Téma: Přítel má dlouhodobou krizi kvůli úrazu a dlouhodobé pracovní neschopnosti - jak se zachovat?

To, že se v životě vyskytují období bez peněz je běžná věc. Když se člověk učí vydělávat peníze, je takových situací více. Později je již člověk poučen minulostí a dokáže tyto stavy minimalizovat. Podnikatelé zpravidla riskují více a tak těchto období mají více, ale na druhou stranu mají i více období, kdy je těch peněz hojně. U zaměstnanců je těch kolísání méně.

Jak podnikatelé, tak zaměstnanci by ale měli na tyto období myslet a tvořit si na ně vždy „polštář“. Tyto období totiž vždy přijdou a to bez ohledu na to, zda je člověk chudák nebo milionář.

A tento polštář si dokáže vytvořit každý, bez ohledu na to kolik peněz bere. Důležitá je sebekázeň a neutratit vše, ale část z přijmu odkládat, asi tak 10 - 20%. Ne víc, ne míň.

Stres z těchto situací pociťují lidé, kteří se do těchto situací dostanou prvně, později to člověk chápe jako přechodné období, které pomine.

Vy jste v tomto období zřejmě nováčci, což je ok.

Dobrá zpráva je: tohle období pomine, takže optimizmus je na místě.

A druhá dobrá zpráva je: tohle období je tu proto, aby Vás oba něco naučilo a posílilo Vaše charaktery a upevnilo Váš vztah.

Takže záleží na Vás, jak se na to budete dívat – to platí pro oba. Buď Vás to posílí nebo se tím necháte „zabít“. Rozhodnutí je na Vás.

Někdy mám pocit, že za poslední roky se něco změnilo. Jakoby ty silnější ve vztazích a tak vůbec byly ženy.

Ideální partnerka v tomto období chápe to, že to období přejde. Důležitý je mít v hlavě ten postoj, že to přejde a že to její přítel, manžel dokáže. Tomuhle partnerka musí věřit.

Muž je v tomto období na dně svých sil. Okolní svět ho bombarduje, jemu se nedaří a začíná o sobě pochybovat. Největší strach má ale z toho, co si o něm pomyslí jeho partnerka. Muž nechce před ženou vypadat jako slaboch, který selhal. (Alespoň normální muž.)

Největší jeho strach není o něm, ale právě o tom, že se nedokáže postarat o štěstí partnerky.

Ideální partnerka tohle ví a umí se do toho vcítit. Ideální partnerka tohle chápe a uvědomuje si, proč je s mužem (v dobrém i zlém), protože tohle období zase pomine.

A když má tohle partnerka v hlavě, je pro svého muže oporou.

Tohle je snad jediné období, kdy se role obrací. Zpravidla je to muž, kdo ženě poskytuje oporu, ale v tomto období, se role změní a partnerka je ta, kdo zachraňuje sebevědomí muže a vztah.

Pokud si oba uvědomují, že peníze nejsou to, proč jsou spolu, pak oba vědí, že peníze nejsou důležité a že stejně zase přijdou. (Tak jako vždy)

To, čemu ale nerozumím je to, že s Tebou Tvůj partner nechce vídat. Tomu nerozumím. Chápu, že cesta něco stojí a tak, ale to není důvod setkání chtít méně.

(Ale nikdy jsem netvrdil, že vím všechno.)

Dodatek o čase:

Ptáš se, jak dlouho to může trvat. Ono to je o rozhodnutí. Dá se to změnit rychle a dá se to změnit pomalu. Je nutné ale hodně přemýšlet.

Pokud bude člověk v tomhle období pesimistou, nebude mít moc energie situaci měnit. Vše mu přijde zbytečné a v každé akci uvidí překážku.

V tomto období je nutné myslet pozitivně a optimisticky. Je nutné více zabrat v akci a méně přemýšlet o tom proč by něco nemělo fungovat.

Činy jsou opravdu mnohem důležitější než ztrácení času negativními myšlenkami.

Takže pokud se Ti povede partnera tohle naučit, tj. dívat se na překážku ne jako na problém, ale jako na příležitost, pak to období přejde rychle.

Pokud ale nezmění svůj pohled a v překážce bude vidět pokaždé nějaký zádrhel, bude to trvat dlouho.

Takže Tvůj partner musí posílit svůj charakter, musí být ochoten více zabrat, více pracovat, být odvážnější a to i za cenu, že se mu zdá, že nic co dělá se nedaří nebo nemá cenu.

