Téma: Přítelkyně je lhostejná a apatická - chybí mi zpětná vazba ve vztahu

Ahoj Pavlíku,

trochu se bojím, jestli se dokáže změnit. Mám totiž něco hodně podobnýho, co popisuješ s přítelem. S tím rozdílem, že on se chová jako tvoje slečna. Prý všechno moc řeším a bytostně mi chybí větší zájem z jeho strany, chci prostě víc. A i když vím, že je úžasný a snaží se, přesto mi to nedokáže dát. A snažím se myslet na to, že nemůžu po někom chtít něco, co on dát nemůže.

Pokud tvoje přítelkyně ví, co bys chtěl, snažíš se o tom mluvit a nesetkáváš se s odezvou (žádná změna, vysvětlení, proč se tak chová), myslím, že se to nezlepší. Už je asi taková. Jiná než potřebuješ. Nechci malovat čerta na zeď, třeba ostatní přijdou s něčím lepším. Ale pro mě se s tím můžeš smířit nebo hledat dál. Ale jak říkám, beru to podle svýho vztahu, kde taky mluvím a žádná změna. Jen vidím, jak se ještě víc uzavírá, uráží a trápí. Je prostě asi chladnější než my… Zkrátka :) - asi má jinou potřebu lásky, má pocit, že ti dává, co může a pořád to není dost. A to musí být pro ni dost frustrující. Ale to jsou jen mé odhady.

Hodně štěstí!

Díky za reakci .

Taky si myslím, že se to těžko změní. Problém je v tom, že se to děje opravdu jenom někdy, jindy je k nezaplacení a zase se projevuje jako ta holka, do který jsem se zamiloval. Není pro ní problém se bavit o intimnostech, o čemkoliv, prokecáme spolu hodiny a hodiny. Ale jindy mám problém z ní vykopat kloudný slovo. Obzvlášť když nemá náladu, což je poslední dobou bohužel docela často, tak je schopná mi zavolat, říct ahoj a dál mluv ty a potom je ještě podrážděná, když už nemám co říct. Pět minut je schopná mi mlčet do telefonu, přestože volala jako první. Obzvlášť když se o mě nezajímá, tak o čem mám mluvit? DObře, o ní, o ní se bavíme skoro pořád, na mě si snad ani nevzpomene. A když se nebavíme o ní, tak prostě mlčí, je mrzutá, naštvaná, já se ptám, co jí trápí, že mi může říct cokoliv, že jí mám rád a co se mi dostane nazpátek? Jenom mlčení a pohrdlivýho odfrknutí, posledních pár dní se má milá zase předvedvádí takže to může působit trochu zavádějícím způsobem, to uznávám. Já myslím, že on ten problém bude u nás v něčem jiném. A to za prvé v tom, že přítelkyně má dost často úzkostné stavy a tehdy je mi proti srsti něco řešit, prostě se věnuju hlavně jí, abych jí trochu pomohl. Jenže vzhledem k tomu, že je to poměrně často, tak je to na pořadu dne aspoň dvakrát třikrát v týdnu a ona si toho prostě už neváží, neváží si mě. Máme sraz, zeptá se mě, kdy jí jede autobus, napíšu jí to, ani nepoděkuje. Psal jsem jí k svátku přání přes sms, bez reakce. Ale když něco chce, tak to jsem jí dobrej. Už mě fakt štve. Ale jakmile si to nenechám líbit, tak hned hraje uraženou a já jsem ten magor, co všechno řeší. Přestává mě to bavit. Myslel jsem, že jsem našel lásku svýho života, ale asi to tak nebude. Opouští mě optimismus, že se tohle dá dopořádku.

