Téma: Žiju vedle manžela, ne s manželem - trápí mě to protože ho miluji

Ahoj, chce to nějaké nové IMPULSY. Třeba nějaký nový koníček - něco, cos vždy chtěla dělat a třeba se k tomu ještě nedostala, nebo si vyjet někam na výlet - sama nebo s někým - podívat se někam, kdes ještě nebyla, nebo jít na DISCO a udělat něco bláznivého, nebo nemáš třeba kamarádku, které by ses svěřila? Potřebuješ se odreagovat od toho co máš doma.

Nevím, jestli zrovna DISCO je řešení, když má dvě děti, ale se zbytkem souhlasím. Je třeba se dostat z toho co tě ubíjí … Řešení nemám, protože každý máme svou berličku, ale možná dobrá kamarádka, která poslouží jako vrba taky není od věci.  

Já se snažím najit nové věci, koníčky, ale vše dělám s dětmi, s mužem není moc dobrá domluva a nějak nechape, že po tolika letech v praci je najednou ta stoprocentni změna v životě těžká. Nikdy jsem si nepředstavovala, že až tak jiný je rodinný život, nejen zodpovědnost, věčná starost, povinnosti, samozřejmě i radosti, alenějak se citím zklamaně, smutně, vydeptaně, nevim jak to napsat. Mám stochutí řvát a už ani nevím na koho. Dobrou kamarádku nemám, měla jsem, ale bohužel to nedopadlo, byla pro mě víc než kdokoliv, ale eměla na mě čas a protě nedopadlo, od té doby už radši kamaradky nevyhledávám, spíš známeé, ale tem se nesvěřuji. Diky tomu, že nemám mámu, kterou teda nemám od narození a nikdy mi až tak nechyběla, tak ale teď, co mám děti by mi rada, ať už jen ohledně toho co uvařit, nebo jak, opravdu bodla. A to nemluvim už jen tak o vykecání. Od 1řlet žiju sama, otec se znovu oženil a paní mu porodila další děti, nevadí mi to až tak, ale prostě už jsem se nikdy domů nepodivala. Snažím se být dobrou matkou pro své děti, hospodynkou, ale atále se citím jak ten pes v útulku, něco jako chcěte mě, zmateně. Te´d když už s mužem vyústili hádky na maximum, každý žijeme ve svém pokoji a děti běhají mezi námi je to ještě horší. Nevím jak si pomoct, nevím jak si problém nepřipouštět a nevím jak hlavně zvládnout, až jednou zvednu telefon a z něj uslyším že ten starý nemocný příslusník - mám babička, která mě vychovávala, už není. Všechno se mi nějak dvině hroutí, bohužel. Vždy jsem byla takový optimista, ale ted to nějak nejde, bojím se, je to zvlaštní, ale je to tak. Je potřeba udělat fůrů věcí jinak, ziskat ten nadhled, ale kde začít a jak? a hlavně jak ustát tuto situaci? děkuji a omlouvám se za romám

Sara1, Je to smutné, jak jste vyrůstala bez maminky, ale naštěstí tu byla babička. Dnes už jste dospělá a sama jste maminkou. To co prožíváte ve vztahu s mužem je tak trochu vývoj manželství. První zamilovanost se mění na rodinu, na starosti o děti. Vztah už není tak žhavý, ale je trochu jednotvárnější, klidnější. Někdy si můžete s manželem zase udělat hezkou chvilku, jako za mlada. Určitě denní starost o děti vyčerpává, ale zase na druhou stranu je to Vaše role maminky v rodině a pokud děti milujete je to krásná náplň života, která se nebude opakovat, dětství mají děti jen jednou, a na Vás je aby bylo krásné. Jistě, že chcete po manželovi pozornost, ale on po ni touží určitě také, jen to neumí dát najevo, ono chlapi jsou velké děti. Zkuste to s ním pěkně, po dobrém, ale ne jen jeden den, ale vytrvale po delší dobu, výsledek přijde. Držím Vám palečky a radím ze života, jsem 44 roků vdaná. Pavla

