Téma: Vztah z rozumu - má takový vztah naději přežít?

Něco jako pauza ve vztahu neexistuje, může se to sice tak nazývat, ale je to prostě rozchod.

Nevím co Ti přesně říct, protože vztah z rozumu může fungovat, ale pouze za předpokladu, že to tak chápou všichni zúčastnění. Což u vás rozhodně neplatí.

Sama za sebe bych řekla, že rozejít se je ta správná volba. Ani ne kvůli Tobě, ale kvůli příteli. Rozchod ho bude bolet, ale jste ještě mladí a on dostane šanci na nový vztah.

Pokud jsi už nyní nespokojená - převažuje ta rozumová stránka a cítíš obavu z případných citů, on v tom vztahu také strádá, nevidím to příliš dobře. Už jen protože je sice zamilovaný jak říká, ale to mu nevydrží věčně a časem se může stát, že někdo mu bude umět city projevit, stejně tak jako i Tebe to jednou může přepadnout a když už vím nyní, že to není ok, tak proč to protahovat a ztrácet čas.

Děkuji za rychlou odpověď. Takže myslíš, že rozchod bude nejlepší?

Není nějaká možnost na záchranu?  

Ještě bych počkal na další příspěvky - víc hlav víc ví.

Ano, já si myslím, že tento vztah nemá smysl. Jenže já Tvůj život nežiji. Je to jen můj názor, ale zvážit co v životě chceš a jak chceš život prožít… to si musíš rozhodnout Ty.

No…

Asi souhlasím s Veselkou s pár dovětkama.

Co je lepší - oba nešťastní nebo aspoň jeden šťastný a druhý s takovou vizí? Protože teď jste oba nešťastní. Pokud se rozejdete, Tobě se strašně uleví, přítel to pochopí až za dlouho.

Tvůj přítel bude fajn a hodně citlivý zřejmě, proto nemyslím, že by se jemu stalo, že by projevil city časem k někomu jinému, protože pro něj seš jediná na celý život. Jeho nevýhodou do budoucna je stydlivost. V tom mu tajně můžeš pomoct, když mu třeba dohodíš známou apod. , ale aby to nevěděl - ona by totiž měla rozjet konverzaci a "sbalit" ho, tak mjak si to udělala ty.

A věř, že se zamiluješ. Já chodil taky s jednou podobnou holkou, která byla chladnější v tomto směru a po čase (určitě více jak 4 roky) se "rozmluvila" i s vyjadřováním citů a dokázala být velmi milá. Ale bylo to teda o trpělivosti.

Asi bych volila rozchod, vztah z rozumu beru v případě, když to oboum vyhovuje, Tobě to nevyhovuje, tak bych volila rozchod, bude to pro Vás oba nejlepší, Tvůj přítel si časem může najít holku, která k němu bude cítit to samý, co on k ní, bude mu vracet lásku a tak, zbytečně přítele netrápila.

Jinak pauza ve vztahu, to je pro mě rozchod, mám s tím zkušenost, můj ex taky, že si dáme pauzu a já blbka tomu věřila, že se k sobě vrátíme, no a nevrátili jsme se, byl to, jak bych to řekla, taková milosrdná lež.

Ještě jednou díky za názory. V podstatě jsem tušila, že rozchod mi budete doporučovat. A vím, že pauza je vlastně rozchod, ale někomu pomohla.

Nešlo by nějak zapracovat na vztahu? Je fakt, že jsme oba tak zaneprázděni povinnostmi, byť je děláme společně, že si na sebe nenajdeme chvíli času.  

Je to šílený pocit, když se dva mají rádi a přesto vědí, že bude nejlepší rozchod.

Teď jsi trochu obrátila ale. Příteli si řekla, že je to špatné, nám teď píšeš vlastně, že to až tak špatné zřejmě není. Takže pokud CHCEŠ zapracovat na vztahu, tak to opravdu musíš chtít. Uvědomuješ si to? ne že to zkusíš a pak to stejně zabalíš. Plané naděje jsou to nejhorší.

Ano, psala jsem, že nejsem do něj zamilovaná, neprojevuju city, tak jako on. Ale mám ho přesto ráda a chci s ním být, plánujeme budoucnost atd. Nerada bych o něj přišla, proto se ptám, jak zapracovat na vztahu, ale v první řadě na sobě.

