Téma: Opakovaná nevěra manžela - psala jsem si s jeho milenkou (pornoherečkou) manželovým jménem, přemlouvala ho aby opustil rodinu

Drahá Eliso,

život se s Tebou rozhodně nemazlí. Postižené dítě je něco, co sám nevím jak bych zvládl. Asi nedobře.

Ale můj komentář zde není od toho, abych Tě chlácholil a schovával pravdu jen proto, že to máš těžší. To by realitě nepomohlo. Věřím, že když chceme změnu, musíme být v první řadě upřímní k sobě.

Já se Ti pokusím co možná nejobjektivněji nastínit můj subjektivní pohled. Není to univerzální pohled. Jde jen o to, že Ti může dát nějaké impulzy k zamyšlení. Nic víc, nic míň.

Nejdříve si to shrňme:

Co by mě vadilo z pohledu muže:

Když jste začali chodit, kolik mu bylo? 18-20? Co vybouření neboli (ne) zkušenosti z jiných vztahů - nechybí? (Myslím, že chybí.)

Vzali jste se brzo. Na dnešní dobu moc brzo.

Kombinace příliš mladý muž a starší žena toužící po dítěti téměř nikdy nedělá dobrotu.

První dítě přišlo velice brzo. K tomu všemu ještě dítě postižené.

Navíc je z Tebe cítit trocha více emocí, možná až agresivity : „bych mu jí hned vlepila, aby se probral“, „Tam se picnul“, „tak jsem to na něj vybalila“ …

Teď nehodnotím to, zda na ní máš / nemáš právo. Jistě máš těžké chvíle a v nich každý vybouchne. Já se na to ale dívám s odstupem, z pohledu člověka, který by to měl přijímat a popisuji, jak bych se cítil.

Dále píšeš:

Tohle mě dostalo. A já nemám problémy? Mě se za celou dobu, co jsem se synem doma, nezeptal, jak mi je, jak to zlvádám. Vše bere jako samozřejmost.

Předpokládám, že nechat si postižené dítě bylo Tvé rozhodnutí. Ale za svá rozhodnutí nese zodpovědnost ten, kdo je učinil. A této odpovědni se nelze nijak zbavit. Na okolní svět proto můžeš byt nazlobená, ale to Tvoji realitu k lepšímu nezmění.

Kdo navrhnul svatbu? A jaký byl důvod svatby?

A teď co z toho plyne:

To vše je obrovské množství tlaku a závazků nahromaděno ještě když je člověk dítě. 18 - 20 – to je člověk fakt dítě, navíc muž je víc dítě než žena. Emočně mentální věkový rozdíl mezi Vámi byl a je ještě mnohem větší než fyzický věkový rozdíl.

A pod tím tlakem si muž neměl čas pořádně vydechnout a řešil průšvih za průšvihem, závazek za závazkem. Ale kolem sebe vidí více svobody. Taková je doba. Můžeme si nalhávat že vše je jinak, ale realita naše iluze nakonec rozbije.

Nevěra je pak logickým vyústěním z toho tlaku a přetlaku závazků.

Signály jsi už měla v začátku: Pokud partner zahne již v začátku vztahu a pak to opakuje, je (dnes) pošetilé očekávat, že se něco změní a v budoucnu z něj bude předělaný anděl. Pokud se nezmění podmínky ve kterých žije, nemůže dojít k opodstatnění změny.

Jak to vidím já:

Je to jak to je. Milenky jsou pro Tvého muže únik. Tím, že ho s tím budeš konfrontovat jen zvýšíš tlak. Ale on hledá uvolnění.

Vztahy ale nefungují na principu tlaku, ale přitažlivosti.

Pokud chceš, aby k Tobě inklinoval víc než k milenkám, musíš najít cestu jak ho opět přitahovat.

Jedno jsi to už dokázala, protože píšeš, že 8 let vše fungovalo.

Tak zopakuj to, co bylo tehdy dobře a navíc to ještě vylepší. Posuň to na nový, lepší level. To ho bude inspirovat a možná se přidá.  

Tady mi to nedá, abych se neohradila, co se týká Tvého názoru na postarání se o postižené dítě. Rozhodnutí se o něj postarat je povinností obou rodičů a až pokud to opravdu není možné, může přijít na řadu jiné řešení. Takže - rozhodně nesouhlasím se skoro nařčením, téměř s výtkou a zodpovědností,   že to bylo rozhodnutí pisatelky. Tady by opravdu měl být manžel vděčný, že největší břemeno péče nese na bedrech jeho žena a podle toho se chovat. Státní instituce je krajní řešení a ne jedno z řešení.

Barčo, beru co píšeš.

Já souhlasím s tím, že Elisa si zaslouží respekt za výchovu dítěte s postižením.

Ono je těžké tolik možností shrnout do jednoho textu. Určitě jsem to nemyslel jako výtku. Mojí prioritou bylo podat impulzy k zamyšlení, ne někoho soudit.

Ale uznávám, napsal jsem to nešikovně.  

Svatbu navrhl manžel, dítě bylo společné rozhodnutí. Já se upřímně vdávat nechtěla.

První syn je zdravý, druhý se narodil postižený. To už nám bylo oběma přes 30.

Rozhodnutí nechat si synka doma bylo také společné rozhodnutí. Když jsem ho poznala, tak jsem moc dobře věděla, že je mladší a nechtěla jsem ho, jenže on se nedal.

Každopádně si vašeho názoru vážím a rozhodně se nad ním zamyslím.

Moc děkuji, že můj názor bereš takhle a děkuji za doplňující info.

Věděl jsem, že to co píšu se Ti nebude číst lehce a psalo se mi to těžce, ale psal jsem to v naději, že to může pomoc podívat se na věci z jiného úhlu a tím získat možnost něco s tím udělat.

Jsem ráda, že jste napsal z pohledu muže. Protože to je to, co jsem potřebovala. Snad to zvládneme Děkuji moc.

Já na Tvém místě bych si zakázala číst jeho mobil. Zbytečně se pak trápíš a ubíráš si energii, kterou tak potřebuješ pro děti. A také se tím snižuješ na jeho úroveň. Ať už to všechno o něm budeš vědět nebo ne, myslím, že tomu stejně nezabráníš pokud v tom bude pokračovat. Vzpomněla jsem si na Petra Hapku který měl 2 manželky a hafo milenek a nemanželských dětí. Jak jen to ty jeho manželky mohly unést. To obdivuji, že se nad to povznesou a jedou dál. V životě přesto že žijeme v manželství jsme tu každý sám za sebe. Asi bych se řídila heslem co oči nevidí srdce nebolí. Ale kdoví jestli bych to ustála.