Potýkám se se stejným problémem. Ale je mi už 55 let, myslím si že v Tvém věku žít jen vedle sebe ve vztahu je docela brzy. Myslím si, že pokud je chlap takhle neaktivní a pohodlný a pokud chcete vztah udržet, budete muset vzít osud do svých rukou. Znám hodně ženských s tímhle problémem, takže si určitě nemyslete, že máte problém jen Vy. Pokud Váš manžel nepije, dává Vám peníze na domácnost a nemá jiné neřesti, tak máte vlastně štěstí, protože by mohlo být i hůř. Já jsem si život přizpůsobila tak, aby mi bylo v něm dobře. Takže např. v neděli zorganizuji výlet kam bych se chtěla podívat a můj chlap jde se mnou, s tím nemá problém, on to prostě jen nechce vymýšlet, co se bude dělat. Pokud chci jet na dovolenou tak ji musím zorganizovat a nebo jet bez něho. Pokud já neudělám nic, tak sedíme a nudíme se doma. Takže nehroťte to, nehádejte, ale chytře ho využijte tak, jak Vám to vyhovuje. Chce to trochu námahy vymýšlet program a rozumím tomu, když jsou starosti, tak to nebaví a člověk je unavený a ubitý problémy, mám vyzkoušeno, že když jsem to přemohla, nakonec mi bylo odměnou, že jsem se dokázala od povinností na chvíli odreagovat a jít zase dál. Hold prostě někteří chlapi jsou takoví pasívní trubci. Takže přeji Vám hodně diplomacie a energie, aby Vás problémy neválcovaly a začněte si dělat drobné radosti a k tomu zneužívat toho svého chlapa.

Já vím, že muže stále miluji, ale nejsem si jista v tom, že dokažeme tolik problému už vyřrešit. muj muž zásadně neřeší, nemluví, neplánuje, nebyl takový. Jenže život je holt i o problémech a já také nejsem všeznalá a ráda si prolmuvím o problémech, kor kdyz se týkají našich děti. Neumím si přestavit, jak budeme se domlouvat dál, nevím ani jestli o to ještě stojí, vše mu musím desetkrát opakovat čekat třeba hodinu na odpověd anebo se nedočkam vůbec, jelikož to nezopakuji a zapomenu na danou věc a to se domlouvam, třeba jen nad tím, kam půjdeme, nebo co děti a tAK. NEvím jak vše bude ale tak ráda bych měla muže vedle sebe aby mi byl aspon trochu oporou a i kamaradem, stačilo by jendou tydně aby si se mnou dal kafé a popovidal, jeden den v týdnu šel s námi na prochajdu, řekl jednou za měsíc že nás má rád, neříká to vůbec, nesnídá s námi, neobědvá, nechodí ven, neplánuje, nekomunikuje, hodně ho změnila práce, ale bohužel i nemoc. A mě k němu to, že kdykoliv jsem měla jakoliv těžké období otočil se ke mně zády, neobjemul a neřekl ani to bude dobrý, je opravdu těžká povaha. v€ěděla jsem to vždy, ale myslela jsem že když se mají dva ráda, tak vše se dá zvládnout, ale musí oba chtít, já nedokážu poznat co on chce, já bych chtěla spokojenou aspon trochu rodinu a někam patřit a ráda se tam vracet. FAkt ten rok 2013 mi dal celkem hodně poprdeli a musím se s tím poprat, možná když se vyrovnám se samotou, ikdyž má děti, ale myslím tim muže, tak se nebudu až tak bat, musím si věřit, že bude lí= a vše zvládnu. děkuji:_) )

Já jsem zastánce toho, snažit se do posledního dechu a když ani pak to nejde, tak vím, že jsem udělala maximum. Z manželství jako ze vztahu, m kde už jsou děti se nesmí utíkat bez boje, jen proto, že to jaksi už nefunguje.  

Ale to co čtu, no nevím, jestli bych nepřehodnotila svůj postoj. Ale to víš jen ty, jestli jsi udělala všechno pro to, aby jste fungovali. Pokud ano, šla bych od válu. Ale píšeš, že ho změnila nemoc … to je třeba věc, ke které je nutno přihlédnout, zda to opravdu může být ten spouštěč toho jeho chování.  