Ono to cenu má, protože každá akce přináší nové příležitosti, ale stání na místě nebo ležení je nepřináší.

A příležitosti se sebou přinášejí řešení. Takže to je jen o tom potkat více příležitostí – VYTRVAT a nepolevovat.  

Děkuju za moudré rady a zajímavý náhled na věc. Popravdě to sama vnímám tak, že tohle je právě ta situace, kdy se to obrátí a žena musí být muži oporou. Tak nějak cítím, že to tak má být, že mám stát při něm a dodávat mu odvahu a sílu, i když má pocit, že už skoro žádnou nemá. A kolikrát jsem mu říkala, že je to jen přechodná situace, že určitě bude líp.

Když jsem tak nad tím vším přemýšlela, řekla jsem si, že vlastně máme na výběr (tak, jak píšeš) - buď se tím vším nechat ubít a zničit si vztah, nebo si uvědomit, že nás to může posílit.

"Největší jeho strach není o něm, ale právě o tom, že se nedokáže postarat o štěstí partnerky."

To je naprosto přesné. Já jsem to dlouhou dobu nemohla pochopit, ale postupně mi to začínalo docházet, jak vlastně muži fungují a že to opravdu mají takhle nastavené. Přítel mi totiž nedávno řekl, že ho strašně trápí, že pro mě nemůže udělat víc, že bych si zasloužila daleko víc, než pro mě momentálně dělá. Vůbec jsem nejdřív nevěděla, co tím myslí, ale pak začal říkat o tom, kam by mě chtěl vzít, co by mi ukázal, co by mi chtěl koupit (věci, které si přeju, ale nemám je) atd. já ho ale jako slabocha nevnímám jen proto, že je na tom momentálně špatně. Trápí mě, že se trápí takovými věcmi, a i když je to od něj pěkné, že by mi chtěl dopřávat, tak já chci, aby si uvědomil, že důležité je, že jsme spolu, a můžeme dělat spoustu věcí, aniž bysme potřebovali peníze.  

On za mnou jezdit chce, ale nedávno se skoro až rozčílil, že nemůže tak často, jak by chtěl (tzn. chtěl by každý týden, může cca jednou za tři týdny).

Ano, a s tím, že měl být odvážnější, to máš pravdu. Já jsem mu říkala, ať nad věcmi tolik nepřemýšlí a nerozebírá je ze všech stran (takhle totiž vždycky dojde k nějakému pesimistickému závěru), ale ať do věcí, které se mu zamlouvají, prostě jde. Nevím ale, jak zvrátit ten jeho pesimismus.

Ineso, Ty si nemůžeš brát veškerou tíhu světa na svá bedra. Velká část práce je hlavně na něm. To on má na sobě pracovat. Ty mu můžeš jen ukázat a říct jak, ale ta práce je na něm. To on si musí změnit své myšlení, to bohužel za něj udělat nemůže nikdo jiný.

Pokud má ambice Tě někam brát, musí proto něco udělat, což jak píšeš dělá. On jen neví jak efektivně vydělat peníze a jak vnímat věci pozitivně.

To je oblast relativně komplexní a nedá se to sem napsat na pár řádek, ale klíčem je studium toho, jak to udělat. Musí se začít učit jak vydělávat peníze, jak podnikat a jak pozitivně myslet.

Dobré je, že dnes jsou všechny vědomosti světa dostupné na internetu nebo v knihách. Tak ať začne hledat a najde. Ale ať se nebojí, že to nebude umět do týdne. Proměnit svoji mysl mu může zabrat i roky.  

To máš pravdu Otázkou je, jestli to myšlení vůbec chce změnit. Zatím mi to tak nepřipadá, nebo to je jen velmi, velmi pomalé.

Přesně tak, jak říkáš, neví, jak vnímat věci pozitivně, on je takový velký pesimista

Tohle jsou přesně věci, které na internetu nehledá a ani by ho nenapadly hledat. Počínaje psaní motivačního dopisu a osobním rozvojem konče. Moc to nechápu, zvlášť v dnešní době, kdy se člověk opravdu může zdokonalovat opravdu v čemkoliv díky, jak ty píšeš, internetu. Ale on k tomu má zvláštní přístup, najde si jen o věcech, které ho opravdu velmi zajímají, ale osobní rozvoj a práce na sobě tam nepatří. což je přesný opak mě v tomhle, já zastávám názor, že v dnešní době to ani bez alespon minimálního osobního rozvoje nejde.