Z toho co jsi napsala já vidím jen něco jako "dobře fungující firmu". Taková analogie.

Pokud hledáš jen slušné přežití života, pak říkám ano. Pokud jsi ale schopna lásky a citů, pak "se vyrovnejte" a jdi. Kdyby Ti totiž tahle ˇfirma" seděla, pak by Tě tohle ani nenapadlo.

My tady po tobě nežádáme žádné PINy, PUKy ani hesla k bankovnímu kontu, ale  mohla bys vztahy poněkud rozvést. Jen tak z ničeho napsat „má smysl“, „nemá smysl pokračovat“, je poněkud unáhlené v tak důležitém rozhodnutí. Je obecně známý nedostatek kvalitních lidí, a pokud ten tvůj se  po léta chová, že bys ho nechtěla vyměnit, zřejmě za to stojí. Předpokládám, že ti aspoň trochu voní, když spolu žijete, tak proč ho tu a tam neobejmout, když je to tak vzácné platidlo. Možná bys přišla na to, že nehraným obejmutím se získává pocit sounáležitosti.  A ten si nekoupíš. Musíš do vztahu něco dát, ale pokud ti dělá fyzický kontakt nedobře, není dobře nic.

 Známé tvrzení „musí mě brát takovou, jaká jsem“ je zcela falešné a často je pronášeno opouštěnými a nakonec  opuštěnými ženami, které jsou tak dokonalé, že se nechtěly ani v drobnostech přizpůsobit, protože „já už jsem zkrátka taková a musí mě tak brát“. Pro chlapa platí to samé.

Nic se nesmí přehánět. Neustálé „miluju tě“ vede k otupění a pak původní vyznání se nepozorovatelně změní v otravnou větu.  

Děláte spolu … hospodářství… domácnost… to už není málo. Rozhlédni se kolem sebe, jestli je takových víc. Moc tomu nevěřím.

Koupě nemovitosti je jasný výhled dopředu. Pokud je s rozmyslem a správnou ekonomickou rozvahou, bývá to dobrý začátek. Ovšem může být  i sakramentský balvan úrazu. Za co koupit? Na koho bude barák napsán? Aby třeba jeden neodešel s dluhy a druhý v domě zůstal. Dnes se takové pády stávají často, ale konce jsou strašné. Plno mladých, zmasírovaných televizí si nakoupilo baráky a dnes mají dluhy a jsou bez domova.

Vztah založený pouze na citech může být zcela rozmetán, pokud je brán bez rozumu. Ovšem vztah z rozumu (a teď si doplň důvody: vhodný partner bez fatálních chyb, zdravé myšlení, prachy, majetek, výhled do budoucna aj. ) v nemálo případech s sebou přináší i  probuzení citů.

Jestliže si pomáháte v těžkých chvílích a dovedeš si ho představit jako životního partnera – holka zlatá, to už se ti nemusí podařit do konce života.

A nehádejte se o blbiny. Život je tak krátkej, že si lidi nezaslouží mrhání časem

Souhlasím, zkus takovu - byť jen zdánlivou (! ) maličkost, jako je to objetí, pohlazení, pusa. prostě takové každodenní samozřejmosti, které patří k těm intimnostem (nemyslím sex) několikrát denně a které tvoří každý vztah, kdy já si třeba absolutně nedokážu představit mít nekontaktního partnera, já bych úplně trpěla, vyschla bych jako treska. Prostě tohle je jeho jazyk lásky - to už jsi vypozorovala, tak mu ho poskytni (ano - ono "já už jsem takový/á" mi připadá jen jako alibismus).

A souhlasím i s tím, že chlapa s takovým chováním asi jen tak nenajdeš. Dávejte si navzájem, co kdo z Vás potřebuje a teprve až budete mít pocit, že jste udělali vše  a přesto se to nespravilo, dohodněte se na něčem, co Vám oběma bude vyhovovat, i kdyby to měl být rozchod.

A propos - pauza ve vztahu někdy být přínosná může, což se uvidí až později, ale hlavně - musí se dodržovat přesně určená pravidla, kdy slovo pauza platí doslova, jako když na videu stiskneš ono "pauze" (JEN pozastavit) = vztah se jako by zastaví - jen přeruší (to není právě ten čudlík "stop") na čas, který si oni sami určí a odsouhlasí, budou bydlet zvlášť - a to je VŠE. Čili žádné jiné vztahy ani randění - nic takového, jen se jakoby oddělí, proto jen pauza, ne stopka. A kontakt obou partnerů v té  dohodnuté době jen minimální, popř. jen provozní věci, které nejde odložit. Ale ani to každý vztah neustojí, proto je "zdravá" jen  v tom dobrém vztahu, kdy si "jen" od sebe potřebují pravděpodobně "odpočinout".

