Téma: Přítel mě kontroluje, žárlí a usurpuje a přesto bez něj neumím žít - lze ho převychovat?

Ahoj,

nevím moc, jak tady ten web funguje, hledám pomoc, nebo spíše radu, nejlépe od někoho, kdo žil někdy v podobné situaci jako já.

Je mi 30, v březnu 2012 mi krachnul můj první dlouhodobý vztah. Přítel byl závislý na hracích automatech a nikam to nevedlo. Byla jsem tedy 3 roky víceméně sama, narážela jsem jen na samé holkaře, lháře a ubožáky a vztahy trvající dva, tři měsíce a nevím, jestli jsem si tak moc už zvykla na svobodu, ale když jsem v dubnu 2015 našla nového partnera a přeskočila ona jiskra, naprosto mi to obrátilo život naruby. Bohužel ale ne k dobrému!!!

Můj nový přítel to se mnou myslel hned vážně a už během prvního měsíce našeho vztahu trval na tom, ať se k němu nastěhuju. Byla jsem velmi zamilovaná, asi nejvíc, jak jsem kdy v životě byla, takže i když se mi to zdálo jako nátlak, poslechla jsem ho a nastěhovala se k němu.

Měla jsem ovšem psa a on psy nesnáší, takže jsem dostala nakázáno psa nechat u rodičů a nevozit ho do mého nového domova. To jsem dost obrečela, ale na druhou stranu je pravda, že dřív jsem bydlela s rodiči a pes byl s nimi celý den, zatímco takhle by byl sám v panelákovém bytě, tak to pro něj bylo asi i lepší. Ale jezdím ho navštěvovat, stejně jako moje rodiče, alespoň 2x týdně.

Každopádně můj nový vážný vztah začal dost zvláštně těmito příkazy. Můj přítel mi stále opakuje, i když jsme spolu už půl roku, že mi nedůvěřuje a že jsem příliš krásná a že je o mne příliš velký zájem. Netvrdím, že zájem není, ale když mám přítele, nevidím důvod, proč flirtovat s jinými.

Když na ulici potkám třeba jen známého a pozdravím ho, přítel se hned ptá, kdo to byl a co jsem s ním měla. Časem se začal pídit po každé mé sms, kdo mi píše, odkud ho znám, co mi chce, až to vyvrcholilo tak, že mi začal běžně projíždět mobil. Jelikož je specialista na IT, dokáže se nabourat i do zaheslovaných složek, takže mi čte zprávy na Facebooku, emaily, prostě všechno.

Časem mi zakázal stýkat se se všemi přáteli opačného pohlaví. Neustále mi opakuje, že je to pro mé dobro, že mým kamarádům jde jen o mé tělo a že to nemá s přátelstvím co dělat.

Mám dovoleno scházet se s kamarádkami, ale jen v omezeném čase. Většinou na 2 hodiny a domů. Pokud se zpozdím, strhne se hádka a spousta výčitek, že si našeho vztahu nevážím a dělám si, co chci.

Ukrutné žárlivé scény jsou na denním pořádku. Nevím už, co je normální a co ne. On nemá žádné kamarádky. Jen kamarády. A také mi to předhazuje, proč já bych se měla bavit s opačným pohlavím, když on se s ním také nebaví?

Když chci někdy vyrazit s kamarádkami do klubu na drink, strhne se strašná hádka a hrozí mi rozchodem. On přece také nikam nechodí, tak proč já ano? Neustále zdůrazňuje, že je mi 30 a už jsem dost stará na to, abych někde ponocovala. Přitom já nejsem takový typ, ráda bych jen s kamarádkami vyrazila někam večer 1x za měsíc a to mi stačí. Už mi není 20, nemusím pořád někde lítat. Ale občas každý musí vypustit a jít se pobavit. Ale já mám přísný zákaz pod výhrůžkou rozchodu!!!