Pavla ti to napsala krásně, jsi máma a tak pro své děti musíš udělat a překonat spoustu překážek, ona je velmi moudrá a zkušená, ví, co píše. Držím palce a pěsti.

Ahoj Sara1, je to pro Tebe vyčerpávající když jsi neustále v jednom kole a navíc, nemáš dostatečnou oporu kterou  potřebuješ hlavně ze strany manžela. Myslim, že se potřebuješ odreagovat a začít pořádně žít. Co třeba dát si relax a voraz- sauna, nějaká masáž- alespoň dvoudenní  dovolená. Přeji Ti hodně sil.

Začnu od začátku. Vyrůstala jsi bez mamky a od cca 15ti let žiješ sama, už jsi se nikdy domů nepodívala, táta se znovu oženil a měl další děti  Myslím si, že tohle Tě ovlivnilo. Sice Tě vychovávala babička, ale v dětství Ti chyběla mateřská láska, pocit jistoty, bezpečí, zázemí - místo, kam by jsi patřila, kde by s Tebou sdíleli rodiče Tvé radosti i starosti atd. , byli Ti oporou atd. Pak jsi se vdala, máš 2 malé děti a já si myslím, že jsi proto od manželství a manžela (vzhledem k tomu, co Ti v dětství chybělo) očekávala trochu víc, než jen manželství - proto píšeš, že se cítíš zmateně, jako pes v útulku, něco jako chcete mě…Nezažila jsi vzor rodiny, teď máš svojí vlastní a nikdy jsi si nepředstavovala, že až tak jiný je rodinný život a po letech zaměstnání je to 100% změna, kterou máš pocit, že manžel nechápe. Zkráceně řečeno - neměla jsi možnost zažít rodinný život a teď si se svým nevíš rady a trochu v tom tápeš. V tom si myslím je jádro problému, nemyslím si, že hlavní důvod je ten, že by Tě manžel nechápal. Nemáš dobrou kamarádku, novou nehledáš, známým se nesvěřuješ - chtěla by jsi si povídat s manželem, aby Ti byl i kamarádem. Víš, já si myslím, že by člověk měl mít kromě partnera či manžela kolem sebe i širší rodinu, známé, kamarády a přátele - pro společně strávené chvíle, zážitky, popovídání si o radostech, starostech, zkušenostech atd. Že jenom s jedním člověkem se vystačit nedá, že někdy toho povídání pro jednoho člověka (manžela) může být až moc. Tak já bych Ti poradila, zkus se nejdříve zamyslet nad tímhle, co by jsi mohla sama na tomhle změnit, a já myslím, že mohla. Pak bych se maximálně snažila o uklidnění situace v Tvé rodině, hádky a oddělené ložnice nikam nevedou, to je cesta k odcizení. S manželem bych zkusila jiný způsob komunikace, když s ním budeš vést diskusi stylem, že mu budeš všechno 10x opakovat a hodinu čekat na odpověď, zablokuje se úplně. Píšeš, že takový nebyl, že ho změnila nemoc. To znám z vlastní zkušenosti a tím spíš na něj musíš jinak, jak Ti psala Pavla - trpělivě, pěkně, po dobrém, vytrvale, jako s dítětem a výsledek se dostaví, to mohu jen potvrdit. Nevím o jakou nemoc jde, zda přechodnou či trvalou, jak moc ho v životě omezuje. S tímto se muži těžko smiřují a vyrovnávají, o to více se uzavřou a nemluví - v duchu přemýšlí, trápí se atd. Víš, oni někteří muži, zejména ti co nemluví a nedávají nic znát, bývají o to víc uvnitř citliví a zranitelní, i když navenek působí jakoby chladně. Dále píšeš, že tchýně o Vás nemá zájem. Nevím, jaký to má důvod, tak co jí zkusit pozvat třeba na oběd, nebo nějakou aktivitu s dětmi atd. ? Stejně tak i Tvého tátu. Taky by jsi mohla být více v kontaktu se svým okolím v bydlišti. Určitě jsou v Tvém okolí další maminy, mateřská centra, či nějaké aktivity pro rodiče s dětmi atd. Najdeš si nové známé, ze kterých mohou být časem kamarádky, Tvoje děti budou v kontaktu s vrstevníky, najdou si kamarády a kamarádky, opět, můžeš je pozvat k Vám na návštěvu, pak zase oni Tebe = zkrátka jít taky více mezi lidi, poznávat nové lidi. Možností je hodně…Myslím si, že Tvoje situace řešení má, že ještě není nic ztraceno 