Mám pocit, že mě tady někteří možná zbytečně osočují, že snad přítele využívám. Není to pravda.

" Lásku " mu projevuju činy, než slovy. Např. když jdu do obchodu, koupím mu, co mu chutná, drobnost. Vyvařuju mu, starám se o něj, ptám se ho co ho trápí, jak bylo v práci  atd. Zkrátka mi není lhostejný. Jen to obejmutí atd. tam chybí.

Ale přesto jste mi otevřeli oči a dívám se na to z jiného úhlu. Se změnou musím začít u sebe, jinak dřív nebo později jeden z nás odejde za tím, co hledá, když se mu to nedostalo ve vztahu.

Pro Wolfga - slova " miluju tě " a " mám tě rád " nepronáší často, ale z jeho úst je slyším častěji než on z mých. Koupi domu jsme také promysleli a i když to bude znít komicky, v případě, že bychom se rozešli a měli společný majetek, budu trvat na spravdlivém rozdělení, aby ani jeden z nás nepřišel k újmě. Sice to je mimo téma, ale přemýšlíme jinak, než většina našich vrstevníků a TV nemáme, takže se necítíme být komerčně zmasírováni.  

Přijde mi trochu tragikomické, že to samé řeším já. Bohužel z druhé strany. Já jsem ta, která cit dává najevo, a víceméně vyžaduje to samé. A přítel je, jak on sám to nazval, citově oploštělý.

   Máme ale společné zájmy, plánujeme budoucnost, přítel mi dost významně pomáhá se studiem, … Moc si toho nenapsala, ale myslím, že je to ta samá situace, tak popisovat nemusím.

    Mám teď také pocit, že jsem na hranici svých možností. Citově jsem vyhasla - nedá se pořád čekat na něco, co nepřijde. A po pár nepěkných nocích, kdy jsem nespala, ale přemýšlela, mi taky na mysli vyvstanula "pauza"…jenže ta, kdy vztah pomalu odezní a přebolí a člověk se rozejde "bezbolestně" a pak víceméně jen spočítá ztráty.

    Vztah z rozumu je fajn, pořád mě napadal jako alternativa, ale taková já nejsem. Samozřejmě nejde o peníze a zázemí atd. ale s přítelem si rozumíme a "nevadíme". Jediné co mi vadí je jeho citová oploštělost. Respektive jsem se naučila žít bez toho, jenže jsem dost mladá a nerada bych, aby se mi za pár let vzbouřily hormony a já rozbila dobrý vztah (a nedejbože rodinu). Z toho důvodu jsem se taky rozhodla pro rozhod. Je to těžké, když se máme rádi…

    Přítel to nechce akceptovat protože on je spokojený a dle jeho názoru je to vlastně moje vina protože nerespektuji, že má práci, povinnosti a málo času… Jenže pracuje většina populace a krátká zprávička nikoho ještě nezabila.

    Posledně jsem se ale v polovině prodlouženého víkendu sbalila a odjela s tím, že se vrátím pro zbylé věci a klíče nechám u jeho rodičů. Snažil se dělat jakoby nic, ale za pár dní jsme se zas dostali do křížku a tak jsem mu to opět narovinu řekla. Kdyby šlo o tady a teĎ, asi to neřeším, ale jde o dalších 40.50 let a hlavně děti. Takže v zájmu nás obou je lepší rozchod - on si může najít nějakou starší a mít děti a já dostuduji, užiju si života a třeba potkám někoho "sdílnějšího".

