nebo později na své žárlení doplatím

Tochu žárlit se musí ale tropit scény to může jít nanervy nebo skončit  roschodem ! Jo důvěra má velikou váhu, je to těžké důvěřovat po tolika zklamáních ale někde začít musíš a doufám že partner je ten pravý !  Držím ti palce

Děkuju moc:)

Ahoj,mám podobný problém,kdyby sis o tom chtěla jen tak popovídat a vypovídat tak písni na ma.rat@seznam.cz

Zdravím vás mě můžete přidat do kopie v tom emailu, já mám velmi podobný problém lenka.svatunkova@seznam.cz

Každý den se děsím toho, že se mu přestanu líbit, že si najde nějakou jinou, že mi bude nevěrný a to všechno z toho důvodu, že ho neustále  terorizuji svýma špatnýma náladama způsobenýma tím, že mu nevěřím.

A přesně to se také stane, pokud tuto špatnou vlastnost nezměníš.

V každém vztahu je nezbytná důvěra a určitá volnost. Samozřejmě trocha žárlivosti není na škodu, ale opravdu jen špetička, aby partner věděl, že mi není lhostejný, ovšem nesmí si myslet, že ho stíhám nebo kontroluji, natož nějaké zbytečné scény.

Já osobně to vnímám takto.... manželovi věřím, což je základ a také jsem přesvědčená o tom, že pokud to bude chtít udělat, tak to prostě udělá. To já tak docela neovlivním a on si to bude muset sám zodpovědět se svým svědomím. Navíc co oči nevidí, srdce nebolí. Tudíž nepátrám a totéž jsem řekla i manželovi, s tím, že samozřejmě věřím tomu, že je mi věrný a bude i nadále, ale pokud by přeci jen z nějakého důvodu měl tu potřebu, tak ať je tak laskavý a udělá to tak, abych se o tom nedozvěděla, netahá ji k nám domů, či našeho auta apod. a rozhodně si vezme šprcku.

To je tak asi všechno, co k tomu můžu říct. Nemá smysl trápit se věcmi, které nemohu nijak zásadně ovlivnit. Tím myslím, že i ve fungujícím vztahu může dojít ke zkratu a pak je to o tom jestli dotyčný chce nebo ne.

"Každý den se děsím toho, že se mu přestanu líbit, že si najde nějakou jinou, že mi bude nevěrný a to všechno z toho důvodu, že ho neustále  terorizuji svýma špatnýma náladama způsobenýma tím, že mu nevěřím."

Na čo myslíš, to si do života pritiahneš. 
 sluníčko 

Mrkněte tady: žárlivost.

Chtěla jsem si to přečíst, ale stránka nedrží...objeví se a zmizí

"Já osobně to vnímám takto.... manželovi věřím, což je základ a také jsem přesvědčená o tom, že pokud to bude chtít udělat, tak to prostě udělá. To já tak docela neovlivním a on si to bude muset sám zodpovědět se svým svědomím. Navíc co oči nevidí, srdce nebolí. Tudíž nepátrám a totéž jsem řekla i manželovi, s tím, že samozřejmě věřím tomu, že je mi věrný a bude i nadále, ale pokud by přeci jen z nějakého důvodu měl tu potřebu, tak ať je tak laskavý a udělá to tak, abych se o tom nedozvěděla, netahá ji k nám domů, či našeho auta apod. a rozhodně si vezme šprcku."

¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨

Tak tohle jsem kdysi-stejně jako Veselka,svému bývalému řekla taky,dost podobně.A ani 1 z nás žárlil přiměřeně,žádný problém,tohle jsem mu říkala jako by ve srandě,až na to,že tohle mé sdělení pochopil jako:takže když se to stane Tobě,nic se nedovím...jsem z něj rostla...a vysvětlila mu,že jsem myslela pouze na sebe-na to,aby mi neublížil,až na ten konec-to jsem řekla:a běda mi něco připtáhnout domů.

A vidíte-žádná ženská,milejší mu byly drogy...v 35-ti.Po 14 letech manželství.Takže si nevybereš..Ne,že by si s tím občas před tím nezahrával,ale pak to začalo gradovat a když jsem vypiskovala,dělal mi to za zády.A jinak si asi nevěděl rady sám se sebou nebo měl pocit,že mu něco "utíká"...já se pravý důvod dodnes nedověděla a už je mi to dávno fuk.

Ale hlavně-zajdi si k psychologovi-mě to kdysi(jiný důvod)velice pomohlo.Vysvětlí Ti,jak se ten druhý cítí,přesvdčíš se také,že taková zklamání si člověk zažije hodně,ale nesmí se z toho sesypat a nebrat to tak,že jsou "všichni stejní",čímž Ti neříkám,že bys měla neoprávněné pocity-to ne.Moc dobře vím,jaké je mít malé sebevědomí-a v tomto Ti vážně pomůže-vrátit Ti ho zpět.Stačí si uvědomit pár věcí,co člověku "běžně" nedojdou.Když ho nechceš ztratit(i jeho trpělivost,což vypovídá o tom,že to je opravdu bezva chlap!),tak to zkus,pro VÁS OBA.

Nemyslím to špatně, nebylo by dobré se třeba poradit s psychologem? Myslím, že máš v sobě nějaký blok a podvědomý strach a to by chtělo hlavně vyřešit.