Děkuji všem moc za radu, budu opravdu vděčná za cokoliv, i klidně že já dělám něco špatně, je to možné, bo tento stav, který tedy teď už takto vyustil trvá skoro dva roky a já už jaksi nejspíš z nervů už dělám i z komára velblouda. Všechno to začalo nevinně, manžel opravoval starý barák, začalo mu být špatně, z práce domů, opravy, sekal dřevo a má neco jako únavový syndrom, prostě mu selhala imunita a dlohodobě se hledá kde se mu ten bacil usídlil, do toho samozřejmě druhotné problémy diky nedostatečné imunitě, jako lupenka a spol. bohužel, nebo děti mají rýmu on z toho chřipku. Já právě chodím do mateřskych center s dětmi, známých mám opravdu dost, nejsem ta co se boji oslovit, opravdu ne, nikdy jsem neměla problémy s komunikací, ba dokonce jsem byla vždy považována za toho baviče, nebo jak to napsat, ale na mateřské prostě clověk nějak zdegeneruje, či co. Teď budeme chodit s psikem na cvičák a do dalších různých kroužků s dětmi a tak doufám, že se osamostatním a nebudu čekat na lepší zítřek, ale dám tomu třeba i rok, jen prostě kde vzít ten elán, že zitra bude líp, když už si to říkám tak dlouho. Doma mi opravdu chybí, ale vše až od té doby co mám děti, předtím mi internáty nepřipadaly až tak hrozné, ale ukázat dětem své fotky, které nemám, jen snad 10ks ani ne, hračky, knižky, nemám nic, odešla jsem narychlo, jen s batohem, který se mnou šel celé ty 4 roky, ale to by bylo ještě na dlouhé povídání a navíc je to minulost. Tchýně je zvláštní člověk, i možná od tama lehce povaha mého muže, snažila jsem se o vztah  ni, aLe ani u jednoho dítěte nepřišla doporodnice, na narozeniny, vanoce, ikdyz jsem jí první dítě servírovala furt, nechytla se a já přestala se snažit, mladšího viděla 2x a hotovec. Zas mohlo to byt horší že by se mi pletla do vztahu, takže třeba je to tak lepší, jen prostě pro ty své děti nemém někoho kdo by je chválil, hrál si s něma jen tak, vzal na houby, nebo na zmrzku, prostě jen já a občas muž, bohužel. Budu se snažit, až už to dopadne jakkoliv, snad dobře) ).

PS:muj nadpis nebyl, miluji svého muže…, ale mám nervy v kýblu, co s tím, nevím kdo to přepsal a přehodnotil, ale i tak děkuji 

Nemám sice takové zušenosti jako ostatní, protože nemám svoje děti, ale přeci jen jsem se naučila jednu věc.

Nenechávat všechno na rodinu či partnera. Myslím všechny problémy, všechna trápení a podobně. Ono to dost dobře pak nemůže fungovat, zvlášť pokud máš partnera, jako je ten tvůj.

Jak už holky psali, pro člověka je vždy těžké přijmout nemoc. Zvlášť, pokud se jedná o takové problémy, jako má tvůj muž. Vlastně se přesně neví, kde hledat a co dělat, aby mu doktoři pomohli. Možná tvůj manžel čekal, že mu budeš větší oporou ty, nevím. Psala jsi, že Tě nikdy nepodrží, nepomůže. Možná prostě taky nemůže či neumí.

Zkus s ním být opravdu trpělivá. Sama jsem nemocná (mám cukrovku) a musím se přiznat, že mě to někdy neskutečně vyčerpává. Být pořád v pohodě, hlídat si jídelníček, nemyslet na to, že bych mohla mít různé komplikace. Někdy prostě jen potřebuju obejmout a slyšet od přítele, že se nemusím bát, že to zvládneme.