    Teď je na služebce a od včera jsem dostala 2 maily, několik smsek a prý je na cestě i pohled. O víkendu mi dovezl čokoládu a navrhl víkend v Krušných horách… Nechci to zakřiknout, ale zdá se, že konečně pochopil, co chci. Bohužel ale vím,, že lidi se nemění, tak ví bůh, jak to dopadne. On mi dal najevo dostatešně lásky tím zajištěním, péčí a tak, ale já potřebuji i nějakou tu romantiku. Myslím, že i Tvůj přítel. Jistě si váží drobností, ale pokud ho miluješ, nemuselo by Tě "obtěžovat" se k němu přitulit, nechat mu doma nějaký pěkný vzkaz když jdeš na nákup… Jsou to hlouposti, ale strašně to pomůže a Tobě to nezabere moc času ani energie. A třeba nakonec přijdeš na to, že Tebe samotnou to těší - to je přeci smysl všech těch "romantických hloupůstek". Já vím, že je starostí a práce nad hlavu, ale toohle jsou chvilky, kdy si člověk může oddechnout a potěšit se s tím, koho má rád.

     Zvaž si to sama se sebou, jestli Ti přítel stojí za tu snahu a trochu "přemáhání". Jestli ano, jdi do toho a věřím, že budete brzy oba šťastni a snad už napořád. Jestli tu oběť udělat nechceš, bude pro vás oba lepší rozchod.

Podle toho, co píšeš, ve vašem vztahu kromě tvé zamilovanosti vlastně nic nechybí. Nedokážu říct, zda je absence tohoto skutečně tak zásadní, každý jsme jiný a něco jiného od vztahu očekáváme.

Možná, že jsi prostě takový spíš pragmatický typ, nepotrpíš si na sladké řečičky, dotyky ale to neznamená, že přítele nemiluješ nebo že tam něco chybí. I když, to musíš vědět lépe ty sama. Zkus zapátrat v paměti, jaká jsi byla jako malá holka. Zda jsi se ráda mazlila s rodiči, nebo jsi spíš byla tak trochu " studený čumák " ( to není myšleno ve zlém tak to, prosím, ode mě neber nijak špatně ), víš jak to myslím . Třeba moje ségra si udržovala ode všech distanc a zůstala taková i ve vztahu s přítelem, přesto jim to spolu funguje dobře už roky.

Kdybys tu napsala takové důvody, jako např. že už si s přítelem nemáte co říct, kdyby ti vadily některé jeho charakterové vlastnosti, nezajímal tě nebo vám to neklapalo v sexu, povim ti na rovinu, abys šla od toho. Ale v tomhle případě ti tohle radit nebudu.

Wolfg nade mnou píše, že opravdu kvalitních lidí zase tak moc po světě neběhá a mě nezbývá, než s ním souhlasit. Jsem o pár let starší než ty a zhruba ve 27 letech jsem se octla po letitém vztahu opět sama. A nebyla to zase taková brnkačka, jak se to zpočátku zdálo. Oni ti fajn chlapi zrovna na stromech nerostou, notabene kolem třicítky už jsou ti dobří většinou rozebraní ( až na výjímky, samozřejmě ) a aby se člověk zamiloval, tomu se taky nedá poručit. Ale to je jen moje zkušenost, takže se toho chytat nemusíš.

Být tebou, všechno ještě přehodnotím. Ale finální rozhodnutí bude jen a jen na tobě a já držim palce, abys byla spokojená a nelitovala, ať už to dopadne tak či onak .

Píšeš, že jsi do vztahu nevstupovala zamilovaná, ale že jsi ho sbalila. Proč jsi balila někoho, do koho jsi nebyla zamilovaná?

Když budu upřímná, tak mi přijde, že jsi si ho nabrnkla jen jako prozatimní řešení než přijde "něco lepšího". Pomalu se dostáváš do situace, kdy nic lepšího není na obzoru, v tomhle provizoriu už jsi trochu dlouho a navíc jsou před tebou rozhodnutí, které by z toho provizoria udělaly závazek a do toho se ti nechce, protože i kdyby partner byl sebedokonalejší, nic to nemění na tom, že jsi se v životě nezmohla na víc než na to provizorium. Což vůbec není otázka kvalit toho partnera, ani toho vztahu, ale pouze tvého vnitřního nastavení.

Co s tím, to Ti opravdu těžko někdo poradí. Každý by to asi řešil jinak. Zvyknout si určitě dá, protože zvyknout se dá na všechno. Osobně si ale myslím, že když v tomhle zůstaneš, šťastná nebudeš. Samozřejmě hrozí, že šťastná nebudeš ani když odejdeš. Ale když to neuděláš, tak to nezjistíš.