Jak ale z toho ven? Jak znovu zařídit, aby si mě víc vážila? Často se říká, aby se člověk choval tak jako na začátku, ale právě na začátku bych jí snesl modré z nebe. Kdyby si toho vážila, měla by se jako prase v žitě . To neznamená, že bych si nechal kálet na hlavu, ale možná jsem opravdu ten moc tolerantní člověk. On ten problém mezi námi bude hlubší, ale jak sakra z toho ven, když mi nic neřekne, co jí žere? Když je zrovna v dobrým rozmaru a otevře se mi, tak mi říká, že je nespokojená se životem a že se mnou je jí hezky. Tak proč se dohajzlu ke mně chová takhle? ! ? Zabíjí to ve mně city k ní. Už nevím, jak dál. Když má dobrou náladu, tak je to v pohodě, ale jinak je na mě protivná, hnusná, a asi jí štve, že jí z toho nedokážu dostat. Ale copak jsem nějakej psycholog? Vím snad, co jí trápí když mi to neřekne? Tak proč si na mě sakra vylejvá zlost .

Kdyby se tyhle nálady konaly jenom párkrát do měsíce, byl bych ochoten to tolerovat, takhle už mi dochází trpělivost. Problém je i ve mně. Nejsem splachovací a všechno si moc beru. Nemá náladu, já jí řeknu, že jí miluju a ona si nad tim jenom odfrkne jako bych jí říkal nějakej přiblblej vtip. Tohle člověku hodně ublíží. A ona si to třeba druhej den ani nepamatuje, že byla hnusná. Zase se baví jako normálně a mě sprdne za to, že mam blbou náladu. Proč mám blbou náladu? Ano, kvůli ní, protože mi ubližuje člověk, kterýho mam rád. Nevim ale jak dlouho to vydrží, už jsem přemejšlel o tom, jestli by mi bez ní nebylo líp. Bohužel, to že jsem jí řikal, že jí miluju je pravda. Už ani nevim proč .  

Ahoj Paji, je to těžké napsat takto, ale ne miluje te, jsi pro ni jistota, všednost a využívá te, bez tebe ji bude těžko, ale nyni to ani neřeší, není to pravé ořechové, ty milujes víc, ona ani neví jestli te miluje. Je ve vztahu, který ji vyhovuje, ale nic víc. Zeptej se ji na děti svatbu a jiné závazně věci ve vztahu… Uvidíš, snad se mýlím ale.  

Podle toho co píšeš, si te opravdu neváží. Co kdybys jí řekl něco podobnýho, hodně podobnýho, co jsi napsal tady? Přečíst jí to nedávej, aby se neurazila, že vás dva řešíš tady, ale docela by mě zajímalo, co by ona na to. Vzájemná úcta ve vztahu být musí, to jsem zatím ve svým věku zjistila. Asi bych jí to trochu vytmavila, ať má taky trochu strach, že tě může ztratit. Je úžasný, že umíš mít takhle rád, co by za to mnohý z nás daly. Ale holčina si prostě asi zvykla. Normálně bych jí řekla, proč ani nereagovala na přání ke svátku, proč nepoděkuje, když jí pošleš ten odjezd autobusu. uvidíš, podle okolností. Nedus to v sobě. Zkus si ještě jednou přečíst, co jsi napsal, vypiš si hlavní body a promluv si s ní. Ale zkus se nehádat, ať hádka nevznikne, když na sebe budete řvát (neříkám, že by se to stalo), nic se nevyřeší. Byla takováhle i ze začátku vztahu? Možná už je taková, možná si fakt jen zvykla. A jestli má úzkostný vztahy, pomůže psycholog. Samotný mi je nanic a jsem zátěží v tomhle smyslu pro přítele, ale ptám se, jestli mu to vadí, jak mu to můžu vracet…

Klidně zase napiš. A zkus mít klidnou noc. Nějak to dopadne, i když se to teď nemusí tak zdát. Nejsi na to sám ;)

