Téma: Přítel bydlí u matky a nechce se od ní se mnou odstěhovat - co teď? (Norsko)

co na toto říct, vztah je o dvou lidech, a hlavně o komunikaci v něm. pokud o tom přítel nechce slyšet, musíte se zamyslet alespoň nad nějakým kompromisem. Nemůžeš přeci celý život strávit tak, jak chce on. Pamatuj, jste dva, na všechno jste dva

Tady je asi kazda rada marna. Muz, ktery nedokaze uzivit rodinu, se nebude stehovat do nejistoty.
Jedina moznost by byla, sehnat si zamestnani a bydleni pro oba v uplne jinem meste. Ale to je dost riskantni. Myslim, ze by jste si oba meli otevrene promluvit o tom, jak si kdo predstavujete vasi spolecnou budoucnost? Teba se dozvis, ze tvoje snahy jsou zbytecne? !
A jak je to s jeho maminkou? Ona vam nejak zasahuje do zivota? Nebo co tobe osobne na tom spolecnem bydleni vadi?
Sama pises, ze v Norsku je to normalni, bydlet s rodici. Z toho, co jsi napsala, mam ten pocit, ze jsi z toho zivota v Norsku nejak rozcarovana, ze  sis to mozna cele predstavovala jinak? Jina mentalita, jiny styl zivota. Mozna to vsechno s tim souvisi.
A jeste me napada, ze v male horske vesnicce je asi dost tvrdy zivot a muzi se sebou nejspis nenechaji jen tak cloumat? Nebo se mylim? Jak je to u vasich pratel?

A to bydlení u jeho mámy ti vadí jen proto, že se v ČR hanbou propadáš, když o tom mluvíš, nebo s ní máš i jiný problém? Tedy krom toho problému, že je moc mladá na smrt?

Popravdě znám i v ČR dost lidí, co bydlí s rodiči v rodinném domě (i v bytě) a nejenže se hanbou nepropadají, ale pokládají to za úplně normální - říká se tomu vícegenerační bydlení.  

Tak si tak říkám, co na tom těm tvým známým připadá tak ostudné? A jestli to není spíš tím, že to jako nějakou ostudu sama prezentuješ.

Pokud to dobře chápu - on má na vybranou buď bydlet v rodinném domě u svého rodiče kde bydlí vlastně tak trochu ve vlastním, nebo jít bydlet do nájemního bytu, na který on sám nemá a bude tam tedy žít za peníze své přítelkyně, nebo se může někam přestěhovat bůhvíkam, aby mohl mít na byt, který nepotřebuje - přičemž v každém tom případě některá z vás dvou bude v klidu zatímco ta druhá bude asi nespokojená - ani jedna možnost vás neudělá spokojené obě dvě. A jeho vlastní spokojenost je asi irelevantní.

No to se mu ani trochu nedivím, že neví kudy kam a že se hádá.

Stavíš ho do těžké situace a zdá se mi, že tím důvodem, proč to děláš, není ani tak láska a spokojený vztah, jako spíš tvoje Ego.

Podle mně jste si tohle měli vyřešit ještě než jsi se tam přestěhovala. Přistoupila jsi na nějakou situaci, která ještě k tomu jak píšeš je tam docela běžná - a tak by podle mě bylo fér tu situaci prostě dál akceptovat.

Pokud s jeho mámou nevycházíš nebo máte málo soukromí, možná by spíš stálo za to vynakládat energii na to tohle zlepšit. Udělat v domě třeba nějaké změny, s matkou si udělat nějaká pravidla a pod.

A nakonec si neodpustím, že tvá poslední věta, ve které evidentně lituješ, že jeho máma bohužel hned tak neumře, mi přijde vyloženě odporná.  

Je snadné odsuzovat jiné na základě morálních hodnot, rozumím Vám, ale ve Vaší rozohněné odpovědi jste se vůbec nevcítila do situace ženy, která se trápí v bezvýchodné situaci pod jednou střechou s tchýní a volí mezi tímto bolestivým kompromisem a ztrátou milovaného muže. Promiňte mi, mám potřebu se jí zastat. Zvenku se tato situace snadno hodnotí, být ale vestřelcem v zavedené domácnosti syna a matky, jejichž vztah dítěte a jeho vychovatelky se vaší přítomností nijak nezmění, je opravdu velkým psychickým terorem. Zvláště pak chcete-li se se svým partnerem posunout do dospělého samostatného vztahu a tchýně je tam jakousi neustupující překážkou. Takový stav způsobuje velký psychický nápor a partner by měl být oporou vám, maminku může opečvávat, je-li třeba, ale s vámi by měl kráčet vstříc společné budoucnosti, ne stagnovat coby maminčin chlapeček. Přiznejme si, že ženy jsou teritoriální a nebuďme k jiným ženám tolik kruté, přemáhá-li je vztek na jejich sokyni v rámci bezvýchodné situace.

To, co pises o jeho mame. napsala bys to i o tvoji mame? Katerina ma pravdu, je to odporne!