Podle mě vztah z rozumu smysl nemá a ty to tušíš, proto nad tím tak přemýšlíš. Rozhodnutí bude vždycky na tobě. Někomu to určitě vyhovovat může, ale jak jsem řekla, z toho, že nad tím sama přemýšlíš usuzuji, že se ti to moc nezdá.

Pokud jsou city a rozum v harmonii, je to ideál Jestli se bojíš riskovat, tak s ním zůstaň, já si ale myslím, že to za risk stojí. Soudím dle sebe, tvých pochybností a přiznání, že jsi nebyla zamilovaná.

voslíku, máš pravdu - jak jsem psala výše - procházím si tím samým, jen z druhé strany. Ale taky mě napadla, a ke snaze o rozchod vedla myšlenka, že když o tom přemýšlím a pochybuji, není něco správně.

    Jenže na druhou stranu má pravdu i Wolfg. Tím spíš, že mi to samé řekl i taťka. Zatím jsem na partnery měla "štěstí" zádný mě nebil, nenadával mi, nepil, … Ale žádný taky nebyla takový "bláznivý romantik", aby "spľňoval mé nároky".

    Ono je těžké najít tu hranici, co lze ještě "trpět" a co ne. Ano, můžeš narazit na lepší, ale taky na horší a pak ještě horší… Když to neuděláš, tak to nezjistíš, to je taky pravda. Ale nikdo netušíme, co nám dal život do vínku a já osobně jsem asi dost velký realista na to, abych si uvědomila, jaké jsem měla na partnera teď štěstí. I když netvrdím, že je to ideální a nemohlo by být líp, ale taky by mohlo být hůř.

      Nevím kolik je ideálních vztahů samo od sebe, s ohledem na počty rozvodů a nevěr asi moc ne. Ale někde člověk musí začít se snahou, vztah udělat lepším, ačkoliv se musí trochu nutit. A myslím, že v tom má Wolfg pravdu, že opravdové city přijdou časem.

     Přecijen, před pár lety bylo nemyslitelné, aby žena vystřídala několik partnerů (nedejbože sexuálních) a byla single nebo bez závazků do 30 let. A vztahy fungovaly. Dnes je naštěstí doba jiná a člověk má šanci trochu pohledat a rozhodnout se, co chce. Ale někdy přijde chvíle, kdy je třeba zvážit pro a proti. Jak říkám, když napadají takové myšlenky, vztah určitě není 100%, ale zase je to známka uvědomění a snahy vztah udržet a zlepšit. Ne jen jít o dům dál a zkusit to znovu.

    Kéž by člověk k 18 dostal manuál, "jak prožít život a nespálit se", to by se to žilo

Ona je otázka, jak ty vztahy fungovaly. Že rozvod byl problematický nebo nemožný ještě neznamenalo, že ti lidi spolu byli i šťastní.  

Ale i dnes jsou kultury, kdy vznikají vztahy z rozumu, třeba v Indii jsou dodnes běžné sňatky dohodnuté rodiči a jejich děti do nich nevstupují nedobrovolně. A rozvodovost je tam velmi nízká.

Takže myslím, že vztah z rozumu určitě možný je, ale jen za předpokladu, že ho ten člověk opravdu chce. Pokud ale vlastně chce vztah na jiném základě a toto je jen "z nouze ctnost", tak šťasten nebude i kdyby jinak ten vztah byl sebeharmoničtější.

Dobře, ale dnes každý ví, a do vztahu vstupuje s tím, že kdyby něco, tak se rozvede protože to jde. Neříkám, že naše babičky a prababičky byly vždy se svým manželem přešťastné, ale musely a tak nějakou poslečnou cestu a řeč našli. Dneska se s tím nikdo nemaže, nikdo nechce problémy řešit, protože se prostě může rozvést a zkusit štěstí jinde jednou, dvakrát, třikrát…

    Myslím, že jsme tak trochu zdegenerovaní, jako druh, a nedovedeme konflikty řešit. Už v páru, natož ve skupině nějaký střet názorů vždy bude - nevěřím, že se po celý život dvě bytosti na všem 100% shodnou a budou si vycházet vstříc a dělat jen radost. Tak bychom to asi všichni chtěli, ale to nepřijde samo, alespoň část života si musí partneči budovat základy, bay jednou došli k tomu ideálnímu stavu. Ale ty základy jsou vyřešené konflikty.

