Téma: První vážná krize po dvouletém manželství - prý už mě nemiluje

Myško, tohle se stává a jde to překonat, pokud oba chcete. Každý to má jinak, u nás nastala první větší krize cca. po třech letech, trvala půl roku, ale za celou dobu nepadlo slovo rozvod. Oba jsme si to asi vnitřně zakázali. Manžel potřebuje čas, prostě se s tím musí vyrovnat po svém, nejlépe je nechat ho, chovat se normálně, žádné zbytečné protivnosti.  

Ono žít s někým vyžaduje neustálou pozornost a toleranci, musíme si uvědomit, že jsme každý osobnost a každý různé situace vnímáme po svém.  

Pokud tedy potřebuje čas, dopřej mu ho. A dělej vše pro to, aby se CHTĚL vracet, byt ti to nedá najevo.  

Já se učila budovat krb, je to dřina, to ti tady každý potvrdí, ale utíkat od toho to fakt až je to nemožné pokračovat. Zatím není důvod, aby jsi to vzdávala.  

Důležitá byla ta odluka, kdy jste si uvědomili, že chtete být spolu, že si chybíte. Máte našlápnuto správnou cestou, jen to nezkazit. Držím palce.  

Voslíku… děkuji moc za Tvůj názor a radu! Utíkat z boje určitě nechci, jen mám pocit, že už nemám sílu na nic. ale někde ji musím najít a postavit se pořádně na nohy a vydržet. snad bude všechno lepší! Děkuji moc!

Myško, sorbonos má pravdu. Mluví z vlastní zkušenosti. Je to fakt moc těžký najít s někým tu vyrovnanou hladinu, kdy se dokážete respektovat a vzájemně se neštvát. My s přítelem taky vyvažujem Každý to tak má.

Důležité ale je umět si říct třeba, to jsme ale blbci, že tady tak vyšilujeme a při tom se svět nebortí. Snaž se učit zachovávat v takových situacích klid, jak nejvíc to jde. A když už to nejde, tak je podle mě důležité umět se omluvit. Líbí se mi jeden citát, je z Bible, takže to může leckoho odradit, ale je dobrý: "Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce. "

Někdy sičlověk říká, proč zrovna já bych měl přijít s omluvou? Jenže ten první vždycky musí přijít, protože jinak nepřijde nikdo. Zažila jsem na vlastní kůži, co dokáže taková upřímná omluva. Někdy stačí úsměv, letmé chycení za ruku. Jak psala sorbonos, snaž se dávat manželovi podněty k tomu, aby se chtěl vracet. Jeho myšlenky neovlivníš, nemůžeš mu kontrolovat, nad čím přemýšlí a pro co se rozhoduje, ale můžeš mu dávat podněty k tomu, aby si uvědomil, že ho miluješ a on tebe. A ještě jedna věc, příliš nad tím nemudruj a nepřemýšlej, to je jen ke škodě. Snaž se v tomhle držet zkrátka, jak to jen jde.

Držím vám moc palce!!!

tedy, pardon s oslovením. myslela jsem sorbonos

A Voslíku… Tobě taky děkuji za názor a radu! Omlouvat jsem se naučila a už se taky omluvila. Budu opravdu muset vydržet. jen doufám, že ten "čas" nebude trvat dlouho… Baví se se mnou tak nějak málo. Ne, že by odcekával, ale když se na něco zeptám, odpovědí mi je hm, jo, ne, jak chceš. z toho začínám šílet, ale vždy napočítám do 10 a zkusím to znovu. a to většinou zabere… ufff…

Myško, takhle to prostě je. Možná si to v sobě hýčká, ten pocit křivdy, jakési, a i tato komunikace je dobrá, pokud je.  

Doporučuji přečíst Plzáka, je tam spousta dobrých rad jak na to, byť je to psáno úsměvnou formou, dá se s tím pracovat.  

Každá krize nás čemusi naučí a i tato vaše může být přínosem a darem, byť to zní divně.  

Vím, že tě to trápí a že si říkáš, proč a jak dlouho ještě, ale dá se to zvládnout. A s tím počítám do desíti, to je bomba. Tak to má být. Nezvyšovat hlas, nebýt hned protiva, ale oddychnout a … nanovo.  

Takto se dostaneš mnohem dále. A je vidět, že se snažíš a to přináší úspěch.  

Vždy jeden v páru musí být ten tahoun a tady jsi to ty. Já mám za sebou takové krize tři a vždy je to o tom, co vydržíme a jak se k tomu postavíme a co vím, tak arogance a křik je to poslední, co nečemu pomůže.  

Takže včera nový neimpuls. Manžel přišel z práce, já měla domluvené barvení vlasů, a rozbrečel se. Tak jsem se ptala, co se děje, tak mi řekl, že prostě nic. že i po tom týdnu, co jsme s Davčou opět doma, tak nic necítí… Ufff, další rána pod pás… fakt už nevím co s ním mám dělat. po dobrém to viditelně nefunguje… a po zlém to ani zkoušet nechci.
Fakt nevím jak dál a hlavně jak se chovat, ať to syn odnáší co nejméně… Dneska ráno než odešel do práce, tak jsem mu řekla, ať se začne trošku snažit, tak mi řekl, že neví jak. a když jsem se ho zeptala, zda chce udržet rodinu nebo ne, odpovědí mi bylo nevím…

Mám pocit  že to, že to nezvládl a brečel je důkaz toho, že mu nejste lhostejní a že se v tom plácá a mrzí ho, co se děje. To co ti řekl je naprosto normální a běžné v tomto období. Člověk opravdu " nic" necítí a přemýšlí, jak z toho ven. Naprosto rozumím jeho pocitům, já měla pocit podobný.  