Taky se mi o tom někdy nechce s nikým mluvit, a to je pak mnohem horší, protože to zůstává ve mně. A když to nikdo neví, nemůže mě obejmout a utěšit.

Měla jsem taky svoje představy o rodině, jak by měla fungovat, jak by měla vypadat. A teď je všechno jiné. Našla jsem si přítele, který je rozvedený a má dvě děti. Nebýt toho, že můžu mluvit i s jinými lidmi než je přítel, už bych se z toho dávno zbláznila. Mám ještě rodiče, ale ti nestačí, mám tedy ještě přátele. Když dlouho nejdu mezi lidi, začnu cítit takový přetlak a začne mě rozčilovat každá hloupost. Zjistila jsem ale, že opravdu stačí jen maličko vypnout a zajít třeba s kamarádkou na kafe či víno a člověk se odreaguje a získá novou sílu.

S přítelem máme moc dobrý vztah, nedokážu si představit, že ještě am by to skřípalo. Ale právě taky kvůli tomu, aby to neskřípalo, potřebuju občas vypadnout. Zkus to i ty. Nejprve se nauč umět se odreagovat a udělat si svůj čas pro sebe (s dětmi to není tak jednoduché, ale jednou za čas to jde). Tím by ses měla trochu uklidnit a líp by se ti mělo dařit vycházet s manželem. Zkus přestat myslet na to, že by měl být jiný. Zkus se ho učit mít ráda takového, jaký je. Když budeš trpělivá, naučíš se mu rozumět, někdy třeba i beze slov. Když ucítí větší porozumění, určitě bude sám sdílnější či příjemnější.

Držím vám všem palce!

Sara1, už ti zde napsaly holky, Sorbons píše, snažit se do posledního dechu. Dany ti píše, nezažilas rodinný život, tak tápeš a Voslík ti píše, že nemoc také změní člověka. Všechny si daly práci s tím, aby ti úpřimně poradily. A únavový syndrom se váže k "Fibromyalgii". Koukni se na stránky fibromyalgig.cz  Také jsem narazila na článek o tom, jak myslí muži a ženy, http://www.novinky.cz/muzi/323236-fotbal-pivo-co-jsi-to-rikala-muzi-opravdu-slysi-jen-urcita-slova.html  Manžel ti nenahradí kamarádku, ale pokud ji nemáš, tak tady je najdeš a popovídáš si, i když virtuálně. Pavla

Prosím Vás, ta nemoc vypadá, že to celkem sedí na muže, jen jsem našla samé odkazy jen v angličtině, náhodou český odkaz není? neumím moc hledat na netu, děkuji Vám

Naše Baruš ti to zcela jistě najde. Ta totiž najde všechno. Někdy i to, co tam není možné najít . Je to kouzelnice.  

Fibromyalgii má i Avatárek na svém webu ZDE

Sorbi, Dany je v tomto šikovnější. Občas jsem i já její odkazy využila. Má schopnost větší variability klíčových slov. Já jen vyhledávám častěji, nic víc. Ale děkuji.

Takže už tu máme čarodějnice dvě .  

"Sara1", asi se ptáte mně, že ano? Najděte si stránky: fibromyalgik.cz

Tak  tak Pavli, tady si s náma může povídat do aleluja… myslím, že více lidí s bolístkou tady chodí a rádo .

Já jsem všechny realce nečetla, takže se omlouvám, budu li něco opakovat.

Nezažila jsi domov, kontakt, bezpečí a rodinu.

Tvůj muž se ve chvílích krize a problémů uzavírá do sebe, a buďme upřímní, parťák to teda není. To, že je uzavřený a citlivý je sice hezký, ale je to jen jeden z x způsobů reagování  a pěkně pitomý navíc. Kašlat na všechno a uzavřít se, je sobecké. Že je muž, ho neomlouvá.

Tchyně se s tebou nebaví a babička ti umírá. Kamarádku nemáš, odešla.

S kým máš trávit tohle těžké období, za kým půjdeš?  S kým vlastně žiješ a prožíváš dobré i zlé?  

Nemáš to s kým prožívat, to je to, to tě trápí. Tady nejde o žádný voraz a odfrknout si, tady jde o to  s někým být ve zlým i dobrým.