Zřejmě si neuvědomuje, že se musí rozhodnout čím chce být. Buď průměrný zaměstnanec, kde mu stačí dovednost technická nebo nadprůměrný zaměstnanec či podnikatel, kde osobní rozvoj je důležitější než technické znalosti.  

já v tomhle měla jasno docela brzy, když jsem viděla, jak se zachází s lidmi na některých brigádách, kde jsem byla. I když jsem donedávna moc chtěla dělat v akademické sféře, a i tam člověk zdaleka není svým pánem, ale přeci jen je tam nějaká ta svoboda. Ale vím, že v mém případě to bez podnikání nepůjde, radši jsem přísná sama na sebe a organizuju si svůj čas, než aby to za mě dělal někdo jiný.

Proto se příteli divím, že si tohle ještě nesrovnal v hlavě, když ví, jak moc ho štvali šéfové a "klasická" práce. Ale přijde mi, že je to i o sebedůvěře a odvaze, spousta lidí se skoro bojí představy, že by byli pány vlastního času. Možná proto, že je to i o velké zodpovědnosti. Každopádně mi to přijde daleko lepší, ale ne všichni jsme stejní no.

" … já jsem říkala, ať si najde normální práci a to, co dělá, ať dělá jen jako vedlejšák. On se ale pořád držel vize, že bude dělat to, co ho baví, protože celý život dělal to, co ho nebavilo."

Kdo komu by měl tedy být oporou? Neměl by on být oporou Tobě v době, kdy se mu nedaří, protože si věří, věří ve své schopnosti a ví, že bude líp? To mu pořád chceš hladit ego a podporovat jeho sice zdravé ruce, ale otočené dozadu? Své vize se klidně může držet, ale jak už jsi psala … mezi tím by klidně mohl být zaměstnaný.

Já myslím, že Ty máš hodnoty správně nastavené, ale necháváš si je pokroutit od někoho, kdo ještě nechytl pořádně za práci (dělal celý život? To je jak dlouho? ), ale už by se chtěl "válet v milionech." Zatím se ale válí u rodičů.

Já mám pocit, že my máme hlavně úplně jinou životní filozofii (myslím já a přítel), a od toho se odvíjí možná i tahle situace.

Každopádně vím o lidech, kteří hledali práci třeba rok, a aktivně, než našli. Takže to je důvod, proč se ho snažím držet a podporovat, protože vím, že to není jednoduché. Na druhou stranu mám pocit, že tam něco vázne z jeho strany, "přičuchnul" k docela slušným penězům skrze to, co ho baví, ale ta práce není jistá, a on jistotu chce, proto si hledá práci. Jenom mě občas napadne, jestli by postupoval stejně, kdyby byl sám, tj. kdybysme nebyli spolu. No, nevím…

Platí, že za každým výjimečným mužem stojí výjimečná žena. Proto je jisté, že určitý pozitivní vliv na něj máš.

Faktem je, že někdy se práce hledá těžko, ale právě teď žijeme v období, kdy je enormní množství práce a málo lidí. Od pádu komunismu snad nebylo lepšího období pro zaměstnance než je teď. Navíc je už oficiálně po krizi a firmy nabírají jako nikdy.

Ono to zpravidla není o tom jak dlouho člověk hledá, ale jak intenzivně. Těch 100 pohovorů člověk může dělat 10 let nebo 3 měsíce. Chybu, kterou lidé často dělají je, že odpoví na jeden inzerát a pak čekají na odpověď. Místo toho by měli odpovědět na 1000 inzerátů a chodit na pohovory paralelně.  

To máš pravdu s tou prací, tenhle rok jsem našla brigádu doslova během pár minut a připomnělo mi to roky před krizí, kdy člověk jen šel, zeptal se a už podepisoval dohodu. Mám ale pocit, že on hledá nějak zvláštně, upnul se teď na město, kde bydlí s rodiči, a hledá pouze v okolí. Říkala jsem mu, ať zkusí větší města, s tím, že ze začátku může dojíždět a pak si tam sehnat byt, vždycky se to dá nějak řešit. Rozhodně lepší, než žít a hledat práci na malém městě, kde člověka žádná velká budoucnost nečeká.

Stejně jak píšeš s těmi pohovory - vždycky je lepší mít v záloze třeba dvě práce a v jedné se pak nakonec omluvit a říct, že z těch a těch důvodů jsem dala přednost jiné, než jít na jeden pohovor a říkat si, že přeci nepůjdu další den na druhý, když čekám, jak dopadl ten první (vím, že někteří to tak dělají.)