Pokud si nevíte rady, není od věci navštívit odborníka, navíc, děti jsou velmi vnímavé, ani si nedovedeme představit, kolik toho chápou. Tudíž bych se přimlouvala za to, aby jsi s manželem probrala návštěvu manželské poradny.

Děkuji za Tvůj názor. poradnu jsme probírali a nechce… po dnešním probrečeném ránu jsm se zařekla, že chce čas, má ho mít. budu se snažit chovat "normálně" v rámci možností a schopností a uvidíme kam to povede. jestli se náš vztah ještě více zakope pod zem, a nebo zda na nás zasvítí sluníčko.

Děkuji Ti moc za všechno!

Myško, nemáš za co. Jsi skvělá že chceš bojovat a děláš pro to co jde. Ono je hrozně jednoduché to vzdát a zlomit nad tím hůl, ale člověk by měl mít svědomí čisté až se jednou zastaví nad tím, zda pro to udělal maximum. A opravdu dělej všechno tak, jak jste byli zvyklí, netlač na pilu a ono to dopadne jak má.  

A dopřej mu ten čas, ten je opravdu moc důležitý, hlavně spolu mluvte, i kdyby jsi měla být ty ta první, která tu komunikaci zahájí.  

Držím palce, bude dobře.

   Osobně nevím čemu se divíš, čtvrt roku máte krizi a ze dne na den to má být v cajku?  Nezlob se na mne, ale moje manželství je plnoleté, taky se dokážu ozvat, ale nikdy jsem nedohnala chlapa k slzám. Výčitky nejsou nejlepší způsob komunikace. Mimčo zamává každým vztahem, jde jen o to naučit se s partnerem komunikovat a znát míru a nejít přes čáru. Myslím, že tvůj manžel je zklamaný a přesvědčit jej o něčem chce čas, trpělivost a TAKT.  

Několik poznámek k tématu a příspěvkům.

Mnoho lidí zřejmě neví co je to vlastně ta láska. Nebo myslí, že je to něco, co přijde jen tak z nebe, z ničeho nic a když se pak vezmou, že ty libé pocity budou trvat jen tak, sami od sebe, „dokud nás smrt nerozdělí“.

Při novém setkání ale může vzniknout vzájemná sexuální přitažlivost, okouzlení zjevem a vlastnostmi druhého, které ovšem zcela nelogicky sami druhému přisuzujeme, na základě svých přání, protože skutečné vlastnosti ani znát nemůžeme.

Skutečné budování vztahu a uchování lásky ve vztahu je každodenní a tvořivá práce obou zúčastněných ve vztahu a na plný úvazek. Je to dennodenní péče, taková s jakou pečujeme třeba o květinku.

V jiném současném tématu jedno děvče zde demonstruje, že její vztah k muži je totožný se vztahem k majetku a tento majetnický pocit zaměňuje za lásku. „Nemůžu ho pouštět ven“. Hrůza!

Jedna známá říkává žertem o svém muži: Mám na něj papíry, roky jsem si ho vychovávala a učila jak se má ke mně chovat a teď by ho měla urvat nějaká jiná, tak to teda né!

Slovo boj v těchto souvislostech nemá místo. Bojovat bychom měli pouze v sebeobraně, s nepřítelem, který mě Bůhví proč napadá a ohrožuje.

Bojovat s někým koho přece miluji, je nesmysl. Láska naopak boj nesnáší.

Vůbec používání slova BOJ je atavizmus z dob komunizmu. Tehdy byl „Boj za mír“, zemědělci měli „Boj o zrno“, namísto sklizně úrody, ostatní pracující měli svůj „Boj za splnění plánu“, namísto řádně odváděné práce a podobná nesmyslná spojení byla na denním pořádku.

Náprava vztahu je vždy možná, ale nic nedostaneme bez aspoň minimální naší snahy.

Dále je nutné stanovit si cíl. Cíl „návratu k tomu co bylo“ je chybný. Nic už nebude jako před tím, protože to vedlo jen k současnému stavu. Proto musíme usilovat o více, brát to jako příležitost vybudovat něco nového a lepšího.

Je nezbytné zapomenout na to, co se stalo a nehledat chyby v tom druhém. Chyby musíme hledat před tím, než se vezmeme a máme dokonce dítě. Teď už můžeme jen hledat nové přednosti druhého a důvody proč s ním zůstat. Jeho chyby musíme skutečně a ve svém srdci tolerovat, ignorovat, nebo zapomenout! Samozřejmě to platí pro oba dva.

Ponorka.

Hoďte děcko někomu na hrb a udělejte si dovolenou každý zvlášť. Nebo si ho prostřídejte.

Pokud se budete snažit se v tom furt společně ráchat, tak si taky z ponorky můžete vypěstovat pěknou alergii.