      Samozřejmě ta předurčená manželství jsou děs, ale protože ti lidé nemají na výběr, musí si spolu sednout a najít nějakou cestu nejmenšího odporu a pak třeba přijodu i ty city. MY sedneme k počítači, přečteme si, že xy vztahů je na tom líp (aspoň po té stránce, co zajímá nás) a rozcházíme se protože náš partner je automaticky nevhodný a za rohem určitě čeká lepší.

Lucy, popravdě já znám jen lidi, co se brali s tím, že se nikdy nerozvedou…

A i u těch, kterým se to nedaří, to nepokládám za tragédii. Otázka je, jestli neschopnost vydržet celoživotně v jednom vztahu je nějaká degenerace, nebo jestli přesvědčení, že jedině celoživotní vztah je to "pravé ořechové" je iluze. Na světě je málo druhů, které tvoří celoživotní svazky, většina druhů tvoří páry jen za účelem zplození jednoho vrhu mláďat. Takže třeba já osobně si myslím, že když někdo za život vystřídá dva tři dlouhodobé vážné vztahy, tak proč na něj koukat jako na někoho, kdo neumí řešit konflikty a kdo se s tím nemaže…

…a taky myslím, že ti zmiňovaní Indové by s tebou nesouhlasili, že domluvené sňatky jsou děs, někteří si to dost pochvalují jako cestu, která eliminuje, omyly, citová zklamání a partnerský nesoulad…

Koukám, že k čemukoliv co řeknu máš protiargument. heh, prekérní situace

    Výhoda většiny živočichů je ta, že jejich potomci jsou samostatní dříve než v 18 letech. A přitom je to věk namátkou vybraný zákonem púrotože někteří nejsou samostatní a soběstační ani ve 30.

    Mlela bych dokola to samé…zkus to nebrat tak doslovně a možná pochopíš, co jsem se snažila říct.

    A předpokládám, že nikdo nevstupuje do vztahu s tím, že se za rok za dva rozvede. Ale v podvědomí ta zadní vrátka máme všichni. A dnes je rozvod otázka pár chvil (prosím, nebrat doslova), takže si člověk nestihne uvědomit a udělat čas na řešení konfliktu.

     Ano a věřím, že někteří jsou spokojeni s partnerem, kterého jim rodiče vybrali. Přinejmenším proto, že s ním žít musí a časem si zvyknou. Byl by div, aby časem nepřeskočila jiskra, když spolu sdílí bydlení, život, radosti i strasti

O tom snad diskuze je, ne? To mohu opáčit i já tobě, že máš na vše protiargument… 

Mimochodem, zkus si přečíst třeba Maupassanta nebo Choderlose de Laclose, uvidíš, že rozvody-nerozvody, lidé se zase tak moc nezměnili.  

No, právě, já jsem napsala, že podle sebe to vnímám takhle. Jak to přesně má Elena a co přesně by bylo pro ni nejlepší, to nevím.

V podstatě bych řekla, že na tuhle otázku není správná odpověď. Já bych totiž asi raději zůstala sama než byla s někým, o kom vím, že je se mnou jen z rozumu. Pokud bych necítila nějaké vnitřní souznění, nějaké jiskření (alespoň na začátku vztahu), nemohla bych v tom vztahu nejspíš zůstat.

Určitě není pochyb, že spousta takových vztahů je a funguje. Nechci říct, že je odsuzuju a že je to tak špatně. Záleží prostě na tom, co člověk zvládne zkousnout a tolerovat.

Rozvody teď a před lety bych raději nic neargumentovala, protože to je téma, o kterém se asi ani moc neví, ani vědět nemůže, protože nikdo už exkurzi do kvality vztahů z minulých století neudělá.

Stejně tak nikdy nevíš, jak moc velkou část pravdy ti ostatní říkají. Je to možná o tom, že dřív lidi dkázali víc zatnout zuby - jenže jak píšeš, nikdo neví, kde je ta hranice, co ještě zkousnout a co ne.

Eleno, mohla bych napsat, že si nevážíš dobrého bydla. To chceš nejdříve partnera, který tě poblázní, udělá ti dítě, zbije tě, bude chlastat, nedá ti peníze, abys pak byla schopna vážit si člověka, kterého máš doma, a kterého by druhá brala všemi deseti. Tak to byla taková sprcha.