Tak samozřejmě už jsem dílčí věci řešil nebo se spíš o to snažil, ale bez úspěchu, viz níže. Ono se to moc nedá porovnávat s tím, jak to bylo na začátku vztahu, i když je pravda, že s nostalgií vzpomínám na to, když jsme spolu byli asi tři měsíce a čekalo nás několikatýdenní odloučení. To se mi rozbrečela na rameni, že se bojí, že mě ztratí. Dneska? Dneska mi přijde, že jí to je občas celkem jedno. Mořná bych jí opravdu měl víc tlačit k psychologovi (už jsem se o to snažil, ale bez úspěchu), protože mi občas řiká, že je jí tak nějak všechno jedno, myslim si, že má příznaky lehčí deprese, ale zase je to jenom občas, tak nevim. Každopádně nutit jí nemůžu a už jsem s ní o tom mluvil, ale můj názor pro ní moc důležitej neni. Teď navážu na to porovnání se začátkem vztahu. On vztah nějak plyne, nějak se vyvýjí. Ona taková je vždycky, když se necejtí úplně v pohodě, reaguje tak na stres, ale stresy v práci má poslední dobou skoro pořád, takže je to na prd celkem často. Ale jindy má dobrou náladu a je všechno úplně v pohodě, jenže ty špatný nálady už začínaj převládat. Samozřejmě, že už to nejednou doběhlo do situace, kdy jsem se tim už nemínil stresovat a neřešil jsem to. Nechceš to řešit ty, dobře, já jsem ti pomocnou ruku nabídnul, nechceš, nechtěj. Jenže ať člověk chce nebo nechce, tak tohle prostě vede k odcizení a na to je taky citlivá a začne kolem sebe kopat, že jí chybim a že si jí nevšímam. Na argumenty, že se ke mně chová hnusně nereaguje a urazí se. A jako bonus mně vyčte, že jsem bez jiskry, bez emocí. Od ní to opravdu sedí. Nicméně z hlediska psychologie krásně platí to, že partner je pro nás takový zrcadlo - pokud nám na sobě samých něco vadí, najdeme si to na partnerovi a vyčteme mu to. No, já se v tom samozřejmě taky tak trochu vidim, taky vim, že nejsem dokonalej, přiznam to a tim celá situace končí, udobříme se a hotovo, ale s tim, že to za pár tejdnů začne znova, byť v menší míře, ale postupně se to zase zhoršuje. No a jakmile jí bez jakejchkoliv výčitek řeknu, co mi vadí, co bych si představoval, v klidu, bez zvýšenýho hlasu, tak ze mě dělá hysterku, co pořád chce něco řešit, jí prej nic nechybí, nic nevadí, ale naprdlá je stejně. Prostě jí to řeknu, ona mlčí, žádný argumenty, maximálně to, že když nemá náladu, tak nemam nic moc čekat. Prostě nechápe to, že chování partnerů jsou spojený nádoby, ona si prostě asi žije ve svym světě.

Jako poslední řešení se mi v hlavě taky jeví to jí nechat pořádně podusit. Už jsem to měl v plánu několikrát, ale tu měla zkouškový, tu jí umřel pes, tu jsem měl dobrou náladu a nechtěl jsem jí kazit tim, že budu jak mrazák. Asi jsem málo tvrdej. Ale když se o to snažim, tak kolem sebe začne kopat a to se bojim, abych to zase nepřehnal. Ideální by bylo si o tom promluvit, ale tyhle pokusy už selhaly několikrát. Prostě vždycky musim vydržet období temna, snášet lhostejnost, jí pak vysvitne slunce a je v pohodě a já se z toho musim zmátořit sám. Nevim, jak dlouho to vydržím. Chci mít taky pocit nějakýho souznění, sdílení zážitků, ale když mě třeba v práci povýšili, byl jsem z toho nadšenej, jako svý nejbližší osobě jí to řeknu a ona se na to jen tak jakoby posuměje a ani slovem neokomentuje… Fakt na palici tohle. To samý ohledně komplimentů, ona je fakt krásná ženská, když má náladu tak milá, chytrá, okouzlující, vtipná a smozřejmě to na ní oceňuju a nahlas. Ale aby ona řekla milý slůvko mně? Ani náhodou… Už jsem z toho vyčerpanej, vkládam do vztahu všechno a dostávam podstatně míň, jsem frustrovanej a mrzutej…

