Téma: Rodiče jsou pro přítele důležitější než já - mrzí mě to

  No já Ti ani nevím.... Mít pěkný vztah s rodiči je super, ale všeho moc škodí. Ale zas na druhou stranu sezdaní nejste, že? Takže Ty jsi taky ještě tatínčina?   Musíš vědět Ty, jestli za to ten fešák stojí.

Nene, nejsme manželé. Já mám se svou rodinou také výborné vztahy, možná bych řekla že snad i vřelejší, ale prostě vím, že partner je pro mě nejdůležitější. Samozřejmě, že když by rodina potřebovala pomoct, tak vždy pomůžu, nebo za nimi také chodím na návštěvy, ale prostě když už mám přítele vím, že on je teď především moje rodina a záleží mi hlavně na jeho názoru a aby on byl se mnou šťastný. Proto si říkám, jestli bych to prostě neměla přijat ať je teda šťastný i když mě to teda šťastnou moc nedělá, ale z druhé strany co když prostě jen nemá motivaci se kvůli mě snažit, že prostě nejsem ta práva.

Tak hoď zpátečku a uvidíš jestli se začne snažit, jestli mu budeš chybět, či nikoliv. Hlavně buď v pohodě a nesmíš působit přinasraně. Jenom si jeď chvilku vlastní lajnou, s kamarádkama a spol.

To by mohlo klapnout To není špatnej nápad.

Taky bych zkusila vyčkávání, jestli si všimne, že jsem se přestala snažit. Bývalý měl s rodinou taky výborné vztahy a jezdili jsme k nim každý víkend v podstatě každý den. s jeho rodiči a bratry jsem si rozuměla, ale časem mi to taky začlo vaidt. Já v pátek doletěla z intru a těšila se na přítele a jeli jsme za jeho rodiči. Nakonec jsem nestíhala o víkendu ani prát a tak jsem se taky ozvala, že bych ráda některé víkendy zůstala doma. Ale to nešlo protože měl malého bráchu a chtěl trávit čas s ním. Tak jsme to vyřešili tak, že k nám brácha jezdil na víkendy. Ze začátku to bylo fajn, ale přecejen mi bylo 17 a chtěla jsem si užít života a s přítelem, ne s dítětem. Takže i tam to pak začlo trochu skřípat. Měl to k rodičům 20 min metrem, víbůh proč tam nejezdil přes týden, když jsem byla pryč a my tam nejeli třeba jen na večer popovídat...

   S jeho maminkou se vídám i teď, co jsme se rozešli. Ptala se mě, jestli mi nevadilo, že se ex pořád držel máminy sukně... Řekla jsem jí to, co jsem napsala výše a ona sama mi odpověděla, že jsem sakra tolerantní. Taky mi řekla-a s tím nemůžu než souhlasit-že je samozřejmě dobře, když má člověk dobrý vztah s rodiči, ideální když si s nimi rozumí i jeho partner, ale my dva máme budovat naší vlastní rodinu a rodiče pak musí jít "stranou". Konzultovat věci s partnerem a pak případně s rodiči a vyhradit si i čas pro sebe.

   To, co píšeš mi přijde extrémní a naprosto Tvé pocity chápu. Dobré vztahy jsou pěkná věc, ale až budete mít dítě, budeš partnera potřebovat doma a aby se věnoval Tobě a prckovi... Znám několik párů, kde je jeden z partnerů "mamánek" a vím, že se to nezlepšilo. Možná spíš naopak - přijde nová situace (dítě) a partner  se běží za maminkou schovat a pro radu, místo toho, aby byl doma a dělal Ti oporu.

     Asi si opravdu chvíli hleď svého a plány neodvolávej. Naplánovali jste výlet a přítel letí za taťkou na oběd? Vem kámošku a jeď na výlet s ní. Jestli se aspoň nepozastaví nad změnou, vzdala bych to. Teda pokud nechceš příštích 20,30 let trávit na střídačku u jeho a pak u Tvých rodičů. Je sice hezké, že spolu budete pak do konce života, ale jste mladí a měli byste si toho taky trochu užít spolu. Neříkám úplně přerušit kontakty, ale myslím, že dospělému člověku by jedna, dvě návštevy týdně u rodičů měly stačit. 2, u Tvých, 2 u jeho, 4 dny jsou pryč a zbylé 3 se můžete věnovat sobě...