Už jednou jsem se s přítelem rozešla. Rozchod byl velmi bolestivý a drastický. Přítel nechodí daleko pro velmi vulgární slova a dost často mi také dá facku, prý abych se začala chovat jako slušná ženská. Po drastickém rozchodu jsem odcházela sbalená s modřinou na obličeji. Neuhodil mě pěstí, jen dlaní, ale udělala se mi modřina. Má rodina z toho udělala aféru a chtěli na něj podat trestní oznámení, ale já jim to zatrhla. Nevím, jestli jsem už tak hloupá, nebo jsem prostě vyšla ze cviku a už nevím, o čem vážný vztah je, ale dávám vinu sama sobě. Že se nechovám tak, jak bych měla.

Po rozchodu jsem hodně trpěla. Rozchodů jsem zažila spoustu, ale tohle byl extrém. Nervově jsem se zhroutila a skončila na práškách. Život bez něj nějak ztratil význam a i když jsem se snažila to vydržet, nedalo se to. Asi jsem na něm závislá.

Po několika týdnech se mi sám ozval a já přiběhla jak pejsek. Ale psychický teror pokračuje. Sice už mi nedává facky jako dřív, řekla jsem, že ho naši chtěli udat a to ho asi vystrašilo, ale stále mi prohledává věci, mobil, Facebook, apod. Také mi vyčítá, jak se oblékám. Jsem rockerka a tak nosím převážně černé věci, lebky, pyramidy apod. Ale to přece věděl už na začátku našeho vztahu. Ale i přesto celý půlrok poslouchám, jak jsem nemožná a jak se za mne stydí, když někam jdeme a já mám na sobě bundu s lebkou, nebo potiskem metalové kapely. Celkově mi mluví do vzhledu. Vadí mu i moje tetování, přitom věděl, když jsme spolu začínali, že miluju tetování a že mi prostě budou přibývat na těle, ale přesto mi hrozí, že pokud přijdu ještě s jedním tetováním, vyrazí se mnou dveře.

Už nevím, jestli je tohle moje věc, nebo věc obou partnerů, já si vždy myslela, že na tomhle ve vztahu přece nezáleží. Každopádně já jsem vysokoškolačka, podnikatelka, vydělávám 2x tolik, co on. Dobrovolně pomáhám bezpříspěvkovým organizacím a celkově si myslím, že jsem dobrý člověk. On má základní vzdělání, pracuje v továrně u pásu, je samý dluh a platí výživné na nechtěné dítě s bývalou přítelkyní.

Často si říkám, že mám na víc, ale já měla v životě stěstí jen na nevěrné muže, lháře, podvodníky, gameblery. je mi 30, chci rodinu a spokojenou domácnost a tak asi z nouze zůstávám s ním.

Na druhou stranu si říkám, že není jen zlý, často mi nosí květiny, nešetří chválou, jak mi to sluší, že jsem krásná, často se mazlí, líbá mě, plánuje se mnou budoucnost. vesměs si říkám, že není špatný. Ale abnormálně moc žárlivý a chce mě omezovat a mít pokud možno jen pro sebe a chce mě předělat v nějakou růžovou panenku, kterou si vysnil.

Když se mě někdo zeptá, jestli jsem v tomto vztahu šťastná, nedokážu odpovědět. Protože to nevím. Jak má vypadat štěstí? Žádný vztah přece nemůže být dokonalý. Vím, že mi přítel nezahýbá, nebije mě (až kdysi na ty facky, ale s tím už přestal), nafetuje, nehraje automaty. Říkám si, že si přece nemůžu stěžovat. Ale přesto nejsem spokojená, když mi pořád, denně (!!!! ) leze do věcí, diktuje, kdy kam můžu jít a zakazuje se stýkat s přáteli. Tak by to ve vztahu asi fungovat nemělo.  

Máte s tím někdo zkušenosti? Můžete mi někdo poradit? Je to normální, nebo ne? Nebo jsem už blázen?

Bez přítele žít nedokážu, ale také chci, aby mi důvěoval a neomezoval mě.

Co s tím? Dá se člověk nějak převychovat?