Co ti poradit. kde máš najít příbuznou duši? Někoho, kdo by ti rozuměl, vyslechl, nebo to dokonce s tebou snášel?

Ten někdo může být kamarádka, starší paní od vás z ulice, třeba i jiný muž. ale je třeba si uvědomit, že ten někdo je tam někde venku. Je jen otázkou času, kdy ji/jeho potkáš.

Ovšem tvoje potřeba blízkosti a kontaktu se nějak nenaplňuje celýn život. Pak by 

nebylo  od věci zajít za nějakým psychologem, kerý provádí poradenství a možná i terapii. A nebylo by od věci se taky pořádně někde vykecat, najít si par´táky na webu, kamarády jánevím z vesláku, dívky ze šicího kroužku. prostě získat všechny možné zdroje podpory, které existují.

Děkuji vám za rady, mě nevadí ani psycholog, už jsem zhruba před dvěma měísci vyhledala jednu paní, bohužel tedy s podmínkou, že mám děti a ty jdou všude se mnou. Ikdyž jsou děti zvyklé, bohužel neposeděly a psycholožka to vzdala, což se jí zas až tak nedivím. Já mám známé, klidně jim popovídám co se za ten den stalo nebo jsem vařila, ale takové to, co je doma a co mě trápí, už jsem se naučila neříkat, ono na malé vesnici a nejen na malé vesnici se téměř vždy obrátí něco proti Vám, ať už je to sebemenší prkotina. Zkusím znovu tu psycholožku a pokusím se zajistit hlídání, Ted se mi poprvé vyskytla v tomto směru příležitost a děti se tomu nebrání, tak třeba si stihnu i oběhat doktory a odběry krve budu mít po 4rech letech v klidu. Ono já své děti miluju, ale být s němi ve dne v noci a stále je mít za zadkem a vše plánovat pouze s němi je také občas těžké. Někteří lidé ani nemají už trpělivost na děti a o to víc to chce mít potřebnou dávku nervů s sebou sbalenou.

Já jsem vždy byla sebevědomá, ikdyž teda rodinná situace a zázemí nebylo, ale nevadilo mi to, až teď nějak tápu a nevím jak  to napsat, ale asi nevěřím si, to bude vystihovat. Udělala jsem za dobu kdy jsem matka par kopanců, neumyslných, ale bohužel to odnesly děti a to je jedna z věcí kterých se opravdu bojím. Dokud nebyly děti, špatné rozhodnutí jste odnesli jen Vy sami, ted je  nustnost bránit i své potomky a já ikdyž se sebevíc snažím domyslet co by se mohlo stát, někdy nedomyslím. Třeba hospitalizace synka v nemocnici, už sama nemoc mě vykolejila, ale přístup personálu byl katastrofa, měla jsem řvát, stěžovat a hlavně být u synka. Tak chudák řval on a já stála za dveřmi, nevím čeho jsem se tak bála a nechápu, jak jsem mohla si nechat takto poručit. Ale ono to bylo víc takových problémů, takže kdyby třeba jsem prodebatovala možnosti s mužem, tak mě může upozornit na mnohé a já si dám větší pozor. Tím nechci házet vinnu na muže, to ne, ale prostě rozebrat problém, vyslechnout a poradit bych opravdu potřebovala. Snažím sse teď nechat mu prostor, chce mluvit - mluví, nechce, nemluvím, chce být s námi je, nechce - není, uvidíme jak to půjde dál, kéž by aspoň trochu pochopil, že bych potřebovala občas vědět i já, že mě má rád a že je se mnou rád. Třeba i jaro nám trochu pomůže. Děkuji Vám za rady, snad se z toho začarovaných kruhu nějak dostaneme) ) )

dobry den Sara1. jsem ted skoro ve stejne situaci a tak se chci zeptat jak jste to ustala? ja moc miluji sveho muze ale posledni dobou cekam ze se deje neco vic a chysta se jit pryc od nas. deti 3 a 8 let. poslednich 14dni pry vse delam spatne i rikam atd. neco se deje ani pusa nepadne. nic. jsem utrapena a nevim jak se tvarit dal. rikam ze ho moc miluju a on jen hmm.