Asi máš pravdu, dělám chybu v tom, že když to odřekne, tak já se naštvu a pak sedím doma. Asi bude fakt nejlepší když si pojedu podle svého. Moje rodiče nenavštěvuje téměř vůbec, protože Ti žijou přes 100km od nás. Já sice za něma jezdím tak co 1-2x do měsíce, ale on se mnou nikdy nejede. On spíš preferuje tu svoji rodinu....

zacni delat to co on, az budete mit neco naplanovane ( treba na co se on bude strasne tesit ) tak mu rekni ze to rusis protoze jdes s kamaradkou tam a tam, nebo jedes za rodicema

a pokud ani to nepomuze tak mas nejlepsi se sbalit a rict mu at si teda zije s otcem, mas lepsi si treba 2 mesice pobrecet a najit si nekoho lepsiho, samostatneho nez trpet dalsich 20 let a pak to stejne mozna uz nevydrzis 

Já si myslím, že on není pro Tebe ten pravý = čeho je moc, toho je příliš... Ptáš se, jestli se to spraví? Podle mě ne, spíše naopak. Píšeš, že jste spolu 3,5 roku a 3 roky spolu bydlíte. Důležité je, jestli byl takový už když jsi ho poznala nebo až v poslední době? Podle toho co píšeš si myslím, že byl takový už když jsi ho poznala a pak to vidím jako vztah, který nemá budoucnost.  

Je pravda, že takový byl už od začátku, ale tehdy mi to tak nepřišlo, protože jsme kvůli práci byli 3 týdny v měsíci mimo město. Ale je pravda, že když jsme byli doma, tak se hned muselo k rodičům, ale tehdy mi to tak nevadilo, protože jsem si říkala, že je prostě chce jen vidět po dlouhé době. Teď už ale rok a půl, dva pracujeme doma ale intenzita návštěv s rodiči je jak kdyby je neviděl 5 let a dalších 5 let je neměl vidět... Takže se bojím, že buď se s tím budu muset smířit nebo se rozhodnout jinak, protože on to kvůli mě asi jen tak nezmění.

V tom případě bych já osobně další budoucnost s takovým partnerem neplánovala. Jak Ti píše Darila,  život máš jen jeden a měla by jsi ho prožít, ne přežít. Rozhodnutí je na Tobě. Pokud váháš, můžeš ještě zkusit to, co Ti radil párek a uvidíš, na čí stranu se přítel přikloní, kterou si vybere...

Je hezké mít vztah s rodiči, jenže jedna moje spolupracovnice měla doma manžela, který takto visel na své rodině. Po letech stálého odříkávání a návštěv jeho rodičů se jí nejen rozpadla její vlastní rodina, ale jeho matka těžce onemocněla- alzhaimer- kdo myslíš, že se o ní po leta staral, vzala si na sebe péči o osobu blízkou a musela s ní trávit několik let. No nakonec se rozhodla pro rozvod, ještě dobré bylo že její rodina stála při ní, ale za těch pár let / skoro 5/, zestárla takovým způsobem a jedině ten rozvod jí dopomohl k tomu, aby začala normálně žít.

To bych mohla přítele milovat, ale život máš jen jeden a jak se rozhodneš / tak jako to píše párek/, to si sakra rozmysli.

Soužití dvou lidí závisí především na toleranci, na dohodě a že miluje své rodiče-to je hezké, ale pro tebe naprosto zničující!

Držím palce a doufám, že se rozhodneš dobře.

No něco podbného už jsem od něj také slyšela, že když se jeho rodičům něco stane, tak samozřejmě půjdou bydlet k nám a my se o ně budeme starat. Ale pochybuju, že by se tak zachoval, kdyby šlo o mé rodiče...

  Tak to je hodně smutné a z jeho strany dost netaktní. Rozhodně jsem pro, postarat se o rodiče v mezích únosnosti, ale dělat rozdíly, nevím......

Jako bys mi mluvila z duše.  Pro mýho přítele je taky na prvním místě rodina, jsme spolu stejně dlouho a má téměř tytéž argumenty. Řeším to tak, že když se třeba dýl nevidíme (nebydlíme spolu) a on mi pak oznámí, že jede na víkend na chatu s rodičema, ale že můžu jet taky, tak tam s nima prostě nejedu,  jenom vzácně. Stavím ho do situací, kdy si musí vybrat - buď bude s rodinou, nebo se mnou. Samozřejmě mě to mrzí a nejradši bych jela s nima, jenom abych byla s nim, ale to není řešení, nechci splynout s jeho rodinou, chci si časem vytvořit svou vlastní.

No a dávám si pozor, jestli se mi dostatečně věnuje. Pokud stíhá obojí, pak s tim nemám problém. Ale jakmile by mě kvůli rodině zanedbával... tak bych mu asi řekla, že mám pocit, že pro něj asi nikdy nebudu na prvním místě, ale že bez toho si manželství neumim představit a že nový samostatný rodiny se od něj asi taky nedočkám.  A že jestli chce zůstat doma, tak to pro mě nemá smysl.