Jinak kdyby se chovala jako ty, neměl bych problém. "Nemáš náladu, dobře, chceš o tom mluvit? Ne? OK, chápu, chceš bejt sama, kdybys potřebovala, jsem tu pro tebe…" "Děkuju." Osobní krize pomine, "jsem vděčná za pomoc, kterou jsi mi nabídnul". S timhle scénářem nemam problém, je mi jasný, že ne každej má pořád dobrou náladu, ale jak řikáš, chce to určitou reciprocitu…

Marky, díky, že jsi tu se mnou, aktuálně potřebuju nějakej hromosvod, tak jsi to odnesla ty, jsem za tuhle pozornost nesmírně vděčnej .

Ahoj Pavle, chci Ti moc poděkovat za Tvůj příspěvěk.

Momentálně taky procházím krizí ve vztahu a jelikož přítele pořád miluji, máme dvě děti a za sebou osmiletý vztah tak hledám na internetu co dál.

Byla jsem přesvědčená, že chyba je v partnerovi (viděla jsem jen to jak je podrážděný, nemluvný), nyní už vím, že chyba je ve mě.

Není to sice jako přes kopírák, ale mám hodně s Tvojí přítelkyní společného, v některých Tvých slovech vidím svého přítele. uvědomila jsem si jak se k němu chovám a proč nám vázne komunikace.

On se mnou nemluví, protože jsem ho nesčetněkrát ranila, protože mu věčně něco vyčítám, protože mi nic není dost dobré…  Proto Ti ještě jednou děkuji, že jsi mi otevřel oči, byť nevědomně a doufám, že Tvoje přítelkyně si to všechno taky brzo uvědomí.

Pavle, obavam se, ze tvoje pritelkyne je hodne sebestredna. Pises, ze je krasna holka. Takovi lide jsou od malicka zvykli na sebe pritahovat pozornost, coz se jim velice dobre dari, protoze i jejich okoli tuhle hru hraje s nimi. Znam jednu mladou krasnou divcinu. Ta mela uz od detstvi vzdycky kolem sebe  spoustu kluku a kdyz se ji jeden znelibil, dalsi stali frontu. Ona je vyuzivala jako sve otrocky. Kluci se snazili, nosili ji modre z nebe, ale stejne byli odkopnuti. Nakonec si bybrala takoveho, ktery o ni vubec nestal a naopak to byla ona, ktera se o nej musela snazit.
Nemusi to byt tvuj pripad, ale vypada to tak, ze tvoje pritelkyne je dost egoisticka osoba a ty vzdycky budes hrat druhe housle. Pokud s tim dokazes zit, tak s ni zustan. Ale podle toho, co pises, je to zivotni laska, ale bohuzel jenom jednostranna.

Mám doma to samé, nechci ji měnit, jsme manželé a máme syna.

Ta moje zdrhla ve 14-ti letech na intr a tím pádem nemá šajn o běžném slušném chování.

Naprosto banální věci jako zavírání dveří, vody, zhasínání světel, to u nás nefunguje.

Došlo mi, jak je sebestředná a sobecká, když udělala před deseti lety přesný opak toho, co jsem chtěl.

Navštívil jsem sám manželskou proadnu i psychologa a ten mi řekl, že si mám udělat pořádek nejdříve u seba. Tak jsem začal, a přišel na nevěru mojí matky, i mého otce, i na to, že mě ve skutečnosti nikdy neměla ráda, a že hádky mých rodičů i hnusné chování vůdči mé osobě byly vyústěním toho samého co máme doma dnes my. Jenže já se nedám tak lehce naštvat jako můj tatík a tak doufám, že vydržím déle než do padesáti. Za občasné pomoci alkoholu a thc jsem se s tím naučil žít - lepší to už bylo. Přecejen máme toho nejlepšího kluka. No jestli Ti můžu poradit - ZMIZ OD NÍ

Gabka -já chci taky, aby jí to došlo…

Máš u mě pusu…