Eleno, je to o člověku o jeho povaze. Někdo je schopen mít vztah z rozumu, jiný ne, ani kdyby měl špatné zkušenosti, tak pojede ve stejných kolejích. Zvaž všechna pro a proti a rozhodni se potom. Až se rozejdete a budeš mít rodinu jinou, nebude cesty zpátky. Myslíš opravdu, že k příteli nic necítíš? Nebo je ti snad úplně odporný? Zamysli se pro jaké vlastnosti tě zaujal, proč si ho sbalila, přece je to stále on. Víš, až se rozhodneš, tak za sebou zavři nerozhodnost a jdi stále dopředu, kde vidíš svůj cíl a dojdeš k němu.

Přeji ti pěkný život a hodného manžela. Pavla 

Před měsícem se partnerka (38 let) po roce a půl se mnou rozešla. On ten vztah byl z její strany založen rozumově – bez citu (chémie). Hned na začítku po 2 měsících mi to řekla (prý to zkusíme a snad ji přitáhu (zaujmu něčím jiným) – chtěla chlapa do rodiny se 2 dětmi, ale já ji miloval a chtěl taky rodinu, tak jsem souhlasil pokračovat a po půl roce jsem se k ní nastěhoval, ale před měsícem v
afektu, když mi řekla že mi dala 1,5 roku na to abych se změnil a zaujal ji a že ji došla trpělivost (chtěl jsem ji políbit a ona se odtáhla, ale už jsem něco tušil několik měsíců před tím), jsem se na druhý den po tomto "incidentu" odstěhoval a navíc to viděli její děti (já to nechtěl dělat před nimi, ale neuvažoval jsem racionálně, při tom stěhování jsme na sebe nekřičeli. ). Protože jsem do toho zatáhl i její děti a „rozhodil“ je, tak jsem to vše jen zhoršil. Navíc před 2 měsícema jsem přišel o práci, což vztahu taky moc nepřidalo (každou chvíli jsem byl na PC kde jsem hledal práci). Posílal jsem ji emaily a sms, aby to zvážila a dala mi druhou šanci – no nedržel jsem se rad v tomto článku. Jako poslední email jsem dostal toto:

"Neměla jsem v úmyslu ukončit náš vzah ze dne na den. už toho bylo na mě moc, víš, že jsem chtěla aby jsi občas byl u své rodiny a tam na počítači, prostě nemůžu s Tebou být 24hod. No a proto jsem ti řekla at tam jdeš na týden, potřebovala jsem si odpočinout od Tebe, abych pořád neřešila co děláš a neděláš, že sedíš, koukáš, spíš a pod…toto mě vyčerpávalo, …ale asi jsi to cítiil že tě posílám od sebe pryč a víc a víc jsi to odmítal a tlačil, at mluvíme a řešíme…ale já neměla co řešit. Proto to psaní bylo taky pořád něco řešit a připomínal ses a nevedlo to k lepšímu. Jen ti připomenu, určitě si pamatuješ, že mi nevadilo když jsi jezdil na služebky a byl mimo, že mi nebylo smutno!!! nejdřív jses na to ptával, pak už ne – asi jsi věděl odpověď. To je dost podstatné ve vztahu, když ti neni po partnerovi smutno, nemyslíš?? Říkala jsem ti prober si náš vztah…

Promiň, ale já opravdu nemám důvod se s Tebou scházet a ani vracet se zpět. Mně neni smutno, ani na Tebe nemyslím. Vím, že to vyzní drsně, ale jinak nemůžu. Chci jít dál a budu pracovat na tom aby mi bylo líp- na duši, na srdci…
Abych to zhrnula, nezvládli jsme tuto situaci my oba, navolili se emoce a nepodrželi se, nic…každý si šel( ústně a písemně) svou cestou a to značí taky něco. Už mě nekontaktuj, nikomu to nedělá dobře. Měj se fajn. Doufám že to snad pochopíš správně, tak jak jsem to myslela. "

Prožívám ted dost těžké období. Stále ji mám rád a chtěl bych ji získat zpět, ale nevím zuda-li to není marná snaha. Zajímá mne názor ostatních protože srdce říká nevzávat to, ale rozum mi říkám že je konec a jen se zbytečně ponižuji a trápím…

Tak ji nechte odpočinout a za čas se můžete zeptat, jak se jí daří, zda je šťastná, no a uvidíte.